Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 302/2020 - 22

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Y. Z., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2020, č. j. OAM-11807-19/TP-2019, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti výroku I. a II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2020, č. j. - 32,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I.

[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „“), pro existenci důvodného nebezpečí, že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost státu. Žalovaný současně žalobce poučil o tom, že proti tomuto rozhodnutí nelze podat odvolání, ale lze jej ve třicetidenní lhůtě od jeho doručení napadnout žalobou ve správním soudnictví.

II.

[2] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“). Ten žalobu shora označeným usnesením odmítl (výrok I.), věc postoupil Ministerstvu vnitra, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, k vyřízení odvolání proti rozhodnutí žalovaného (výrok II.), nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobci vrátil zaplacené soudní poplatky za podání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku v souhrnné výši 4.000 Kč (výrok IV.).

[3] Krajský soud v odůvodnění tohoto usnesení především poukázal na závěry rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. – 21, v němž Nejvyšší správní soud uzavřel, že ustanovení § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nevylučuje podání odvolání proti zde vyjmenovaným rozhodnutím (v uvedeném výčtu je obsaženo i rozhodnutí podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, které žalovaný vydal v žalobcově případě). Podle krajského soudu tedy s ohledem na skutečnost, že zákonodárce výslovně nevyloučil možnost podání odvolání proti rozhodnutí žalovaného podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nebyla žalobci v jeho případě možnost napadat rozhodnutí žalovaného odvoláním de iure upřena. Krajský soud tudíž dospěl k závěru, že žalobcova žaloba je pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem nepřípustná ve smyslu , a proto ji podle odmítl a s přihlédnutím k zákona o pobytu cizinců věc postoupil Ministerstvu vnitra, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, k vyřízení odvolání proti rozhodnutí žalovaného.

III.

[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti výroku I. a II. usnesení krajského soudu (dále jen „napadené usnesení“) kasační stížností z důvodů podle a e) Navrhuje napadené usnesení zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

[5] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, v důsledku čehož žalobu chybně odmítl pro nepřípustnost kvůli nevyčerpání řádných opravných prostředků. Má naopak, i s vědomím existence rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2020, č. j. – 21, za to, že ustanovení § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců proti taxativně vymezeným rozhodnutím skutečně vylučuje podání řádného opravného prostředku.

[6] Stěžovatel především zdůrazňuje, že i když výslovně odvolání proti rozhodnutím uvedeným v jeho nevylučuje, je toto vyloučeno již z podstaty věci. Je-li totiž rozhodnutí pravomocné, je závazné a nezměnitelné (materiální stránka právní moci) a nelze jej napadnout řádným opravným prostředkem (formální stránka právní moci). Právní moc může být následně prolomena pouze zákonem stanoveným způsobem, zejména prostřednictvím mimořádných opravných prostředků a dozorčích prostředků, resp. prostřednictvím soudních rozhodnutí. Bylo-li by tak připuštěno odvolání proti pravomocnému rozhodnutí, nemohlo by se jednat o řádný opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí. Podané odvolání by tedy nemohlo mít následek předvídaný , tedy že právní moc rozhodnutí nenastává v důsledku odkladného účinku odvolání, neboť ta by již nastala oznámením rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že podle je zákonodárce oprávněn vyloučit možnost podání odvolání proti některým rozhodnutím správního orgánu. V takové situaci pak podle nabývá rozhodnutí právní moci jeho oznámením. však podle stěžovatele nestanovuje podmínky ohledně způsobu, jakým má být odvolání (zvláštním) zákonem vyloučeno. Stěžovatel proto neshledává problém v tom, že zákonodárce v zákona o pobytu cizinců namísto výslovného vyloučení možnosti podat řádný opravný prostředek proti zde uvedeným rozhodnutím popsal za tímto účelem důsledek, který vyloučení řádného opravného prostředku provází, tedy že právní moc rozhodnutí nastává oznámením rozhodnutí účastníku řízení.

[7] Stěžovatel k uvedenému poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2011, č. j. - 81, v němž kasační soud uzavřel, že nemožnost podat odvolání podle musí plynout buď přímo ze zákona, nebo je dána implicitně povahou věci. V případě rozhodnutí uvedených v zákona o pobytu cizinců bylo přitom cílem zákonodárce zabránit vyvolání odvolacího řízení, kterým by se cizinci pobyt na území České republiky nadbytečně prodlužoval nebo by byl dokonce zmařen účel příslušného rozhodnutí o ukončení pobytu podle zákona o pobytu cizinců, a tudíž umožnit cizincům napadnout tato rozhodnutí přímo žalobou; nemožnost podání odvolání proti těmto rozhodnutími je tedy podle stěžovatele dána implicitně povahou věci.

[8] Stěžovatel dále uvádí i to, že pro závěr o vyloučení možnosti podat řádný opravný prostředek proti rozhodnutím uvedeným v zákona o pobytu cizinců svědčí i systematický výklad tohoto zákona. totiž v obsahuje úpravu odchylek od , a jelikož je vyloučení odvolání takovou odchylkou od , bylo by logické, aby zákonodárce hodlající vyloučit odvolání jako řádný opravný prostředek upravil tuto odchylku právě v tomto ustanovení; nikoliv v zákona o pobytu cizinců, které upravuje způsob rozhodování odvolacího orgánu, na nějž poukazují v napadeném usnesení krajský soud a kasační soud v již citovaném rozsudku č. j. – 21. Jelikož tak však zákonodárce neučinil, platí pro rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců obecná úprava v , která neupravuje způsob, jak má ve speciálním zákoně dojít k vyloučení možnosti podat odvolání.

[9] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že by absencí výslovného vyloučení možnosti podat odvolání proti rozhodnutím podle zákona o pobytu cizinců došlo k omezení práv jednotlivce. Je totiž přesvědčený o tom, že právo na dvojinstančnost správního řízení neexistuje, což vyplývá i ze znění . Podle stěžovatele nadto dává soudní přezkum při absenci přezkumu rozhodnutí odvolacím správním orgánem cizincům záruku dostatečně kvalitního přezkumu správního rozhodnutí.

[10] Stěžovatel nakonec v kasační stížnosti poukazuje i na to, jak usnesení o odmítnutí žaloby a její postoupení odvolacímu orgánu negativně zasáhne do právní sféry žalobce (a cizinců v obdobných situacích). Tím, že by odvolání směřovala již proti pravomocným rozhodnutím správního orgánu vyjmenovaným v zákona o pobytu cizinců, nemohla by tato mít předvídané důsledky, tedy zejména odklad právní moci a vykonatelnosti. Cizinci by proto museli vždy ihned opustit území České republiky, neboť odvolání by nemělo odkladný účinek, ani by mu jej nebylo možné přiznat. Zároveň by cizinci neměli možnost požádat o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území podle zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel proto uzavírá, že byla-li krajským soudem v napadeném usnesení připuštěna možnost podání odvolání proti rozhodnutím podle zákona o pobytu cizinců, představuje to ztížení přístupu k efektivnímu „opravnému“ prostředku, kterým je podle stěžovatele pouze žaloba podle Cizinec jako účastník řízení totiž bude podle stěžovatele v nevýhodnějším postavení, pokud bude proti rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců podávat odvolání, než kdyby měl možnost podat rovnou žalobu.

IV.

[11] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

V.

[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, jímž byla žaloba odmítnuta, lze podat výlučně z důvodu podle Uvedené ustanovení totiž konzumuje důvody kasační stížnosti jinak podřaditelné i pod , c) a d) Nejvyšší správní soud v takovém případě hodnotí pouze to, zda krajský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí návrhu, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se věci samé (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. - 98, ze dne 5. 1. 2006, č. j. - 65, ze dne 12. 3. 2009, č. j. - 80, či ze dne 9. 6. 2016, č. j. - 39).

[14] V nyní posuzované věci stěžovatel svým rozhodnutím zamítl žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu z důvodu podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí vydané z uvedeného důvodu je přitom obsaženo v § 168 odst. 3 téhož zákona mezi rozhodnutími vydanými stěžovatelem, která nabývají právní moci jejich oznámením. S ohledem na toto zákonné ustanovení stěžovatel ve svém rozhodnutí poučil žalobce o nepřípustnosti odvolání. Krajský soud však v napadeném usnesení nepřisvědčil poučení stěžovatele o nepřípustnosti odvolání proti tomuto rozhodnutí a žalobu odmítl podle pro nepřípustnost ve smyslu z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem.

[15] Otázkou přípustnosti odvolání proti rozhodnutím stěžovatele vydaným z důvodů uvedených v zákona o pobytu cizinců, ve znění , kterým se mění , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „“) se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. – 21, č. 4078/2020 Sb. NSS. Dospěl přitom k závěru, že právo účastníka správního řízení na odvolání ve smyslu zákona o pobytu cizinců zůstalo nedotčeno. Proti rozhodnutím stěžovatele vydaným z důvodů taxativně vymezených v zákona o pobytu cizinců tak lze nadále podat odvolání, přestože v těchto případech směřují proti pravomocným správním rozhodnutím. V odůvodnění citovaného rozsudku se v bodech 13 a 14 k této otázce uvádí, že z ustanovení „ (resp. ) vyplývá obecná a tradiční zásada dvojinstančnosti správního řízení. Jedná se o jednoznačný projev vůle zákonodárce připustit odvolání (resp. rozklad) proti rozhodnutím správních orgánů jakožto obecné pravidlo s možnými výjimkami stanovenými buď samotným , nebo jiným zákonem. Z zákona o pobytu cizinců vyplývá procesní právo každého cizince podat odvolání proti každému rozhodnutí Ministerstva vnitra ke Komisi. Vůči (resp. ) se jedná o zvláštní právní úpravu, byť totožného obsahu, určující navíc speciální odvolací správní orgán. Řízení dle zákona o pobytu cizinců jsou tedy vedena jako dvojinstanční, tzn. že jejich účastníci mají právo na odvolání. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že ze samotného textu novelizovaného zákona o pobytu cizinců nelze vyloučení odvolání dovodit. Úvahy vycházející z právní teorie, že rozhodnutí v právní moci nelze napadat řádným opravným prostředkem (formální aspekt právní moci), na které stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti, jsou sice obecně platné, avšak nemohou překonat situaci nastolenou zvláštní právní úpravou, k níž došlo neuváženým zásahem zákonodárce do zákona o pobytu cizinců a která s ohledem na znění zákona o pobytu cizinců ve svých důsledcích znamená připuštění odvolání i proti těmto pravomocným rozhodnutím. Úvahám stěžovatele, že novela sice nevyloučila právo na odvolání výslovně, ale fakticky ano, nelze přitakat, neboť právo na odvolání opírající se o výslovné znění zákona o pobytu cizinců nemůže být popřeno textem zákona, jehož znění o odvolání vůbec nepojednává.“

[16] Jakkoli se v případě posuzovaném v rozsudku č. j. - 21 jednalo o zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nic to nemění na tom, že závěry tam vyslovené dopadají i na nyní posuzovanou věc, v níž byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu za užití § 87k odst. 1 písm. a) téhož zákona. V obou případech se totiž jedná o rozhodnutí stěžovatele podle ustanovení zákona o pobytu cizinců, která jsou obsažena ve výčtu v § 168 odst. 3 téhož zákona s tím, že nabývají právní moci oznámením, z čehož stěžovatel mylně dovodil, že proti nim není odvolání přípustné.

[17] Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku č. j. – 21 uvedl, že závěr o přípustnosti odvolání proti rozhodnutí stěžovatele vydaného z důvodu, který je obsažen v § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců,„činí při vědomí toho, že v důsledku nedostatečně promyšleného zásahu zákonodárce do textu zákona o pobytu cizinců dochází k velmi specifické situaci, kdy rozhodnutí Ministerstva vnitra (stěžovatele) v první instanci nabývá právní moci oznámením rozhodnutí účastníku řízení, avšak zároveň je připuštěno odvolání, přičemž právní moc rozhodnutí nemá žádný vliv na procesní průběh odvolacího řízení, ani na procesní pravidla, jimiž se řídí. Speciální právní úpravou je tak popřen formální aspekt právní moci, neboť rozhodnutí není konečné a lze jej později změnit v odvolacím řízení. Kolize a související problémy plynoucí ze střetu této právní úpravy se (vyřešení otázky odkladného účinku a okamžiku vykonatelnosti správního rozhodnutí), jakož i se (počítání lhůty k podání žaloby, posouzení přípustnosti žaloby proti prvoinstančnímu rozhodnutí), na něž stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti a kterých si je Nejvyšší správní soud vědom, budou nuceny nejprve vyřešit správní orgány a zákonnost a ústavní konformnost zvolených řešení následně přezkoumat krajské soudy. Nejvyšší správní soud nemůže v tuto chvíli výsledky jejich úvah předjímat, neboť by tím nepřípustně zasahoval do jejich rozhodovací činnosti.“ Těmito otázkami se proto Nejvyšší správní soud nezabýval ke zbývajícím kasačním námitkám ani v nyní posuzované věci, neboť jejím předmětem je toliko zákonnost usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby a postoupení věci k vyřízení příslušnému správnímu orgánu v návaznosti na soudem učiněný závěr o přípustnosti řádného opravného prostředku (odvolání) proti žalobou napadenému rozhodnutí.

[18] Tento závěr považuje Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů za správný. Napadené výroky I. a II. usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby a postoupení věci Ministerstvu vnitra, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, k vyřízení odvolání proti rozhodnutí stěžovatele jsou tak zákonné a důvod kasační stížnosti uvedený v nebyl naplněn.

VI.

[19] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle věty druhé zamítl.

[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ve spojení s téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2020

Mgr. Aleš Roztočil

předseda senátu