Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 Afs 160/2019 - 48

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: ACTHERM, spol. s r. o., se sídlem Tovární 5533, Chomutov, zastoupené JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2015, čj. 36507/15/5100-31461-702147, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019, čj. -45,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Tento rozsudek se týká daně darovací, která byla žalobkyni vyměřena za bezúplatné nabytí povolenek na emise skleníkových plynů v roce 2012.

I. Rozhodnutí správních orgánů a rozsudek městského soudu

[2] Žalobkyně podala v březnu 2012 daňové přiznání k dani darovací, v němž uvedla jednak celkovou hodnotu bezúplatně nabytých povolenek, jednak hodnotu těch povolenek, které byly od daně osvobozeny ( , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí – dále jen „zákon o trojdani“). Finanční úřad vyměřil žalobkyni dne 11. 2. 2015 daň ve výši přibližně dva miliony Kč ze základu, který byl stanoven podle údajů v daňovém přiznání, a z průměrné ceny emisní povolenky za rok 2012 ( zákona o trojdani). Odvolání proti platebnímu výměru zamítl žalovaný dne 29. 10. 2015.

[3] Žalobkyně neuspěla ani u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 23. 4. 2019 zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Městský soud se přidržel závěrů, které NSS poprvé vyslovil v rozsudku ze dne 9. 7. 2015, čj. -184, č. 3293/2015 Sb. NSS, ŠKO-ENERGO, a které od té doby již mnohokrát zopakoval jak NSS sám, tak krajské soudy. Dosavadní judikatura vychází z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 26. 2. 2015, C-43/14, ŠKO-ENERGO, jímž Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku NSS. Podle městského soudu i v nynější věci žalovaný postupoval v souladu s článkem 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství: zjistil, kolik bylo celkově žalobkyni přiděleno povolenek, a dospěl k závěru, že množství zdaněných povolenek u žalobkyně nepřekročilo povolenou 10% hranici.

[4] Novelizace zákona o trojdani, kterou provedl a kterou byla zavedena daň darovací z povolenek, nezměnila alokační plán (vydaný , o Národním alokačním plánu pro obchodovací období roků 2008–2012) způsobem, který by se příčil článkům 9 a 11 směrnice. Alokační plán byl podle městského soudu pouhým příslibem nabytí povolenek zdarma; zavedením daně darovací tak zákonodárce nezasáhl do stěžovatelčina legitimního očekávání, práva vlastnit majetek či svobody podnikání. Městský soud konečně zdůraznil, že hranici 10 % je třeba určit z množství všech povolenek přidělených stěžovatelce v daném odvětví – nikoli jen z těch, na které by dopadala darovací daň podle zákona o trojdani a u nichž by nepřipadalo v úvahu osvobození od daně.

II. Kasační řízení

[5] Žalobkyně (stěžovatelka) v kasační stížnosti setrvala na tom, že stanovení daně darovací z bezúplatně nabytých emisních povolenek je v rozporu s právem Evropské unie. Městský soud jen formalisticky přenesl závěry rozsudku NSS ve věci ŠKO-ENERGO na stěžovatelčin individuální případ; přehlédl však, že podle rozsudku NSS ze dne 27. 11. 2015, čj. -91, neplyne z odpovědi Soudního dvora ve věci ŠKO-ENERGO, že česká právní úprava je souladná s článkem 10 směrnice. Zdanění povolenek bez změny alokačního plánu (podle nějž měly být všechny povolenky v zásadě přiděleny zdarma) obchází mechanismus zavedený článkem 9 odstavcem 3 směrnice (tj. umožňuje se vyhnout zkoumání Komise, zda změna neporušuje článek 10 směrnice). K tomu stěžovatelka odkázala zejména na bod 44 odst. 2 stanoviska generální advokátky ve věci ŠKO-ENERGO. Závěry generální advokátky by měly vést NSS k eurokonformnímu výkladu § 6 odst. 8 a § 7a zákona o trojdani, který by se lišil od úzce zaměřeného výkladu zaujatého rozsudkem NSS ve věci ŠKO-ENERGO.

[6] Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že zdanění bylo zpětné. Souhlasí s Ústavním soudem (a jeho nálezem ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. ) v tom, že nešlo ani o nepravou retroaktivitu. Přesto zdůrazňuje, že stát nastavil v roce 2008 pravidla na určité období (2008–2012) a poté se rozhodl (bez řádné změny alokačního plánu) zatížit povolenky nabyté v letech 2011 a 2012 darovací daní. Stěžovatelka nemohla přidělení povolenek odmítnout – jedinou možností, jak se vyhnout tomuto danajskému daru, bylo účelově nesplnit zákonné podmínky, což by nebylo správné.

[7] Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že hranici 10 % je třeba stanovit ze všech povolenek jí přidělených: podle bodu 27 (míněn asi bod 28) rozsudku Soudního dvora ve věci ŠKO-ENERGO je třeba vycházet nejen z nominálního počtu povolenek, ale i z toho, na jaké použití byly povolenky určeny. Stěžovatelka obdržela přibližně 80 % všech povolenek na teplárenské použití a na vysoce účinnou výrobu elektrické energie, na něž se darovací daň vůbec nevztahovala.

[8] Žalovaný setrval na svých závěrech a podpořil argumenty městského soudu.

III. Právní hodnocení

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] NSS se otázkou zdanění emisních povolenek zabýval v minulosti opakovaně a ve svých rozsudcích (počínaje rozsudkem ve věci ŠKO-ENERGO z roku 2015) už odpověděl na všechny podstatné námitky, které stěžovatelka vznáší v této věci. Své odpovědi proto teď jen stručně shrne.

[11] Je pravda, že rozsah základu darovací daně tak, jak jej stanovil zákon o trojdani v § 6 odst. 8, byl v rozporu s čl. 10 směrnice. Soudní dvůr a následně NSS ve věci ŠKO-ENERGO však uvedly zákonnou úpravu do souladu s evropským právem (díky tzv. vertikálnímu vzestupnému účinku článku 10 směrnice) a omezily rozsah zdanění (to by podle výslovného textu zákona o trojdani dopadalo na všechny povolenky, jež stěžovatelka nabyla v roce 2012) tak, že tomuto zdanění může podléhat pouze 10 % povolenek z celkového počtu, který byl stěžovatelce přidělen v letech 2008–2012 (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 3. 2019, čj. -53, bod 19).

[12] Výklad, který v této věci provedl městský soud, není podle NSS formalistický. Ani není zřejmé, v čem by mohlo být zrovna stěžovatelčino postavení zvláštní a jaká individuální kritéria podle ní městský soud opomenul. NSS má za to, že stěžovatelka je ve stejné situaci jako další výrobci v zařízeních, v nichž se vyrábí elektřina spalováním paliv. Její argumentaci NSS chápe jako polemiku s tím, jakým směrem se judikatura vydala po rozsudku Soudního dvora ve věci ŠKO-ENERGO. Tato polemika s ustálenou judikaturou však nemůže být úspěšná. Stěžovatelka v ní popírá argumenty, které považoval za rozhodné Ústavní soud, Soudní dvůr i Nejvyšší správní soud – a opírá se hlavně o ty úvahy generální advokátky ve věci ŠKO-ENERGO, které Soudní dvůr do svého rozsudku nepřevzal.

[13] Bez ohledu na znění alokačního plánu plynulo z čl. 10 směrnice jednoznačně, že členské státy jsou oprávněny zpoplatnit určitou část emisních povolenek v období 2008–2012. Stěžovatelka tak nemohla mít legitimní očekávání, že zákonodárce nemůže za žádných okolností změnit příslib přidělení všech povolenek zdarma, jak byl formulován v alokačním plánu (srov. nález , bod 85). Skutečnost, že je alokační plán vyhlašován na poměrně krátké období a je schvalován unijními orgány, není natolik významná, aby s ohledem na ostatní okolnosti mohla založit legitimní očekávání, že příslib bezúplatného přidělení všech povolenek se nezmění. Stěžovatelka mohla legitimně očekávat jen to, že zdarma bude v období 2008–2012 přiděleno alespoň 90 % povolenek, neboť takto byl formulován závazek České republiky vůči EU, který ČR nemohla jednostranně změnit. Do takového legitimního očekávání rozhodnutí žalovaného nezasáhlo (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2017, čj. -54, bod 44, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. , bod 18).

[14] Soudní dvůr si musel být s ohledem na stanovisko generální advokátky vědom okolností, za nichž byly povolenky zdaněny – včetně toho, že zdanění nebylo výslovně stanoveno v alokačním plánu. Soudní dvůr se skutečně ve výroku rozsudku výslovně zabýval jen článkem 10 směrnice, a nikoliv postupem stanoveným v jejích článcích 9 a 11. Důvodem však podle NSS nebylo to, že by byl Soudní dvůr omezen předloženou předběžnou otázkou (vztahující se výslovně k výkladu čl. 10 směrnice). Je totiž pouze věcí Soudního dvora, aby při odpovědi na předběžnou otázku posoudil všechny prvky práva Evropské unie, které s ohledem na předmět sporu vyžadují výklad. Pokud se tedy Soudní dvůr výslovně nezabýval souladem zdanění povolenek s články 9 a 11 směrnice, i když to generální advokátka ve svém stanovisku navrhovala, lze dovodit, že se s jejími úvahami neztotožnil. Zároveň z toho plyne podle NSS i další závěr: Soudní dvůr neshledal nic závadného na tom, že zdanění bezúplatného nabytí povolenek nebylo výslovně uvedeno v alokačním plánu, respektive že alokační plán nebyl změněn v souvislosti s novelizací zákona o trojdani provedenou (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2019, čj. -49).

[15] Důvodná nemůže být ani stěžovatelčina námitka týkající se časové působnosti novely č. Stěžovatelka ve shodě s Ústavním soudem připouští, že nešlo o nepravou retroaktivitu, přesto trvá na tom, že se v průběhu let 2008–2012 změnila pravidla související s přidělováním povolenek způsobem, který zpětně ovlivnil její postavení. I tato námitka ale už byla opakovaně vyvrácena: zdaněny byly jen povolenky nabyté po účinnosti novely, a navíc jen 10 % z nich (počítáno nikoli z celku nabytého po účinnosti novely, ale z celku nabytého v celém pětiletém období 2008–2012). Soudu ani není jasné, o jakou podobu zpětného působení by mohlo jít, pokud nemůže být řeč ani o přímé, ani o nepřímé retroaktivitě.

[16] Konečně NSS nesouhlasí s tím, že by se počet zdaněných povolenek u určitého provozovatele měl odvíjet od toho, jak (při jakých činnostech) konkrétní provozovatel povolenky použil. Směrnice dopadá na činnosti spalovacích zařízení o jmenovitém tepelném příkonu větším než 20 MW (viz čl. 2 odst. 1 a přílohu I bod 2 směrnice) a zdanění se týká výroby elektřiny v zařízení, které vyrábí elektřinu na prodej třetím osobám a ve kterém probíhá z činností, na něž se vztahuje obchodování s povolenkami, jen spalování paliv (§ 6 odst. 8 zákona o trojdani). Stěžovatelka provozuje zařízení spadající do rozsahu směrnice, v němž mimo jiné vyrábí spalováním paliv elektřinu na prodej třetím osobám. Pro účely zdanění je tedy lhostejné, zda se stěžovatelka věnuje i dodávkám tepla a jak technologicky vyspělé jsou konkrétní postupy při výrobě energie, které používá. (Navíc údaj o tom, že stěžovatelka použila asi 80 % povolenek na „méně škodlivé“ činnosti, je i podle ní samotné jen přibližný a je založen jen na jejím tvrzení. I proto má soud za to, že tuto námitku uvedla stěžovatelka spíše jen pro úplnost.)

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Stěžovatelčiny námitky nebyly důvodné, NSS proto kasační stížnost zamítl.

[18] Stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení ve věci úspěch, a nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému pak nevznikly náklady, které by se vymykaly z jeho běžné činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. února 2021

Zdeněk Kühn

předseda senátu