Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

41 A 59/2020 - 27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci

žalobce: I. D., nar. ...

státní příslušnost: Turecká republika

proti

žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Kraje Vysočina

se sídlem Wolkerova 4448/37, 586 01 Jihlava

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 9. 2020, č. j. KRPJ-98685-22/ČJ-2020-

160022-SV

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 20. 9. 2020, č. j. KRPJ-98685-22/ČJ-2020-160022-SV, se ruší.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Předmětem sporu je zákonnost zajištění žalobce za účelem jeho předání podle nařízení

č. 604/2013 („nařízení Dublin III“). Žalovaná po kontrole žalobce na odpočívadle u dálnice D1

zjistila, že podal žádost o mezinárodní ochranu v Řecku. Shledala, že hrozí vážné nebezpečí jeho

útěku. Neměl totiž cestovní doklady a nedisponoval žádným pobytovým oprávněním. Spatřovala

Pokračování 2

u něj i nebezpečí pro veřejný pořádek kvůli porušení ochranného opatření Ministerstva

zdravotnictví. Žalobce proto zajistila na 60 dnů.

2. Žalobce se domnívá, že ho žalovaná zajistila nezákonně. Vážné nebezpečí jeho útěku nehrozí,

ani nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Zároveň neexistuje reálný předpoklad jeho

předání do Řecka. První překážkou je pandemie nemoci Covid-19. Druhou existence

systémových nedostatků azylového řízení v Řecku, které žalovaná nezohlednila. Mohla přitom

žalobci uložit některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování z území.

II. Rozhodnutí o zajištění žalobce a související skutkové okolnosti

3. Policejní hlídka zadržela žalobce v sobotu 19. 9. 2020 na odpočívadle u dálnice D1. Žalobce

cestoval spolu s dalšími cizinci autem napříč Českou republikou. Neměl u sebe žádný cestovní

doklad ani jiný doklad totožnosti. Policie pojala podezření, že vstoupil na naše území v rozporu

s platným ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví (ze dne 24. 8. 2020, č. j. MZDR

20599/2020-25/MIN/KAN; „ochranné opatření“). Ministerstvo jej vyhlásilo k ochraně obyvatel

před zavlečením nemoci Covid-19. Policie proto žalobce eskortovala na služebnu, kde mu

sejmula otisky prstů. V systému EURODAC nalezla shodu, protože žalobce požádal

o mezinárodní ochranu v Řecku.

4. Žalobce následně vypověděl, že není příznivcem radikálního islámu, který momentálně panuje

v Turecku. Dokonce ho tam odsoudili na 16 let vězení, protože je Kurd. Rozhodl se proto

uprchnout do Evropy. V Istanbulu zaplatil převaděči, aby jej dostal do Francie. Cestoval asi tři

dny kamionem do Srbska, kde nastoupil do jiného kamionu. Ten jej vysadil na čerpací stanici,

kde žalobce nastoupil do osobního auta, ve kterém jej kontrolovala policie. Řidič mu řekl,

že ho dopraví do Německa. Ve Francii i Německu má žalobce rodinu. Svoje doklady před cestou

z Turecka vyhodil. Vrátit se tam nechce, protože mu tam hrozí odnětí svobody.

5. Žalovaná shledala u žalobce reálný předpoklad jeho předání do Řecka, které má povinnost

ho přijmout zpět. Vážné nebezpečí útěku žalobce žalovaná spatřovala v tom, že nemá na území

České republiky povolený pobyt, ani zde nemá žádné příbuzné. Měl přitom v úmyslu

neoprávněně cestovat do Francie. Nedisponuje finančními prostředky ke složení finanční záruky.

Žalovaná proto pochybovala, že by se žalobce dobrovolně podrobil předání do Řecka. Uložení

mírnějších opatření by nepostačovalo. Proto dne 20. 9 2020 vydala rozhodnutí č. j. KRPJ-98685-

22/ČJ-2020-160022-SV („rozhodnutí žalované“), kterým žalobce zajistila podle § 129 odst. 1

ve spojení s , o pobytu cizinců na území České republiky

(„zákon o pobytu cizinců“).

6. Žalovaná se nedomnívala, že by v Řecku existovaly systematické nedostatky podle čl. 3 odst. 2

nařízení Dublin III, které by bránily předání žalobce. Řecko je členským státem EU a dodržuje

vysoký standard ochrany lidských práv. Z aktuálních informací nevyplývá, že by mělo systémové

problémy s přijímáním cizinců. Řecko patří k ekonomicky stabilním zemím. Je demokratickým

státem s fungujícím právním systémem, který chrání lidská práva žadatelů o mezinárodní ochranu

na vysoké úrovni. Přijímací podmínky nenesou známky systémových nedostatků. Žalobci proto

nehrozí riziko špatného zacházení v rozporu s y základních práv EU. Návraty

do Řecka probíhají standardní cestou, za využití všech možných způsobů dopravy.

7. Žalovaná dále ve svém rozhodnutí uvedla, že žalobce porušil ochranné opatření,

aniž by disponoval negativním testem na Covid-19. Proto by mohl při svém pobytu v České

republice ohrozit bezpečnost státu nebo závažně narušit veřejný pořádek. Jeho setrvání na území

České republiky představuje riziko pro společnost, protože pochází ze země, která v současné

době není z epidemiologického hlediska bezpečná. Den po svém zajištění žalobce podstoupil test

s negativním výsledkem.

Za správnost vyhotovení:

B. K.

Pokračování 3

8. Dobu zajištění žalovaná stanovila s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání

žalobce do Řecka. Česká republika má povinnost podat žádost o převzetí nebo přijetí zpět

do jednoho měsíce. Řecko má následně na odpověď dva týdny. Poté dojde k přemístění žalobce

do Řecka, jakmile to bude možné. Dobu zajištění 60 dnů proto žalovaná považovala

za přiměřenou.

III. Žaloba

9. Žalobce namítá, že žalovaná nesprávně vyhodnotila porušení ochranného opatření jako narušení

veřejného pořádku. Porušení ochranného opatření nepostačuje k zajištění cizince. Žalobce sice

nepředložil negativní test. To ovšem nedosahuje takové závažnosti, aby tím ohrožoval veřejný

pořádek. Možnou nebezpečnost žalobce pro společnost navíc vyvrátil negativní výsledek testu

a karanténa, kterou žalobce podstoupil.

10. Žalovaná také nesprávně posoudila uskutečnitelnost účelu zajištění žalobce. Po obnovení

nouzového stavu v České republice zřejmě dojde k pozastavení dublinských transferů. Žalovaná

nezohlednila existenci systémových nedostatků v Řecku ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin

III. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu se případnou existencí systematických

nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má

Česká republika cizince předat, správní orgán musí vždy zabývat z úřední povinnosti (rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. -27). Žalovaná se však této

otázce věnuje pouze okrajově. Žalobce s odkazem na veřejně dostupné informace poukázal

na konkrétní problémy, s nimiž se žadatelé o mezinárodní ochranu v Řecku potýkají

(nevyhovující podmínky v uprchlických táborech, omezování zákonných záruk žadatelů

v legislativě, přetíženost systému, špatný přístup k lékařské péči, fyzické násilí vůči žadatelům

apod.). Žalovaná ani neuvedla, proč nemohla využít mírnějších opatření.

IV. Vyjádření žalované k žalobě

11. Žalovaná konstatuje, že mírnější opatření nepřicházely do úvahy. Žalobce nepředložil žádný

cestovní doklad prokazující jeho totožnost, nedisponoval žádným pobytovým titulem a neměl

peníze k zajištění vlastního ubytování do doby předání. Nemá nikoho, kdo by mu v České

republice pomohl. U žalobce proto existovalo vážné nebezpečí útěku, jak jej objektivně vymezuje

zákon o pobytu cizinců. Žalobce vycestoval z Řecka a dále se pohyboval po schengenském

prostoru bez pobytového oprávnění. Z jeho vyjádření plynulo, že nehodlá zůstat na území České

republiky a chce odcestovat do Francie. Žalovaná postupovala v souladu s účelem a cíli nařízení

Dublin III. Tvrzením žalobce o nepříznivosti situace v Řecku a nestandardních životních

podmínkách v řeckých táborech chybí opora. Žalovaná dodává, že by zrušení jejího rozhodnutí

odporovalo zásadě rychlosti a hospodárnosti správního řízení. V pondělí dne 23. 10. 2020 totiž

ukončila zajištění žalobce. Důvody zajištění pominuly.

III. Posouzení věci krajským soudem

12. Žaloba je důvodná.

13. Žaloba splňuje podmínky své přípustnosti. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona

č. , , „“) v zákonné lhůtě ( zákona o pobytu

cizinců).

14. O žalobě krajský soud rozhodl podle ve spojení s zákona

o pobytu cizinců bez nařízení ústního jednání. Žalobce nařízení jednání nepožadoval a soud

neshledal jednání jako nezbytné. Postupoval ostatně podle a písm. c)

Za správnost vyhotovení:

B. K.

Pokračování 4

Toto ustanovení umožňuje zrušení rozhodnutí bez jednání pro nepřezkoumatelnost nebo pro

podstatné porušení ustanovení o správním řízení, mohlo-li mít za následek nezákonné

rozhodnutí o věci samé.

a) Uskutečnitelnost předání žalobce do Řecka

15. Rozhodnutí žalované obsahuje posouzení uskutečnitelnosti dublinského transferu do Řecka.

Žalovaná vychází z toho, že Řecko je členským státem EU. Žalobce zpochybňuje, že by žalovaná

možnost transferu do Řecka posoudila dostatečně. Krajský soud se přiklání na stranu žalobce.

Rozhodnutí žalované je v této otázce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

16. Judikatura dovodila, že zajištění cizince za účelem jeho předání do jiného členského státu EU podle

nařízení Dublin III není možné, absentuje-li reálný předpoklad dosažení účelu zajištění (rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2016, č. j. -55). Podle rozsudku

Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. -27, takový předpoklad chybí,

pokud existují závažné důvody se domnívat, že v přijímajícím státě dochází k systematickým

nedostatkům azylového řízení, nebo podmínek přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko

špatného zacházení ve smyslu y základních práv EU.

17. Před zajištěním cizince měla žalovaná povinnost zabývat se otázkou existence systémových nedostatků

azylového řízení ve státě, do kterého chce cizince předat. Tyto úvahy by měla promítnout do odůvodnění

rozhodnutí o zajištění. Skutečnost, že má dojít k předání do jiného členského státu EU, hraje

určitou roli. Evropský azylový systém totiž stojí na zásadě vzájemné důvěry a vyvratitelné

domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí (rozsudek Soudního dvora ze dne

21. 12. 2011 ve věci C-411/10 a C-493/10, N. S. a další). Nejvyšší správní soud proto dovodil,

že rozhodnutí o zajištění za účelem předání podle nařízení Dublin III nemusí vždy obsahovat

odůvodnění otázky systémových nedostatků ve státě, kam má být cizinec předán. Platí

to za splnění tří podmínek: 1) cizinec v řízení před správním orgánem takovou námitku vůbec

neuplatnil; 2) správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým

nedostatkům ve státě předání nedochází; 3) o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné pochybnosti

(srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018,

č. j. -29).

18. V právě citovaném rozsudku rozšířený senát konstatoval, že při posuzování naplnění účelu

zajištění musí žalovaná vycházet „z obecně známých skutečností o nedostatcích azylového systému dané země,

z poznatků ze své úřední činnosti a také z výpovědí zajištěných cizinců. Ve sporných situacích je pak

povinna si podklady potřebné pro posouzení této otázky vyžádat. Ke kvalitě podkladů lze

odkázat na standard zpráv o situaci v zemi původu při posuzování žádostí o udělení mezinárodní ochrany,

ke kterému se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, čj. -81,

č. 1825/2009 Sb. NSS, podle nějž musejí být „v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné

a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné“. V opačném

případě by totiž ve sporných případech nemohla učinit úvahu o tom, zda předání cizince

do jiného členského státu bude fakticky proveditelné. V tomto důsledku by tak nebylo možné

posoudit ani otázku nezbytnosti omezení cizince na jeho osobní svobodě, tj. samotný účel jeho zajištění“ (viz bod

25 citovaného rozsudku rozšířeného senátu; zdůraznění doplnil krajský soud).

19. Podle krajského soudu lze Řecko považovat za stát, v jehož případě existují důvodné pochybnosti o existenci

systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Řecko bylo v minulosti terčem

tvrdé kritiky evropských soudů namířené proti jeho azylovému systému (viz rozsudek velkého

senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 2011, M. S. S. proti Belgii a Řecku, stížnost

č. 30696/09 a z poslední doby rozsudek senátu první sekce Evropského soudu pro lidská práva

ze dne 15. 3. 2018 ve věci A. E. A. proti Řecku, stížnost č. 39034/12; z judikatury Soudního dvora

Za správnost vyhotovení:

B. K.

[OBRÁZEK]Pokračování 5

viz výše citovanou věc C-411/10 a C-493/10, N. S. a další). To vedlo po dlouhou dobu k praktické neuskutečnitelnosti dublinských transferů do této země.

20. Situace se sice v posledních letech zlepšovala (v návaznosti na politické doporučení Evropské

komise ze dne 8. 12. 2016 k možnosti obnovení předávání osob do Řecka podle nařízení Dublin

III). Podle krajského soudu však uskutečnitelnost transferů do Řecka tváří v tvář čl. 3 odst. 2

nařízení Dublin III nadále zahaluje stín pochybností. Krajský soud musí poukázat zejména

na jednu nedávnou obecně známou skutečnost, kterou lze bez větších obtíží a odborných znalostí

zjistit z médií (k práci s obecně známými skutečnostem této kategorie, které se nedokazují, viz

nález sp. zn. ze dne 13. 5. 2014, bod 27). V září letošního roku totiž shořel

největší řecký uprchlický tábor Moria na ostrově Lesbos, ve kterém žilo kolem 12.000 žadatelů

o azyl (viz např. zprávu ČTK Uprchlický tábor Moria na řeckém ostrově Lesbos zničil požár pod tímto

odkazem: https://bit.ly/3ldkJyZ). Již tak přetížený řecký azylový systém (např. kapacita

shořelého tábora Moria byla podle citované zprávy ČTK více než čtyřnásobně překročena) bude

v důsledku této nešťastné události pod ještě větším tlakem. To může mít obecnější dopad

na přijímací podmínky a azylové řízení. Obzvláště v této pandemické době.

21. O neexistenci systémových nedostatků azylového řízení a přijímacích podmínek v Řecku lze stále

důvodně pochybovat. Chybí tak poslední z předpokladů vymezených v rozsudku rozšířeného

senátu (bod 17 výše). Žalovaná tedy měla povinnost v rozhodnutí o zajištění žalobce zdůvodnit

svůj závěr o neexistenci systémových nedostatků. Nestačí pouze obecně konstatovat, že Řecko je

členským státem EU s fungujícím právním systémem a vysokou mírou dodržování lidských práv.

Žalovaná si měla za účelem posouzení existence systémových nedostatků shromáždit či vyžádat relevantní

informace. To však neučinila. Ve správním spise není žádný podklad, který by se této otázce věnoval.

V důsledku toho si žalovaná nemohla učinit úvahu o tom, zda předání žalobce do Řecka vůbec

půjde provést. Tím pádem nemohla posoudit ani otázku nezbytnosti zbavení osobní svobody

žalobce.

22. Námitka žalobce, podle které žalovaná nedostatečně posoudila uskutečnitelnost účelu zajištění žalobce, tj. jeho

přemístění do Řecka v rámci dublinského řízení, je proto důvodná. Rozhodnutí žalované je v této části

nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu (srov. bod 27 rozsudku

rozšířeného senátu citovaného v bodě 17 výše).

23. Krajský soud nad rámec právě učiněného závěru dodává, že ze své úřední činnosti ví o obecné

problémovosti dublinských transferů do Řecka. V rozsudku ze dne ze dne 30. 9. 2020,

č. j. -43, řešil obdobný případ. Dotyčného cizince policie ze zajištění propustila,

aniž by došlo k jeho předání. Stejně tomu nakonec bylo i v případě žalobce. V uvedeném

zářijovém rozsudku krajský soud poukázal na dostupné statistiky, z nichž vyplývá, že ačkoli

v roce 2019 přijalo Řecko 12 718 žádostí o převzetí zpět, transfer se povedlo zrealizovat pouze

v 33 případech. Z České republiky neproběhl zřejmě ani jeden transfer.

24. Krajský soud si uvědomuje, že ze statistik, které vypovídají o nízké až mizivé úspěšnosti

předávání cizinců do jiného členského státu EU v minulém období, nelze mechanicky bez dalšího

dovozovat, že i do budoucna chybí reálný předpoklad dosažení účelu zajištění (srov. rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2016, č. j. -55). Přesto považuje

za důležitou obezřetnost správních orgánů při zajišťování cizinců za účelem dublinského

transferu do Řecka. Zajištění je výrazným zásahem do osobní svobody. Mělo by být výjimkou,

spíše než pravidlem. Pokud správní orgány mají informaci, že se pravděpodobnost provedení

transferu v minulosti blížila nule, měly by cizince, u nějž shledají vážné riziko útěku, zajistit,

pouze pokud je tato pravděpodobnost již vyšší, a existuje reálná - nikoliv pouze hypotetická -

šance, že se transfer uskuteční. Ve správním spise zároveň musí být informace o přijímacích

podmínkách a azylovém systému v Řecku, které budou relevantní, důvěryhodné a vyvážené,

Za správnost vyhotovení:

B. K.

Pokračování 6

aktuální, ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné. Z nich pak musí vyplývat,

že cizinci nehrozí špatné zacházení zakázané y základních práv EU.

b) Existence vážného nebezpečí útěku a nemožnost využití alternativ k detenci

25. Cizince lze za účelem jeho předání podle nařízení Dublin III zajistit pouze v případě, že existuje

vážné nebezpečí útěku a zároveň není možné uplatnit mírnější opatření. Naplnění obou těchto

podmínek žalobce zpochybňuje. Žalovaná se s nimi určitým způsobem vypořádala. Krajský soud

má však za to, že odůvodnění rozhodnutí žalované je v tomto ohledu na hranici

přezkoumatelnosti a srozumitelnosti Žalovaná totiž posouzení obou těchto podmínek ve svém

odůvodnění směšuje. Ve výsledku není zcela zřejmé, které skutečnosti vzala jako důkaz existence

vážného nebezpečí útěku a které naopak jako důkaz nemožnosti uplatnění alternativ k detenci.

Především z odůvodnění rozhodnutí žalované není vůbec jasné, jakou relevanci má

pro posouzení podmínek zajištění to, že žalobce porušil ochranné opatření.

26. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí cituje objektivní kritéria posuzování nebezpečí útěku podle

§ 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Uvádí, že žalobce pobývá na území České republiky

neoprávněně a nemá zde žádné příbuzné, závazky ani jiné vazby. Načež stručně konstatuje, že tu

je důvod jeho zajištění. Poté se vyjadřuje k otázce systémových nedostatků v Řecku. Následně

opět konstatuje, že žalobce pobýval na území neoprávněně a zamýšlel cestovat až do Francie.

Dodává, že žalobce nemá k dispozici finanční prostředky ke složení finanční záruky. Vážné

nebezpečí útěku dovozuje konkrétně z toho, že se žalobce pokusil opustit území České republiky,

přestože zde neměl povolený pobyt.

27. V dalším odstavci žalovaná dospívá k závěru, že uložení mírnějších opatření by v daném případě

nepostačovalo. Tento závěr zdůvodňuje tím, že žalobce nedisponuje dostatkem finančních

prostředků potřebných pro pobyt na území České republiky a nemá zde žádné oprávnění

k pobytu. To v žalované vyvolává obavy, že pokud by ho nezajistila, pak by mohl vycestovat

z území České republiky nebo se skrývat a vyhýbat se předání. Poté se žalovaná věnuje tomu,

že žalobce porušil ochranné opatření. Dovozuje z toho, že by mohl ohrozit bezpečnost státu

nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Odkazuje na judikaturu týkající se výkladu

pojmu veřejný pořádek a následně se opět vrací k alternativám k detenci a konstatuje, že jejich

využití by bylo nedostačující. Žalovaná vyjmenovává zvláštní opatření podle § 123b zákona

o pobytu cizinců. A poté znovu opakuje, že žalobce nedisponuje dostatečnými finančními

prostředky na složení kauce a nemá oprávnění k pobytu ani adresu na území České republiky.

Dále uvádí, že záměrem žalobce je vycestovat do Belgie (sic!), nikoliv setrvat na území České

republiky.

28. Krajský soud si uvědomuje, že žalovaná má na vydání rozhodnutí o zajištění krátký čas. To ji však

nezbavuje povinnosti odůvodnit rozhodnutí takovým způsobem, aby z něj bylo jasné,

které konkrétní skutečnosti dokládají naplnění zákonného důvodu zajištění, a které dokládají

nemožnost využití zvláštních opatření. Takové zřetelné odůvodnění však v rozhodnutí žalované

chybí. Krajský soud musel zdůvodnění jednotlivých podmínek zajištění doslova hledat mezi

řádky. Přes uvedené nedostatky odůvodnění rozhodnutí žalované se však krajský soud domnívá,

že z okolností věci v dostatečné míře vyplývá splnění kritérií vážného nebezpečí útěku

a nemožnosti uplatnit mírnější opatření.

29. Ustanovení § 129 odst. 4 věta druhá zákona o pobytu cizinců obsahuje definici pojmu vážného

nebezpečí útěku. Mimo jiné se jím rozumí neoprávněný pobyt cizince na území České republiky

a úmysl nerespektovat rozhodnutí o přemístění, který je zjevný z jeho jednání. Tato dvě kritéria

žalobce naplňuje.

30. Závěr o existenci vážného nebezpečí útěku u žalobce podporuje zejména to, že z vlasti úmyslně

cestoval bez cestovního dokladu, který zahodil. Přestože v Řecku požádal o mezinárodní

Za správnost vyhotovení:

B. K.

Pokračování 7

ochranu, nevyčkal na rozhodnutí a dále neoprávněně cestoval přes několik zemí. V rámci

výslechu vůbec neuváděl, že by v Řecku žádal o azyl. Sám také deklaroval úmysl pokračovat

v cestě do Francie, kde má rodinu. Z jeho výpovědi plyne, že pokud by jej nekontrolovala policie

na území České republiky, cestoval by neoprávněně do dalších členských zemí EU. Jeho zajištění

proto bylo nezbytné.

31. Mírnější donucovací opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců by pravděpodobně

nedostačovala k dosažení účelu zajištění. Žalobce nedisponoval žádnými finančními prostředky,

neměl v České republice žádné ubytování a neměl zde ani příbuzné nebo známé, kteří by mu

mohli pomoci. Žalobce nemohl ohlásit adresu místa svého pobytu (a v tomto místě zdržovat),

protože na území České republiky žádný pobyt neměl. V dohledné době by ho ani nezískal.

Nepřicházelo v úvahu ani uložení povinnosti hlásit se policii ve stanovené době, protože tato

povinnost předpokládá existenci pobytu na území České republiky. Pokud žalobce nedisponoval

žádnými finančními prostředky, nemohl si na území České republiky zajistit ubytování. Pro jeho

nemajetnost nepřipadalo v úvahu ani složení peněžní záruky. Žalobce netvrdil, že by za něj mohl

složit peněžní prostředky někdo jiný. V žalobě ostatně neuvádí, kterou konkrétní alternativu

by v jeho případě šlo využít.

32. Námitky žalobce zpochybňující splnění kritérií vážného nebezpečí útěku a nemožnosti uplatnit

mírnější opatření jsou proto nedůvodné.

33. Pro úplnost se krajský soud v reakci na žalobní body vyjádří také k otázce porušení ochranného

opatření a jeho relevanci pro zajištění. Není sporu, že žalobce vstoupil na území České republiky

neoprávněně. Nedisponoval platným cestovním dokladem ani oprávněním k pobytu. Podle

žalované žalobce představoval nebezpečí pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost,

protože mohl být nakažený nemocí Covid-19. Důvodem zajištění žalobce však nebylo ohrožení

veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Ani tomu tak nemohlo být, protože zajistit cizince

za účelem dublinského předání podle § 129 zákona o pobytu cizinců lze pouze z důvodu

existence vážného nebezpečí útěku. V rozhodnutí žalované však chybí zdůvodnění úvahy,

jak souvisí porušení ochranného opatření s existencí vážného nebezpečí útěku, případně

s nemožností uložení mírnějších opatření.

34. Žalovaná navíc před zajištěním podrobila žalobce RT-PCR testu na přítomnost nemoci Covid-19.

Výsledek byl negativní. Žalobce proto nemohl představovat ohrožení obyvatel České republiky,

veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Krajský soud má výrazné pochybnosti, že by vstup

cizince na území České republiky v rozporu s ochranným opatřením, mohl sám o sobě

představovat narušení veřejného pořádku. V úvahu připadá ohrožení veřejného zdraví, ovšem jen

za předpokladu, že by cizinec skutečně měl koronavirus. Pojmy veřejný pořádek., veřejná

bezpečnost a veřejné zdraví mají různé významy. Chrání různé zájmy a nelze je libovolně

zaměňovat. Ohrožení veřejného zdraví - na rozdíl od ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné

bezpečnosti - není samostatným důvodem pro zajištění cizince nebo žadatele o mezinárodní

ochranu [srov. § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nebo § 46a odst. 1 písm. c) zákona

č. , o azylu; „zákon o azylu“]. Tento důvod již vůbec nelze uplatňovat v případě

zajištění za účelem dublinského předání. Ochranné opatření sleduje zcela jiný účel (ochranu

obyvatel před zavlečením nemoci Covid-19), než nařízení Dublin III. V kontextu zajištění cizince

za účelem předání proto nehraje roli, zda cizinec porušil ochranné opatření.

35. Krajský soud pro přehlednost shrnuje a opakuje, že přes vady odůvodnění žalovaná dospěla

ke správnému závěru o existenci nebezpečí útěku a nemožnosti využít zvláštní opatření za účelem

vycestování z území. Související žalobní námitky proto neobstojí, což ovšem nic nemění

na částečné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované popsané výše v bodech 17-21.

Za správnost vyhotovení:

B. K.

Pokračování 8

c) Doba zajištění

36. Nad rámec žalobních námitek považuje krajský soud za nezbytné se vyjádřit ke stanovené délce

zajištění, která činila 60 dnů. Výsledkem rozhodnutí o zajištění cizince je zbavení osobní svobody

jednotlivce. Nezákonné rozhodnutí o zajištění proto představuje porušení jeho základního práva

chráněného d („Listina“) a Evropské

úmluvy o lidských právech („Úmluva“). Stanovení doby zajištění v rozporu s použitelnými

právními předpisy (včetně nařízení Dublin III) způsobuje nezákonnost rozhodnutí o zajištění

(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. -32).

37. Z judikatury vyplývá možnost soudu v určitých případech nerespektovat

a přezkoumat správní rozhodnutí nad rámec žalobních bodů. Jedním z těchto případů je porušení

základních práv či protiústavnost rozhodnutí. Není ji třeba namítat, ale krajský soud k ní musí

přihlédnout i bez návrhu (Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. . Komentář. Praha:

Wolters Kluwer, 2019, s. 605). Nejvyšší správní soud ve své judikatuře výslovně dovodil možnost

tohoto postupu například v případě aplikace retroaktivity nové hmotněprávní úpravy ve prospěch

pachatele správního deliktu podle y (viz rozsudek ze dne 13. 6. 2008,

č. j. -77) nebo porušení zásady ne bis in idem podle y (rozsudek

ze dne 4. 3. 2009, č. j. -142). S ohledem na význam základního práva na osobní

svobodu má krajský soud za to, že může postupovat nad rámec žalobních bodů i v případě

přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince, které trpí ex facie vadou pro zjevnou a závažnou

nesprávnost (gross and obvious irregularity) ústavněprávního rozměru (srov. na poli čl. 5 Úmluvy

rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mooren proti Německu

ze dne 9. 7. 2009, č. 11364/03, § 84 a § 74-75; k čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy viz např. rozsudek

ve věci Niyazov proti Rusku ze dne 16. 10. 2012, č. 27843/11, § 174). Takovou ex facie vadou podle

krajského soudu je stanovení doby zajištění (dalece) za hranicí maximální možné doby zajištění podle

použitelných právních předpisů.

38. Žalovaná odůvodnila dobu zajištění očekávanou složitostí přípravy transferu žalobce do Řecka.

Stanovená doba zajištění však zjevně a závažně odporuje čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III.

39. Nařízení Dublin III sice výslovně nestanovuje maximální dobu trvání zajištění cizince,

či maximální dobu prvotního zajištění. Základním pravidlem je, že zajištění musí být co nejkratší

(čl. 28 odst. 3). Dále stanoví, že cizinec nesmí být zadržován po marném uplynutí lhůty pro předložení

žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, respektive po marném uplynutí lhůty pro realizaci přemístění.

Lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět činí jeden měsíc od okamžiku podání

žádosti o mezinárodní ochranu. Lhůta pro přemístění činí šest týdnů od implicitního

nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí. Z těchto dvou lhůt podle nařízení Dublin

III lze vyvozovat maximální doby trvání zajištění. Zároveň z nich nepřímo plyne i maximální délka

prvotního zajištění. Ta podle Nejvyššího správního soudu nesmí překročit jeden měsíc od podání žádosti

o mezinárodní ochranu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015,

č. j. -32, nebo rozsudek ze dne 27. 5. 2019, č. j. -59, bod 35).

40. Nejvyšší správní soud vychází z toho, že se výše uvedené lhůty musí respektovat již při stanovení

doby prvotního zajištění cizince. Tato dobu nesmí odporovat čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III.

Za předpokladu, že by správní orgán nepožádal příslušný stát o převzetí nebo přijetí zpět ve lhůtě

jednoho měsíce, pokračující zajištění cizince (jehož dobu původní rozhodnutí stanovilo na více

než jeden měsíc) by se stalo nezákonným. Přitom podle Nejvyššího správního soudu „[n]epostačuje

spoléhání se na to, že správní orgán v případě uplynutí lhůt dostojí své povinnosti podle čl. 28 odst. 3. pododstavce

čtvrtého nařízení Dublin III a cizince okamžitě propustí. Jeho pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o zajištění

by totiž i v takovém případě mohlo sloužit jako titul k dalšímu omezování osobní svobody cizince. Již samotná

potencialita takového stavu, který by byl zjevně v rozporu s čl. 28 nařízení Dublin III, by způsobovala

Za správnost vyhotovení:

B. K.

Pokračování 9

nezákonnost rozhodnutí o zajištění“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2019,

č. j. -59, bod 32).

41. Žalobce nepožádal o mezinárodní ochranu. Řízení o předání do příslušného státu v těchto

případech Ministerstvo vnitra zahajuje z moci úřední (srov. § 11 odst. 2 zákona o azylu).

Žalovaná proto měla stanovit dobu prvotního zajištění maximálně na jeden měsíc od zahájení

řízení o předání žalobce do Řecka. Stanovení doby zajištění na 60 dnů tak odporuje čl. 28 nařízení

Dublin III. Jde o zjevnou a závažnou nesprávnost, protože doba zajištění je jednou tak dlouhá,

než kolik nařízení Dublin III umožňuje. I z tohoto důvodu rozhodnutí žalované neobstojí.

IV. Závěr a náklady řízení

42. Krajský soud shledal rozhodnutí žalované nezákonným ze dvou důvodů. Rozhodnutí je

nepřezkoumatelné v otázce uskutečnitelnosti účelu zajištění. Ač tak měla učinit, žalovaná

si neobstarala žádné informace o řeckém azylovém systému, na jejichž základě by mohla

posoudit, zda tamní systém netrpí systémovými nedostatky, které by bránily předání žalobce

do Řecka. Tato vada je důvodem zrušení rozhodnutí žalované podle

43. Žalovaná nadto stanovila dobu trvání zajištění žalobce v rozporu s čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin

III. Prvotní zajištění cizince za účelem předání lze stanovit maximálně na jeden měsíc od zahájení

řízení o předání. Tato vada je důvodem zrušení rozhodnutí žalované podle § 76 odst. 1 písm. c)

44. Krajský soud současně výrokem nevrátil věc žalované věc k dalšímu řízení, jak je ve správním

soudnictví obvyklé ( ). Žalovaná v mezidobí žalobce ze zajištění propustila.

Proto neexistuje řízení, v němž by mohla pokračovat. Podle § 129 odst. 3 zákona o pobytu

cizinců je totiž vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání prvním úkonem

v řízení. Zrušení rozhodnutí o zajištění v tomto případě z povahy věci znamená ukončení řízení

(obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. -26).

45. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z , podle něhož nestanoví-li tento

zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení

před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl

ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Žádné

náklady však nevyčíslil. Ani ze spisového materiálu neplyne, že by mu vznikly. Proto mu krajský

soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaná ve věci nebyla úspěšná, proto jí právo

na náhradu nákladů řízení nevzniklo.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí

stěžovatele zastupovat advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen,

který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro

výkon advokacie.

Brno 5. listopadu 2020

Martin Kopa

samosoudce

Za správnost vyhotovení:

B. K.