Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
32 A 19/2019 - 61.pdf
PDF · 0 B
No categories available
32 A 19/2019 - 61
se pohybovala v rámci prostoru pro uvážení a zásah do soukromého života stěžovatelů lze považovat za nezbytný v demokratické společnosti. Evropský soud pro lidská práva tedy došel k závěru, že volba českého zákonodárce zavést politiku povinného očkování je podložena relevantními a dostatečnými důvody, kdy se tento závěr vztahuje i na následky odmítnutí povinného očkování. Mj. však z hlediska přiměřenosti opatření na obecné úrovni shledal, že očkování není v České republice povinné bez výjimky, neboť děti, které mají trvalé kontraindikace, očkovány být nemusí, stejně jako mohou rodiče uplatnit výhradu svědomí, jak shledal Ústavní soud.
26. Krajský soud tedy považoval za potřebné se nejprve zabývat komplexně otázkou správnosti provedení testu aplikovatelnosti sekulární výhrady svědomí v nyní posuzovaném případě, neboť z podané žaloby mj. vyplývá, že žalobci nesouhlasili právě se způsobem a závěry aplikace tohoto testu správními orgány.
27. Zdejší soud má za to, že žalovaný (resp. správní orgán I. stupně) neprovedl v napadeném rozhodnutí tento test správně a v souladu se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1253/14 , které jsou dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republik y závazné
jak pro správní soudy, tak i pro správní orgány, tj. žalovaného a správní orgán I. stupně. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že z „(…) posouzení problematiky v ústavněprávní rovině
(b. 28) vyplývají následující postuláty na oprávněnost světské výhrady svědomí, jež musí být naplněny kumulativně. Jsou jimi (1) ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, (2) naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí, (3) konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a (4) společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít“ (srov. bod 42 citovaného nálezu).
28. Pokud se týká naplnění prvního kritéria, tj. ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, shledal Ústavní soud v bodě 44 citovaného nálezu následující: „Ústavní relevance tvrzení, která jsou obsahem světské výhrady svědomí projevené vůči povinnému očkování, je v posuzované věci naplněna již samotnou kolizí ochrany veřejného zdraví a zdraví osoby, v jejíž prospěch je výhrada svědomí uplatněna (srov. čl. 31 Listin y). Pominout nelze ani tvrzení rodičů o zásahu do jejich práva na rodičovskou péči, garantovaného v čl. 32 odst. 4 Listin y, byť omezitelného zákonem. Imanentním aspektem případu zůstává čl. 15 odst. 1 o svobodě svědomí, resp. přesvědčení nositelů základního práva. Opomenout nelze rovněž často opakovaný argument o očkování jako zásahu do tělesné integrity ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listin y, i když je zde ve hře nejen nedotknutelnost osoby, ale i (či snad ještě více) aspekt vpravené vakcíny s dlouhodobými účinky do těla s dopadem na zdraví osoby ve smyslu čl. 31 Listin y. Ve všech případech se navíc jedná o základní práva způsobilá ke vzájemnému poměřování (optimalizaci).“ Z uvedeného je tedy patrné, že tato podmínka je v řešené věci nepochybně naplněna.
29. Krajský soud dále zjistil rovněž naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady žalobci 1
a 2 uvedli. Pokyn Ústavního soudu v bodě 43 citovaného nálezu totiž stran tohoto kritéria uváděl, že „„varietu obsahů námitky je zde nesnadno vymezit; nepochybně mezi ně potenciálně patří
i přesvědčení, že může dojít k nevratnému poškození zdraví osoby blízké. Jedná-li se o nezletilého reprezentovaného zákonným zástupcem, musí být zohledněny konkrétní aspekty jeho zájmu na neprovedení vakcinace.“ Žalobci 1 a 2 přitom na podporu své výhrady upozorňovali na svou obavu, že v důsledku aplikace očkovací látky jejich nezletilé dceři může dojít ke zhoršení zdravotního stavu a imunity dcery žalobců, neboť nezletilá trpí atopickým ekzémem, k němuž má předpoklady i na základě rodinné anamnézy, neboť nemocí trpí rovněž žalobce 2. Zdejší soud si je vědom, že naléhavost důvodů se nachází čistě v subjektivní rovině, nicméně má za to, že žalobci 1 a 2 dostatečně identifikovali rizika,
kterých si po případné aplikaci očkovací látky jejich dceři obávají, přičemž je lze označit
za důvody, jež brání bezvýjimečnému podrobení se příkazu zákona. Právě v tomto kritériu se poté dle názoru soudu zrcadlí žalobci tolik zmiňované zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, ke kterému by měly správní orgány mj. na základě sdělení důvodů ze strany zákonných zástupců dítěte týkajících se jejich výhrady k povinnému očkování
a s přihlédnutím k individuálnímu případu a veškerým známým okolnostem přihlížet
a zvažovat jej. Vždy je totiž nutné zjistit, co je v nejlepším zájmu konkrétního dítěte,
které je předmětem posouzení, nikoliv dětí obecně, neboť ke každému dítěti nelze přistupovat shodně. To se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
30. K třetí podmínce pro respektování světské výhrady svědomí, tj. konzistentnosti
a přesvědčivosti tvrzení žalobců 1 a 2, je třeba poukázat na to, že se žalobci dle svých tvrzení, která nelze považovat za nedůvěryhodná, dlouhodobě zajímají o problematiku možných negativních následků povinného očkování dětí. Žalobci především zmiňovali,
že si zjišťovali jak odborné informace, tak se ptali v okolí na reakce a postoje, četli si příběhy dětí, jejichž rodiče psali o nežádoucích účincích očkování, a to mj. na stránkách www.rozalio.cz a www.nasledkyockovani.cz, ze kterých se dozvěděli o desítkách případů, kdy se dětem po očkování rozjel atopický ekzém. V této souvislosti žalobci rovněž odkazovali na zpravodaj SÚKL o nežádoucích účincích vakcín za roky 2015, 2016 a 2017, příbalový leták vakcíny Hexacima i odbornou publikaci V. Krekulová, L. Řehák: Virové hepatitidy, Triton, 2002. Žalobci si tedy byli vědomi závažnosti zdravotního postižení,
které podle jejich přesvědčení může být způsobeno očkováním malých dětí předmětnou vakcínou. Žalobci 1 a 2 rovněž uvedli, že jsou si vědomi nepříznivých zdravotních následků svého rozhodnutí, ale měli za to, že očkování by mělo zdravotní následky mnohem horší. Podle žalobců trpí jejich dcera atopickým ekzémem, proto ji nelze považovat za zcela zdravou a riziko případných zdravotních komplikací v souvislosti s očkováním je proto vyšší než u zcela zdravých dětí. Tato tvrzení žalobců lze nepochybně označit za konzistentní a přesvědčivá vzhledem k tomu, že byla náležitým způsobem předestřena již v řízení před správními orgány. Krajský soud tím však nenaznačuje, že by jakkoliv posuzoval pravdivost těchto informací, resp. reálnou odůvodněnost obav žalobců o zdraví dcery. Žalobci na svých argumentech konzistentně setrvávají po celou dobu správního řízení, jakož i v podané žalobě a replice k vyjádření žalovaného. Žalovaný přitom neuvedl žádné skutečnosti či argumenty, na základě kterých by vyvracel okolnost, že žalobci 1 a 2 mají skutečné a niterné obavy o poškození zdraví jejich dcery v důsledku očkování. Za vyvrácení obav žalobců přitom nelze považovat názor správních orgánů, že tyto obavy nemají racionální základ či jsou neopodstatněné, a to byť na základě relevantních dat. Ústavní ochrany totiž může požívat (při splnění Ústavním soudem stanovených podmínek) i taková světská výhrada svědomí, která nemá oporu v aktuálně panujícím stavu vědeckého poznání, které se v čase stále vyvíjí. Nelze ani shledat, že by tvrzení žalobců postrádala hodnotový náboj nebo že by příkře protiřečila společenskému prostředí. Soudu je totiž známo, že o důvodnosti zákonného požadavku na povinné očkování dětí a o možných zdravotních rizicích s tím spojených neustále probíhá legitimní veřejná debata, jejíž součástí jsou jak odborníci v oboru, tak rovněž laická veřejnost. V nyní posuzovaném případě tedy krajský soud nemá pochyb o naplnění podmínky konzistentnosti a přesvědčivosti tvrzení žalobců, když byl naplněn požadavek Ústavního soudu v bodě 46 jeho opakovaně citovaného nálezu, podle nějž: „přesvědčivost a konzistentnost tvrzení podporujících výhradu sekulárního svědomí je zapotřebí posuzovat ad personam a nelze je podrobit postulátu objektivní pravdivosti; obsah těchto tvrzení nesmí postrádat hodnotový náboj a příkře protiřečit společenskému prostředí, obstát však musí především před jejich nositelem a jeho nejbližšími. Ústavní soud již dříve (b. 28) požadoval, aby autor výhrady komunikoval s příslušným orgánem veřejné moci, tj. aby neospravedlňoval své přesvědčení teprve v pozdější fázi řízení. To platí i nadále, přičemž samozřejmostí musí být jednoznačnost a patřičná (přiměřená) srozumitelnost projevu svědomí dané osoby.“
31. K otázce společenských dopadů, které může akceptování výhrady svědomí v konkrétním případě mít, Ústavní soud v bodě 47 citovaného nálezu uvedl: „Konečně pak společenské dopady výhrady světského svědomí, má-li být akceptována, nesmí, při veškerém respektu k autonomii projevu vůle, extrémně vybočovat ze sféry legitimních cílů, jimiž se relevantní oblast práva vyznačuje. Konkrétně to zde mj. znamená, že musí zůstat zohledněna žádoucí míra proočkovanosti obyvatelstva proti přenosným nemocem. S poskytnutou výjimkou nesmí být spojovány závěry, jež by jí umožnily změnit se v pravidlo.“ Krajský soud v tomto ohledu zohlednil společenský zájem na ochraně před výskytem epidemií nakažlivých chorob, který je zcela legitimní, jak ostatně uvedl již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14 : „Jedním z uznaných legitimních cílů je ochrana zdraví, přičemž při povinné vakcinaci nejde jen o v zásadě plošné očkování osob ex lege, ale též zprostředkovaně o ochranu těch fyzických osob před infekcí přenosné nemoci, jež z různých důvodů očkovány nebyly.“ Z argumentace správních orgánů i tohoto nálezu Ústavního soudu je zřejmé, že příznivý účinek očkování (tedy účinná ochrana před epidemiemi infekčních chorob) je spojen s vysokou mírou proočkovanosti obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že se jedná o statistickou hodnotu vycházející z vysokých počtů dětí, které se očkování podrobují, má krajský soud za to, že pokud v individuálním případě žalobců 1 a 2 a jejich dcery bude od očkování upuštěno, nenaruší to podstatným způsobem tuto hodnotu podmiňující žádoucí účinek očkování. Při respektování přísných podmínek stanovených Ústavním soudem má soud za to, že by případy rodičů, kteří by mohli odepřít splnění povinnosti podrobit své děti očkování, neměly nabýt masového charakteru, resp. by neměly mít za následek snížení úrovně proočkovanosti pod kritickou úroveň. Pokud by takové nebezpečí reálně hrozilo a bylo přesvědčivě doloženo, mohlo by být zohledněno právě při posuzování této poslední podmínky pro akceptování světské výhrady svědomí, což však nebylo v nyní posuzovaném případě jakkoliv ze strany správních orgánů doloženo. Argumentace žalovaného, v níž poukazuje na skutečnost, že klesá proočkovanost, narůstá výskyt dříve účinně očkováním kontrolovaných infekčních onemocnění a odložení vakcinace může vyústit ve více nežádoucích účinků vakcíny, nevyvrací závěr zdejšího soudu, že žalobci naplnili podmínky oprávněnosti světské výhrady svědomí, nemohou tak být za své jednání (odmítnutí očkování jejich dcery) trestáni. Krajský soud se v tomto ohledu domnívá, že drtivá většina rodičů se zachová rozumně a zodpovědně a své děti očkování podrobí při vědomí všech kolektivních i individuálních výhod s tím spojených, které podle konsenzuálního názoru odborníků převažují nad možnými riziky. Tomuto závěru nasvědčuje i chování většiny rodičů v zemích, kde není uzákoněna povinnost podrobit se očkování, avšak drtivá většina rodičů děti přesto očkovat nechává, takže příznivý účinek očkování v rámci celé společnosti je zachován. Krajský soud proto uzavírá, že i čtvrtá podmínka stanovená Ústavním soudem byla splněna, tj. že ani společenské dopady zohlednění sekulární výhrady svědomí v tomto konkrétním případě nevylučují.
32. Zdejší soud poznamenává, že správní orgány tedy musí v souladu s principem proporcionality poměřovat na jedné straně kvalitu a přesvědčivost tvrzení žadatele uplatňující výhradu svědomí vůči maximálně akcentovanému zájmu společnosti na ochraně veřejného zdraví. Tomuto však správní orgány v nyní projednávané věci nedostály, neboť nebyly vůbec ochotny připustit, že by se měly mimo sankční řízení takovými tvrzeními nad rámec výjimek v ZOVZ zabývat, a to při zohlednění všech individuálních okolností posuzovaného případu, nikoliv se soustředit toliko na obecnou a od konkrétního případu odosobněnou argumentaci. Zbývá tedy uzavřít, že v nyní posuzovaném případě byly navzdory závěrům vyplývajícím z napadených správních rozhodnutí splněny všechny Ústavním soudem stanovené podmínky pro akceptování světské výhrady svědomí žalobců a upuštění od vynucení povinného očkování jejich nezletilé dcery uložením pokuty. V posuzované věci není pochyb o tom, že žalobci odmítli očkování své nezletilé dcery právě proto, že se v rámci své rodičovské odpovědnosti snaží podle svého svědomí a přesvědčení pokud možno co nejlépe dbát o její zájmy a vývoj, přičemž, jak již bylo opakovaně uvedeno, toto přesvědčení žalobců je natolik silné, konstantní a odůvodněné, že naplňuje podmínky oprávněnosti světské výhrady svědomí s příslušnými důsledky z toho plynoucími ve vztahu k relevantní právní úpravě. Svá tvrzení o klesající „proočkovanosti“, nárůstu výskytu infekčních onemocnění a větší pravděpodobnosti nežádoucích účinků vakcinace při její pozdější aplikaci žalovaný nijak nedoložil a soud se jimi proto nezabýval
33. Nad rámec všeho výše uvedeného však krajský soud považoval za nutné zmínit, že tvrzení zakládající takovou ústavně garantovanou výjimku založenou na sekulární (či náboženské) výhradě svědomí musí být mimořádně závažná, vztahující se k danému jedinci, dostatečně určitá a prokázaná. Musí se tedy jednat o natolik silné argumenty, na jejichž základě by aplikace ustanovení ZOVZ byla v daném případě protiústavní. Příliš široký výklad a aplikace práva projevovat sekulární výhradu svědomí (či náboženské vyznání) by mohly vést k rozkladu systému povinného očkování a v důsledku toho být hrozbou pro zdraví zejména těch dětí a dospělých, kteří se ze zdravotních důvodů nemohou prostřednictvím vakcinace proti daným onemocněním bránit.
VII. Závěr a náklady řízení
34. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém bude správní orgán vázán právním názorem zdejšího soudu podle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s.
35. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšným žalobcům přísluší právo na náhradu nákladů řízení spočívající v náhradě nákladů za právní zastoupení advokátem a za zaplacený soudní poplatek. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobcům 1 a 2 vznikly náklady ve výši 3 000,- Kč za zaplacený soudní poplatek. Dále se jednalo o náklady právního zastoupení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, v platném znění, a to odměnu advokáta (tarifní hodnota dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu), když právní zástupkyně žalobců učinila u každého ze žalobců 3 úkony právní služby obecně po 3 100,- Kč dle ustanovení § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí právního zastoupení, sepis žaloby a sepis repliky), a dále 3 x režijní paušál po 300,- Kč dle ustanovení § 13 advokátního tarifu. Šlo o společné úkony při zastupování dvou a více osob, a proto náleží právní zástupkyni za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % (ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu). V posuzovaném případě tedy činila sazba mimosmluvní odměny 2 480,- Kč za úkon u každé osoby. Celkem by žalobcům 1 a 2 náležela náhrada nákladů spočívající ve třech úkonech po 2 480,- Kč za jeden úkon, částka k úhradě hotových výdajů za tři úkony, tj. 900,- Kč, a dále uhrazený soudní poplatek ve výši 3 000,- Kč. S ohledem na tři úkony právní služby v případě žalobců 1 a 2 by poté každému z nich příslušela náhrada nákladů v celkové výši 11 340,- Kč. Žalobkyni 3 by náležela náhrada nákladů spočívající ve třech úkonech po 2 480,- Kč za jeden úkon a částka k úhradě hotových výdajů za tři úkony, tj. 900,- Kč. S ohledem na tři úkony právní služby v případě žalobkyně 3 by jí příslušela náhrada nákladů v celkové výši 8 340,- Kč.
36. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 22. července 2021
JUDr. Petr Polách, v.r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení:
K. M.