Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 A 177/2020 - 102

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Karla Černína, Ph.D. ve věci

žalobců: a) nezl. L. V.

zastoupený zákonnou zástupkyní Mgr. E. V.

b) Mgr. E. V.

oba zastoupeni advokátem Mgr. Davidem Zahumenským

sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno

proti

žalované: Krajská hygienická stanice kraje Vysočina se sídlem v Jihlavě

sídlem Tolstého 1914/15, 586 01 Jihlava

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím ve výzvě a

vynucování toho, aby žalobce a) absolvoval karanténu a test na přítomnost koronaviru

SARS-CoV-2 ve dnech 15. – 17. 9. 2020

takto:

I. Výzva žalované, aby žalobce a) ve dnech 15. – 17. 9. 2020 absolvoval karanténu a PCR test

na přítomnost koronaviru SARS-CoV-2, byla nezákonná.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 22 570 Kč,

k rukám jeho advokáta Mgr. Davida Zahumenského, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3,

Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba žalobkyně b) se zamítá.

IV. Žalobkyně b) nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení v řízení o žalobě žalobkyně b).

Odůvodnění:

I. Žaloba a její doplnění

1. Žalobci se podanou žalobou domáhají deklarace nezákonnosti zásahu žalované, který má

spočívat ve výzvě a vynucování toho, aby žalobce a) absolvoval karanténu a PCR test na

přítomnost koronaviru SARS-CoV-2 ve dnech 15. – 17. 9. 2020.

2. Uvedli, že dne 15. 9. 2020 byla žalobkyně b) [matka žalobce a)] kontaktována žalovanou. Bylo jí

oznámeno, že žalobce a) je v karanténě z důvodu kontaktu s pozitivně testovaným dítětem

v mateřské škole. Byla rovněž informována, že žalobce a) bude muset absolvovat PCR test na

přítomnost koronaviru s tím, že termín testu bude sdělen následujícího dne. Dne 16. 9. 2020

došla žalobkyni b) sms zpráva, že se má syn dne 18. 9. 2020 v čase mezi 12 – 13 hod. dostavit na

test do odběrového místa Nemocnice Nové Město na Moravě.

3. Dne 16. 9. 2020 se žalobkyně b) pokusila bez úspěchu kontaktovat pediatričku žalobce a)

MUDr. U. Spojila se s ní až 17. 9. 2020. Popsala jí situaci v mateřské škole a dětská lékařka si

zapsala termín testu. Téhož dne odpoledne bylo emailem od žalované žalobkyni b) sděleno, že

žalovaná nerozhodla o nařízení karantény a že k tomu je příslušná pediatrička. Dne 18. 9. 2020

žalobkyně b) opětovně kontaktovala pediatričku, která ji ujistila, že ona žádné rozhodnutí o

nařízení karantény ve věci žalobce a) nevydala. Emailem ze dne 18. 9. 2020 pak MUDr. U.

žalobkyni b) sdělila, že ji žalovaná ve věci vůbec nekontaktovala a že na PCR test odeslala

žalobce a) žalovaná, nikoliv dětská lékařka. Je tak zřejmé, že žalovaná, ani pediatrička rozhodnutí

o nařízení karantény žalobci a) nevydaly. Přitom byl žalobce a) doma v izolaci. S ohledem na

jeho věk s ním byla doma i žalobkyně b), která o něj pečovala a nemohla vykonávat své pracovní

povinnosti. Zásah žalované tedy vůči žalobci a) spočíval v uložení povinnosti strpět karanténu a

povinnosti podrobit se PCR testu na přítomnost koronaviru. V důsledku toho byla na svých

právech dotčena i žalobkyně b), která s ním musela karanténu absolvovat. Nezákonný postup

žalované tak zasáhl i do jejích práv.

4. Na den 19. 9. 2020 měla rodina žalobců naplánovanou rodinnou oslavu, která musela být

odvolána. Celá situace kolem nařízení karantény a tlak ze strany žalované žalobkyni b) stresovaly;

navíc byla ve 29. týdnu těhotenství. Je přitom zřejmé, že s přihlédnutím k době 14 dnů, která

uplynula od rizikového kontaktu, a k tomu, že nikdo v rodině neměl klinické příznaky jakéhokoli

onemocnění, se rodiče žalobce a) rozhodli, že se syn PCR testu nepodrobí.

5. Postupem žalované byli žalobci přímo zkráceni na svých právech. Žalobce a) setrval v karanténě

od 15. 9. do 28. 9. 2020. Byl omezen na svém právu svobody pohybu a právu na respektování

soukromého a rodinného života. Pro takový postup přitom nebyl ze strany žalované důvod,

neboť podle vyjádření odborníků jde o běžnou nemoc.

6. Ze , o ochraně veřejného zdraví, vyplývá, že krajské hygienické stanice

rozhodují o druhu a způsobu provedení protiepidemických opatření. Proti rozhodnutí je možné

podat odvolání, které nemá odkladný účinek. Hygienické stanice nemají pravomoc nařizovat

karanténu telefonicky nebo e-mailem, ale pouze individuálním správním aktem. Vedle krajských

hygienických stanic může způsob provedení epidemických opatření nařídit i praktický lékař

dítěte.

7. V předmětné věci nebylo postupováno v souladu se zákonem o ochraně veřejného zdraví.

Žalovaná nesdělila dětskému lékaři žalobce a) informace pro vydání opatření podle § 64 zákona.

Jak žalovaná sama tvrdí, z její strany k nařízení karantény nedošlo. Zásah do práv žalobců tak byl

učiněn bez zákonného podkladu. Na tom nic nemění ani odkaz žalované na opatření

Ministerstva zdravotnictví ze dne 24. 8. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-32/MIN/KAN. Jím není

vyloučena pravomoc žalované vydat karanténní opatření. Žalovaná neposkytla ošetřující lékařce

žalobce a) informace, aby mohla rozhodnout o karanténních opatřeních. Podle žalobců bylo

navíc předmětné opatření ministerstva nezákonné (ultra vires), neboť bylo vydáno mimo rámec

[OBRÁZEK]3

zmocnění plynoucího z § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví. Není

přezkoumatelným způsobem odůvodněno a bylo nesprávně vydáno ministrem zdravotnictví,

namísto hlavním hygienikem podle § 80 odst. 8 zákona.

8. Z výše popsaných důvodů žalobci navrhli, aby soud prohlásil zásah žalované za nezákonný.

9. Přípisem ze dne 16. 12. 2020 žalobci doplnili své podání. Zpochybnili použitelnost PCR testů

pro zhodnocení, zda člověk je či není infekční nemocí covid-19. K tomu odkázali na rozsudek

portugalského odvolacího soudu (Acórdão do Tribunal da Relação de Lisboa z 11. 11. 2020, sp.

zn. 1783/20.7T8PDL.L1-3, dostupného na www.dgsi.pt), v němž byla spolehlivost PCR testů

zpochybněna. Pozitivní PCR test neznamená, že osoba, která jej podstoupila, je stále nositelem

živého viru. Pravděpodobnost falešně pozitivního výsledku PCR testu je podle žalobců min. 97

%, což dokládají vyjádřením viroložky MUDr. Z. (článek z 1. 10. 2020 na aktualne.cz).

Bezcennost PCR testů podle nich dokládá rovněž studie autorů K. Steger, R. J. Klement a kol.

External peer review of the RTPCR test to detect SARS-CoV-2 reveals 10 major scientific flaws at the

molecular and methodological level: consequences for false positive results.

II. Vyjádření žalované

10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobci a) nenařídila karanténu telefonicky ani

emailem. Povinnost nařídit karanténu měla praktická lékařka MUDr. U. podle § 67 odst. 2 a § 64

zákona o ochraně veřejného zdraví, resp. bodu I. 3 opatření Ministerstva zdravotnictví

z 24. 8. 2020. Nařízení karanténních opatření bylo poskytovatelům zdravotnických služeb

výslovně uloženo, proto je argumentace žalobců zcela neoprávněná.

11. Upozornila, že podle § 67 odst. 2 zákona může poskytovatel zdravotních služeb nařídit

karanténní opatření fyzické osobě, pokud zjistí výskyt infekčního onemocnění nebo podezření

na ně. Předmětné zjištění lze přitom učinit jakýmkoli způsobem. Při telefonickém hovoru dne

16. 9. 2020 bylo žalobkyni b) sděleno, že pro nařízení karantény žalobci a) musí rodiče

kontaktovat pediatričku, která karanténu vystaví. I žalovaná se praktickou lékařku MUDr. U.

pokoušela kontaktovat, aby jí sdělila skutečnosti rozhodné pro nařízení karantény, ovšem

bezúspěšně. Předmětnou praktickou lékařku žalovaná kontaktovala i v dalších případech,

přičemž je jí známo, že v jiných případech pediatrička nařídila karanténní opatření nezletilým

dětem poté, co byla kontaktována jejich zákonnými zástupci. Žalovaná praktickou lékařku

informovala o situaci v mateřské škole, nicméně nepodařilo se jí informovat ji konkrétně o

případu žalobce a).

12. Doplnila, že v daném období docházelo ke značnému nárůstu osob pozitivních na přítomnost

koronaviru. Za této situace nebylo v silách orgánů ochrany veřejného zdraví vydávat písemná

rozhodnutí o karanténních opatřeních. Podle opatření Ministerstva zdravotnictví žalovaná

kontaktovala poskytovatele zdravotních služeb a sdělovala jim informace potřebné pro nařízení

karanténních opatření. Nestíhala však poskytovatele zdravotních služeb kontaktovat opakovaně.

Byla tak využívána součinnost jednotlivých osob, kteří své praktické lékaře sami informovali.

Drtivá většina karanténních opatření byla nařízena právě poskytovateli zdravotních služeb.

13. Žalovaná žalobce informovala i o povinnosti dostavit se na PCR test. V inkriminované době

byla objednací lhůta 6 až 7 dní. Vzhledem ke specifičnosti situace v mateřské škole zajistila

žalovaná žalobci a) test prioritně již 18. 9. 2020, aby se všechny děti v případě negativního testu

mohly vrátit do mateřské školy co nejdříve. Žalobce a) se na test dobrovolně nedostavil, proto

bylo následně vydáno písemné rozhodnutí. Při doručení písemnosti žalobce a) nebyl zastižen,

proto mu bylo zanecháno oznámení o neúspěšném doručení a výzva k vyzvednutí písemnosti.

Ani na základě této výzvy si žalobce a) písemnost nevyzvedl.

14. Žalovaná postupovala tak, aby žalobce a) co nejméně zatěžovala. Pokud by se dostavil na test již

18. 9. 2020, mohl v následujících dvou dnech znát jeho výsledek. V případě negativního výsledku

by všechna omezení pominula, jak žalovaná sdělila žalobkyni b) v telefonickém hovoru. Sami

4

žalobci tak svým odmítavým a zatvrzelým přístupem ztížili své vlastní postavení. Žalovaná

nehrozila žalobcům pokutou za nepodrobení se karanténě, ale pokutou za nedostavení se

k testu. Pokud žalobce a) zůstal v karanténě do 28. 9. 2020, stalo se tak na základě jednání

žalobců, nikoliv vinou žalované.

15. Argumentace žalobců, že s ohledem na dobu, která uplynula od rizikového kontaktu, a

s přihlédnutím k absenci klinických příznaků, se rozhodli nepodrobit žalobce a) PCR testu, je

zcela svévolná. Žalobci nejsou oprávněni sami u sebe vyhodnocovat aktuální epidemiologickou

situaci a vyvozovat z ní závěry. Navíc nelze tvrdit, že se u žalobce a) nevyskytly klinické

příznaky. Sama žalobkyně b) v telefonickém hovoru se žalovanou uváděla, že trpěl průjmy, což

je jeden z klinických příznaků onemocnění COVID-19. Trvání žalované na tom, aby se žalobce

a) podrobil PCR testu, bylo zcela v souladu s požadavky mimořádného opatření Ministerstva

zdravotnictví z 24. 8. 2020.

16. K namítané nezákonnosti opatření z 24. 8. 2020 žalovaná doplnila, že ona není oprávněna

posuzovat jeho zákonnost. Ani jeho nezákonnost by však ničeho neměnila na možnosti

poskytovatelů zdravotních služeb nařizovat karanténní opatření; ta vyplývá přímo z § 67 odst. 2

zákona o ochraně veřejného zdraví.

17. Na základě výše uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl pro nedůvodnost.

III. Další vyjádření účastníků řízení

18. Žalobci v replice ze dne 3. 2. 2021 uvedli, že je na státu, aby zorganizoval efektivní výkon

činnosti svých orgánů. Ani nařízení karanténních opatření nelze omlouvat zaneprázdněností.

Argumentace žalované, že nebylo v jejích silách vystavit rozhodnutí o nařízení karantény je

v rozporu s tím, že následně bylo žalobci a) vystaveno písemné rozhodnutí o povinnosti dostavit

se na předmětný test, které žalovaná vlastními silami doručovala. Z jejího vyjádření rovněž plyne,

že v některých případech vydávala rozhodnutí o nařízení karantény přímo žalovaná. Tvrzení

žalované, že kontaktovala pediatričku žalobce a) a informovala ji o situaci v mateřské škole,

nemá oporu ve správním spise. Žalobkyně b) neměla žádnou povinnost kontaktovat pediatričku

a informovat ji o situaci v mateřské škole. Žalovaná žalobkyni b) již v prvotním telefonátu

informovala, že žalobce a) je v karanténě. Skutečnost, že má být kontaktována pediatrička byla

zmíněna jen nad rámec. Doplnili, že v září 2020 nebyl za klinický příznak onemocnění COVID-

19 považován průjem.

19. V duplice ze dne 19. 3. 2021 žalovaná uvedla, že zpochybňování PCR testů na přítomnost

koronaviru je bezpředmětné a nijak se netýká posouzení, zda žalovaná jednala v rozporu se

zákonem. K doručování rozhodnutí o povinnosti dostavit se k PCR testu podotkla, že jí kontakt

na žalobkyni b) sdělila mateřská škola. Kontaktními údaji otce žalobce a) žalovaná vůbec

nedisponovala. Písemné rozhodnutí o povinnosti dostavit se k PCR testu žalovaná doručovala

vlastními silami podle z důvodu rychlosti a hospodárnosti věci.

Snažila se, aby se žalobce a) mohl co nejdříve vrátit do mateřské školy. Její povinností nebylo

vydat písemné rozhodnutí o nařízení karantény podle § 2 odst. 7 písm. a) zákona o ochraně

veřejného zdraví; to měla učinit pediatrička žalobce a). Žalovaná nařizovala karanténní opatření

jen v typově odlišných případech (v případech osob, které v tuzemsku neměly příslušného

poskytovatele zdravotních služeb, nebo v případě občanů ČR po návratu ze zahraničí).

20. Dále žalovaná popsala, že nezákonnost nelze spatřovat ani v tom, že poté, co se žalobce a)

nedostavil k indikovanému PCR testu, vystavila mu písemné rozhodnutí o povinnosti podrobit

se testu, ovšem nikoliv rozhodnutí o nařízení karantény. Toto rozhodnutí byla oprávněna

vystavit praktická lékařka, nikoliv žalovaná. Ustanovení § 67 odst. 2 zákona o ochraně veřejného

zdraví nestanoví, jakým způsobem má poskytovatel zdravotních služeb zjistit výskyt infekčního

onemocnění nebo podezření na ně. Jistě to mohlo být učiněno i pouhým telefonátem žalobkyně

b) MUDr. U. Lékařka tak pochybila, pokud ani přes zjištěné skutečnosti karanténu žalobci a)

nenařídila. Z telefonického hovoru i z emailu ze dne 17. 9. 2020 je zřejmé, že žalobkyně b) byla

informována o tom, že karanténu musí nařídit praktická lékařka. Dodala pak, že

gastrointestinální potíže patří mezi příznaky onemocnění COVID-19 již od dubna 2020.

21. Žalobci doplnili svoji žalobu přípisem ze dne 14. 4. 2021. Navrhli, aby bylo při jednání

provedeno dokazování telefonickým záznamem hovoru žalované se žalobkyní b). Podle nich

záznam jednoznačně prokazuje, že žalovaná sdělila, že žalobce a) je v karanténě a pediatrička

měla být kontaktována jen v případě, že žalobkyně b) bude potřebovat vyřídit ošetřovné.

V rozhovoru zazněla rovněž správná adresa žalobců, není tak zřejmé, proč byla výzva

k absolvování PCR testu doručována žalobci a) na jinou adresu (H. n. S. 415, nikoliv 357). Navíc

již v neděli 20. 9. 2020 byli žalobci informováni, že všichni otestovaní zaměstnanci a děti

z mateřské školy měli test negativní, není proto zřejmá naléhavost, proč se měl žalobce a)

dodatečně podrobovat testu. Tento postup nedává smysl ani s ohledem na inkubační dobu

nemoci COVID-19. Upozornili rovněž na lživé tvrzení Mgr. P., který v emailové komunikaci

konstatoval, že o situaci v mateřské škole pediatričku již informovali. Namítají, že správní spis

v dané věci nebyl veden řádně a byl vytvořen až po podání žaloby. Žalobci trvají na tom, že

žalovaná telefonát prezentovala jako nařízení karantény. Pokud se žalované nepodařilo

pediatričku kontaktovat, muselo jí být zřejmé, že žalobci a) žádná karanténa řádně nařízena

nebude. Tvrzení, že u žádných jiných dětí z mateřské školy problém nevznikl, je zavádějící. Lze

se domnívat, že ostatní rodiče postup žalované akceptovali, protože jim nebyla známa právní

úprava obsažená v zákoně o veřejném zdraví a protože existoval mediální obraz, že pouhým

telefonátem je běžně nařizována karanténa všem. Žalobci mají za to, že přenášení pravomoci k

nařízení karantény na poskytovatele zdravotních služeb je nezákonné. Pokud by soud shledal

zmíněné opatření ministerstva zdravotnictví souladné se zákonem, měl by konstatovat, že

povinnost informovat pediatra má žalovaná. Žalobci neznali okolnosti výskytu nákazy a nemohli

pediatričce relevantní informace předat. Navrhli rovněž provedení dokazování odborným

vyjádřením MUDr. H. Z., z něhož plyne, že PCR testy nejsou určeny k testování zdravé

populace. K testování PCR metodou poukázali rovněž na nedávná rozhodnutí rakouských a

německých soudů.

IV. Ústní jednání

22. Při ústním jednání dne 26. 4. 2021 účastníci setrvali na svých stanoviscích obsažených

v předchozích písemných podáních.

23. Žalobci zdůraznili, že podle § 67 zákona o ochraně veřejného zdraví musí být protiepidemická

opatření vydávána formou rozhodnutí. V jejich případě žádné rozhodnutí vydáno nebylo. Navíc

měli za to, že v jejich případě žalobci a) vůbec neměla být nařízena karanténa a povinnost

dostavit se k PCR testu.

24. Zástupce žalované odkázal na záznam o epidemiologickém šetření a shrnul, že postupovali

v souladu se zákonem. Potvrdil, že rozhodnutí o povinnosti dostavit se k PCR testu bylo zasláno

na chybnou adresu; tu jim však poskytla mateřská škola. Nahrávku z telefonického hovoru, na

němž zazněla správná adresa žalobců, neměl v době vydání rozhodnutí k dispozici.

25. Soud při jednání konstatoval obsah soudního a správního spisu a provedl dokazování záznamem

telefonického hovoru z 15. 9. 2020, emailovou komunikací žalobkyně b) a mateřské školy z 15. -

16. 9. 2020 (založeno na č. l. 9-11 soudního spisu), dotazem soudu na MUDr. U. z 1. 2. 2021,

zda nařídila žalobci a) karanténu (č. l. 56 spisu), odpovědí MUDr. U. z 7. 2. 2021, v níž bylo

konstatováno, že karanténní opatření žalobci a) nenařídila (č. l. 62), a metodickým pokynem

hlavní hygieničky České republiky z 3. 7. 2020, č. j. MZDR 14628/2020-2/NH (č. l. 94 spisu).

26. Podle žalobců ze záznamu telefonického hovoru jasně vyplynulo, že žalovaná žalobci a) nařídila

karanténu i povinnost podrobit se testování. MUDr. U. neměla žádné podklady ohledně

výsledků epidemiologického šetření, proto žalovaná nemohla očekávat, že nařídí žalobci a)

[OBRÁZEK]6

karanténu. Naopak zástupce žalované měl za to, že telefonátem byla matka žalobce a) pouze

seznámena s tím, že její syn je v karanténě; příslušné rozhodnutí však měla vyhotovit dětská

lékařka. Jednalo se o nezávazné sdělení žalované, dobrovolná byla i účast žalobce a) na testu. Na

základě dohody se sdružením praktických lékařů žalovaná oprávněně očekávala, že karanténa

bude nařízena dětskou lékařkou. Povinnost předem informovat o nařízení karantény v systému

Daktela vyplývá žalované z metodického pokynu hlavní hygieničky z 3. 7. 2020.

27. Soud neprováděl dokazování emailovou komunikací žalobkyně b) se žalovanou (ta je obsažena

v předloženém správním spise), ani opatřením Ministerstva zdravotnictví z 24. 8. 2020, č. j.

MZDR 15757/2020-32/MIN/KAN, neboť to je veřejně dostupné na stránkách www.mzdr.cz

(viz , , ve spojení s ).

28. Další důkazní návrhy žalobců obsažené v jejich písemných podáních soud zamítl pro

nadbytečnost [článek MUDr. Zelené: Jak se protestovat k pandemii (č.l.26-29), článek Jaafar, R. a

další, Correlation Between 3790 Quantitative Polymerase Chain Reaction-Positives Samples and

Positive Cell Cultures, Including 1941 Severe Acute Respiratory Syndrome Coronavirus 2

Isolates, Correspondence, CID (č.l.30), článek Corman-Drosten a další: External peer review of

the RTPCR test to detect SARS-CoV-2 reveals 10 major scientific flaws at the molecular and

methodological level:consequences for false postitive results, Review Report, Eurosurveillance

2020 (č.l. 31-45), stanovisko MUDr. Z. z 6. 4. 2021 (č.l.91-92), prezentace MZDr z 3.8.2020 –

Nákaza COVID 19, článek MUDr. B., odborný časopis WHO, účastnický výslech žalobkyně b),

svědecký výslech Mgr. P. a H. K., rozsudek Acórdão do Tribunal da Relação de Lisboa z 11. 11.

2020, sp. zn. 1783/20.7T8PDL.L1-3]. Měl za to, že skutečnosti obsažené ve správním spise

předloženém žalovanou, doplněným v přípise z 22. 3. 2021, jsou dostatečné pro posouzení

podané žaloby.

V. Posouzení věci soudem

29. Před tím, než soud přistoupil k projednání věci, zabýval se naplněním podmínek řízení, zejména

včasností a přípustností podané žaloby, které zkoumá z úřední povinnosti.

V. A) Podmínky řízení

30. Podle každý kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem

nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu

nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo

určení toho, že zásah byl nezákonný.

31. Aktivní legitimace v řízení o zásahové žalobě svědčí každému, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na

svých právech zásahem správního orgánu. Určující skutečností pro vyslovení závěru o existenci

aktivní legitimace na straně žalobců je tedy tvrzení přímého zkrácení na právech zásahem

správního orgánu, nikoli prokázání skutečnosti, že k přímému zásahu do práv žalobců skutečně

došlo; to je již otázkou důvodnosti žaloby (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího

správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. -247, publikované pod č. 1773/2009 Sb.

NSS).

32. Tvrzení o přímém zkrácení žalobců na jejich právech postupem žalované, která telefonicky sdělila

žalobkyni b), se je její syn v karanténě a musí absolvovat PCR test, je konkrétní a reálné. Soud

nemůže bez dalšího vyslovit, že by tvrzené přímé zkrácení na právech žalobců bylo z povahy věci

vyloučeno. Podmínku aktivní legitimace žalobců tak má soud za splněnou.

33. Pokud jde o legitimaci pasivní, mezi účastníky není sporu o tom, že vytýkané jednání je

přičitatelné žalované.

34. Při posuzování včasnosti žaloby soud vycházel z , podle něhož žaloba musí být

podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu (subjektivní lhůta). Nejpozději

lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo (objektivní lhůta).

7

35. Žaloba byla podána 16. 11. 2020, tedy v rámci dvouměsíční subjektivní i jednoroční objektivní

lhůty; je tedy včasná.

36. K přípustnosti zásahové žaloby soud uvádí, že podle je zásahová žaloba nepřípustná,

lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky (subsidiarita zásahové žaloby); to neplatí

pouze v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. Vzhledem k tomu, že žalobci

se domáhají určení nezákonnosti tvrzeného zásahu, není nutné blíže zkoumat otázku subsidiarity

podané žaloby (viz ; věta za středníkem). Žaloba je přípustná.

37. Podmínky řízení o podané žalobě byly v dané věci splněny, proto se soud zabýval důvodností

podané žaloby.

V. B) Právní posouzení věci

38. Těžiště žalobní argumentace spočívá v tom, že žalovaná při nařizování protiepidemických

opatření žalobci a) postupovala v rozporu se zákonem (nedodržela zákonem stanovenou formu).

Mají rovněž za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu a na stav vědeckého poznání

nebylo nařízení daných opatření přiměřené. Podle žalobního tvrzení zasáhl zásah žalované i do

práv žalobkyně b), která o svého syna po dobu karantény musela pečovat.

39. Soud dospěl k závěru, že žaloba žalobce a) je důvodná a žaloba žalobkyně b) důvodná není.

40. Úvodem soud odmítá výtky ohledně nedostatků předloženého správního spisu. Soud má za to, že

spis splňuje náležitosti stanovené v , , a je úplný.

Nedostatky vytýkané správním orgánům v nálezu Ústavního soudu sp. zn. ze

dne 16. 6. 2020 soud v nyní projednávané věci neshledal.

41. Co se týče časového vymezení zásahu, soud vycházel z žalobního tvrzení a navrhovaného petitu,

podle něhož mělo k zásahu žalované dojít ve dnech 15. – 17. 9. 2020. Vzhledem k tomu, že

žalobci jsou pány sporu, soud byl vázán jimi vymezeným časovým rámcem tvrzeného zásahu,

proto se nezabýval skutečnostmi, které nastaly později (např. následné vydání rozhodnutí o

povinnosti dostavit se k PCR testu z 22. 9. 2020).

V. B. 1. Skutkové okolnosti případu

42. Žalobce a) navštěvuje Mateřskou školu v Hamrech nad Sázavou. Dne 15. 9. 2020 obdržela

žalobkyně b) e-mail z mateřské školy, že dne 4. 9. 2020 zde bylo dítě, které následně bylo

15. 9. 2020 pozitivně testováno na COVID-19, proto bude rodiče dětí kontaktovat hygienická

stanice.

43. Téhož dne kontaktovala žalobkyni b) zaměstnankyně žalovaného paní K. a oznámila jí, že

žalobce a) je v karanténě z důvodu kontaktu s pozitivně testovaným dítětem v mateřské škole a

že bude muset absolvovat PCR test, jehož termín mu sdělí následující den. Žalobkyni b) bylo

rovněž sděleno, že má kontaktovat dětskou lékařku, která jí vystaví karanténu, pokud by

potřebovala ošetřovné. K dotazu žalobkyně b), zda obdrží písemné rozhodnutí o nařízení

karantény, žalovaná odvětila, že ona takové rozhodnutí nevydává.

44. Dne 16. 9. 2020 přišla žalobkyni b) sms, že její žádanka o odběr (syna) byla schválena na den 18.

9. 2020 v odběrovém místě Nemocnice Nové Město na Moravě. Téhož dne matku žalobce a)

telefonicky kontaktovala opět paní K. s tím, že se má s žalobcem a) dostavit k odběru výše

uvedeného dne v čase mezi 12-13 hod. Ve správním spise je rovněž založena informace, že dne

16. 9. 2020 (v časech 13:18:42, 13:19:01 a 13:28:30) se žalovaná neúspěšně pokoušela telefonicky

kontaktovat MUDr. U. (viz CD na č. l. 5 správního spisu).

45. Dne 17. 9. 2020 se žalobkyně b) spojila s MUDr. U., popsala jí situaci v mateřské škole a lékařka

si poznamenala, kdy má jít žalobce a) na test. Emailem z 18. 9. 2020 dětská lékařka sdělila

žalobkyni b), že o epidemiologické situaci v mateřské škole nemá žádné bližší informace od

žalované, proto nemůže posoudit správnost nařízených opatření. To potvrdila MUDr. U. i ve

sdělení soudu ze 7. 2. 2021 (viz č. l. 62 spisu).

8

46. Z emailové korespondence žalobkyně b) se žalovanou je zřejmé, že žalovaná žalobkyni b)

v emailu ze 17. 9. 2020 sdělila, že ona karanténu žalobci a) nenařizovala. Domnívala se, že

k tomu je příslušná pediatrička. K nutnosti podrobení se PCR testu dodala, že žalobce a) je

povinen dostavit se k indikovanému PCR testu. V předmětném emailu zaznělo: „Pokud se

nedostavíte, je KHS kraje Vysočina oprávněna Vám tuto povinnost uložit rozhodnutím, pokud se ani tomuto

rozhodnutí nepodrobíte, je KHS kraje Vysočina oprávněna vynutit plnění této povinnosti prostředky danými

příslušnou právní úpravou (např. předvedení Policií České republiky). Pokud byste uvedenou povinnost

dobrovolně nesplnila, dopustila byste se současně přestupku dle § 92k odst. 3 písm. a) zákona o ochraně

veřejného zdraví“ (viz č. l. 8 správního spisu).

V. B. 2. Posouzení zákonnosti postupu žalované

47. Na základě výše uvedených skutkových okolností případu soud hodnotil, zda žalovaná při

komunikaci se žalobci jednala v souladu se zákonem o ochraně veřejného zdraví, resp. zda na

informace sdělené žalobcům v rámci telefonického hovoru je nutné nahlížet pouze jako na

nezávazné.

48. K tomu je nutné prvně shrnout základní východiska příslušné právní úpravy.

49. Výčet karanténních opatření je obsažen v § 2 odst. 7 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví.

Jsou jimi

a) karanténa, kterou se rozumí oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby ve styku s

infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy (dále jen "fyzická osoba podezřelá z nákazy"),

od ostatních fyzických osob a lékařské vyšetřování takové fyzické osoby s cílem zabránit přenosu infekčního

onemocnění v období, kdy by se toto onemocnění mohlo šířit,

b) lékařský dohled, při kterém je fyzická osoba podezřelá z nákazy povinna v termínech stanovených

prozatímním opatřením poskytovatele zdravotních služeb nebo rozhodnutím příslušného orgánu ochrany

veřejného zdraví docházet k lékaři na vyšetření nebo se vyšetření podrobit, popřípadě sledovat podle pokynu

příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví po stanovenou dobu svůj zdravotní stav a při objevení se

stanovených klinických příznaků oznámit tuto skutečnost příslušnému lékaři nebo příslušnému orgánu

ochrany veřejného zdraví,

c) zvýšený zdravotnický dozor, jímž je lékařský dohled nad fyzickou osobou podezřelou z nákazy, které je

uložen zákaz činnosti nebo úprava pracovních podmínek k omezení možnosti šíření infekčního onemocnění.

50. Podle § 64 zákona o ochraně veřejného zdraví fyzická osoba, která onemocněla infekčním onemocněním

nebo je podezřelá z nákazy, je podle povahy infekčního onemocnění zejména povinna

a) podrobit se izolaci, podání specifických imunologických preparátů nebo antiinfektiv, potřebnému

laboratornímu vyšetření, lékařské prohlídce a karanténním opatřením,

b) dodržovat omezení, popřípadě zákaz užívání zdroje pitné vody, potravin a dalších výrobků podezřelých z

toho, že obsahují původce nákazy,

c) zajistit provedení nařízené ohniskové ochranné dezinfekce, dezinsekce a deratizace,

d) zdržet se činnosti, která by mohla vést k dalšímu šíření infekčního onemocnění, a je-li běžnou součástí

života, vykonávat ji tak, aby se riziko šíření snížilo.

51. Z ustanovení § 67 zákona o ochraně veřejného zdraví dále vyplývá, že orgán ochrany veřejného zdraví

příslušný podle místa výskytu infekčního onemocnění rozhodne o druhu a způsobu provedení protiepidemických

opatření v ohnisku nákazy. Odvolání nemá odkladný účinek (odstavec 1). Poskytovatel zdravotních služeb,

pokud zjistí výskyt infekčního onemocnění nebo podezření na ně, může fyzické osobě nařídit druh a způsob

provedení protiepidemických opatření v ohnisku nákazy podle § 64. Nařizuje-li poskytovatel zdravotních služeb

jako protiepidemické opatření karanténu fyzické osobě, která je pojištěncem nemocenského pojištění, použije k

tomu předepsaný tiskopis, který vydá Česká správa sociálního zabezpečení v dohodě s Ministerstvem

zdravotnictví (odstavec 2). Opatření podle odstavce 2 je závazné ode dne jeho prokazatelného předání fyzické

osobě. Záznam o nařízení tohoto opatření je součástí zdravotnické dokumentace fyzické osoby (odstavec 3).

52. O uložení protiepidemických opatření demonstrativně vymezených v § 64 zákona o ochraně

veřejného zdraví rozhoduje buďto příslušný orgán veřejného zdraví podle § 67 odst. 1 zákona na

základě výsledků epidemiologického šetření, nebo poskytovatel zdravotních služeb podle § 67

odst. 2 zákona, pokud při poskytování zdravotních služeb zjistí výskyt infekčního onemocnění

nebo podezření na ně. Poskytovatel zdravotních služeb není povinen nařídit protiepidemická

opatření vždy, nicméně by tak učinit měl tehdy, pokud by nestanovením opatření mohlo dojít k

prodlení a tím k možnému šíření nákazy (KRÝSA, I. Epidemie onemocnění vyvolaného novým typem

koronaviru z pohledu zákona o ochraně veřejného zdraví, 26. 3. 2020, ASPI – Původní a upravené texty

pro ASPI). Zatímco poskytovatelé zdravotních služeb nařizují protiepidemická opatření podle §

67 odst. 2 zákona využitím příslušného tiskopisu České správy sociálního zařízení a následným

záznamem opatření do zdravotnické dokumentace, krajské hygienické stanice jsou podle § 67

odst. 1 zákona povinny rozhodnout o druhu a způsobu provedení protiepidemických opatření

podle příslušných ustanovení . Vyžaduje-li to naléhavost situace, může krajská

hygienická stanice dotčené osobě rozhodnutí oznámit také ústním vyhlášením, neprodleně jí

však doručí rovněž jeho písemné vyhotovení (VRBOVÁ, Marta. Ochrana soukromí v souvislosti s

realizací opatření k ochraně veřejného zdraví. Právní rozhledy, 2011, č. 15, s. 544-548). Metodický

pokyn hlavní hygieničky ČR z 3. 7. 2020, jímž byl proveden důkaz při jednání soudu, pak uvádí,

že „k časné informaci o nařízení karantény využije zaměstnanec KHS některý z prostředků elektronické

komunikace“. I z něj tak je patrné, že telefonické oznámení (sdělení) ničeho nemění na tom, že

příslušné protiepidemické opatření, o němž je dotčená osoba informována, musí být vydáno

v souladu s požadavky zákona o ochraně veřejného zdraví.

53. V nyní posuzovaném případě je z tvrzení účastníků i z obsahu správního spisu zřejmé, že

v období 15. – 17. 9. 2020, do něhož žalobci tvrzený zásah žalované směřují, žalovaná nevydala

žalobci a) žádné rozhodnutí o nařízení karantény ani o povinnosti dostavit se k PCR testu; žádné

takové rozhodnutí nevydala ani pediatrička žalobce a). Ze zákona o ochraně veřejného zdraví

přitom jasně vyplývá, že protiepidemická opatření dle § 64 zákona může žalovaná nařídit pouze

rozhodnutím podle ( zákona o ochraně veřejného zdraví); žádnou

pružnější formu zákon o ochraně veřejného zdraví neumožňuje. Byť by bylo možné zvažovat,

zda na předmětné případy lze přiměřeně vztáhnout týkající se řízení na

místě, nejsou bližší úvahy v tomto směru pro projednávanou věc podstatné, neboť žalovaná

tvrdí, že její telefonické oznámení žalobci a) žádnou povinnost stran karantény či nutnosti

absolvovat PCR nestanovilo a pokud je žalobce a) dodržoval, šlo jen o jeho dobrou vůli.

54. Soud proto zkoumal, zda se sdělení žalované učiněná v rámci telefonického hovoru dne

15. 9.2020 musela adresátovi hovoru jevit jako závazná, jak tvrdí žalobci, nebo pouze jako

dobrovolná a doporučující, jak míní žalovaná.

55. Ze záznamu telefonického hovoru, který soud vyslechl při ústním jednání, by každá průměrně

vzdělaná osoba pochopila, že žalovaná uložila žalobci a) telefonicky povinnost setrvat doma v

karanténě a dostavit se k PCR testu. Obsahem telefonátu byla informace, že z důvodu kontaktu

žalobce a) s dítětem pozitivně otestovaným na COVID-19 v mateřské škole je nutné, aby

žalobce a) setrval v karanténě a aby absolvoval PCR test dne 18. 9. 2020. Zaměstnankyně

žalované žalobkyni b) velmi profesionálně a vstřícně vysvětlila, od kdy do kdy má karanténa trvat

a kdy se má žalobce a) dostavit k testu. Tvrdí-li následně žalovaná, že předmětným telefonátem

neměla v úmyslu žádné protiepidemické opatření dle § 64 zákona o ochraně veřejného zdraví

žalobci a) uložit, nelze než konstatovat, že telefonát tímto směrem jednoznačně vyzněl.

56. V této souvislosti soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS

1849/08, podle něhož správním orgánem zvolený způsob výkonu veřejné moci, který s sebou

nese zásah do základních práv osob, musí odpovídat zákonu a obstát z hlediska principu

proporcionality. Podle Ústavního soudu „nelze v praktickém životě vyloučit situaci, kdy při výkonu

veřejné moci jedná její orgán v omylu, ať už skutkovém či právním, v jehož důsledku se dopouští excesu (jednání

ultra vires). (…) Omyl veřejné moci nelze nikdy interpretovat v neprospěch jednotlivce.“ Předmětné závěry lze

aplikovat i v nyní projednávaném případě, kdy žalovaná tvrdí, že její jednání vůči žalobci a) mělo

být pouze informativní a nezávazné. Ze záznamu telefonického hovoru vyplývá jednoznačné

sdělení (viz výše). Takovéto sdělení podle soudu žalobci oprávněně nechápali jako ryze

dobrovolné, které by nebylo třeba respektovat. Pokud snad vskutku mělo být sdělení žalované

od počátku zamýšleno jako nezávazné (jak tvrdil zástupce žalované u soudního jednání), bylo

třeba, aby „dobrovolnost“ či „nezávaznost“ pokynů byla zdůrazněna již během telefonického

hovoru (ostatně ani z následné emailové komunikace nebyla dobrovolnost účasti na PCR testu

zřejmá); k tomu v dané věci nedošlo.

57. Soud proto uzavírá, že pokud žalovaná během telefonického hovoru žalobcům z pozice orgánu

ochrany veřejného zdraví vrchnostensky sdělila, že žalobce a) je v karanténě a musí se dostavit

k PCR testu, aniž byla jakákoli protiepidemická opatření dle § 64 zákon o ochraně veřejného

zdraví ze strany žalované či ze strany poskytovatele zdravotních služeb vydána, uvedla žalobce

v omyl, čímž se dopustila nezákonného jednání. U žalobců totiž navodila zdání závaznosti

vyřčených sdělení a nutnosti jejich respektování a dodržování, aniž pro to existoval zákonný

podklad.

58. Na druhou stranu je nutno doplnit, že i případné nezávazné sdělení žalované o kontaktu

s pozitivně nakaženou osobou není možné brát zcela na lehkou váhu. I takové sdělení musí vést

u kontaktovaných osob k obezřetnosti, neboť zakládá jejich vědomí o možnosti šíření nakažlivé

nemoci a může mít vliv na vznik trestněprávní odpovědnosti dle § 152 a § 153 zákona č.

, , upravujících trestné činy šíření nakažlivé lidské nemoci.

59. Dále soud zvažoval, zda výše popsaný nezákonný postup žalované představoval přímý zásah do

práv obou žalobců. Není sporu o tom, že sdělení žalované směřovalo přímo vůči žalobci a). Vůči

žalobci a) se tak žalovaná nezákonného zásahu dopustila. Zásah do práv žalobkyně b), která jej

specifikuje jako nutnost pečovat o nezletilého žalobce a) po dobu, kdy byl nucen setrvat doma, je

však podle soudu pouze zásahem zprostředkovaným, který nepramení přímo z postupu žalované,

ale je závislý i na jiných skutečnostech, např. na rozložení péče o nezletilého žalobce a) v rámci

rodiny. Soud nemá pochyb o tom, že určitým (nepřímým) způsobem se zásah žalované vůči

žalobci a) dotkl i právní sféry žalobkyně b); nešlo však o přímý zásah do jejích veřejných

subjektivních práv v důsledku jednání žalované, tak jak jej chápe judikatura správních soudů

(přiměřeně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. -65,

publikovaný pod č. 603/2005 Sb. NSS). Vůči žalobkyni b) tak jednáním žalované k nezákonnému

zásahu nedošlo.

60. Na základě výše uvedeného soud shrnuje, že žalovaná se vůči žalobci a) ve dnech 15. –

17. 9. 2020 dopustila nezákonného zásahu tím, že telefonickým hovorem mylně vyvolala dojem,

že žalobce a) je povinen absolvovat karanténu a PCR test, přestože mu žádná protiepidemická

opatření dle § 64 zákona o ochraně veřejného zdraví uložena nebyla [povinnost dostavit se k PCR

testu byla žalobci a) uložena až rozhodnutím ze dne 22. 9. 2020]. Za této situace bylo

bezpředmětné hodnotit, zda by na základě daných skutkových okolností (pozitivní PCR test

jiného dítěte, delší časový odstup od rizikového kontaktu v mateřské škole, vypovídací schopnost

PCR testů apod.) vůbec bývala mohla být daná protiepidemická opatření žalobci a) nařizována.

Důkazní návrhy v tomto směru proto soud odmítl pro nadbytečnost (zejm. návrhu důkazů

ohledně vypovídací schopnosti PCR testů).

61. Nad rámec výše uvedeného soud pro větší přesvědčivost svého rozhodnutí doplňuje, že pokud

závěry epidemiologického šetření odůvodňují nařízení karantény (případně i uložení povinnosti

absolvovat PCR test) v konkrétním případě, žalovaná buďto sama protiepidemické opatření

nařídí způsobem souladným s § 67 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, nebo o této

skutečnosti informuje příslušného praktického lékaře a dohodne s ním, aby opatření vydal podle

§ 67 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. Bude-li žalovaná přesvědčena, že k nařízení

11

karantény je příslušný pediatr (praktický lékař), je povinna jej o výsledcích epidemiologického

šetření informovat. Tuto povinnost nelze přenášet na fyzické osoby, jimž mají být opatření

nařizována. Rozhodný v tomto ohledu není ani fakt, že drtivá většina osob na základě telefonátu

krajských hygienických stanic o nařízení příslušných opatření u svého praktického lékaře

dobrovolně usiluje. Je nutné si uvědomit, že zákonem předpokládaný postup pro vydávání

protiepidemických opatření způsobem předpokládaným v § 67 zákona o ochraně veřejného

zdraví není samoúčelný. Jednak adresát protiepidemického opatření z rozhodnutí o nařízení

protiepidemického opatření (resp. z příslušného tiskopisu České správy sociálního zabezpečení)

zjistí, jaké opatření bylo uloženo, jaká je doba jeho trvání, z jakých důvodů bylo uloženo, jaké

jsou důsledky nerespektování tohoto opatření, zda je přípustný opravný prostředek apod., jednak

předmětné rozhodnutí může být průkazem dokládajícím uložení předmětného opatření vůči

třetím osobám (přiměřeně viz Křepelka, F. Právo pandemie covidu-19: náčrt celkového obrazu, Časopis

zdravotnického práva a bioetiky, 2/2020). Nerespektování zákonem stanovené formy porušuje

práva osob, jimž jsou protiepidemická opatření ukládána, na řádné seznámení se s uloženým

opatřením a s možností obrany proti němu.

VI. Závěr a náklady řízení

62. Soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žaloba žalobce a) je důvodná, proto

konstatoval, že se žalovaná vůči němu dopustila nezákonného zásahu ( ).

Žalobu žalobkyně b) zamítl soud jako nedůvodnou podle

63. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , podle něhož nestanoví-li tento

zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před

soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

64. Žalobce a) byl ve věci plně úspěšný, proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované.

Náklady řízení žalobce a) se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2000 Kč za

podanou žalobu a z odměny a náhrady hotových výdajů jeho zástupce. Soud přiznal zástupci

žalobce a) odměnu podle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky

č. , advokátního tarifu, za pět úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, sepis

žaloby, replika k vyjádření žalovaného, 2 × účast na jednání – za účast na jednání 26. 4. 2021

přesahující 2 hodiny), tedy 5 × 3100 Kč, a náhradu hotových výdajů s těmito úkony spojenými 5

× 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky); celkem tedy 17 000 Kč. Vzhledem k tomu, že

zástupce žalobce a) je společníkem právnické osoby zřízené podle zvláštních právních předpisů

upravujících výkon advokacie a tato právnická osoba je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil

soud přiznanou odměnu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty ( ), tj. o

3570 Kč. Celkem tedy byla žalobci a) vůči žalované přiznána náhrada nákladů ve výši 22 570 Kč.

K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

65. Žalobkyně b) ve věci úspěšná nebyla, její (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), proto nemá

právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení

v řízení o žalobě žalobkyně b) právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu nákladů

řízení nepřiznal, neboť jí nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Ostatně

zástupce žalované ani náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být

stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který

za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 26. dubna 2021

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu