Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 6/2021 - 38

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. Ch., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 9. 2018, č. j. MV-87691-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, č. j. – 39,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Přehled dosavadního řízení

[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále též „ministerstvo“) ze dne 31. 3. 2017, č. j. OAM-273-15/MK-2016, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti modré karty a platnost modré karty pobytu nebyla prodloužena podle ve spojení s a , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), neboť údaje podstatné pro posouzení žádosti uvedené v předložených náležitostech neodpovídají skutečnosti. Ministerstvo totiž zjistilo, že pracovní pozice v Evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli modré karty byla po celou dobu nabízena s místem výkonu práce na adrese Kounov 111, okr. Rakovník. Takto bylo také místo výkonu práce sjednáno v pracovní smlouvě. Ze shromážděných podkladů je však zjevné, že žalobce reálně vykonává práci z domova, což ovšem nekoresponduje s údaji uvedenými v Evidenci volných pracovních míst ani v předložené smlouvě. Provedenou pobytovou kontrolou bylo zjištěno, že na adrese Kounov 111 se nenachází prostory, které by svým charakterem a vybavením odpovídaly prostorám nutným pro pravidelný výkon práce počítačového programátora.

[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítal, že způsob vymezení místa výkonu práce není podle žalobce v rozporu s českým právním řádem. V této souvislosti žalobce poukázal na , , a komentářovou literaturu. Vyjádřil přesvědčení, že mu žalovaná upřela práva garantovaná d, když vycházela ze svědecké výpovědi pana Alexandra Smirnova a neinformovala jej v rozporu s o výslechu tohoto svědka.

[3] Krajský soud v Praze nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Stručně shrnul postup při zaměstnávání cizinců s modrou kartou. Konstatoval, že ve věci není sporné, že v Centrální evidenci bylo místo výkonu práce uvedeno na adrese Kounov 111 v provozovně Družstva Otčina. Stejným způsobem bylo místo výkonu práce vymezeno v pracovní smlouvě, kterou žalobce předložil ministerstvu jako jednu z náležitostí žádosti o prodloužení platnosti modré karty. Správní orgány dospěly na základě protokolu o pobytové kontrole a protokolu o výslechu svědka Smirnova k závěru, že žalobce ve skutečnosti nevykonával práci v provozovně družstva, ale ze svého domova. Práci tudíž fakticky vykonával z jiného místa, než které bylo uvedeno v Centrální evidenci a pracovní smlouvě. Žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě nepředestřel žádná konkrétní tvrzení, která by tento závěr hodnověrně vyvracela. Jelikož údaj o místě výkonu práce uvedený v Centrální evidenci a pracovní smlouvě neodpovídal skutečnosti, bylo na místě žalobcovu žádost o prodloužení platnosti modré karty zamítnout a volné pracovní místo opakovaně podrobit tzv. testu trhu práce podle , o zaměstnanosti.

[4] Žalobcem namítaná skutečnost, že způsob vymezení místa výkonu práce není v rozporu s právním řádem, není pro posouzení věci relevantní. Správní orgány nerozporovaly, že by formální vymezení místa výkonu práce na adrese Kounov 111 neodpovídalo požadavkům na charakteristiku volného pracovního místa ve smyslu zákona o zaměstnanosti. Podstatné je, že faktické místo výkonu práce bylo odlišné od formálně bezvadně vymezeného místa výkonu práce v Centrální evidenci a pracovní smlouvě. Vzhledem k tomu je odkaz žalobce na části komentáře k týkající se vymezení místa výkonu práce v pracovní smlouvě a pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad zcela bez souvislosti s posuzovanou věcí.

[5] Stejně tak nepřípadný je odkaz žalobce na , který upravuje specifika pracovněprávních vztahů zaměstnanců pracujících mimo pracoviště zaměstnavatele s vlastní rozvrhnutou pracovní dobou. Z pracovní smlouvy ani jejího dodatku nevyplývá, že by si žalobce se zaměstnavatelem dohodl možnost vykonávat práci mimo jeho provozovnu (viz body 1 a 18 pracovní smlouvy). Uvedené ustanovení se proto na posuzovanou věc nevztahuje.

[6] Nedůvodnou soud shledal rovněž žalobní námitku, že byl žalobce zkrácen na svých procesních právech, jelikož nebyl v průběhu řízení informován o výslechu svědka Smirnova.

[7] Závěrem krajský soud podotknul, že zákon o pobytu cizinců nestanoví povinnost nařizovat v řízení o žádosti o prodloužení platnosti modré karty ústní jednání. Ze správního spisu rovněž nevyplývá, že by ústní jednání bylo nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění žalobcových práv. Sám žalobce navíc nařízení ústního jednání v průběhu správního řízení ani nenavrhoval. Neobstojí tak tvrzení žalobce, že správní orgány postupovaly v rozporu s .

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítl, že krajský soud prakticky pouze převzal argumentaci žalované. Rozhodnutí žalované považuje stěžovatel za nezákonné a nepřezkoumatelné. Krajský soud nesprávně posoudil námitku, že došlo k porušení práv stěžovatele garantovaných d, když mu bylo upřeno právo na projednání věci v jeho přítomnosti a vyjádření se ke všem provedeným důkazům. Stěžovatel dále přiložil rozhodnutí žalovaného ve stejné skutkové věci týkající se jeho kolegy, se kterým pracoval, v němž se závěr žalované ke stejné námitce, kterou uplatňoval již v odvolacím řízení, radikálně liší, což odráží nejednotnost postupu žalované. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. – 132, č. 1915/2009 Sb. NSS.

[9] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu a uvedla, že případ stěžovatele se liší od případu jeho kolegy v tom, že stěžovatel si podal žádost o prodloužení doby platnosti modré karty až dne 25. 11. 2016, zatímco jeho kolega již dne 3. 3. 2016. V případě kolegy stěžovatele dospěla žalovaná k závěru, že ministerstvo pochybilo, když nevyrozumělo tohoto žadatele o výslechu svědka. V posuzované věci však toto procesní pochybení žalovaná neshledala, neboť výslech byl proveden ještě před podáním žádosti stěžovatele o prodloužení modré karty. Ministerstvo v době výslechu dosud nevedlo řízení o žádosti stěžovatele, a proto nemohl být o výslechu vyrozuměn. Žalovaná tak má za to, že zásadu legitimního očekávání neporušila, neboť řízení o žádostech stěžovatele a jeho kolegy probíhala v odlišné době. K námitce stěžovatele, že mu správní orgány upřely právo na projednání věci v jeho přítomnosti, žalovaná poukázala na str. 7 svého rozhodnutí. Žalovaná se ztotožnila s krajským soudem, že kopie protokolu o výslechu svědka v jiném řízení představuje důkaz u, se kterou se měl stěžovatel možnost seznámit poté, co byl v souladu s poučen o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí.

III. Posouzení kasační stížnosti

[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná, a stěžovatel je v souladu s zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s a 4 , v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[11] Kasační stížnost není důvodná.

[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud prakticky pouze převzal argumentaci žalované. Pokud by totiž stěžovatelem vznesená námitka nepřezkoumatelnosti byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení kasační stížností napadeného rozsudku.

[13] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. - 52). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. - 33).

[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu nelze považovat rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud věc řádně posoudil, vystihl její podstatu, podrobně vypořádal všechny námitky uplatněné stěžovatelem, přičemž uvedl svou vlastní podrobnou argumentaci a závěry, na základě nichž ve věci rozhodl. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že krajský soud prakticky pouze převzal argumentaci žalované.

[15] V případě stěžovatelem namítaného porušení y tím, že nebyl v průběhu řízení informován o výslechu svědka Smirnova, má Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud a žalovaná za to, že k porušení tohoto ustanovení y v posuzované věci nedošlo, neboť k výslechu svědka Smirnova došlo dne 7. 11. 2016 v rámci jiného správního řízení ještě předtím, než stěžovatel dne 25. 11. 2016 podal žádost o prodloužení platnosti modré karty. V posuzované věci byla do správního spisu založena kopie protokolu o výslechu uvedeného svědka, s jejímž obsahem se stěžovatel mohl seznámit. Jednalo se tedy o důkaz u, nikoliv o důkaz svědeckou výpovědí. Proto postačovalo, pokud měl stěžovatel možnost seznámit se s touto u poté, co byl přípisem ministerstva ze dne 25. 1. 2017, č. j. OAM-273-12/MK-2016, v souladu s poučen o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Jak přiléhavě konstatoval krajský soud, stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti osvědčující nezbytnost nového provedení výslechu svědka Smirnova, ani neprojevil s obsahem jeho výpovědi nesouhlas. Zároveň nijak blíže neosvětlil, jak by se konkrétně mohly změnit v jeho prospěch skutkové závěry správních orgánů, pokud by se výslechu zúčastnil. Z hlediska ochrany práv stěžovatele tak bylo dostatečné, že měl přístup k informacím plynoucím z výslechu svědka ve smyslu a že s nimi mohl v průběhu správního řízení polemizovat. Správní orgány proto nepochybily, pokud v řízení o žalobcově žádosti neprovedly výslech svědka Smirnova za účasti stěžovatele a vycházely pouze z protokolu o výslechu provedeném v jiném správním řízení, který provedly jako důkaz u (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, č. j. – 119). V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně vypořádal námitku stěžovatele na porušení .

[16] Námitka stěžovatele, v níž poukázal na nejednotnost přístupu žalované a rozhodnutí žalované ve stejné skutkové věci týkající se jeho kolegy, se kterým pracoval, je nepřípustná podle , neboť ji stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud se proto touto námitkou nezabýval.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[17] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky, kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle věty druhé kasační stížnost zamítl.

[18] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle ve spojení s Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů její běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. června 2021

Mgr. Aleš Roztočil

předseda senátu