Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
8 Ads 239/2019 - 24.pdf
PDF · 0 B
No categories available
8 Ads 239/2019 - 24
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: P. T., zastoupený JUDr. Martinem Slobodníkem, Ph.D., advokátem se sídlem U Rybníčku 553, Prachatice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2019, čj. MPSV-2019/92337-913, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2019, čj. 55 Ad 7/2019 -22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 3. 2019, čj. 45723/19/JH, kterým správní orgán I. stupně žalobci nepřiznal dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení ode dne 1. 10. 2018. Správní orgány dospěly k závěru, že byt, k němuž má žalobce nájemní smlouvu, nesplňuje definici bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb. , o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře “), jelikož stavba daného bytu nebyla povolena v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon “).
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou. Namítl, že ve správním spisu není založena dokumentace dle § 125 stavebního zákona , ze které by vyplývalo, že stavba byla povolena k jinému účelu, než je zadokumentováno v předloženém pasportu stavby. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, čj. 1 As 344/2016 -42, uvedl, že účelem § 125 stavebního zákona je nastolení stavu právní jistoty ohledně technického provedení v minulosti povolené stavby a jejího účelu, jestliže dokumentace k dané stavbě zcela chybí nebo není dostatečným zdrojem informací o stavbě. Jestliže stavební úřad vydal v souladu s § 125 stavebního zákona pasport stavby, nastolil tím podle žalobce stav právní jistoty, že žalobcem pronajatý byt je bytem, který je k tomuto účelu určen podle stavebního zákona . Proto byt splňuje také definici v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „krajský soud“) shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že dle legální definice pojmu „byt“ v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud se jedná o obytnou místnost fakticky užívanou jako byt a splňující další materiální znaky bytu jako takového, nýbrž je zapotřební též naplnění formální podmínky v podobě účelového určení obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Naplnění těchto formálních podmínek nelze prokázat znaleckým posudkem ani výpisem z katastru nemovitostí. Legálnost stavby bytu nemůže založit ani samotný pasport stavby, který neslouží k legalizaci pozdějších nezákonných úprav stavby. Předložený pasport stavby obsahuje výslovnou poznámku stavebního úřadu, podle níž daný dokument stavbu nelegalizuje podle stavebního zákona . Shromážděnou dokumentací byla vyvrácena správnost pasportu stavby a na věc tak nelze aplikovat ani žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 344/2016 . Stavbu bylo možné užívat pro bytové účely pouze v rozsahu dvou bytů. S ohledem na pozdější nelegální stavebně technické změny stavby (vybudování třetí bytové jednotky) na věc nedopadá ani žalobcem zdůrazňovaný § 125 odst. 2 stavebního zákona .
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítl, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil. Stejně jako správní orgány nerespektoval § 125 stavebního zákona a výklad daného ustanovení poskytnutý Nejvyšším správním soudem ve výše již citovaném rozsudku sp. zn. 1 As 344/2016 . Žalobce legitimně očekával, že když jedná v důvěře v dané ustanovení a judikaturu Nejvyššího správního soudu, bude tato jeho důvěra soudně ochráněna. Krajský soud svým postupem porušil princip právní jistoty pramenící z čl. 1 odst. 1 Ústav y a stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vydáním pasportu stavby došlo k nastolení stavu právní jistoty a deklarování, že byt užívaný žalobcem k trvalému nájemnímu bydlení je bytem, který je k tomuto účelu určen podle stavebního zákona , a proto splňuje definici v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Pasport stavby osvědčuje, že byt existuje fyzicky i právně, což osvědčil příslušný stavební úřad. Ve správním spisu není založen jiný doklad, ze kterého by plynulo, že stavba byla povolena k jinému účelu než tomu, který je zadokumentovaný v pasportu stavby.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že se Nejvyšší správní soud situací spojenou s totožným bytem zabýval již v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017 -28, na základě kasační stížnosti odlišné stěžovatelky. V dané věci však stěžovatelka uplatnila stejné námitky jako stěžovatel nyní. Tyto námitky krajský soud i v této věci přesvědčivě vyvrátil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. s. ř. s. ).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel uplatnil kasační námitky zpochybňující posouzení právní otázky krajským soudem v předchozím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. ]. Má za to, že jím užívaný byt splňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře a správní orgány mu proto měly přiznat příspěvek na bydlení.
[9] Z předloženého správního spisu vyplývá, že stěžovatel na základě nájemní smlouvy užívá byt v domě na adrese V. 118, Č. V. Dle výpisu z katastru nemovitostí jsou v tomto domě tři bytové jednotky. Podle sdělení stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016 byly v prostoru v 1. nadzemním podlaží (nalevo od hlavního vstupu) „byt 1+1 se sociálním zařízením“ a v prostoru v podkroví „byt 2+1“ se sociálním zařízením“ provedeny stavební úpravy a změna užívání stavby bez povolení nebo opatření stavebního úřadu. Stavební úřad dále uvedl, že si obstarává podklady pro zahájení řízení z moci úřední o odstranění stavby – tří bytových jednotek. Stavební úřad vycházel mimo jiné z kupní smlouvy, kterou pronajímatel stěžovatelova bytu dům nabyl od České republiky – Ministerstva vnitra, k níž je přiložen znalecký posudek Technického a zkušebního ústav u stavebního Praha, ve kterém je uvedeno, že dům č. p. 118 zahrnuje „dvě samostatné bytové jednotky“. Správní spis dále obsahuje další dvě sdělení stavebního úřadu ze dne 26. 2. 2018 a dne 19. 11. 2018, která na předchozí sdělení odkazují a konstatují, že nedošlo k žádné změně. Platnost daného závěru si u stavebního úřadu pracovnice správního orgánu I. stupně ověřila telefonicky také dne 13. 2. 2019, o čemž učinila úřední záznam. Ve vyjádření Městského úřadu Třeboň ze dne 21. 9. 2016 je uvedeno, že záměr změny účelu užívání stavby č. p. X v obci Č. V. na objekt bydlení není v souladu s platnou územně plánovací dokumentací obce a s cíli a úkoly územního plánování (dům je umístěn na ploše občanského vybavení – zařízení veřejné správy). Ve spise jsou dále založeny protokoly o dvou svědeckých výpovědích, z nichž vyplývá, že v domě na č. p. X v Č. V. byly pouze dva byty.
[10] Nejvyšší správní soud považuje za stěžejní předeslat, že se situací totožného stěžovatele v minulosti opakovaně již zabýval na skutkovém podkladě jeho žádostí o přiznání příspěvku na bydlení za odlišná období (viz rozsudky ze dne 26. 6. 2018, čj. 9 Ads 253/2017 -26, ze dne 23. 7. 2020, čj. 6 Ads 122/2020 -21, a ze dne 26. 8. 2020, čj. 3 Ads 77/2018 -23). V uvedených rozsudcích dospěl k závěru, že pro výplatu příspěvku na bydlení je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu, a přisvědčil krajskému soudu, že prostor obývaný stěžovatelem podmínky § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nenaplňuje.
[11] K dané otázce se navíc vyjádřil také v rozsudku sp. zn. 7 Ads 268/2017 , na který ve svém vyjádření odkazuje žalovaný, a v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, čj. 7 Ads 254/2019 -16. Tyto rozsudky se sice týkaly jiného účastníka (účastnice), ale téhož bytového domu. Nejvyšší správní soud v nich řešil i otázku relevance pasportu stavby. Konstatoval, že „samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem . To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Případnou neshledává soud ani polemiku stěžovatelky s předmětným stanoviskem stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016. Z tohoto stanoviska jednoznačně vyplývá, že předmětný prostor nelze podřadit pod § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Nelze taktéž přehlédnout, že užívání stavby coby rodinného nebo bytového domu není dle vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 21. 9. 2016 v souladu ani s platnou územně plánovací dokumentací. Pokud pak stěžovatelka pro podporu svých závěrů poukazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/2016 -42, konstatuje Nejvyšší správní soud předně, že uvedený rozsudek se nezabýval výkladem § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Zabýval se pasportizací staveb, přičemž mj. uvedl, že ‚není možné, aby se pasportizace stala prostředkem pro legalizaci nepovolených staveb‘ “. Nejvyšší správní soud doplnil v rozsudku ze dne 23. 6. 2020, čj. 10 Ads 22/2019 -23, v jiné věci totožné účastnice, že „v nyní řešené věci na rozdíl od věci 1 As 344/2016 neschází dokumentace potvrzující účel užívání stavby. Z dokladů naopak vyplývá, že vlastník domu provedl nepovolenou změnu stavby, kterou však nemůže uvést do souladu se stavebními předpisy pouze vyhotovením pasportu. Za této situace nemůže pasport stavby – stěžovatelčinými slovy – ‚nastolit stav právní jistoty‘, že stěžovatelkou užívaný byt je určen podle stavebního zákona .“ Tyto závěry Nejvyšší správní soud přejal také ve výše citovaných rozsudcích ve vztahu ke stěžovateli.
[12] V nyní posuzované věci zdejší soud neshledal žádný důvod, proč by se od výše citovaných závěrů měl odchylovat. Stěžovatel ostatně ani nepředestřel žádnou novou argumentaci, s níž by bylo zapotřebí se podrobněji vypořádat, a setrval pouze na námitkách, které Nejvyšší správní soud již na základě jeho předchozích kasačních stížností podrobně vypořádal.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. ledna 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu