Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Azs 180/2021 - 33

- 35

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: T. D., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 5. 2021, č. j. CPR-5456-3/ČJ-2021-930310-V238, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č. j. - 38,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím ze dne 27. 12. 2020, č. j. KRPA-325613-11/ČJ-2020-000022-SV, rozhodla Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, podle bodu 4. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), o správním vyhoštění žalobkyně s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 1 rok.

[2] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaná změnila část výroku správního rozhodnutí orgánu prvního stupně ve stanovení počátku doby a vstupu na území členských států Evropské unie a ve zbylé části rozhodnutí potvrdila.

[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované Městský soud v Praze zamítl. Se žalobkyní nesouhlasil v tom, že by správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav věci. Uvedl, že žalobkyně během správního řízení netvrdila, že si v České republice vytvořila sociální, ekonomické nebo rodinné zázemí. Toto tvrzení se objevilo poprvé až v žalobě, avšak bylo nekonkrétní. Konstatoval, že přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života byla správními orgány vzhledem ke konkrétním okolnostem posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem. K délce správního vyhoštění soud uvedl, že správní orgány tuto délku správně odůvodnily; žalobkyně se na území České republiky nacházela neoprávněně, přičemž o nelegálnosti pobytu vědět mohla a měla. Ztotožnil se se správními orgány i v tom, že správní vyhoštění v délce jednoho roku není v případě žalobkyně jakkoli nepřiměřeným opatřením. Správní orgány postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované

[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost z důvodů uvedených v a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

[5] Stěžovatelka namítala nejprve porušení obecných ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Správní orgány podle ní nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu a nešetřily její oprávněné zájmy. Žalovaná se nezabývala dostatečně odvolacími námitkami a neodstranila zjevnou nezákonnost a nepřiměřenost prvostupňového správního rozhodnutí. Správními orgány nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci. Postup správních orgánů považovala za přepjatě formalistický, neboť pouze shrnuly skutečnosti, které jim byly známy, a následně z těchto skutečností vyvodily závěry, které však neodpovídaly skutečnému stavu.

[6] Správní orgány nezkoumaly dostatečně ani otázku nepřiměřenosti zásahu do stěžovatelčina soukromého a rodinného života. Poukázala na povahu rozhodnutí o správním vyhoštění. Na území České republiky žije dlouhodobě, má zde vybudované zázemí a chtěla by je mít i do budoucna. Poukázala k tomu na judikaturu Nejvyššího správního soudu i rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Konstatovala, že na území České republiky žije již přes rok a za tu dobu si zde vytvořila silné sociální vazby. Má přátele, se kterými je v kontaktu, a přála by si zde žít a dále budovat nejen sociální, ale i ekonomické a rodinné zázemí. Náhlé vytržení z každodenních zvyklostí, odloučení od přátel a nemožnost se vrátit do České republiky by jistě bylo nepřiměřeným zásahem do jejího života. Poukázala i na nepřiměřenost délky uloženého správního vyhoštění. Správní orgány podle ní neuvedly, proč bylo uloženo vyhoštění právě v délce jednoho roku. V jejím případě měla být zvážena možnost aplikovat § 50a zákona o pobytu cizinců a překvalifikovat řízení na povinnost opustit území. Správní orgány ani městský soud se podle ní jejími námitkami adekvátně nezabývaly, a proto jejich rozhodnutí považovala za nepřezkoumatelná.

[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Podle ní nedošlo k porušení ustanovení a neshledala ani pochybení při posouzení přiměřenosti s ohledem na možný zásah do stěžovatelčina soukromého a rodinného života.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ). Následně se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou ( a čl. II ).

[9] Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“ se již Nejvyšší správní soud zabýval při výkladu ve znění účinném od 13. 10. 2015 do 31. 3. 2021 (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou provedenou (s účinností od 1. 4. 2021) byl rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. o věci mezinárodní ochrany, nýbrž o všechny věci, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Tato změna nezakládá žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti (shodně již zmínka v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. - 28). Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud i nadále vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS), jež pramení ze závěrů usnesení č. j. - 39.

[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijme k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to 1) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo 2) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu. V projednávané věci zdejší soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky neshledal. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

[11] Nejvyšší správní soud úvodem zdůrazňuje, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční a Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti. Stěžovatel vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozsudku a musí v kasační stížnosti předestřít polemiku se závěry krajského (městského) soudu. Nejvyšší správní soud při přezkumu nemůže tuto roli převzít, jeho úkolem není nahrazovat činnost krajského (městského) soudu a opětovně přezkoumávat napadené rozhodnutí správního orgánu, jako kdyby rozhodnutí krajského (městského) soudu neexistovalo. Z tohoto důvodu platí, že obsah a kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Uvedení konkrétních kasačních námitek nelze zpravidla nahradit zopakováním námitek uplatněných v předchozích podáních nebo pouhým odkazem na tato podání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. - 74). Povinností stěžovatele je sdělit, z jakých důvodů závěry krajského (městského) soudu považuje za nezákonné, nikoliv pouze vyjádřit obecný nesouhlas s rozhodnutím napadeným kasační stížností (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2021, č. j. - 30).

[12] K obecným námitkám uplatněným v kasační stížnosti (resp. shodně i v žalobě) zdejší soud uvádí, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Neshledal žádné okolnosti, které by v řízení nebyly zohledněny, ač zohledněny být měly, a nelze proto souhlasit se stěžovatelkou, že by z těchto důvodů při posouzení věci jakkoli pochybil městský soud, nebo že by jeho rozhodnutí bylo stiženo nepřezkoumatelností.

[13] Stěžovatelka v žalobě obecně poukázala na možný zásah do svého soukromého života, neboť si v České republice za rok pobytu utvořila sociální a ekonomické vazby. Obecnou námitku možného zásahu do jejího soukromého a rodinného života stěžovatelka uplatnila i v kasační stížnosti.

[14] V řízení vyšlo najevo, že dne 27. 12. 2020 byla stěžovatelka kontrolována hlídkou Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort. V cestovním dokladu Ukrajiny předloženém stěžovatelkou bylo otištěno vstupní razítko do schengenského prostoru ze dne 22. 2. 2020. Správní orgán přihlédl k tomu, že s ohledem na aktuální epidemiologickou situaci se doba oprávněného pobytu na území České republiky prodloužila a stěžovatelka zde mohla setrvat do dne 16. 7. 2020. Stěžovatelka tento den nevycestovala a nadále pobývala na území České republiky, přičemž podle vlastních slov si byla nelegálního pobytu vědoma. Posouzením všech zjištěných skutečností správní orgán dospěl k závěru, že nashromážděnými podkladovými materiály a vyjádřením stěžovatelky je jednoznačně prokázán důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4. zákona o pobytu cizinců, neboť na území České republiky pobývala ode dne 17. 7. 2020 do dne 27. 12. 2020 bez platného oprávnění k pobytu. V řízení vyšlo najevo, že stěžovatelka je svobodná, nemá děti a celá její rodina žije na Ukrajině. Do České republiky přijela jako turistka a začala zde pracovat jako uklízečka. Její zdravotní stav je dobrý, neléčí se a je schopna cestovat. Zároveň bylo zjištěno, že na území České republiky nesdílí domácnost s občanem České republiky nebo Evropské unie, nemá zde žádný majetek, ani sociální vazby, a ukončení jejího pobytu není nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života.

[15] Problematikou zásahu do soukromého a rodinného života cizince, který je povinen opustit území České republiky, se Nejvyšší správní soud zabýval ve své judikatuře opakovaně. V rozsudku ze dne 26. 2. 2014, č. j. - 34, uvedl, že „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění musí sledovat zásadu proporcionality, která spočívá v požadavku, aby intenzita zásahu do práv cizince byla přiměřená významu veřejného zájmu, k jehož ochraně má zásah, reprezentovaný rozhodnutím o správním vyhoštění, sloužit. Ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o možnosti správního vyhoštění cizince. Správní orgán musí vedle jednotlivých aspektů obsažených v § 174a zákona o pobytu cizinců zohlednit i další obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán nemusí všech jedenáct kritérií v rozhodnutí výslovně vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí.“

[16] Městský soud se k otázce přiměřenosti zásahu do stěžovatelčina soukromého a rodinného života vyjádřil v bodě 38. napadeného rozsudku, přičemž konstatoval, že tato otázka byla správními orgány vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Správní orgány z dostupných podkladů zjistily osobní a rodinnou situaci stěžovatelky (srov. k tomu odst. [14]), která ohledně těchto zjištění ve správním řízení nic konkrétního nenamítala. Nejvyšší správní soud pro uvedené uzavírá, že postup městského soudu je zcela v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu (srov. k tomu dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011, č. j. - 60, ze dne 31. 7. 2014, č. j. - 35, ze dne 27. 9. 2019, č. j. - 21, nebo ze dne 8. 1. 2021, č. j. - 27) a kasační námitky nezavdávají důvod k judikatornímu odklonu.

[17] Obdobně je tomu v případě námitky neodůvodnění délky doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zcela obecné námitky týkající se možnosti překvalifikování řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Také obdobnou argumentací se zdejší soud již zabýval ve své judikatuře (srov. obdobně např. rozsudek ze dne 26. 11. 2020, č. j. - 34, nebo ze dne 14. 4. 2020, č. j. - 42). Městský soud ani v tomto případě nevybočil z této ustálené judikatorní praxe, pokud v bodě 43. napadeného rozsudku uvedl, že rozhodnutí o neumožnění vstupu na území členských států Evropské unie po dobu 1 roku není v případě stěžovatelky jakkoli nepřiměřeným opatřením; zároveň byly dány důvody pro uložení správního vyhoštění a správní orgán se nemohl odklonit od přímé dikce zákona. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nenalezl ani žádné zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.

IV. Závěr a náklady řízení

[18] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že jsou naplněny podmínky , jak je již shora uvedeno. Kasační stížnost pro uvedené shledal nepřijatelnou a odmítl ji. O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval s ohledem na rozhodnutí ve věci samé.

[19] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s , větou první, ve spojení s (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. - 33, část III. 4.). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. září 2021

JUDr. Radan Malík

předseda senátu