Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 80/2020 - 28

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: B. D., zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Ostrava, Purkyňova 787/6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Nádražní 2437/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2020, č. j. -31,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení nese stát.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím ze dne 19. 12. 2019, č. j. KRPP-169807-3/ČJ-2019-030022, žalovaná rozhodla podle , o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ “) ve spojení s tohoto zákona o zajištění žalobce za účelem jeho předání podle Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o předávání a přebírání osob na společných státních hranicích (č. m. s.; dále jen „readmisní dohoda“). Žalovaná zjistila, že žalobce vstoupil na území ČR v nákladním voze, v prostoru domíchávače betonu, který dle údajů z mýtné brány projížděl dne 17. 12. 2019 slovensko-českou hranicí. Tuto skutečnost potvrdil ve své výpovědi řidič vozu. Protože žalobce vstoupil na území ČR ze Slovenska, má Slovensko povinnost žalobce převzít. Jelikož předání nebylo možné uskutečnit do 48 hodin od omezení osobní svobody žalobce, žalovaná jej za účelem předání zajistila. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl.

[2] Krajský soud zejména nepřisvědčil námitce, že zajištění žalobce je v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). K tomu konstatoval, že zajištění žalobce plní svůj účel – přípravu předání žalobce na Slovensko.

[3] Nedůvodnou shledal také námitku, dle které nebyly splněny podmínky readmisní dohody, konkrétně předchozí pobyt žalobce na Slovensku. Podmínku pobytu totiž readmisní dohoda nestanoví. Podle jejího čl. 2 odst. 1 je relevantním kritériem vstup na území České republiky z území Slovenské republiky. Sám žalobce takový vstup uznává. Pouze tvrdí, že nešlo o „pobyt“, protože Slovenskem pouze krátce projížděl a toho, že se nachází na Slovensku, si nebyl vědom.

[4] Žalobce také nijak nerozvedl, v čem by mělo spočívat porušení zákazu non-refoulement. Nevysvětlil, proč by mu na Slovensku mělo hrozit nebezpečí, a ani proč by snad mělo hrozit zprostředkované nebezpečí následným předáním až do Tunisu. Žalobce není žadatelem o mezinárodní ochranu a z ničeho neplyne, že by splňoval objektivní definici uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků ve znění čl. 1 jejího protokolu z 31. ledna 1967 (č. 208/1993 Sb.). Za tohoto stavu není zřejmé, co by mělo jeho předání bránit.

[5] Krajský soud konečně nepřisvědčil žalobci ani v tom, že jeho předání na Slovensko je v rozporu s právem na soudní ochranu dle d (dále jen „ “). Tento rozpor namítal žalobce zcela nekvalifikovaně, neboť se ani nesnažil vysvětlit, proč by faktický úkon předání měl být „rozhodnutím“ v autonomním smyslu ústavního pořádku (zde krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. ). Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je nicméně rozhodnutí o zajištění, které předání předchází. Proto ani nebylo třeba se touto námitkou vůbec zabývat.

[6] Krajský soud svůj právní názor na věc vyslovil jen stručně, přičemž v podrobnostech odkázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 3. 7. 2018, č. j. -70, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. -42, kde byla posuzována skutkově prakticky totožná věc a stejné námitky zde byly vypořádány podrobně.

[7] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvod podle (dále jen „ “). Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je fakticky namítán také kasační důvod dle , spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť stěžovatel tvrdí, že krajský soud dostatečně neodpověděl na žalobní námitky, poukazující na rozpor zajištění s písm. f) Úmluvy a y. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení je nicméně záležitostí právního hodnocení věci kasačním soudem, a nejde tak o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. -50, č. NSS; všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz).

[8] Stěžovatel především nesouhlasí s vypořádáním svých žalobních námitek odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -42. Odůvodnění krajského soudu postrádá ucelené vypořádání rozporu zajištění s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy; to nelze nahradit stručným konstatováním, že zajištění stěžovatele plní svůj účel – přípravu předání na Slovensko.

[9] Stěžovatel opětovně poukazuje na skutečnost, že přes Slovensko byl pouze převážen a vůbec nevěděl, že se tam nachází. V této souvislosti namítá, že Slovensko je země značně nevstřícná k islámu a lidé této víry jsou na Slovensku nepřímo diskriminováni například prostřednictvím úpravy náboženského sdružování (v roce 2016 byl zákonem zvýšen počet podpisů nutných pro registraci náboženské obce z 20 na 50 tisíc). Muslimové na Slovensku nemají mešity a čelí také útokům od různých extremistických skupin. Nelze proto zcela přejít eventuální obtíže, kterým by stěžovatel v případě předání na Slovensko mohl čelit, ani obavy, které by v tomto ohledu mohl mít. V této souvislosti žalované a krajskému soudu vytkl, že se odmítly zabývat bližšími okolnostmi realizovatelnosti účelu jeho zajištění.

[10] Krajský soud podle stěžovatele také opomněl argumentaci rozporem zajištění s y; konkrétně, že důsledkem tohoto rozhodnutí je zásah do stěžovatelova pobytu na území ČR, přičemž proti samotnému předání nemá stěžovatel žádné prostředky ochrany. Proto je třeba k přezkoumání rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem předání na Slovensko podle readmisní dohody přistoupit o to přísněji.

[11] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná odkázala na své vyjádření k žalobě. Dodala, že stěžovatel byl dne 2. 1. 2020 zajištěn podle , o azylu, neboť v Zařízení pro zajištění cizinců Balková podal žádost o mezinárodní ochranu.

[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti ( věta před středníkem ) a z důvodů v ní uvedených ( , věta před středníkem ). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z věty první

[13] Kasační stížnost není důvodná.

[14] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu neshledal. Podle ustálené judikatury tohoto soudu nepřezkoumatelné rozhodnutí zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Za nepřezkoumatelné lze označit zejména rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j. -58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. -73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. -74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. -44). Nejvyšší správní soud má za to, že takovými vadami rozsudek krajského soudu netrpí. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, z jakých ustanovení krajský soud vycházel i jakými úvahami byl při svém rozhodování veden; vyplývá z něj, že krajský soud zamítl žalobu proto, že jednak neshledal namítaný rozpor stěžovatelova zajištění s písm. f) Úmluvy, respektive y, ani se zásadou non-refoulement, jednak nepovažoval za relevantní, že stěžovatel na Slovensku fakticky nepobýval, ale pouze tímto státem (nevědomě) projížděl. Poukázal přitom na skutečnost, že obsahově shodnou žalobu zamítl rozsudkem č. j. -70, přičemž toto rozhodnutí potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. -42.

[15] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nelze spatřovat ani v tom, že krajský soud v jeho odůvodnění hojně odkazoval na výše citovaný rozsudek kasačního soudu ve skutkově i právně obdobné věci, z něhož při posouzení věci vycházel. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k podmínkám přezkoumatelnosti rozsudků, podle níž, je-li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno, je přípustné, aby si krajský soud, nedochází-li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil (rozsudky ze dne 2. 7. 2007, č. j. -86, ze dne 27. 7. 2007, č. j. -130, č. 1350/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. -47). V duchu zásady hospodárnosti a ekonomie řízení totiž není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry, přičemž panuje-li mezi názorem krajského soudu a názorem vysloveným v jiné, skutkově i právně obdobné věci, shoda, není důvodu, proč by na tyto dříve vyslovené závěry nemohlo být v podrobnostech odkázáno (srov. rozsudek č. j. -47). Uvedené závěry nelze jistě vykládat tak, že soud může na odůvodnění jiného rozsudku vydaného ve věci jiných účastníků pouze bez dalšího odkázat. V dané věci tomu tak nebylo, neboť krajský soud (byť velmi stručně) reagoval na jednotlivé žalobní námitky, a to v kontextu žalobních námitek, které byly vzneseny pouze ve zcela obecné rovině (viz dále).

[16] K námitce rozporu zajištění s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy se krajský soud vyjádřil v bodu 7 napadeného rozsudku, kde uvedl, že touto vadou napadené rozhodnutí netrpí, neboť zajištění stěžovatele plní svůj účel – přípravu jeho předání na Slovensko. Stěžovateli lze přisvědčit, že vypořádání této námitky je vskutku velice stručné, Nejvyšší správní soud je nicméně shledává dostatečným. Stěžovatel totiž předmětnou námitku formuloval veskrze obecně tím, že de facto parafrázoval čl. 5 odst. 1, 2 a 4 Úmluvy a stručně poukázal na výklad tohoto ustanovení Evropským soudem pro lidská práva, neuvedl však, v čem konkrétně spatřuje porušení tohoto článku žalovanou v jeho věci (viz bod II. odst. 4 žaloby). Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se přitom podává, že vznáší-li žalobce námitky toliko v obecné rovině, může na ně soud reagovat srovnatelnou mírou obecnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. -78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Z tohoto důvodu postačovalo, pokud krajský soud s odkazem na rozsudky č. j. -70 a č. j. -42, pouze stručně konstatoval, že zajištění žalobce sleduje zákonem předvídaný účel, tj. přípravu readmise stěžovatele slovenskou stranou.

[17] Krajský soud se neopomněl vyjádřit ani k namítanému rozporu zajištění s y. K tomu v bodu 10. napadeného rozsudku konstatoval, že předmětný žalobní bod stěžovatel dostatečně nerozvedl tak, aby z něj bylo zřejmé, proč by readmise měla být rozhodnutím ve smyslu citovaného článku. Podotkl však také, že tato námitka není pro věc relevantní, neboť předmětem přezkumu je rozhodnutí o zajištění, které samotnému předání předchází. K tomu odkázal na pasáž rozsudku č. j. -42, v níž kasační soud dovodil, že proti faktickému úkonu předání podle readmisní dohody se cizinec může bránit žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu ( ), eventuálně návrhem na vydání předběžného opatření ( ).

[18] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že kasační důvod ve smyslu není dán.

[19] Ve vztahu k uplatněnému důvodu podle stěžovatel namítal, že Slovenskem byl jen přepravován (ukrytý v domíchávači), aniž by o tom věděl. S identickou námitkou se však již přezkoumatelným způsobem vypořádal krajský soud v bodu 8. napadeného rozsudku, kde vysvětlil, že pro účely posouzení splnění podmínek readmisní dohody není relevantní předchozí pobyt na území Slovenska, ale toliko vstup na území ČR z území Slovenska, který stěžovatel sám uznal. Proti tomuto závěru stěžovatel nevznáší žádné konkrétní argumenty; namísto toho jen jinými slovy opisuje svoji žalobní námitku, aniž by s názorem krajského soudu věcně polemizoval. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstantně judikuje, že stěžovatel je v kasační stížnosti povinen vylíčit, jakých konkrétních nesprávných úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský soud dopustit, jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost spatřována (viz rozsudek ze dne 14. 6. 2017, č. j. -40, přiměřeně též rozsudek rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. -58, č. 835/2006 Sb. NSS). Uvedení konkrétních stížnostních námitek přitom nelze nahradit zopakováním odvolacích nebo žalobních námitek, neboť tyto námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané kasačním soudem (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. -58). S ohledem na právě uvedené lze konstatovat, že obsah kasační stížnosti v této části nesplňuje pro svoji nekonkrétnost výše uvedené požadavky; v tomto případě se proto věcně nejedná o kasační námitku ve smyslu ustanovení

[20] Vytýká-li dále stěžovatel žalované, potažmo krajskému soudu, že se nezabývaly realizovatelností účelu zajištění, nelze mu přisvědčit. Předně je třeba upozornit, že tato část kasační stížnosti dosahuje kvality projednatelného kasačního bodu jen při maximálně vstřícném přístupu soudu; stěžovatel i zde prakticky jen stručně parafrázuje obdobnou žalobní námitku, přičemž nově připisuje pochybení, kterého se měla dopustit žalovaná, také krajskému soudu. Tuto námitku ovšem dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal krajský soud v bodu 9. napadeného rozsudku, kde vyzdvihl, že stěžovatel nijak nespecifikoval, jaká překážka by měla bránit jeho předání na Slovensko a v čem konkrétně by mělo spočívat porušení zákazu non-refoulement. Odkázal přitom na body [23] až [25] rozsudku č. j. -42, v nichž se Nejvyšší správní soud vyjádřil k povinnosti správního orgánu zkoumat pravděpodobnost naplnění účelu zajištění z hlediska dodržování zákazu nelidského či ponižujícího zacházení. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku konstatoval, že s ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských států není správní orgán povinen zabývat se výslovně systémovými nedostatky právního státu ohrožujícími předávanou osobu na jejích základních právech, nejsou-li mu známy nebo nenamítá-li je tato osoba sama. Tyto závěry krajský soud zcela správně vztáhl na případ stěžovatele, protože ten při svém zajištění ani v žalobě nepoukázal na žádné konkrétní hrozby, kterým by měl být v případě předání na Slovensko vystaven. Žádné pochybnosti o dodržování výše uvedených základních práv na Slovensku pak nemá ani Nejvyšší správní soud a z ničeho nevyplývá, že by je měla žalovaná či krajský soud.

[21] Teprve v kasační stížnosti uplatnil stěžovatel námitku týkající se hrozící vážné újmy na Slovensku; tu spatřuje v diskriminaci muslimské menšiny a možných útocích extremistických skupin na její členy. Jelikož předmětná kasační argumentace nemá svůj předobraz v konkrétní řádně a včas uplatněné žalobní námitce (viz bod [20] výše), vyhodnotil ji Nejvyšší správní soud jako námitku novou, a proto nepřípustnou podle

[22] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná. Za podmínek vyplývajících z in fine ji proto rozsudkem zamítl.

[23] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle , ve spojení s Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě procesně úspěšného účastníka – žalované nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady, překračující rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.

[24] Krajský soud ustanovil stěžovateli k jeho žádosti zástupce z řad advokátů; náklady řízení v tomto případě hradí stát ( , ). Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby, kterým bylo písemné podání soudu ve věci samé [ , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „ “)]. Za tento úkon mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [ ve spojení s bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle advokátního tarifu. Celkem tedy ustanovenému zástupci za jeden úkon právní služby náleží 3.400 Kč. Ustanovený zástupce není plátcem DPH ( advokátního tarifu), proto mu odměna nebyla o částku DPH navýšena. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí 3.400 Kč. Ta bude Mgr. Ladislavu Bártovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2021

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu