Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 74/2019 - 23

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce P. K., zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti žalovanému: Finanční úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň - Jižní Předměstí, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2019, čj. -51,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2019, čj. -51, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a její posouzení krajským soudem

[1] Včas podanou kasační stížností žalobce napadl v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Tento zásah žalobce spatřoval v tom, že žalovaný nezaevidoval na osobní daňový účet žalobce úrok podle v sazbě podle , daňový řád, z částek neoprávněně vymožených na úhradu zajišťovacích příkazů ze dne 19. 7. 2016, čj.1398615/16/2301-52521-404947, čj. 1398685/16/2301-52521-404947, čj. 1398725/16/2301-52521-404947, čj. 1398773/16/2301-52521-404947, čj. 1398852/16/2301-52521-404947, čj. 1397749/16/2301-52521-404947, čj. 1397877/16/2301-52521-404947, čj. 1398096/16/2301-52521-404947, čj. 1398204/16/2301-52521-404947, čj. 1398265/16/2301-52521-404947, čj. 1398345/16/2301-52521-404947, čj. 1398396/16/2301-52521-404947, čj. 1398461/16/2301-52521-404947, čj. 1398500/16/2301-52521-404947, čj. 1398547/16/2301-52521-404947, čj. 1398954/16/2301-52521-404947, a to za dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení ode dne 19. 7. 2016 do dne 28. 3. 2018, sníženou o částku úroku přiznaného rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 4. 2018, čj. 820151/18/2301-52521-401357.

[2] Podle žalobce byly zajišťovací příkazy zrušeny rozhodnutími Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 6. 2018, čj. 30109/18/5100-41458-711233 a čj. 30114/18/5100-41458-711233. Žalovaný byl tak povinen předepsat úrok podle § 254 daňového řádu na jeho osobní daňový účet, ale neučinil tak. Žalobce proto před podáním žaloby neúspěšně brojil proti této nečinnosti žalovaného podnětem podle § 38 daňového řádu, který Odvolací finanční ředitelství odložilo a vyrozumělo o tom žalobce přípisem ze dne 21. 8. 2018, čj. 37211/18/5100-41458-711233.

[3] Žalobce nebyl úspěšný ani se zásahovou žalobou, kterou se domáhal uložení této povinnosti žalovanému, neboť podle krajského soudu v daném případě takovou ochranu žalobci poskytnout nelze. O případném úroku za uvedené období musí totiž být rozhodnuto správcem daně. Pokud takové rozhodnutí vydáno nebylo, může žalobce (domnívá-li se, že vydáno být mělo) postupovat podle a násl. , (dále jen „“) při ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Bylo-li správcem daně rozhodnuto, je žalobci k dispozici žaloba proti rozhodnutí příslušného správce daně podle a násl. Prostor pro žalobu podle si lze představit jen tam, kde rozhodnutí o úroku vydáno bylo a správce daně takový úrok přesto nepředepsal na osobní daňový účet daňového subjektu. To však nebyl případ souzené věci.

[4] Krajský soud při své úvaze vycházel především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017, čj. -26. Podle něj nezákonným zásahem ( ) nemůže být nevyplacení přesně vyčíslené částky, není-li doposud pravomocně rozhodnuto, že tato částka má být předepsána na osobní daňový účet jako úrok z neoprávněného jednání správce daně ( a 4 daňového řádu). Ostatně, i znění daňového řádu hovoří podle krajského soudu o povinnosti předepsat úrok „přiznaný podle tohoto ustanovení“. Při obsahu slovního spojení „přiznat úrok“ lze dovodit zákonodárcův požadavek na aktivitu správce daně v podobě vydání rozhodnutí o takovém úroku. O předmětném úroku proto musí správce daně rozhodnout.

[5] Krajský soud zjistil, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj v žalobcově věci vydal rozhodnutí ze dne 16. 4. 2018, čj. 820151/18/2301-52521-401357, které bylo následně potvrzeno rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 11. 2018, čj. 49951/18/5100-41458-711233. Jím byl žalobci přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 346.565 Kč. Předmětem zásahové žaloby vedené před krajským soudem však bylo období, „nepokryté“ nejen tímto, ale ani žádným jiným rozhodnutím.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[6] Žalobce (stěžovatel) rozsudek krajského soudu hodnotil jako nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky o povinnosti daňových orgánů vydat rozhodnutí o úroku podle § 254 daňového řádu. Kasační stížností se proto domáhal jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

[7] Stěžovatel hodnotil, že úrok podle § 254 daňového řádu vzniká již ze zákona. Není konstituován rozhodnutím daňového orgánu a na osobním daňovém účtu se jen eviduje. Některé daňové orgány sice vydávají rozhodnutí i o tomto úroku, ale právní nárok na takový postup není. Proto se jej také nelze domáhat žalobou podle a násl. , jak se mylně domníval krajský soud. Stěžovatel přitom odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2015, čj. -51. Podle něj „právní úprava úroku z neoprávněného jednání správce daně podle daňového řádu nepožaduje, aby správce daně vydal o žádosti o přiznání úroku rozhodnutí. Postačuje, aby vyřídil žádost daňového subjektu například sdělením ... Podle daňového řádu platí, že proti postupu správce daně podle odstavců 1 až 4 může daňový subjekt uplatnit námitku. O námitce musí správce daně rozhodnout, proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání ... Možnost, že by proti sdělení vysvětlujícímu postup správce daně dle daňového řádu bylo možné brojit odvoláním i námitkami (a následně odvoláním proti rozhodnutí o námitkách), se nejeví jako logická ani vhodná.“ Tento názor podle stěžovatele převzala i pozdější judikatura, např. rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2015, čj. -43. Odkaz krajského soudu na rozsudek čj. -43 považoval stěžovatel za nedůvodný, neboť obsah právní věty se míjí s obsahem rozsudku, podle nějž bylo jádrem sporu vyplacení rozhodnutím přiznaného úroku. I kdyby však právní věta byla závazná, nemůže jako exces obstát.

[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti hodnotil závěr krajského soudu jako správný a navrhoval zamítnutí kasační stížnosti. Odkázal přitom na své vyjádření k žalobě a poukázal na to, že před krajským soudem nyní probíhá řízení o žalobě, kterou žalobce napadl výše zmíněné rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 11. 2018, čj. 49951/18/5100-41458-711233, v němž je řešena související právní otázka.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je přípustná ve smyslu Poté soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením a 4 v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a z hlediska přezkoumatelnosti napadeného rozsudku.

[10] Kasační stížnost je důvodná.

[11] Stížnostní důvod pramenil z a týkal se výhradně posouzení správnosti právní otázky, zda se lze zásahovou žalobou domáhat ochrany před neformálním odmítnutím správce daně předepsat na osobní daňový účet žalobce úrok přiznaný podle daňového řádu, přestože mu to odst. 3 téhož ustanovení ukládá.

[12] Odpověď na tuto otázku lze nalézt ve všech výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího správního soudu. Z rozsudku ze dne 5. 2. 2015, čj. -48, je zřejmé, že přiznáním úroku je třeba rozumět vznik práva přímo ze zákona bez vazby na rozhodnutí správce daně. Nejvyšší správní soud v této odkazované věci posuzoval situaci, kdy krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného odvolacího orgánu. Ta měla spočívat v tom, že po zrušení dodatečného platebního výměru nevydal rozhodnutí o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 101 odst. 1 a § 254 odst. 3 daňového řádu. Podle krajského soudu nebyl správce daně povinen takové rozhodnutí vydat. Toto hodnocení bylo potvrzeno i Nejvyšším správním soudem, který zde navázal na závěry vyjádřené již v rozsudku ze dne 31. 10. 2013, čj. -54. Podle Nejvyššího správního soudu mohl být postup správce daně podroben námitkám, které pak bylo možné přezkoumat ve formálním správním řízení.

[13] Právě s ohledem na vyslovenou možnost námitkového řízení je nutné vycházet také ze závěrů rozsudku ze dne 10. 6. 2015, čj. -43, č. 3290/2015 Sb. NSS. Zde Nejvyšší správní soud posuzoval situaci, kdy správce daně pro opožděnost s odkazem na § 159 daňového řádu zastavil řízení o námitkách stejné stěžovatelky (jako v řízení ), za které považoval její žádost o předepsání části úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu. Odvolání proti rozhodnutí správce daně bylo žalovaným zamítnuto a rozhodnutí žalovaného bylo předmětem soudního přezkumu před krajským soudem. Ten žalobu zamítl s argumentací, že pokud daňový subjekt nesouhlasí s výší přiznaného úroku z neoprávněného jednání správce daně, musí se včas bránit postupem dle § 254 odst. 5 ve spojení s § 159 daňového řádu. K tomu dodal, že další možnost nápravy nesprávného postupu správce daně si lze teoreticky představit již jen v rovině nenárokové. Přestože tedy žalovaný řízení o námitkách nesprávně zastavil, namísto jejich zamítnutí, nebylo možné žalobě podle krajského soudu v odkazované věci vyhovět.

[14] S tímto závěrem se však neztotožnil Nejvyšší správní soud, který uvedl, že „daňový řád v žádném svém ustanovení nestanoví, že by neuspokojené nároky daňových subjektů při placení daní zanikaly jinak než marným uplynutím lhůty pro placení daně, která činí 6 let (srov. § 155 odst. 7 a § 164 odst. 3 daňového řádu); naopak v jeho § 20 odst. 2 se výslovně uvádí, že daňový subjekt má práva a povinnosti při placení daně po dobu, ve které lze požadovat placení nedoplatku (srov. § 160 odst. 1 daňového řádu).“ Nejvyšší správní soud proto označil postup žalovaného jako chybný, když se odmítl zabývat žádostí stěžovatelky z ryze formálních procesních důvodů a neposoudil ji jako podnět k provedení toho, k čemu byl ex offo povinen. „Pokud se stěžovatelka domnívala, že správce daně nepřiznal úrok z neoprávněného jednání správce daně v plné výši, správně uplatnila podnět na ochranu před nečinností podle daňového řádu; úkony správce daně učiněné v souvislosti s případným doplacením zbylé části tohoto úroku jsou však neformální (faktické) a nepředstavují rozhodnutí ve smyslu Proti takovým úkonům (stejně jako proti případné nečinnosti) správce daně lze tedy brojit pouze žalobou proti nezákonnému zásahu podle a násl. “ Rozsudek čj. -43 tedy nejenže přebírá závěr o tom, že rozhodnutí správce daně o výši úroku není nutným předpokladem pro vznik práva, ale navíc vysvětluje, že nezbytné není ani úspěšné námitkové řízení podle ve spojení s daňového řádu.

[15] Ke stejnému závěru později dospěl i rozšířený senát, který v usnesení ze dne 19. 2. 2019, čj. -53, č. 3873/2019 Sb. NSS (ANAFRA), shledal, že námitka podaná podle daňového řádu není řádným opravným prostředkem ve smyslu a , který by bylo nutno před podáním žaloby ve správním soudnictví vyčerpat. Řádný opravný prostředek je prostředkem nápravy nepravomocných rozhodnutí správního orgánu, a je plně v rukou účastníka řízení (v tom spočívá jeho vlastnost opravného, a nikoli dozorčího prostředku). Pojem „řádného opravného prostředku v řízení před správním orgánem“ ve smyslu , připouští-li jej „zvláštní zákon“, musí být u řízení podle daňového řádu vykládán v logice zvolené daňovým řádem. Právě on totiž je oním „zvláštním zákonem“. Výčet v daňového řádu je výčtem taxativním; námitky podle daňového řádu do něho zjevně nespadají. Rozšířený senát v citovaném usnesení konkrétně uvedl: „Řádným opravným prostředkem proti exekučnímu příkazu by námitky podle daňového řádu byly, pokud by bylo možno dovodit, že obecná úprava opravných prostředků, zakotvená v části druhé, hlavě VII daňového řádu, je pro oblast placení daní, tedy pro část třetí, hlavu V daňového řádu, nahrazena speciální úpravou, na niž taxativní výčet v . písm. a) daňového řádu nedopadá a jež zná i jiný řádný opravný prostředek, než jaký je uveden v tomto výčtu. Tak to však není. Podání námitky podle daňového řádu nevede k odložení právní moci exekučního příkazu; v tomto smyslu je tedy nelze za řádný opravný prostředek považovat.“

[16] V rozporu s těmito závěry není ani krajským soudem uváděný rozsudek ze dne 6. 9. 2017, čj. -26. V této odkazované věci byla totiž soudy posuzována zásahová žaloba, napadající nevyplacení konkrétní výše úroku jako přeplatku ve smyslu § 254 odst. 4 daňového řádu, již připsaného na osobní daňový účet na základě předchozího řízení o nezákonném zásahu. Právě ono předchozí řízení věcně řešilo obdobnou otázku, jako v tomto řízení, a to vznik práva na tento úrok (pro souvislost viz rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2017, čj. -33). Byť lze souhlasit s krajským soudem v tom, že právní věta rozsudku čj. -26, publikovaná na webových stránkách Nejvyššího správního soudu, může vyvolat dojem o správnosti jím přijatého výkladu, je při případném rozporu podstatný vždy obsah celého odůvodnění rozhodnutí. Z něj je zřejmé, že odkaz na předchozí rozhodnutí o konkrétní výši úroku přímo vychází z řešené procesní situace, kdy již takové rozhodnutí vydáno bylo a byť bylo avizováno jeho zrušení, bylo z postupu správce daně zřejmé očekávání vydání rozhodnutí nového. Ačkoli by úkon správce daně o výši úroku podle § 254 odst. 1 či odst. 2 daňového řádu, resp. o předepsání úroku podle odst. 3 téhož ustanovení, byl případně formálně označen jako rozhodnutí, má tato skutečnost pro daňový subjekt jen deklaratorní význam, stejně jako pouhé sdělení.

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Jestliže tedy krajský soud spojoval vznik práva žalobce na úrok podle daňového řádu s rozhodnutím správce daně, a proto se odmítl věcně zabývat důvody pro poskytnutí ochrany žalobci před nezákonným zásahem žalovaného, nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení ve smyslu a contrario.

[18] Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle věta první V dalším řízení bude krajský soud podle vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu o procesních podmínkách subsidiarity zásahové žaloby a v novém rozhodnutí podle rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. října 2020

JUDr. Josef Baxa

předseda senátu