Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ao 27/2021 - 40

[14] Navrhovatel rovněž namítá rozpor s čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (správně zřejmě čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech – pozn. NSS). Vláda podrobuje lékařským nebo vědeckým pokusům (očkování nevyzkoušenými vakcínami) všechny občany, respektive je k tomu nutí diskriminací neočkovaných. K tomu navrhovatel odkazuje na čl. 16 napadeného mimořádného opatření.

[15] Napadené opatření je opatřením obecné povahy. Podle právní zásady lex superior derogat inferiori právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly má přednost před normou obsaženou v předpisu nižší právní síly. Zásadu lex specialis derogat legi generali nelze dle navrhovatele v tomto případě použít, neboť napadené mimořádné opatření je sice zvláštní právní normou, ale normou nejnižší právní síly, která i přes svou zvláštnost nemůže mít aplikační přednost před normami nejvyšší právní síly. Zásada lex specialis derogat legi generali je pouze pomůckou k výkladu právních předpisů. Tato zásada není zakotvena v ústavním pořádku České republiky, a proto ji nelze použít k odůvodnění omezování základních lidských práv.

[16] Navrhovatel poukazuje na riziko zneužití pravomoci zakazovat veřejná shromáždění pod záminkou boje proti šíření epidemie.

[17] Navrhovatel namítá, že epidemie je prakticky u konce, a proto nyní není legitimní zavádět opatření, která mohl soud považovat za legitimní před několika měsíci. Dále navrhovatel namítá, že je nutno zvážit míru omezení, respektive ohrožení těchto práv. Na jedné straně stojí závažné omezení politických práv, na druhé straně nepatrné, spíše teoretické, ohrožení života a zdraví.

[18] Podle navrhovatele nemůže obstát argument, že nedošlo k plošnému zákazu shromažďovacího práva, ale jen k jeho omezení, protože demonstrace za těchto podmínek nemá žádný politický dosah. Dosáhnout účelu demonstrace jde jen tehdy, když je demonstrace masová. Desítky lidí na demonstraci nic nezmůžou a média naopak mohou lživě tvrdit, že odpor občanů k vládní politice je zanedbatelný, protože na demonstrace chodí málo lidí.

[19] Nepřiměřenost zásahu do práv občanů dle navrhovatele spočívá také v tom, že platí na dobu neurčitou. Jakákoliv protiepidemická opatření by měla platit jen na nezbytně nutnou dobu a jejich platnost by měla být omezena časově nebo vázána na splnění určitých podmínek. Omezení práv občanů bez časového omezení je v rozporu s ústavním pořádkem.

[20] Navrhovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl, že část mimořádného opatření odpůrce, konkrétně čl. I odst. 14 se ruší.

III. Vyjádření odpůrce

[21] Rovněž z vyjádření odpůrce Nejvyšší správní soud, s ohledem na výrok tohoto usnesení a jeho nosné důvody, pouze stručně rekapituluje jeho podstatné části.

[22] Odpůrce ve svém vyjádření k návrhu především zpochybnil aktivní legitimaci navrhovatele. K tomu zejména uvedl, že „čl. I odst. 14 napadeného opatření politické straně jakožto právnické osobě žádnou povinnost neukládá, ani jí žádné právo nedeklaruje, takže se jí vůbec netýká.“

[23] Návrh je podle odpůrce nedůvodný. S odkazem na odůvodnění napadeného opatření odpůrce poukazuje na potřebnost přijatých opatření k omezení šíření nemoci Covid-19.

[24] K otázce své pravomoci odpůrce poukazuje na skutečnost, že mimořádná opatření jsou vydávána na základě zákonného zmocnění, tedy splňují požadavek pro omezení i základních ústavně chráněných práv. Odpůrce odkázal také na § 19 zákona o právu shromažďovacím, podle nějž platí: Ustanovení zákonů o mimořádných opatřeních v době vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu a o opatřeních proti šíření infekčních onemocnění nejsou tímto zákonem dotčena.

[25] Odpůrce má za to, že právo shromažďovací v souladu s § 2 odst. 2 písm. e) pandemického zákona nevyloučil, pouze stanovil podmínky jeho realizace.

[26] Závěrem odpůrce navrhl odmítnout návrh pro nedostatek procesní legitimace navrhovatele, případně jej jako nedůvodný zamítnout.

IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[27] Nejvyšší správní soud při posuzování návrhu nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že podaný návrh má předepsané náležitosti a je přípustný a projednatelný.

[28] K odpůrcově námitce nedostatku aktivní legitimace navrhovatele soud konstatuje, že navrhovatele, který je politickou stranou, považuje za procesně legitimovaného k podání návrhu proti napadené části mimořádného opatření, která se jakkoliv dotýká výkonu shromažďovacího práva jakožto jednoho ze základních politických práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že je napadené ustanovení mimořádného opatření výslovně formulováno tak, že ukládá povinnosti toliko účastníkům shromáždění.

[29] Za nositele shromažďovacího práva podle d nelze považovat toliko fyzické osoby – možné účastníky shromáždění (jak namítá odpůrce), ale rovněž svolavatele, resp. potenciální svolavatele, ať již fyzické či právnické osoby. Shromažďovací právo je totiž nerozlučně spjato se svobodou projevu (srov. též , o právu shromažďovacím). Jeho výkonem svolavatel může jednak oslovit svými projevovanými názory širší skupinu osob, jednak demonstrovat podporu svých názorů ze strany takové skupiny. Obdobný názor ostatně zastává i odborná literatura - viz např. Štěpán Výborný In: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol.d. Komentář. 1. Vyd. Praha: C. H. Beck, 2021. s. 600 a násl.

[30] Zejména v období probíhající volební kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je tvrzené zkrácení navrhovatele – politické strany, která veřejně deklaruje zájem se těchto voleb zúčastnit – napadeným opatřením na jeho právech nesporně myslitelným dotčením v jeho právní sféře, jak pro aktivní žalobní legitimaci vyžaduje ( ).

[31] Podle § 13 odst. 3 věty první pandemického zákona, je-li návrh (na zrušení mimořádného opatření) zjevně neopodstatněný, soud jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne.

[32] Neurčitý právní pojem zjevné neopodstatněnosti vyložil Nejvyšší správní soud zejména v usnesení ze dne 22. 4. 2021 č. j. - 19, č. 4200/2021 Sb. NSS. Za jeden z možných důvodů zjevné neopodstatněnosti zde označil skutečnost, že právní závěr posuzované věci jednoznačně vyplývá z textu zákona bez potřeby jeho interpretace.

[33] V nyní projednávané věci navrhovatel namítá nezákonnost čl. I bodu 14 napadeného opatření spočívající v omezování práva shromažďovacího nad rámec zákonného zmocnění.

[34] Podle § 2 odst. 2 písm. e) pandemického zákona je mimořádným opatřením, které může odpůrce za stanovených podmínek vydat, zákaz nebo omezení konání veřejných nebo soukromých akcí, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě, nebo stanovení podmínek jejich konání snižujících riziko přenosu onemocnění COVID-19, včetně stanovení maximálního počtu fyzických osob, které se jich mohou účastnit; zákaz nebo omezení nelze vztáhnout na schůze, zasedání a podobné akce ústavních orgánů, orgánů veřejné moci, soudů a jiných veřejných nebo soukromých osob, které se konají na základě zákona, a shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím (podtržením zvýraznil, zde i dále, NSS).

[35] Ze samotného textu zákona nevyžadujícího pro posuzovanou věc dalšího výkladu je zřejmé, že zatímco pro jiné veřejné nebo soukromé akce, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě, stanovuje pandemický zákon možnost je zakázat, omezit nebo pro jejich konání stanovit podmínky, v případě shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím umožňuje pouze stanovení podmínek pro jejich konání, nikoliv však jejich zákaz či omezení.

[36] Jak už Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 22. 4. 2021 č. j. - 48, č. 4203/2021 Sb. NSS, bod 59, „pandemický zákon zjevně rozlišuje mezi pojmy ,zákaz‘, ,omezení‘ a ,stanovení podmínek‘, a proto je zásadní tuto terminologii dodržovat i v mimořádných opatřeních vydávaných na jeho základě. Jinak totiž budou pro jejich adresáty velmi obtížně srozumitelné, jak se stalo i v nyní posuzovaném případě. Odpůrce nemůže volně zaměňovat pojmy používané pandemickým zákonem, obzvláště je třeba se ohradit vůči nesprávnému používání a zaměňování pojmů za situace, v níž lze sice pro konání nějaké akce stanovit podmínky, avšak již není možné omezit její konání nebo ji zakázat. Navzdory obecnému širokému chápání významu pojmu omezení je tedy při posuzování zákonnosti mimořádných opatření podle pandemického zákona nutno důsledně rozlišovat pojmy „zákaz“, „omezení“ a „podmínky“.

[37] Článkem I odst. 14 napadeného opatření (citován výše) nedochází k zákazu ani omezení výkonu shromažďovacího práva. Především není zakázáno shromáždění vůbec pořádat, ani se jich účastnit. Konání shromáždění ani účast na nich není omezena časově (časem konání ani délkou), územně, ani početně. Ani stanovení požadavku dvacetičlenných skupin nepředstavuje omezení celkového počtu účastníků, jak se navrhovatel nesprávně domnívá, pouze požadavek na jejich prostorové rozmístění, pokud se jich na shromáždění dostaví více než dvacet.

[38] Pravidla stanovená čl. I odst. 14 napadeného opatření (rozestupy a v případě shromáždění ve vnitřních prostorách budov dezinfekce rukou) představují toliko podmínky pro konání shromáždění a účast na nich (viz též rozsudek č. j. - 48, bod 55). Jak vyplývá z výše uvedeného, stanovení takových podmínek pandemický zákon umožňuje a odpůrce k němu zmocňuje. Odpůrce tedy nepřekročil svou zákonem danou pravomoc.

[39] Ani povšechná námitka navrhovatele, že takto stanovené podmínky jsou s ohledem na význam shromažďovacího práva nelegitimní a nepřiměřené, není dostatečná pro to, aby soud prováděl podrobný věcný přezkum napadeného opatření. Jakkoliv soud přisvědčil navrhovateli co do významu shromažďovacího práva, je ze samotného textu opatření zřejmé, že míra dotčení tohoto práva napadeným opatřením je zcela minimální, ne-li zanedbatelná, a to též s ohledem na obecně uznanou (i v četných rozsudcích Nejvyššího správního soudu) potřebu snížení rizika šíření původce nemoci Covid-19. Rovněž předchozí posouzení určitých otázek v judikatuře Nejvyššího správního soudu je přitom možným důvodem zjevné neopodstatněnosti návrhu ve smyslu § 13 odst. 3 pandemického zákona (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021 č. j. - 52).

V. Závěr a náklady řízení

[40] Z výše uvedených důvodů soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný (§ 13 odst. 3 věta první pandemického zákona).

[41] O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s Navrhovatel ve věci nebyl úspěšný, odpůrci žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Vzhledem k tomu, že návrh nebyl odmítnut bez jakéhokoli věcného posouzení, nebyl soud povinen vrátit již zaplacený soudní poplatek ve smyslu věty třetí , o soudních poplatcích (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. - 33).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. září 2021

JUDr. Filip Dienstbier

předseda senátu