Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

57 A 17/2020 - 39

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudce Mgr. Alexandra Krysla a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci

žalobce:

Bc. K. P., bytem X

zastoupen Mgr. Marianem Francem, sídlem Škroupova 10, 301 00 Plzeň

proti

žalovanému:

Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň

za účasti OZNŘ:

obec Tlučná, sídlem Hlavní 25, 330 26 Tlučná

VODÁRNA PLZEŇ a.s., sídlem Malostranská 143/2, 326 00 Plzeň

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2019, č. j. PK-RR/3512/19

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2019, č. j. PK-RR/3512/19 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11 228 Kč ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Mariana France, advokáta.

Odůvodnění:

I.

Napadené rozhodnutí

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2019, č. j. PK-RR/ 3512/19 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle zrušil rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby ze dne 12. 8. 2019, č. j. OV-Mrá/ 24191/2019, a řízení zastavil. Prvoinstančním rozhodnutím správní orgán výrokem I. podle , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a , o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu povolil změnu v užívání stavby účelové komunikace na pozemcích parc. č. X, X, X a X v k. ú. X z dosavadního účelu veřejně přístupná účelová komunikace na nový účel neveřejná účelová komunikace; výrokem II. správní orgán stanovil podmínky pro nový účel užívání stavby.

II.

Žaloba

2. Žalobce v žalobě uvedl, že ke zrušení rozhodnutí došlo dle žalovaného na základě údajného pochybení správního orgánu rozhodujícího v prvém stupni, který věc špatně právně zhodnotil, a dopustil se tak základní chyby. Žalovaný vysvětlil, že prvotně je třeba [posoudit], zda návrh podaný žalobcem podléhá úpravě stanovené v § 126 odst. 2 stavebního zákona, a ve své úvaze pak došel k závěru, že žádost žalobce spadá do režimu zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný dále úvahu rozvedl tak, že ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je příslušný k vydání rozhodnutí silniční správní úřad sídlící v obci s rozšířenou působností, nikoliv obecný stavební úřad. Jinými slovy žalovaný dospěl k závěru, že prvostupňovému orgánu státní správy není dána věcná příslušnost. V takovém případě pak žalovaný došel k úvaze, že řízení je ve smyslu současně s postupem dle téhož zákona třeba zastavit, což také učinil.

3. Žalobce na své žádosti nadále setrval, ze spisu nebylo patrné, že by z žádosti ustoupil, či by bylo jakkoli jinak znemožněno její projednání. Žalobce v dané věci zaplatil správní poplatek, a pokud odvolací orgán dospěl k tomu, že rozhodoval věcně nepříslušný správní orgán, pak měl v kontextu ustanovení a prvoinstanční rozhodnutí zrušit a věc vrátit stavebnímu úřadu s pokynem postoupit věc na příslušný správní úřad. Toto se však v odvolacím řízení nestalo, a tím byl žalobce jednoznačně poškozen na svých právech, když o jeho žádosti de facto nebylo rozhodnuto.

4. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, bylo rozhodnuto znovu, a to v kontextu se zákonem, tj. věc by měla být postoupena příslušnému silničnímu správnímu úřadu, který v řízení s žádostí žalobce mimo jiné souhlasil.

III.

Vyjádření žalovaného k žalobě

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě sdělil, že v dané věci nebyla shledána ani věcná ani místní nepříslušnost stavebního úřadu, a proto zde nebyl důvod pro postup ve smyslu . Žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal, že to, o co žalobce žádá, se neprojednává v režimu stavebního zákona, a žádost, kterou žalobce podal, měla být vyřízena postupem dle sdělením, že se o změnu v užívání ve smyslu stavebního zákona nejedná. Důvody pro tento závěr žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí a z podané žaloby bylo zřejmé, že žalobce tyto závěry žalovaného nijak nezpochybňuje.

6. K zvolenému postupu žalovaný uvedl, že žalobce podal oznámení změny v užívání stavby na formuláři, který je přílohou č. 14 k , která provádí stavební zákon. Tento formulář je určen právě k oznámení změny v užívání stavby dle a násl. stavebního zákona. Do oznámení žalobce popsal stavbu, která je předmětem oznámení, popsal dosavadní účel užívání i navrhovaný účel užívání a uvedl i odůvodnění. Nebylo pochyb, že se jednalo o oznámení/žádost, která byla podána žalobcem, který se domáhal vydání souhlasu/rozhodnutí dle stavebního zákona. Ve smyslu stavebního zákona se nicméně nejednalo o změnu v užívání ve smyslu a násl. stavebního zákona, a o tomto měl být žalobce vyrozuměn již stavebním úřadem, což se nestalo, a tak musel žalovaný postupovat tak, jak bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí.

7. V žádném případě nebyl namístě postup, aby věc byla postoupena silničnímu správnímu úřadu, jak se domníval žalobce. Oznámení dle § 127 stavebního zákona a případnou žádost dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nelze směšovat. Rozhodně se nejedná o stejný předmět řízení, kde případný rozdíl by byl jen v příslušnosti správního orgánu. Změna v užívání stavby dle stavebního zákona probíhá ve vazbě na vydaná rozhodnutí dle stavebního zákona (stavební povolení, kolaudace) a zkoumá se z hledisek uvedených ve stavebním zákoně. Naproti tomu žádost dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích se týká pouze úpravy přístupu na účelovou komunikaci a stanovení, za jakých podmínek je toto možné, vychází pouze ze zákona o pozemních komunikacích. Žalobce tím, že sám podal žádost ve smyslu stavebního zákona, jednoznačně určil sám předmět řízení, a tím pádem i režim projednání této žádosti. Závěr žalovaného jako odvolacího orgánu tak nemohl být jiný. Odkaz na § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je nutné brát jako radu žalobci, že pokud chce dosáhnout omezení přístupu na účelovou komunikaci, může toho dosáhnout pouze na základě povolení silničního správního úřadu.

8. Námitka, že o žádosti žalobce nebylo vůbec rozhodnutí, tak není vůbec namístě – žalobce podal žádost v režimu stavebního zákona a o této bylo rozhodnuto. Předpisy stavebního práva neumožňují takovou žádost projednat, a proto bylo žalobci doporučeno, aby svoji žádost podal v režimu zákona o pozemních komunikacích. Žalobce tak rozhodně nebyl zkrácen na svých právech, když mu nikdo nezakázal takovou žádost podat a navíc napadené rozhodnutí nemůže znamenat ani překážku věci rozhodnuté. Ani námitka týkající se správního poplatku nebyla namístě – správní poplatek je v sazebníku k spojen až s vydáním kladného rozhodnutí o změně v užívání stavby, takže je zde jednoznačný důvod pro jeho vrácení ve smyslu

9. Žalovaný nepovažoval ani jednu žalobní námitku za důvodnou, považoval žalobu za zcela nadbytečnou, a tak navrhl zamítnutí žaloby soudem.

IV.

Posouzení věci soudem

10. V souladu s , 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

11. Soud o žalobě rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žalovaný s tím souhlasil a žalobce se ve lhůtě stanovené soudem i přes výslovné poučení nevyjádřil ( ).

V.

Rozhodnutí soudu

12. Žaloba je důvodná.

13. Předmětem sporu mezi účastníky je skutečnost, zda žalovaný postupoval v souladu se , když zastavil řízení o žádosti žalobce podle ve spojení s téhož zákona, podle něhož platí, že „řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žádost se stala zjevně bezpředmětnou.“

14. Žalovaný vyjevil důvody, které jej vedly k zastavení řízení, na straně 8 svého rozhodnutí, když konkrétně uvedl „v daném případě je z oznámení o změně v užívání ze dne 26.03.2019 zřejmé, že žadatel požaduje změnu režimu užívání účelové komunikace na pozemcích pare. č. X, X, X a X v k. ú. X, a to z účelové komunikace veřejné na neveřejnou, tedy jinými slovy žádá o omezení obecného užívání uvedené komunikace, což spadá čistě do režimu , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a tedy ryze do působnosti silničního správního úřadu. Účelová komunikace (veřejná i neveřejná) je totiž jedním z druhů pozemní komunikace, jejichž užíváním se rozumí využití k dopravním účelům, tj. pro zajištění dopravní obslužnosti. Podstata účelu užívání komunikace se tím, že její vlastník na ní dle svého tvrzení uvedeného v protokolu z ústního jednání ze dne 28. 06. 2019 osadí dopravní značení, kterým hodlá omezit obecné užívání, ve smyslu ust. stavebního zákona nemění, a tedy projednání podaného oznámení v režimu stavebního zákona nebylo důvodné. Jiná situace by byla, kdyby z veřejně přístupné účelové komunikace, která naplňuje znaky stavby, chtěl její vlastník tvořit např. manipulační nebo skladovací plochu, zde by již oznámení změny v užívání na místě bylo. O takovouto změnu využití ale požádáno nebylo. U změn užívání komunikace je třeba učinit prvotní úvahu, zda předmětem podaného oznámení změny užívání stavby tak, jak ji žadatel v oznámení formuluje, je skutečnou změnou v užívání dle dikce stavebního zákona či nikoli. Z postupu stavebního úřadu je zřejmé, že tuto úvodní úvahu stavební úřad neučinil, když uvedené oznámení projednal, a to dokonce v řízení o změně v užívání, ač měl žadateli postupem dle sdělit, že se o změnu v užívání ve smyslu stavebního zákona nejedná, a proto souhlas nelze vydat. Jak již bylo uvedeno výše v daném případě je předmětem změny omezení obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu zákona , o pozemních komunikacích, v platném znění, přičemž k vydání rozhodnutí o tomto je příslušný silniční správní úřad sídlící na obci s rozšířenou působností, nikoli obecný stavební úřad. To se týká, i provedení uvažované místní úpravy dopravním značením ve smyslu , v platném znění.“.

15. Z právě citovaného odůvodnění je zjevné, že žalovaný neměl žádných pochyb o obsahu úkonu žalobce a v souladu s věta druhá („podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno“), jej jednoznačně kvalifikoval jako žádost o omezení obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích a dokonce označil věcně příslušný správní orgán k vyřízení této žádosti (viz zvýrazněný text odůvodnění). Ve shodě s žalobcem má soud za to, že poskytuje jednoznačný návod, jak v takové situaci postupovat v věta první tohoto zákona, v němž stanoví, že „dojde-li podání ( ) správnímu orgánu, který není věcně nebo místně příslušný, bezodkladně je usnesením postoupí příslušnému správnímu orgánu a současně o tom uvědomí toho, kdo podání učinil.“ V této souvislosti platí, že žalobci nemůže být kladena k tíži nesprávná právní kvalifikace jeho žádosti, neboť podle ustálené soudní praxe i právní teorie je posouzení skutkového děje vždy úkolem správního orgánu; účastník nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není správní orgán jeho právním názorem vázán (srov. analogicky např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. , nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. ). Rozhodující tak není odlišná právní kvalifikace žádosti, ale toliko její skutkové vymezení.

16. Lze shrnout, že pokud žalovaný měl za to, žalobce učinil žádost, k jejímuž vyřízení je příslušný silniční správní úřad podle zákona o pozemních komunikacích, měl napadené rozhodnutí zrušit a uložit prvoinstančnímu orgánu, aby ve smyslu u postoupil věcně příslušnému správnímu orgánu.

17. Soud toliko doplňuje, že nesprávnost postupu žalovaného je zřejmá i z volby důvodu, o který opřel zastavení řízení. Podle platí, že „řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žádost se stala zjevně bezpředmětnou.“ Tato skutková podstata je naplněna za situace, pokud předmět řízení po podání žádosti odpadne. K tomu může dojít vlivem změny právního stavu nebo skutkových okolností. K ničemu takovému však v projednávané věci nedošlo, důvod zastavení řízení se tak zcela míjí ze zjištěným skutkovým stavem i s úvahami žalovaného, neboť není zřejmé, v čem spatřuje okolnost, pro kterou se žádost v průběhu řízení stala bezpředmětnou, ani samotný důvod bezpředmětnosti žádosti. V tomto směru soud uvádí, že žádost je zjevně bezpředmětná, pokud rozhodnutí správního orgánu o ní nebude mít pro žadatele význam (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. -68). V nyní projednávané věci je přitom bez dalšího zřejmé, že způsob užívání komunikace bezprostředně ovlivňuje právní sféru žalobce, proto z pohledu soudu nemůže být o zjevné bezpředmětnosti žádosti řeč.

18. Vzhledem k tomu, že soud shledal, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, rozhodl v souladu s o zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení ( ). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku ( ).

VI.

Náklady řízení

19. Podle má právo na náhradu nákladů řízení žalobce, když měl ve věci plný úspěch. Žalobci náleží náhrada následujících účelně vynaložených nákladů řízení: 1) zaplacený soudní poplatek za podanou žalobu proti správnímu rozhodnutí ve výši 3 000 Kč; 2) odměna advokáta za dva úkony právní služby v plné výši, tj. 3 100 Kč/úkon, kterými se rozumí převzetí a příprava právního zastoupení a sepis žaloby, ve smyslu a d) ve spojení s a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 6 200 Kč; 3) náhrada hotových výdajů v souvislosti s těmito dvěma úkony právní služby v paušální výši 300 Kč/úkon podle a 4 advokátního tarifu, tj. celkem 600 Kč; 4) příslušná částka daně z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů v souvislosti s úkony právní služby odvést, ve výši 1 428 Kč. Žalovanému tudíž byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení v celkové výši 11 228 Kč. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle ve spojení s a stanovena přiměřená lhůta podle části věty za středníkem ve spojení s (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

Plzeň dne 17. 6. 2021

Mgr. Lukáš Pišvejc v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.