Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
15 A 96/2020 - 210.pdf
PDF · 0 B
No categories available
15 A 96/2020 - 210
Legal thesis
21. V § 184a odst. 1 školského zákona je stanoveno, že v důsledku krizových nebo mimořádných opatření nebo z důvodu nařízení karantény, kdy je znemožněna osobní přítomnost většiny skupiny/třídy/oddělení/kurzu, jim škola poskytuje vzdělávání distančním způsobem. Za takové mimořádné opatření je nutno považovat i ochranné opatření, které osobní přítomnost školáků - cizinců ze zemí mimo EU, navíc ze zemí, které nejsou na seznamu s nízkým výskytem onemocnění COVID-19, znemožňuje. Školský zákon v § 184a odst. 3 pak dává dobrovolnou možnost školákům jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky se této distanční výuky účastnit. Dle názoru odpůrce 3) tak nemohlo dojít ke znemožnění realizace vzdělávacího programu navrhovatele a) v důsledku ochranného opatření.
22. Odpůrce 3) vyjádřil nesouhlas s námitkou diskriminace dle § 1 antidiskriminačního zákona. Poukázal na to, že podle § 2 uvedeného zákona se tento zákon nevztahuje na právní vztahy související s úpravou podmínek vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti na území České republiky. Opatření nelze považovat za diskriminační jen z toho důvodu, že navrhovatelé b) – g) pocházejí ze států, které aktuálně nejsou na seznamu zemí s nízkým výskytem onemocnění. Stejně tak opatření nedopadá pouze na navrhovatele a), ale na bezpočet dalších jazykových škol a jiných vzdělávacích aktivit. V tomto směru se odpůrce 3) stejně jako další státy Evropské unie řídil doporučením Rady Evropské unie, které doporučilo dočasné omezení cest do EU, jež nejsou nezbytně nutné. Oproti konkrétní kategorii cestujících s nezbytnou funkcí či potřebou, kde byly zařazeni mimo jiné státní příslušníci třetích zemí cestující právě za účelem studia, Rada Evropské unie nedoporučila školáky jazykových škol jako nezbytně nutné cestující. Byť je v některých kategoriích cestujících ponechán určitý prostor na uvážení jednotlivých států, nebylo shledáno, že by právě školáci jazykových škol z rizikových oblastí museli za probíhající epidemiologické situace nezbytně přicestovat na území České republiky, a to zejména v důsledku zákonné povinnosti zajištění distanční výuky ze strany škol a současně s ohledem na množství osob této kategorie, jež hodlá za účelem ostatních či vzdělávacích aktivit do České republiky přicestovat. Dle statistických údajů poskytnutých ze strany Ministerstva vnitra ČR, do jehož zákonné gesce tato problematika spadá, bylo v minulém roce podáno téměř 7.500 žádostí o udělení pobytového oprávnění za tímto účelem. Jinými slovy napadeným opatřením byl dočasně omezen vstup osobám v řádu několika tisíců ze států, které nejsou na seznamu s nízkým rizikem výskytu onemocnění COVID-19, jejichž přítomnost na území České republiky jednoznačně není potřebná. Odpůrce je přesvědčen, že opatření je vhodné k dosažení svého účelu a navrhovatelé jím nemohli být zasaženi na svých právech. Dokonce nemohli být zasaženi ani ve svých plánech, neboť tím je uskutečnění vzdělávacího programu, který má do zlepšení epidemiologické situace a zrušení mimořádných opatření dle školského zákona probíhat distančně. Závěrem odpůrce 3) doplnil, že dle aktuálního usnesení vlády č. 1112 ze dne 30. 10. 2020 je omezen provoz jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky podle školského zákona tak, že se zakazuje osobní přítomnost žáků. Příjezd školáků na území České republiky by tedy v současné době postrádal smysl, neboť by se prezenční výuky nemohli účastnit. Za těchto okolností je ochranné opatření přiměřené pro jeho důvody, je bezpochyby logicky a statisticky odůvodnitelné a nediskriminační. Současně je v souladu s právním řádem České republiky i jejími mezinárodními závazky.
23. Žalovaní 1) a 2) ve vyjádření k žalobám na ochranu proti jejich nečinnosti učiněném prostřednictvím Ministerstva zahraničních věci předně navrhli, aby soud žaloby odmítl. Konstatovali, že podle § 79 s.ř.s. je k žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu aktivně legitimován ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Žalovaní 1) a 2) nesouhlasí s tvrzením žalobců, že tímto prostředkem nemůže být návrh na provedení opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 správního řádu, jakkoli se na řízení o udělení dlouhodobého víza ve smyslu § 168 zákona o pobytu cizinců nevztahuje část druhá a třetí správního řádu. Aplikace § 80 správního řádu je dle žalovaných nutná s ohledem na § 6 správního řádu, který je součástí částí první správního řádu, která není z řízení podle § 30 zákona o pobytu cizinců vyloučena. Dle ustanovení § 6 správního řádu nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80). Jelikož žalobci tento prostředek nepoužili, je na místě žaloby proti nečinnosti odmítnout. Pokud by soud žaloby jako nepřípustné neodmítl, navrhli žalovaní jejich zamítnutí. Uvedli, že ochranné opatření umožňovalo zastupitelským úřadům v zemích mimo seznam zemí s nízkým rizikem nákazy onemocnění COVID-19 přijímat a dále zpracovávat dlouhodobá víza a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Studium pro účely řízení o žádostech o dlouhodobá víza a pobyty definuje § 64 zákona o pobytu cizinců. V souladu s ochranným opatřením bylo možné žádosti o dlouhodobá víza za účelem ostatní (jiné vzdělávací aktivity) přijímat pouze na zastupitelských úřadech v zemích uvedených na seznamu zemí s nízkým rizikem nákazy onemocnění COVTD-19, kde byla vízová činnost zastupitelských úřadů ochranným opatřením neomezená. Ostatní zastupitelské úřady, mezi něž patří i žalovaný 1) a žalovaný 2), měly podle bodu I. odst. 7 opatření zákaz takové žádosti vůbec přijímat a podle bodu I. odst. 9 u žadatelů, kteří již měli o žádosti rozhodnuto, zákaz vízum vylepit. MZV ČR i zastupitelské úřady ČR včetně žalovaných 1) a 2) postupují v rámci výkonu vízové agendy v souladu se zákonem i ochrannými opatřeními, kterými jsou vázány. Pokud jde o regulaci vstupu cizinců na území ČR v souvislosti s epidemií onemocnění COVID-19, je tato otázka primárně v gesci Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstva vnitra ČR. Žalovaným 1) a 2) proto nelze přisuzovat nečinnost.
24. V podání za dne 14.12.2020 navrhovatelé kromě změny návrhu (žaloby) reagovali na vyjádření žalovaných 1) a 2) a na vyjádření odpůrce 3). Zdůraznili, že v rámci české legislativy rozlišuje mezi přípravnými kurzy na vysoké škole toliko zákon o pobytu cizinců, který tak činí podle osoby jejich organizátora, ačkoliv jinak jsou tyto kurzy zcela srovnatelné. Opatření postrádá jakékoliv odůvodnění pro rozlišování mezi jednotlivými osobami v rámci jedné kategorie účastníků těchto přípravných kurzů za situace, kdy jediným rozlišovacím kritériem je osoba organizátora daných kurzů. Navrhovatelé zopakovali a rozvedli svou argumentaci o nekalosoutěžním a účelovém charakteru spolupráce mezi některými vysokými školami a soukromými jazykovými školami při realizaci přípravných kurzů. Navrhovatelé b) – g) doplnili, že v důsledku Opatření přišli o částku odpovídající správnímu poplatku zaplacenému v souvislosti se žádostí o povolení k pobytu. Opatření spočívající v omezení přeshraničního pohybu a přijímání žádostí o povolení k pobytu, která jsou v účinnosti od samotného počátku pandemie, nelze dle navrhovatelů označit za krátkodobá. S ohledem na délku přípravných kurzů znemožňují tato opatření navrhovateli a) činnost nejen po celý školní rok 2020 – 2021, ale vzhledem k trvajícímu zákazu přijímání nových žádostí o vízum a délce správního řízení nebude moci přijmout studenty ani pro následující školní rok. Pokud by se mělo ustanovení § 80 správního řádu použít na základě odkazu uvedeného v § 6 správního řádu, pak by ustanovení § 168 zákona o pobytu cizinců, které jeho užití vylučuje, dle navrhovatelů fakticky postrádalo smysl. Navrhovatelům není známo, že by ve srovnatelných případech podle zákona o pobytu cizinců při ochraně proti nečinnosti docházelo k uplatňování postupu podle § 80 správního řádu. Navrhovatelé závěrem uvedli, že Ministerstvo zahraničních věci si bylo nečinnosti žalovaných 1) a 2) jako jejich nadřízený orgán delší dobu vědomo, avšak žádná opatření nepodniklo, ačkoliv tak má učinit z moci úřední, jakmile se o nečinnosti dozví.
25. K věci se samostatnými podáními ze dne 9.12.2020 vyjádřila společnost Prague College s.r.o., a dále Slovanské gymnázium a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky. Oba jmenované subjekty sdělily, že podporují argumenty navrhovatelů a připojují se k návrhu na zrušení napadených částí Opatření. K podáním těchto subjektů nicméně soud při rozhodování v dané věci nemohl přihlížet, neboť se nejedná o účastníky řízení ani o osoby zúčastněné na řízení (oba jmenované subjekty se svými podáními ani nedomáhaly přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení; lhůta k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení, jež byla stanovena soudem ve vyrozumění ze dne 30.9.2020 č.j. 15 A 96/2020 – 61 o probíhajícím řízení, nadto v okamžiku doručení podání jmenovaných subjektů soudu již uplynula).
26. V posuzované věci soud vyšel z následně uvedené právní úpravy:
27. Podle § 79 odst. 1 s.ř.s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
28. Podle § 101a odst. 1 s.ř.s. návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatřením obecné povahy užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým návrhem.
29. Podle § 17b zákona o pobytu cizinců dlouhodobým vízem je vízum k pobytu nad 90 dnů.
30. Podle § 30 odst. 1 věta prvá zákona o pobytu cizinců vízum k pobytu nad 90 dnů uděluje ministerstvo na žádost cizince, který hodlá pobývat na území za účelem vyžadujícím pobyt na území delší než 3 měsíce.
31. Podle § 51 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na udělení dlouhodobého víza není právní nárok.
32. Podle § 51 odst. 5 zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum se považuje za udělené jeho vyznačením.
33. Podle § 58 odst. 1 zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum do cestovního dokladu vyznačuje zastupitelský úřad, pokud tento zákon nestanoví jinak.
34. Podle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ustanovení částí druhé a třetí správního řádu se nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4), § 10, § 19 odst. 1, § 20, 30, 31a, 32, 33, 36, § 38 odst. 1, § 40, 41, 49, 50, 52, § 122 odst. 1 a 2, § 123a, § 135 odst. 3, § 148, 154, § 155 odst. 1, § 180, 180b, 180d, 180e a 180h.
35. Podle § 6 odst. 1 správního řádu správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80).
36. Podle § 154 správního řádu jestliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje podle ustanovení této části, podle ustanovení části první, obdobně podle těchto ustanovení části druhé: § 10 až § 16, § 19 až § 26, § 29 až § 31, § 33 až § 35, § 37, § 40, § 62, § 63, a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: § 134, § 137 a § 142 odst. 1 a 2; přiměřeně použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná.
37. Ve shodě s názorem žalovaných 1) a 2) má soud za to, že žaloby na ochranu proti nečinnosti podané žalobci b) - g) je nutno odmítnout z důvodu nesplnění zákonem vyžadované podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu.
38. Předně je třeba zdůraznit, že v projednávané věci se nejedná o nečinnost žalovaných 1) a 2) v řízení o žádosti o udělení dlouhodobého víza. Jak konstatovali sami žalobci, jejich žádostem o udělení dlouhodobého víza bylo vyhověno. Jinými slovy řečeno, řízení o žádostech žalobců b) – g) o udělení dlouhodobého víza již bylo ukončeno vydáním kladných rozhodnutí ministerstva vnitra. Tato skutečnost není mezi účastníky sporná. V důsledku fikce zakotvené v § 51 odst. 5 zákona o pobytu cizinců jsou však kladná rozhodnutí ministerstva vnitra o žádostech žalobců b) – g) o udělení dlouhodobého víza neúčinná, neboť víza dosud nebyla vyznačena do cestovních důkladů žalobců. Nastala tak poněkud zvláštní situace, kdy ministerstvo vnitra sice rozhodlo o udělení dlouhodobého víza žalobcům, tato víza však do doby jejich vyznačení nelze považovat za udělená. Přes kladná rozhodnutí o jejich žádostech o udělení víza žalobci b) – g) nejsou oprávněni vstoupit na území ČR, a právě proto se žalobou domáhají ochrany proti nečinnosti žalovaných 1) a 2) spočívající v nevyznačení víza do jejich cestovního dokladu.
39. Požadovaný úkon, tj. vyznačení dlouhodobého víza do cestovního dokladu, žalobci s přiléhavým odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 10.5.2018 č.j. 6 Azs 5/2018 – 20 a další) správně kvalifikovali jako úkon mající povahu osvědčení ve smyslu § 154 správního řádu.
40. S názorem žalobců, že aplikace opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu je v jejich případě vyloučena na základě § 168 zákona o pobytu cizinců, se soud neztotožňuje. Je pravdou, že podle zmíněného ustanovení zákona o pobytu cizinců se ustanovení části druhé správního řádu (poznámka soudu: § 80 je součástí části druhé správního řádu, která nese název „Obecná ustanovení o správním řízení“) nevztahuje mj. na řízení o udělení víza k pobytu nad 90 dnů podle § 30 zákona o pobytu cizinců. Jak ale bylo soudem uvedeno shora, namítaná nečinnost žalovaných 1) a 2) není nečinností, k níž by docházelo v řízení o žádostech o udělení dlouhodobého víza, neboť tato řízení již byla u všech žalobců b) – g) ukončena vydáním (kladného) rozhodnutí ministerstva vnitra. K namítané nečinnosti dle tvrzení samotných žalobců dochází v „řízení“ o vydání osvědčení v podobě vyznačení víza do jejich cestovních dokladů. Na ustanovení § 58 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které vyznačení dlouhodobého víza do cestovního dokladu cizince upravuje, však § 168 odst. 1 téhož zákona nedopadá.
41. Soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by institut opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu neměl být aplikován také v případech, kdy se žadatel na správním orgánu domáhá vydání (jakéhokoliv) osvědčení. Aplikace tohoto institutu, včetně možnosti žadatele o osvědčení podat k nadřízenému orgánu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti spočívající v jeho nevydání v přiměřené lhůtě, může vést ke zjednání nápravy, ať již tím způsobem, že nadřízený orgán přikáže nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy, nebo usnesením převezme danou věc a požadované osvědčení namísto nečinného správního orgánu sám vydá [§ 80 odst. 4 písm. a) a b) správního řádu]. S ohledem na zásadu subsidiarity soudního přezkumu je zcela na místě požadavek, aby neúspěšný žadatel využil nejprve této možnosti nápravy nežádoucího stavu spočívajícího v nevydání požadovaného osvědčení v přiměřené lhůtě a na soud se s nečinnostní žalobou obracel až po marném vyčerpání tohoto prostředku, který správní řád stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Je-li bezvýsledné vyčerpání tohoto prostředku ochrany podmínkou přístupu k soudu v případech, kdy se jedná o nečinnost spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci samé, tím spíše je na splnění této podmínky nutno trvat i v případech, kdy se jedná o nevydání osvědčení (argumentum a maiori ad minus). Osvědčení úředně potvrzuje skutečnosti, které jsou v něm uvedeny. Vydává se v případech, kdy není třeba autoritativního zjištění a osvědčované skutečnosti jsou správnímu orgánu zřejmé (o věci není pochybnost nebo spor a není ani jinak třeba užít správního uvážení nebo vyložit neurčitý pojem). Vydání osvědčení je s ohledem na charakter tohoto úkonu skutkově, hmotněprávně, ale i procesně mnohem jednodušší než vydání meritorního rozhodnutí ve „standardním“ správním řízení, a jednodušší tak bude i posouzení případné nečinnosti správního orgánu spočívající v nevydání požadovaného osvědčení. K její nápravě (odstranění) by proto mělo primárně docházet v rámci orgánů veřejné správy, bez soudní ingerence.
42. Při vydání osvědčení má správní orgán podle § 154 odst. 1 správního řádu postupovat mj. podle ustanovení části první správního řádu. Její součástí je i § 6 odst. 1, podle kterého nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80). Právě citované ustanovení § 6 správního řádu, jehož smyslem je zamezit nežádoucím průtahům při vyřizování věcí, směřuje k naplnění jedné ze základních zásad činnosti správních orgánů, a to zásady rychlosti řízení, která bezesporu dopadá též na vydávání osvědčení. Dlužno dodat, že použití zásadních zásad činnosti správních orgánů zakotvených v § 2 - § 8 správního řádu při realizaci úkonů prováděných příslušnými orgány podle zákona o pobytu cizinců není vyloučeno ani žalobci zmiňovaným ustanovením § 168 odst. 1 tohoto zákona, nehledě k tomu, že tyto základní zásady se podle § 177 odst. 1 správního řádu použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje.
43. Podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. Jak dovodil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 25. 5. 2016, čj. 5 As 9/2015-59, není-li při podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředku, který procesní předpis platný pro řízení před správním orgánem stanoví k ochraně proti nečinnosti (§ 79 odst. 1 s.ř.s.), jedná se o žalobu nepřípustnou, kterou soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. K případnému dodatečnému splnění této podmínky v průběhu řízení před soudem nelze přihlížet.
44. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že vyčerpání prostředku ochrany proti nečinnosti ve správním řízení ustanovení § 79 odst. 1 s.ř.s. vyžaduje po žalobcích; to, že v dané věci nadřízený orgán neučinil opatření proti nečinnosti z moci úřední, je z hlediska splnění uvedené podmínky přípustnosti nečinnostní žaloby irelevantní.
45. Jelikož žalobci b) – g) před podáním nečinnostní žaloby nevyčerpali prostředek k ochraně proti namítané nečinnosti žalovaných 1) a 2), jímž je žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, není v dané věci splněna jedna z podmínek řízení o nečinnostní žalobě. Soud proto jejich žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného 1) a 2) podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. druhým a třetím výrokem tohoto usnesení jako nepřípustnou odmítl.
46. Nepřípustnost žaloby podané žalobci b) – g) na ochranu proti nečinnosti žalovaných 1) a 2) je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu týchž navrhovatelů (žalobců) na zrušení napadené části Opatření. Žalobci totiž v takovém případě postrádají aktivní legitimaci pro podání návrhu na incidenční přezkum opatření obecné povahy ve smyslu § 101a odst. 1 věty druhé s.ř.s., protože nejsou oprávněni ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito, tj. ve věci nevyznačení dlouhodobých víz do jejich cestovních dokladů, podat ve správním soudnictví projednatelnou žalobu. O nedostatku jejich oprávnění k podání takové žaloby svědčí to, že jejich žaloba na ochranu proti namítané nečinnosti žalovaných 1) a 2), se kterou návrh na zrušení části Opatření spojili, byla soudem odmítnuta jako nepřípustná (viz výše). V takovém případě je nutně nepřípustný i jejich návrh na incidenční přezkum opatření obecné povahy. Řízení o něm totiž může probíhat pouze ve spojení s „primárním“ řízením o žalobě směřující do věci, ve které bylo toto opatření obecné povahy vůči žalobcům užito. Nemůže-li však soud vést „primární“ řízení o žalobě, se kterou žalobci svůj návrh na incidenční přezkum opatření obecné povahy spojili, nemůže věcně rozhodovat ani o tomto návrhu akcesorické povahy, neboť jeho přípustnost je z povahy věci podmíněna přípustností žaloby na ochranu proti namítané nečinnosti. Soud na tomto místě odkazuje na rozsudek č.j. 7 As 29/2018 – 61 ze dne 7.6.2018, ve kterém Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru Městského soudu v Praze, že řízení o návrhu na incidenční přezkum opatření obecné povahy může probíhat pouze ve spojení s „primárním“ řízením o žalobě směřující do věci, ve které bylo toto opatření obecné povahy užito. Nejvyšší správní soud přitom poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2016, č. j. 5 As 194/2014 - 36, podle něhož: „Soudní řád správní rozlišuje dva typy návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Prvním typem návrhu je návrh na soudní přezkum opatření obecné povahy, který může podat každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy zkrácen, a to ve lhůtě stanovené v § 101b odst. 1 s. ř. s. Druhým typem je návrh na incidenční přezkum opatření obecné povahy dle § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s., který je oprávněn podat jen ten, kdo je současně oprávněn podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito (…).“
47. Z výše popsaných důvodů je návrh navrhovatelů b) – g) na incidenční přezkum Opatření nepřípustný. Nedostatek aktivní legitimace k podání návrhu na incidenční přezkum Opatření je zároveň neodstranitelným nedostatkem jedné z podmínek řízení, pro který nelze v řízení o tomto návrhu pokračovat. Soud proto čtvrtým výrokem tohoto usnesení tento návrh navrhovatelů b) – g) podle § 46 odst. 1 písm. a) a d) s.ř.s. odmítl.
48. Ze strany navrhovatele a) se v dané věci nejedná o návrh na incidenční přezkum opatření obecné povahy, nicméně i v jeho případě soud dospěl k závěru, že jím podaný návrh na zrušení napadené části OOP nelze věcně projednat, a to pro zjevný nedostatek aktivní legitimace navrhovatele a) k podání takového návrhu.
49. Obecně lze konstatovat, že podmínka aktivní procesní legitimace navrhovatele k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je dána „tvrzením o zkrácení na svých právech opatřením obecné povahy“. V usnesení rozšířeného senátu ze dne 21.7.2009, č.j. 1 Ao 1/2009-120 Nejvyšší správní soud dovodil, že: „Navrhovatel tedy musí v první řadě tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Nestačí tedy, tvrdí-li navrhovatel, že opatření obecné povahy či procedura vedoucího k jeho vydání jsou nezákonné, aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho právní sféry. (…) Bude-li již z obsahu samotných tvrzení navrhovatele (doplněných případně postupem podle § 37 odst. 5 věty první s. ř. s.) patrné, že i kdyby byla pravdivá, nemůže být navrhovatel (zejména pro povahu věci nebo jinou zcela zjevnou skutečnost) ve své právní sféře opatřením obecné povahy dotčen, je na místě odmítnout návrh jako nepřípustný podle § 46 odst. 1 písm. c) s.ř.s. (…) Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy, napadeným návrhem na jeho zrušení.“
50. S přihlédnutím k právě citovaným závěrům soud přistoupil k posouzení aktivní legitimace navrhovatele a) v této věci. Vyšel přitom z toho, že napadená část Opatření nařizuje nepřijímat žádosti o víza a přechodné a trvalé pobyty na zastupitelských úřadech ČR ve třetích zemích, které nejsou na seznamu zemí s nízkým rizikem výskytu onemocnění COVID-19, přičemž zároveň stanoví výjimky z takto nařízeného zákazu (čl. I. bod I. odst. 7 Opatření), a dále nařizuje vyznačit na zastupitelských úřadech ČR do cestovního dokladu vízum pouze v případě žádostí, které lze podle bodu I. odst. 7 přijmout, a to s určitou výjimkou dopadající na bod I. odst. 7 písm. i) Opatření. Na první pohled je zřejmé, že úprava obsažená v těchto částech Opatření má přímý dopad výlučně na cizince – žadatele o víza a povolení k přechodnému či trvalému pobytu, mezi něž však navrhovatel a) nepatří. S ohledem na předmět a obsah regulace prováděné napadenými částmi Opatření je tedy vyloučeno, aby jimi byl navrhovatel a), který nespadá do okruhu adresátů tohoto aktu, zkrácen na svých právech.
51. Znakem opatření obecné povahy je vedle obecně vymezeného (neurčitého) okruhu adresátů a konkrétního předmětu regulace též jeho přímá závaznost a též bezprostřední způsobilost zasáhnout do právní sféry adresátů tohoto aktu. Tyto znaky vyplývají ze samotné právní úpravy opatření obecné povahy a též z právní úpravy jeho soudního přezkumu. Znak závaznosti je výslovně zakotven v § 171 správního řádu, jenž stanoví, že „Podle této části postupují správní orgány v případech, kdy jim zvláštní zákon ukládá vydat závazné opatření obecné povahy, které není právním předpisem ani rozhodnutím“. To, že opatření obecné povahy musí být bezprostředně způsobilé zasáhnout do právní sféry jeho adresátů, je pak zřejmé z první věty § 101a odst. 1 s.ř.s., podle níž návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. V dané věci samotné Opatření navrhovatele a) přímo k ničemu nezavazuje a s ohledem na výše zmíněný předmět a obsah úpravy též zjevně není způsobilé bezprostředně zasáhnout do jeho právní sféry, tj. zkrátit jej na právech, neboť úprava v něm obsažená se jeho práv netýká. Tvrzený dopad napadených částí Opatření na navrhovatele a), jenž má spočívat v zásahu do jeho práva na podnikání v důsledku znemožnění vstupu cizinců na území ČR, může být toliko nepřímý, zprostředkovaný, což k založení jeho aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení napadených částí Opatření nestačí.
52. Soud z těchto důvodů pátým výrokem usnesení podle § 46 odst. 1 písm. a) a d) s.ř.s. odmítl také návrh navrhovatele a) na zrušení napadených částí Opatření, a to jednak pro jeho nepřípustnost a zároveň z důvodu neodstranitelného nedostatku jedné z podmínek řízení (aktivní legitimace k podání návrhu), pro který nelze v řízení pokračovat.
53. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že si uvědomuje nelehkou situaci navrhovatele a) a dalších jazykových škol pořádajících kurzy jazykové přípravy pro cizince v době, kdy je z důvodu nepříznivé epidemické situace a vyhlášeného nouzového stavu omezován vstup cizinců na území ČR. Soud však není tím, kdo by měl rozhodnout o případných kompenzacích pro tyto podnikatelské subjekty, které by alespoň částečně zmírnily negativní dopady opatření přijímaných v boji s pandemií koronaviru na jejich ekonomické výsledky.
54. Šestý výrok usnesení, jímž soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, má oporu v § 60 odst. 3 věta prvá s.ř.s., neboť návrh na zrušení části opatření obecné povahy i žaloby na ochranu proti nečinnosti byly v plném rozsahu odmítnuty a soudem nebyly shledány důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení navrhovatelům podle věty druhé téhož zákonného ustanovení.
55. Sedmý výrok usnesení o vrácení soudního poplatku navrhovatelům (žalobcům) je odůvodněn ustanovením § 10 odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého platí, že byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek.
Poučení:
Proti výroku I. tohoto usnesení není kasační stížnost přípustná [§ 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.]. Proti ostatním výrokům tohoto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.
Praha 16. prosince 2020
Mgr. Martin Kříž v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.