Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
1 Az 56/2020 - 35.pdf
PDF · 0 B
No categories available
1 Az 56/2020 - 35
16. Podle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se pro účely zákona o azylu rozumí „bezpečnou zemí původu“ stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, 1. ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, 2. který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 nebo 14a, 3. který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a 4. který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv“.
17. Podle § 86 odst. 4 zákona o azylu [m]inisterstvo vyhláškou stanoví seznam bezpečných zemí původu, bezpečných třetích zemí a evropských bezpečných třetích zemí. Seznamy zemí stanovené vyhláškou ministerstvo přezkoumá nejméně jedenkrát v kalendářním roce.
18. Podle § 2 bod 7 . vyhlášky č. 328/2015 Sb. považuje ČR za bezpečnou zemi původu G., s výjimkou A. aj O.
19. Předmětem řízení o této žalobě je přezkum rozhodnutí, kterým byla opakovaná žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu vyhodnocena žalovaným jako zjevně nedůvodná. Soud je proto povolán k posouzení, zda byly splněny podmínky § 16 odst. 2 zákona o azylu, podle kterého žalovaný ve věci žalobkyně postupoval.
20. V daném případě je nepochybné, že země původu žalobkyně je obecně v ČR považována za bezpečnou; to je vyjádřeno v § 2 bod 7 . vyhlášky č. 328/2015 Sb. To však nevylučuje, aby v případě žadatele o mezinárodní ochranu pocházejícího z takové země neexistovaly konkrétní skutkové okolnosti, které by toto tvrzení popíraly. V takovém případě je pak na straně žadatele o mezinárodní ochranu, aby prokázal v jeho případě opak. Jak uvedl i NSS v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS [v části IV. c)], „žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení (…) obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu vyžadovány (…), a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu“.
21. To se však ve věci žalobkyně nestalo. Žalobkyně svou žádost o mezinárodní ochranu odůvodňovala v podstatě „jen“ tím, že ve své vlasti nemá žádný majetek a neměla z čeho ani uhrazovat své životní potřeby, proto odjela do ČR, kde se jí líbí. Z její výpovědi vyplynulo, že před (opětovným) příchodem do ČR v roce 2012 žila více let (2006-2012) ve své vlasti u příbuzných ve městě R. (město nacházející se mimo oblast A. aj. O. – pozn. soudu), avšak z důvodu finanční nouze se rozhodla odejít opět do ČR. Žalobkyně tedy ve správním řízení neprokazovala ba ani netvrdila, že je G. pro ní nebezpečnou zemí, tedy že by ve vztahu k žalobkyni bylo možno dovodit nenaplnění některého z kritérií uvedených v § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Takové skutečnosti pak netvrdila ani v řízení o žalobě.
22. Soud přitom konstatuje, že podklady o zemi původu žalobkyně z listopadu 2020, které v průběhu řízení o žádosti nijak nezpochybňovala, nijak nevypovídají o zhoršení situace v její vlasti. Ostatně skutečnosti zjištěné z dané zprávy a uvedené v napadeném rozhodnutí žalobkyně ve svých žalobních bodech ani nijak nezpochybnila. Žalovaný tak dle názoru soudu shromáždil dostatečné podklady pro své rozhodnutí, jejichž obsah řádně a přezkoumatelným způsobem posoudil, a zjistil tak stav věci řádně a v souladu s § 3 správního řádu . Přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, tj. ke všem skutečnostem, které žalobkyně sama tvrdila, přičemž přiléhavě hodnotil jak relevanci, tak obsah takto opatřených zjištění a podkladů. Podle zdejšího soudu současně napadené rozhodnutí vyhovuje také zákonným požadavkům uvedeným v § 68 odst. 3 správního řádu , neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, z jakých podkladů žalovaný vycházel, jak se k podkladům vyjádřila žalobkyně (podklady doplnit nechtěla a proti obsahu podkladů neměla námitky), dále je zřejmé, z jakých právních předpisů žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, resp. jak daná právní ustanovení interpretoval a aplikoval na daný případ, tedy ve spojení s podklady obsaženými ve správním spise (ke skutkovému stavu). Podle soudu má výrok napadeného rozhodnutí oporu v odůvodnění daného rozhodnutí, které je v souladu s výrokem a dostatečně poskytuje přehled o úvahách žalovaného a informačních zdrojích daného rozhodnutí.
23. S ohledem na takto zjištěný skutkový stav a průběh řízení o opakované žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu tedy žalovaný dle názoru soudu správně dovodil, že žalobkyni v zemí původu žádné nebezpečí nehrozí.
24. Žalobkyně poukazovala výhradně na svůj vyšší věk, na svou vazbu ke zletilému synovi pobývajícímu v ČR a na jeho zdravotní stav, a současně znovu na to, že ve své vlasti nemá kde bydlet.
25. K těmto důvodům soud uvádí, že samy o sobě nemohou odůvodňovat udělení mezinárodní ochrany v ČR. Soud nijak nezastírá, že žalobkyně je již v důchodovém věku, sama však již v poskytnutí údajů k žádosti uvedla, že je zdravá a s ničím se neléčí, pouze na jaře bere vitamíny. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by jí její věk měl bez dalšího působit jakékoliv problémy nad rámec obvyklých zdravotních problémů spojených se stářím u osob obdobného stáří. Žalobkyně ani soudu nijak nedoložila, že by měla v důsledku svého vyššího věku jakékoliv zdravotní problémy, či že by jí její věk ve vlasti znevýhodňoval oproti osobám narozeným ve stejném roce. Ani žalovaný neměl proto důvod se touto otázkou jakkoliv blíže zabývat, či ji považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
26. Žalobkyně dokládala pouze zdravotní stav jejího syna, současně však tvrdila, že se o ní stará její snacha (a její nezletilá vnučka). Tato tvrzení soud jednak považuje z části za protichůdná s tím, co žalobkyně uváděla v průběhu řízení o žádosti; tj. z jejich vlastních tvrzení vyplynulo, že se svým synem nacházejícím se v ČR nemá žádný kontakt. Jeho nyní zhoršený zdravotní stav, ačkoliv jej soud nijak nepopírá, nemůže mít z hlediska důvodů pro podání opakované žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu jakýkoliv vliv. Řízení o udělení mezinárodní ochranu je totiž zcela specifickým institutem vyhrazeným pro poskytnutí ochrany příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování nebo hrozbě skutečného nebezpečí vážné újmy. Dané řízení není zakotveno jako proces k legalizaci pobytu na území ČR nebo za účelem získání pracovního povolení (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2005, čj. 7 Azs 187/2004 -94).
27. V tomto ohledu se soud zcela jednoznačně ztotožňuje s názorem žalovaného, že pokud si žalobkyně přeje zde zůstat, ať už u rodiny jejího nemocného syna, či nezávisle na ní, je na ní, aby si vyřídila potřebné doklady a podala žádost o řádné povolení k pobytu. Samotné přání žalobkyně zde zůstat je sice lidsky pochopitelné, za situace, kdy se zde cítí dobře, ale žalobkyně tak může učinit pouze na základě platného práva a po splnění příslušných podmínek podle zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců, které platí pro všechny cizince v ČR stejně.
28. Pokud žalobkyně tvrdila, že dostála své povinnosti tvrzení, resp. povinnosti dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť uvedla relevantní skutečnosti, zdejší soud žalobkyni upozorňuje, že o žádosti žalobkyně nebylo rozhodováno v souladu s výše odkazovaným ustanovením, ale podle § 16 odst. 2 téhož zákona, tedy po věcném posouzení jejího obsahu jako o zjevně nedůvodné žádosti (nikoliv jako o žádosti nepřípustné) a z tohoto pohledu je vymezen i soudní přezkum věci.
29. Soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobkyně, že podala od počátku vnitřně bezrozpornou výpověď. Soud k tomu poukazuje na bod 9. rozsudku, resp. na obsah protokolu o pohovoru k žádosti ze dne 7. 10. 2020, které toto tvrzené vyvrací. Zatímco ve správním řízení žalobkyně nejdříve tvrdila, že vůbec neví, kde se její syn nachází, a poté odlišně uvedla, že syn je v ČR, ale nestýká se s ním a naposledy jej viděla v lednu či únoru 2020, tak v žalobě tvrdila, že již od roku 2012 žije se svým zletilým synem v domácnosti a syn se o ni stará. Nutno však zopakovat, že žádné z těchto tvrzení, ať již v jakékoliv následně vyslovené verzi o kontaktu žalobkyně s jejím synem, nepředstavuje za daných skutkových okolností týkajících se podání opakované žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu důvod pro jiný postup žalovaného, než jakým postupoval.
IV. Závěr a náklady řízení
30. Soud v daném případě neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, ani jeho postupu, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s.
31. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto nemá nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náklady řízení nepřiznal
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podání kasační stížnosti nemá odkladný účinek.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 31. srpna 2021
Mgr. Darina Michorová
samosoudkyně