Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 220/2019 - 28

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci navrhovatele: V. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou, advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti odpůrkyni: obec Čepí, se sídlem Čepí 79, Čepí, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy - územního plánu obce Čepí vydaného usnesením zastupitelstva obce Čepí ze dne 1. 9. 2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 10. 2019, č. j. - 47,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odpůrkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem

[1] Navrhovatel se návrhem podaným dne 25. 9. 2019 u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích domáhal zrušení části územního plánu Čepí, vydaného usnesením zastupitelstva obce Čepí ze dne 1. 9. 2016. Krajský soud návrh pro opožděnost odmítl.

[2] Podle přechodných ustanovení (čl. XXXVIII bod 3) , kterým se mění , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „ “), kterým byl novelizován , (dále též „ “) se v případě územního plánu Čepí pro podání návrhu na jeho zrušení k soudu podle ve znění uplatní jednoletá lhůta, která uplynula dne 2. 1. 2019.

[3] Krajský soud dále konstatoval, že zmeškání lhůty nelze prominout a k možnému prolomení lhůty k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. - 33.

II. Kasační stížnost a vyjádření odpůrce

[4] Proti usnesení krajského soudu podal navrhovatel (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu dle , který konkretizoval následovně.

[5] Vlastnické právo stěžovatele bylo v důsledku přijetí územního plánu Čepí mimořádně intenzivně omezeno. Zásah do vlastnického práva považuje stěžovatel za natolik závažný, že opuštění původní tříleté lhůty pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy a aplikace lhůty jednoleté způsobuje v jeho případě nepřijatelné odepření práva na přístup k soudu, a soud by se tak měl jeho návrhem i přes uplynutí jednoroční lhůty zabývat. Předmětné opatření obecné povahy nabylo účinnosti za doby účinnosti ustanovení , které stanovilo tříletou lhůtu pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. V průběhu této tříleté lhůty však byla novelou lhůta zkrácena, o čemž se stěžovatel – jako právní laik – dozvěděl až v souvislosti s podáním návrhu na zrušení části opatření obecné povahy.

[6] Stěžovatel si po vydání napadeného opatření obecné povahy zjišťoval, jaké má možnosti obrany. Jevilo se jako vhodnější nejprve iniciovat změnu územního plánu. Pořizovatel – Magistrát města Pardubice – však sdělil, že trasy biokoridorů nemá zájem měnit, a že tak nebude možné změnit ani územní plán. Proto se stěžovatel teprve poté obrátil na správní soud.

[7] Aktuální jednoletá lhůta k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je dle stěžovatele neadekvátní a šibeniční, nezajišťuje účinnou možnost obrany osob, které jsou mnohdy fatálně dotčeny na svém vlastnickém právu, a v nezanedbatelném počtu případů se o tom dozvědí až s několikaměsíčním či několikaletým odstupem.

[8] Stěžovatel polemizuje se závěry rozsudku NSS čj. -33, z nichž krajský soud vycházel; nelze podle něj bez dalšího uzavřít, že právní jistota blíže neurčeného okruhu adresátů má absolutní přednost před ochranou subjektivních práv konkrétního adresáta chráněných i na ústavní úrovni. Takový závěr by bylo možno vztáhnout i na samotnou možnost zrušení opatření obecné povahy soudem; zákon ji přesto zakotvuje.

[9] Navíc, v řešeném případě není okruh adresátů, kteří jsou ovlivněni částí opatření obecné povahy, nikterak široký, a zároveň nelze přisvědčit ani té interpretaci, že zájmy jedné konkrétní osoby – navíc zde souladné se zájmy odpůrkyně, územního samosprávného celku reprezentujícího jeho občany – jsou méně podstatné než zájmy dvou a více jiných subjektů. Stěžovatel je přesvědčen, že v této situaci jde o natolik specifické okolnosti, že prolomení zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části lze ospravedlnit. Primární dopad na vlastníky pozemků dotčených biokoridory vymezenými územním plánem Čepí dle názoru stěžovatele představuje důvod, pro který je namístě se otázkou prolomení zákonné lhůty dle zabývat. Při vydávání územního plánu nebyla posuzována proporcionalita a spravedlivá míra omezení vlastnického práva.

[10] Odpůrkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti potvrdila, že měla zájem v dotčené lokalitě společně se stěžovatelem vystavět cyklostezku, což však územní plán kvůli vymezeným biokoridorům znemožňuje, nicméně vymezení biokoridorů nespadalo do působnosti odpůrkyně a odpůrkyně nebyla sto dosáhnout změny vedení trasy biokoridorů, resp. omezení rozsahu biokoridorů. Odpůrkyně by ráda požadavku na změnu územního plánu vyhověla, nicméně v tomto ohledu je omezeno nejen vlastnické právo stěžovatele i vlastníků přilehlých pozemků, ale i právo odpůrkyně na samosprávu.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.

[12] Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněného důvodu, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[13] Lhůtu pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části stanoví Podle jeho znění účinného do 31. 12. 2017 platilo, že návrh lze podat do 3 let ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Zmeškání lhůty pro podání návrhu nelze prominout. Toto ustanovení bylo změněno (čl. XXXVII bod 2) tak, že návrh lze podat do 1 roku ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Zmeškání lhůty pro podání návrhu nelze prominout, a to ani ve vazbě na navazující správní rozhodnutí, opatření nebo jiný úkon nahrazující rozhodnutí.

[14] Podle přechodných ustanovení novelizujícího (čl. XXXVIII bod 3) platí, že v případě opatření obecné povahy, která nabyla účinnosti přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, běží lhůta podle , , ve znění tohoto zákona, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud lhůta podle tohoto ustanovení, ve znění ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, neuplynula přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo neuplyne za dobu kratší než 1 rok ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

[15] nabyl dle svého čl. LV účinnosti 1. 1. 2018.

[16] Podle uvedeného přechodného ustanovení tedy platí, že nově stanovená roční lhůta pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (počítaná však ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy, tedy od 1. 1. 2018) se uplatní i na opatření obecné povahy vydaná přede dnem nabytí účinnosti , a to v případě, že původní tříletá lhůta (počítaná ode dne vydání opatření obecné povahy) neuplyne dříve (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. – 27).

[17] Jak je zjevné, nejedná se v případě čl. XXXVIII bod 3) o zpětnou účinnost právního předpisu, která by mohla být nepřípustným zásahem do nabytých práv, ale toliko o tzv. nepravou retroaktivitu, která je zcela standardním řešením vztahu dvou časových verzí právní úpravy (srov. např. Kühn, Z. In: Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. . Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019. s. 599 a judikaturu tam citovanou).

[18] Den 2. 1. 2019 (neboť 1. leden je státním svátkem) tak byl nejzazším dnem pro podání návrhu na zrušení všech opatření obecné povahy vydaných před datem 1. 1. 2018.

[19] Stěžovatel podal návrh na zrušení části územního plánu Čepí dne 25. 9. 2019, tedy opožděně.

[20] Podle věty druhé nelze zmeškání lhůty pro podání návrhu prominout. Krajský soud proto nemohl přihlédnout k individuálním okolnostem uváděným stěžovatelem a nemůže tak učinit ani Nejvyšší správní soud.

[21] Pokud jde o samotnou lhůtu pro podání návrhu na soudní přezkum opatření obecné povahy nebo jeho části, krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. . V něm se Nejvyšší správní soud vyjádřil právě k otázce zmeškání lhůty pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy v kontextu práva na přístup k soudu, resp. záruky spravedlivého procesu. Konstatoval, že opatření obecné povahy se svojí procedurou přijímání i svými účinky blíží více právnímu předpisu než individuálnímu správnímu aktu a nabytím účinnosti zavazuje neurčitý počet subjektů, nikoliv pouze vymezené účastníky řízení. Při úvahách o možném prolomení ustanovení o lhůtě k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je tak třeba zohlednit nejen zájmy navrhovatele, ale zájmy všech adresátů tohoto opatření, především pak jejich zájem na stabilitě právních poměrů a dodržování principu právní jistoty a předvídatelnosti práva.

[22] Právě principem právní jistoty argumentuje také důvodová zpráva k , v části, která odůvodňuje zkrácení lhůty k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy dle : „Zvláště v případě územně plánovací dokumentace nebo její změny taková lhůta [3 roky] přináší značnou nejistotu při rozhodování o změnách v území, přičemž soudy uvedená opatření obecné povahy ruší po dlouhé době, často i pro bagatelní vady. To se negativně dotýká zejména vlastníků dotčených nemovitostí, investorů, ale i územních samosprávných celků, a dále správních orgánů rozhodujících o změnách v území, především stavebních úřadů. Lhůta 1 roku je optimálním kompromisem mezi zásadou zákonnosti opatření obecné povahy, resp. ochranou práv osob dotčených opatřením obecné povahy, a principem právní jistoty spočívajícím ve vytvoření stabilních mantinelů pro rozhodování o změnách v území.“

[23] V rozsudku ze dne 27. 5. 2015, č. j. - 51 Nejvyšší správní soud uvedl, že lhůta (tehdy tříletá) pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je ve srovnání s lhůtami stanovenými pro jiné prostředky ochrany práv nebývale dlouhá: „Tato lhůta […] v oblasti individuálních opravných prostředků, jež mají k dispozici fyzické nebo právnické osoby ve správním soudnictví, nemá srovnatelnou obdobu (druhou nejdelší je objektivní dvouletá lhůta podle , ta je však modifikována dvouměsíční subjektivní lhůtou dle téhož ustanovení, v oblasti mimořádných opravných prostředků lze pak podle v tříleté lhůtě podat v úzkém okruhu věcí návrh na obnovu řízení, i zde však existuje omezení tříměsíční subjektivní lhůtou).“

[24] Nejvyšší správní soud připouští, že připodobnění opatření obecné povahy k právnímu předpisu právě v otázce lhůty pro podání návrhu na jeho přezkum poněkud „pokulhává“, neboť u právních předpisů a jejich přezkumu Ústavním soudem žádná objektivní lhůta stanovena není. Tomu ostatně odpovídala také původní právní úprava soudního přezkumu opatření obecné povahy. tak představuje již druhý „kompromis“ mezi dvěma ústavními požadavky: účinné soudní ochrany na straně jedné a právní jistoty na straně druhé, poté, co , byla s účinností k 1. lednu 2012 zavedena výše zmiňovaná lhůta tříletá.

[25] Současně nelze vyloučit (a nebylo to s jistotou možné ani u předchozí lhůty tříleté), že během nově stanovené roční lhůty pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části nebudou mít všechny dotčené osoby možnost zjistit možné dopady takového opatření do své právní sféry, a to ani při vynaložení úsilí, které od nich lze vyžadovat (vigilantibus iura). To platí zejména pro tak rozsáhlá, komplexní a svou povahou „technická“ opatření, jakými jsou územně plánovací dokumentace.

[26] Ani tak se však nejedná o odepření přístupu k soudu (jak namítá stěžovatel), které by jinak bylo důvodem zvažovat postup podle y. Nelze totiž opomenout, že podle lze opatření obecné povahy napadnout i tzv. incidenčním návrhem, tedy návrhem na zrušení opatření nebo jeho části spojeným s žalobou proti takovému rozhodnutí nebo jinému úkonu správního orgánu, jemuž bylo opatření obecné povahy podkladem. Pro podání tohoto návrhu se lhůta podle neuplatní (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2016, č. j. - 36, č. 3470/2016 Sb. NSS). To platí i po nabytí účinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2019, č. j. - 40, č. 3950/2020 Sb. NSS).

[27] Krajský soud proto návrh správně odmítl jako opožděný.

IV. Závěr a náklady řízení

[28] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti ( ), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( ).

[29] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s za použití Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odpůrkyni v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. února 2021

JUDr. Filip Dienstbier

předseda senátu