Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Afs 22/2018 - 46

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Ing. Aleš Klaudy, se sídlem Masarykovo náměstí 191/18, Děčín, insolvenční správce dlužníka VIAMONT a. s., se sídlem Na Letné 835/9, Teplice, zastoupený Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad, se sídlem nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2017, č. j. – 33,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2017, č. j. – 33, se zrušuje.

II. Rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 20. 3. 2015, č. j. 4603/15/4000-50712-106270, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Martina Koláře, advokáta, na náhradě nákladů řízení o žalobě a náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku ve výši 25 570 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný (dále také jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 20. 3. 2015, č. j. 4603/15/4000-50712-106270 (dále též jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl námitku žalobce jako insolvenčního správce společnosti VIAMONT a. s. (dále jen „dlužník“), podanou proti úkonu správce daně při placení daní, konkrétně proti převedení přeplatků na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně.

[2] Přípisem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 243296/14/4000-50712-106270, vyrozuměl správce daně podle § 154 odst. 5 daňového řádu dlužníka, že podle odstavce 2 téhož ustanovení převedl přeplatek na DPH vykázaný ke dni 19. 11. 2014 ve výši 2 247 Kč (vzniklý za zdaňovací období po prohlášení úpadku – září 2014) na úhradu nedoplatku na penále za porušení rozpočtové kázně vykázaného ke dni 19. 11. 2014 ve výši 701 367 Kč (vzniklého po prohlášení úpadku), a to dnem úhrady 28. 10. 2014. Přípisem ze dne 15. 12. 2014, č. j. 260381/14/4000-50712-106270, vyrozuměl správce daně podle § 154 odst. 5 daňového řádu dlužníka, že podle odstavce 2 téhož ustanovení převedl přeplatek na DPH vykázaný ke dni 11. 12. 2014 ve výši 3 843 Kč (vzniklý za zdaňovací období po prohlášení úpadku – říjen 2014) na úhradu nedoplatku na penále za porušení rozpočtové kázně vykázaného ke dni 11. 12. 2014 ve výši 699 120 Kč (vzniklého po prohlášení úpadku), a to dnem úhrady 26. 11. 2014. Jak již bylo výše uvedeno, proti těmto vyrozuměním podal žalobce námitku podle § 159 daňového řádu (spolu s žádostí o vrácení přeplatku), kterou žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím.

[3] V projednávané věci je přitom mezi stranami nesporné, že (a) Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o úpadku dlužníka usnesením ze dne 17. 9. 2012, č. j. -14, s účinky od téhož dne; (b) správce daně uložil dlužníkovi odvod za porušení rozpočtové kázně platebním výměrem ze dne 27. 12. 2012, č. j. 91426/12/013761402494, ve výši 2 036 019 Kč; (c) správce daně dále uložil dlužníkovi penále ve výši 651 527 Kč za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně platebním výměrem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 404017/13/4000-07601-109509, a dále penále ve výši 158 810 Kč platebním výměrem ze dne 17. 1. 2014, č. j. 8303/14/4000-07601-109509; (d) v obou uvedených případech se penále týkalo období po prohlášení úpadku (konkrétně v prvním případě období od 13. 10. 2012 do 28. 8. 2013 a v druhém případě období od 29. 8. 2013 do 14. 11. 2013); (e) správce daně převedl na úhradu penále dlužníkovy přeplatky na DPH (specifikované v odstavci [2] výše) v celkové výši 6 090 Kč a o tomto postupu vydal dvě vyrozumění o převedení přeplatku (uvedená rovněž v odstavci [2] výše). Námitku podanou proti těmto vyrozuměním, respektive proti daným úkonům správce daně při placení daní, žalovaný zamítl.

[4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) jako nedůvodnou, a to rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. – 33.

[5] Krajský soud dovodil, že penále z odvodu za porušení rozpočtové kázně je daní v širším slova smyslu dle § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu. Na věc aplikoval § 242 odst. 3 téhož zákona, podle něhož přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou. Citoval také § 242 odst. 1 daňového řádu, podle kterého daňové pohledávky, které vznikají v důsledku daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, jsou pohledávky za majetkovou podstatou. Konstatoval, že penále představuje daňovou pohledávku vzniklou po účinnosti rozhodnutí o úpadku, tj. pohledávku za majetkovou podstatou. Poukázal také na § 152 odst. 3 daňového rádu, který výslovně počítá dokonce i s úhradou nedoplatku na příslušenství daně. Správce daně postupoval v souladu s citovanými ustanoveními a judikaturou Nejvyššího správního soudu, pokud použil přeplatky na DPH, vzniklé po účinnosti rozhodnutí o úpadku, na úhradu penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně jakožto pohledávky za majetkovou podstatou.

[6] Krajský soud se neztotožnil s žalobní námitkou, že postup daňových orgánů byl v rozporu s , o úpadku a způsobech jeho řešení () – dále jen „“. Podle tohoto ustanovení v insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku. Krajský soud uvedl, že daňový řád je speciálním předpisem ve vztahu k , a proto citované ustanovení tohoto zákona nebrání v postupu podle daňového řádu. Tento postup nepředstavuje uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení, nýbrž vypořádání přeplatku v režimu daňového řádu, kdy je ze zákona automaticky přeplatek použit na úhradu daňového nedoplatku a do insolvenčního řízení vstupuje až případný vratitelný přeplatek, neboť teprve ten se považuje za majetek daňového subjektu. V rámci vypořádání přeplatku proto správce daně s majetkem dlužníka nenakládá.

[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod (dále jen „“).

[8] Stěžovatel předně uvedl, že nepopírá, že daňového řádu je právní úpravou speciální k úpravě . Popírá však, že by toto ustanovení umožňovalo uspokojení pohledávky, která je jinak vyloučena z uspokojení podle . Účelem daňového řádu je pouze modifikace právní úpravy pohledávek za majetkovou podstatou, nikoli však prolomení právní úpravy v oblasti pohledávek vyloučených z uspokojení dle . Proto je třeba na věc aplikovat , které vylučuje z uspokojení v insolvenčním řízení penále za nezaplacení daní a jiných obdobných peněžitých plnění.

[9] Podle stěžovatele by bylo „zcela mimo kontext právní úpravy “, pokud by se ustanovení daňového řádu mechanicky vykládalo tak, že veškeré daňové pohledávky jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Vyloučení penále z uspokojení v insolvenčním řízení je přitom z hlediska systematické úpravy pohledávek vyloučených z uspokojení logické a nezbytné, neboť stejně tak jsou vyloučeny z uspokojení úroky z prodlení, poplatky z prodlení a jiné sankce za pozdní úhradu jiných pohledávek, na něž vznikl nárok po prohlášení úpadku. Nutnost vyloučení takových pohledávek z uspokojení vyplývá z charakteru insolvenčního řízení, při němž dochází k ukončení běžné činnosti dlužníka a vše směřuje k uspokojení věřitelů. Přitom insolvenční správce musí mít dostatečnou volnost, aby finanční prostředky v majetkové podstatě byly prioritně použity na úhradu nákladů nezbytných pro udržení a správu majetkové podstaty bez ohledu na jejich splatnost. Proto je základní zásadou, že k uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou může dojít kdykoli v průběhu insolvenčního řízení až do rozvrhu. Insolvenční správce nesmí být za úhradu pohledávek po jejich splatnosti penalizován.

[10] Dále stěžovatel namítá, že pokud by stát mohl uspokojovat své pohledávky, které spočívají v penále za pozdní úhradu daně a které vznikly po nabytí účinnosti rozhodnutí o úpadku, byl by významně zvýhodněn oproti ostatním věřitelům, a to v rozporu se stěžejní zásadou insolvenčního řízení vyjádřenou v . Podle tohoto ustanovení mají věřitelé zásadně stejné nebo obdobné postavení. Výklad daňového řádu naznačený výše označil s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. , za ústavně nekonformní.

[11] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že pohledávky státu vznikající za porušení rozpočtové kázně lze považovat za daňové pohledávky podle daňového řádu. Poukázal na to, že rozlišuje mezi daněmi a jinými obdobnými peněžitými plněními [ a ]. Je nevhodným a nepřípustně rozšiřujícím výkladem daňového řádu chápat toto ustanovení pouze pomocí daňových právních institutů bez ohledu na logiku právní úpravy insolvenčního řízení. Takový výklad by odporoval požadavku na vnitřně nerozpornou a konzistentní právní úpravu insolvenčního práva.

[12] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Tvrdí, že postupoval v souladu s § 242 odst. 3 daňového řádu, když převedl přeplatky vzniklé až po účinnosti rozhodnutí o úpadku na splatnou pohledávku za majetkovou podstatou, tedy takovou, která vznikla v důsledku daňových povinností (míněno povinnosti k zaplacení penále), které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku. Zdůraznil, že do majetkové podstaty náleží pouze tzv. vratitelný přeplatek. Žalovaný též odmítl, že jeho postup byl v rozporu s ústavními principy.

[13] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že „převedení přeplatku na úhradu“ daňového penále má z hlediska dopadu na majetkovou podstatu dlužníka stejné účinky jako „uspokojení v insolvenčním řízení“. Výsledkem je, že se správci daně dostane uspokojení daňového penále vzniklého po dni rozhodnutí o úpadku. Konstrukce vratitelného přeplatku je pro účely probíhajícího insolvenčního řízení omezena pravidly obsaženými v § 242 odst. 2 a 3 daňového řádu, která vycházejí z rozlišení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek uspokojovaných na základě výsledku jejich přezkoumání v rozvrhovém řízení, jinými slovy pohledávek vzniklých do dne rozhodnutí o úpadku a pohledávek vzniklých ode dne rozhodnutí o úpadku. To, že do majetkové podstaty náleží ve smyslu § 242 odst. 2 daňového řádu až vratitelný přeplatek, ještě samo o sobě neznamená, že je možné přeplatek na dani v insolvenčním řízení použít na úhradu daňových pohledávek ve stejném rozsahu, jako by insolvenční řízení neprobíhalo.

[14] Nejvyšší správní soud hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas ( ), osobou oprávněnou (, věta první ), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu 102 přípustná a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem ( ). Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (, věta před středníkem ) a z důvodů v ní uvedených (, věta před středníkem ). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z , věty první

[15] Kasační stížnost je důvodná.

[16] Nejvyšší správní soud předesílá, že v podobné věci téhož žalobce již rozhodl rozšířený senát tohoto soudu rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. – 65 (dále jen „rozsudek RS z října 2020“; veškerá citovaná judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz). V něm rozšířený senát posuzoval obdobnou situaci: rozdíl mezi judikovaným a nyní projednávaným případem spočívá pouze v tom, že v judikované věci správce daně „započetl“ na penále přeplatky dlužníka na DPH za zdaňovací období května, června a července 2014, zatímco v nyní projednávaném případě jde o to, že správce daně takto započetl přeplatky téhož dlužníka na DPH za zdaňovací období září a října 2014. Posuzované právní otázky i argumentace účastníků řízení je však totožná.

[17] Z výše uvedeného plyne, že závěry rozsudku RS z října 2020 plně dopadají i na projednávanou věc. Nyní rozhodující senát je jimi vázán, plně na ně odkazuje, a má za to, že by bylo nadbytečné argumentaci rozšířeného senátu znovu doslovně opakovat. Omezí se proto jen na stručnou rekapitulaci jeho nejvýznamnějších závěrů a v podrobnostech pouze odkáže na znění rozsudku RS z října 2020.

[18] Podstatnou právní otázkou je, zda pohledávka správce daně na uhrazení penále, vzniklého po dni prohlášení úpadku, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka dle , anebo naopak pohledávkou, která je - jako tzv. mimosmluvní sankce – z uspokojení vyloučena podle . Žalovaný a krajský soud dovodili, že se o pohledávku za majetkovou podstatou jedná. Opřeli se přitom zejména o širokou definici „daně“ podle a 4 daňového řádu. Rozšířený senát však v rozsudku RS z října 2020 dospěl k názoru opačnému.

[19] Rozšířený senát poukázal na princip rovnosti věřitelů a dovodil, že je to právě , který nastavuje obecná pravidla pro uspokojování pohledávek všech věřitelů tak, aby byl tento princip zachován (odstavec 35 rozsudku RS z října 2020). Dále dovodil, že v insolvenci je při posuzování, co je to daň, třeba vycházet z autonomních pojmů užívaných (odstavec 36 rozsudku RS z října 2020) a naopak, že definice „daně“ pro „běžné“ účely daňového řádu v jeho a 4 je nepoužitelná (odstavec 37 rozsudku RS z října 2020).

[20] Co se týče povahy penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, rozšířený senát poukázal na jeho převažující povahu zákonné, tedy mimosmluvní, sankce a zdůraznil, že složka reparační (náhrada „ceny peněz“) je jen jeho nevýznamnou částí (odstavec 46 rozsudku RS z října 2020). Z uvedeného dále dovodil, že toto penále se v insolvenčním řízení uspokojuje (jen) za předpokladu, že povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku (odstavec 48 rozsudku RS z října 2020). Ve věci posuzované rozšířeným senátem i v nyní projednávané věci (viz odstavec [3], bod (d) výše) však povinnost zaplatit penále vznikla až po účinnosti rozhodnutí o úpadku.

[21] Když rozšířený senát aplikoval své obecné závěry na tehdy projednávanou věc, dospěl k závěru, že je nutné zrušit napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného (kterým bylo v tehdejší věci Odvolací finanční ředitelství). Zrušovací důvod přitom spočíval právě v tom, že správce daně „započetl“ svoji pohledávku na penále, vzniklou až po prohlášení úpadku dlužníka, přičemž tato pohledávka však nebyla pohledávkou za majetkovou podstatou (viz část XI. rozsudku RS z října 2020).

[22] Tento zrušovací důvod je třeba plně aplikovat i v nyní projednávané věci, neboť povaha pohledávky na penále je v nynějším případě shodná jako v judikovaném případě a též pohledávka na zaplacení přeplatku na DPH je v zásadě shodná (pouze se jedná o jiné zdaňovací období – jiné kalendářní měsíce roku 2014), neboť se jednalo o přeplatek na DPH za období po prohlášení úpadku dlužníka.

[23] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nezákonný, a proto jej zrušil dle , věty první (výrok I. tohoto rozsudku). Věc však krajskému soudu nevrátil k dalšímu řízení, jelikož současně rozhodl o zrušení rozhodnutí žalovaného dle Pro zrušení rozhodnutí žalovaného totiž byly podmínky již před krajským soudem, respektive krajskému soudu by v dalším řízení s ohledem na závazný právní názor zdejšího soudu nezbylo, než rozhodnutí žalovaného zrušit. Dle , ve spojení s Nejvyšší správní soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok II. tohoto rozsudku). Dle , ve spojení s je žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění tohoto rozsudku (viz následující odstavec).

[24] Nejvyšší správní soud ve shodě s rozsudkem RS z října 2020 shrnuje, že pokud dlužníku vznikl přeplatek na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku (§ 242 odst. 3 daňového řádu), v dané věci přeplatek na DPH, nelze proti němu „započíst“ podle uvedeného ustanovení daňového řádu penále za prodlení s porušením rozpočtové kázně, které je vázáno k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku. Jinými slovy, přeplatky na DPH nemohly být v nyní projednávaném případě užity k „započtení“ proti penále stanovenému platebními výměry ze dne 12. 9. 2013, respektive ze dne 17. 1. 2014.

[25] V případě, že Nejvyšší správní soud ruší rozsudek krajského soudu a současně ruší i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (, věta druhá, ). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. – 98).

[26] Jelikož stěžovatel dosáhl zrušení správního rozhodnutí, měl z procesního hlediska úspěch ve věci a náleží mu tak dle , ve spojení s náhrada nákladů řízení vůči žalovanému.

[27] Náklady řízení jsou v prvé řadě tvořeny částkou 5 000 Kč, kterou stěžovatel zaplatil jako soudní poplatek za kasační stížnost. Nejvyšší správní soud k tomu na okraj poznamenává, že krajský soud s ohledem na dikci , o soudních poplatcích (dále jen „“), který od placení soudního poplatku osvobozuje insolvenčního správce nebo dlužníka s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, nevybral od žalobce soudní poplatek za žalobu. V mezidobí však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. – 71, tak, že se zákona o soudních poplatcích na řízení před správními soudy nepoužije. Z toho důvodu zdejší soud žalobce vyzval k úhradě soudního poplatku za kasační stížnost, neboť řízení o ní doposud nebylo skončeno.

[28] V řízení o žalobě dále stěžovateli vznikly náklady v podobě odměny jeho zástupce, jímž byl Mgr. Martin Kolář, advokát. Odměna zástupce činí za tři úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení; podání žaloby; replika k vyjádření žalovaného k žalobě) celkem částku 9 300 Kč [, a a písm. d) , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů ( advokátního tarifu), tedy celkem 900 Kč. Protože zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty ( advokátního tarifu), jeho odměna se podle zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 10 200 Kč, tedy o 2 142 Kč. Náhrada nákladů řízení o žalobě tak činí celkem 12 342 Kč.

[29] I v řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovateli náklady řízení v podobě odměny jeho zástupce – advokáta. Odměna zástupce činí za dva úkony právní služby (podání kasační stížnosti, replika k vyjádření žalovaného) celkem částku 6 200 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů pak činí 2 x 300 Kč ( advokátního tarifu), tedy 600 Kč. Protože je zástupce stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměna se opět podle zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 6 800 Kč, tedy o 1 428 Kč. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti tak činí částku v celkové výši 8 228 Kč.

[30] Za řízení o žalobě a za řízení o kasační stížnosti tak činí náhrada nákladů řízení stěžovatele celkem 25 570 Kč (5 000 Kč + 12 342 Kč + 8 228 Kč). Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné

( ).

V Brně dne 12. listopadu 2020

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu