Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Ads 121/2023 - 32

[13] Žalovaná k věci uvedla, že námitky stěžovatelky uvedené v kasační stížnosti neobsahují žádné nové skutečnosti. Kasační stížnost je nedůvodná, a proto žalovaná navrhla její zamítnutí. Dále odkázala na své rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

III. Přijatelnost kasační stížnosti

[14] Nejvyšší správní soud se v dané věci zabýval především přijatelností kasační stížnosti ve smyslu , neboť u městského soudu rozhodoval v dané věci samosoudce. Je tak třeba posoudit, zda kasační stížnost (ve smyslu naposledy uvedeného ustanovení) svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti lze odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. -39, č. 933/2006 Sb. NSS (jehož závěry se použijí i mimo oblast mezinárodní ochrany, viz usnesení NSS ze 16. 6. 2021, čj. , č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je podle uvedené judikatury přijatelná, pokud: (i) se dotýká zatím judikaturou neřešených právních otázek; (ii) se týká právních otázek řešených rozdílně; (iii) je třeba judikaturního odklonu; či (iv) došlo k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[15] Podle Nejvyššího správního soudu žádná část nyní uplatněné kasační argumentace přijatelnost kasační stížnosti nezakládá. Jedinou námitkou, kterou se z pohledu přijatelnosti kasační stížnosti mohl Nejvyšší správní soud zabývat, je námitka nepřezkoumatelnosti, jak je o ní pojednáno níže. Zbylé námitky stěžovatelky jsou nepřípustné, neboť nereagují na konkrétní závěry městského soudu či se s nimi míjejí.

[16] Stěžovatelka nečiní sporným zjištěné skutkové okolnosti, ani samotný výpočet PPM, napadá rozdílnost právní úpravy dopadající na OSVČ a zaměstnankyně při uplatnění nároku (a při výpočtu) u dávky ze systému nemocenského pojištění, konkrétně PPM.

[17] Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uvádí, že městský soud nevzal v úvahu jí namítaný zvláštní význam těhotenství a mateřství a stejně tak při své argumentaci přehlédl totožný účel PPM u zaměstnankyň i OSVČ. Stěžovatelka tak v daném kontextu namítá nepřezkoumatelnost závěrů rozsudku městského soudu, v čemž je možné spatřovat argumentaci pro přijatelnost kasační stížnosti (byť výslovně ve vtahu k přijatelnosti kasační stížnosti nic neuvádí).

[18] Nejvyšší správní soud se tak zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje především rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné či vyvrácené; rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, čj. -36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj. -298, č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, čj. -47, č. NSS).

[19] Nejvyšší správní soud na tomto místě konstatuje, že jak žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí, tak v návaznosti na ni i městský soud v nyní napadeném rozsudku vycházely z rozdílnosti postavení OSVČ a zaměstnankyň, aniž by výslovně řešily stěžovatelkou namítané faktory nutné k posouzení důvodnosti rozdílů v právní úpravě PPM pro ženy OSVČ a zaměstnankyně, tedy právě zvláštnost dané sociální situace a totožnost účelu dávky pro ženy bez ohledu na jejich postavení (OSVČ či zaměstnankyně). Městský soud nejprve obecně dospěl k závěru, že otázky týkající se státní sociální politiky státu spadají do kompetencí zákonodárné moci, která definuje, za jakých podmínek může být příslušná dávka či pomoc komu přiznána. Je zcela na zákonodárci, jakým způsobem vytvoří pravidla v daňové a sociální oblasti, úkolem soudu je odstraňovat pouze excesy (rozsudek NSS ze dne 3. 20. 2010, čj. -60, rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2008, čj. -72). Odůvodnění napadeného rozsudku dále velmi podrobně popisuje rozdílnost právní úpravy dopadající v případě dávek PPM na OSVČ a zaměstnankyně s tím, že hodnotí konkrétní racionální důvody vedoucí k řadě rozdílností.

[20] Městský soud ve svém rozsudku rovněž zdůraznil, že problematika rozdílností v právní úpravě PPM u OSVČ a zaměstnankyň již byla z velké části projudikována, a to na podkladě dřívější kasační stížnosti stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se tak již vyjadřoval k rozdílným vyměřovacím základům pro výpočet PPM u žen OSVČ a zaměstnankyň ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2023, čj. -34, odstavce 24 – 27 a 30, ze kterého velmi významně čerpal městský soud v napadeném rozsudku (srov. jeho odstavce 35 – 37). Nejvyšší správní soud tak již dříve uzavřel, že odlišné zacházení na základě skutečnosti, zda osoba je zaměstnána nebo OSVČ, není podezřelým diskriminačním důvodem, který by si vyžadoval zvýšené požadavky na zdůvodnění odlišného zacházení. Podstatné je zejména to, že zaměstnanci se účastní systému důchodového, zdravotního a nemocenského pojištění zpravidla povinně, nemají fakticky žádnou flexibilitu při stanovení výše odvodů a odvody za ně odvádí zaměstnavatel; výhodou však je obecně vyšší míra sociálního zabezpečení zaměstnanců, plynoucí právě z povinné účasti těchto osob na veřejném pojištění. Naproti tomu možnosti OSVČ v systému sociálního zabezpečení jsou výrazně flexibilnější, pokud jde o hrazení důchodového, zdravotního i nemocenského pojištění; konkrétně účast na nemocenském pojištění je pro OSVČ (na rozdíl od zaměstnanců) zcela dobrovolná a je tedy výlučně na OSVČ, zda se nemocensky pojistí, potažmo v jaké výši. Právě s ohledem na vysokou flexibilitu OSVČ při účasti na těchto pojištěních nelze postavení těchto skupin z pohledu jejich nemocenského pojištění srovnávat a uvažovat o existujících rozdílech v právní úpravě PPM mezi zaměstnanci a OSVČ jako o diskriminačních či dokonce rozporných s ústavním pořádkem.

[21] Jak již bylo uvedeno shora, dle stěžovatelky je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný zejména proto, že je v případě PPM nutné zohlednit zvláštní význam dané sociální události a totožnost účelu dávky pro ženy OSVČ i zaměstnankyně, což městský soud dle jejího názoru neučinil. Tuto argumentaci ale stěžovatelka uvádí obecně, ve vztahu k dávce PPM jako takové – bez vazby na dikci § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění, tedy narození (v jejím případě) druhého dítěte. Městský soud se proto s těmito námitkami vztahujícími se obecně k institutu dávky PPM vypořádal implicitně tím, že výše popsaným způsobem, a v návaznosti na velmi konkrétní závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku čj. -34, řešil rozdílnost postavení a účasti na sociálním zabezpečení (dávce PPM) u žen OSVČ a zaměstnankyň. Stěžovatelka totiž svou nynější argumentaci nikterak neodlišila od té, kterou již uplatnila v dřívější kasační stížnosti, o které bylo rozhodnuto právě posledně uváděným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Již tímto způsobem městský soud nepochybně též zohlednil smysl a účel dávky PPM a sociální situaci, ve které je poskytována. Každá dávka poskytovaná v rámci sociální politiky státu je spojována se „zvláštností“ situace, na kterou pamatuje, a stejně tak je její účel totožný, jak v případě OSVČ, tak v případě zaměstnanců.

[22] Stejně tak je stran přijatelnosti kasační stížnosti nerelevantní tvrzení stěžovatelky, že městský soud přehlédl rozdíly a důsledky omezení osobního výkonu výdělečné činnosti po dobu pobírání PPM u OSVČ. Městský soud se k této otázce vyjádřil, konkrétně v odstavci 33 svého rozsudku, kde i poukázal na skutečnost, proč je PPM pobírána a jaký je její smysl. Tvrzený dopad na stěžovatelku jako OSVČ je spojený opět s jejím postavením jako takovým (jak ostatně plyne z odstavce 35 napadeného rozsudku a odstavce 26 rozsudku NSS, čj. -34).

[23] S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že rozsudek městského soudu nevykazuje z hlediska přezkoumatelnosti vady svědčící přijatelnosti kasační stížnosti. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zmínit, že krajský soud není povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, čj. -19).

[24] V další části kasační stížnosti (k tomu srov. str. 8 a odstavce 27 – 29) stěžovatelka reaguje na dílčí části argumentace městského soudu. Uvádí, že nepřehlédla existenci dalších sociálních dávek, na které ji odkazoval městský soud. Zdůraznila ale, že považuje za nelogické, pokud neblahou situaci rodiny vytvoří stát prostřednictvím přijetí nastavení pravidel poskytování PPM ženám – OSVČ, které u nich vedou k neadekvátní výši PPM a dalším omezením, a řešení této situace má spočívat v jiné formě peněžních příspěvků (dávkách sociální pomoci). Stěžovatelka tak vyjadřuje dílčí nesouhlas s argumentací městského soudu související rovněž s problematikou nejlepšího zájmu dítěte, jak jej namítala (k tomu srov. odstavec 33 napadeného rozsudku městského soudu). V daném případě jde ze strany městského soudu o dokreslení možností stěžovatelky, jakožto OSVČ, jejíž výše PPM neodpovídá částce, kterou si představovala. Příčinou přitom je „nízký“ vyměřovací základ, jehož výši mohla ovlivnit. Pokud tu pro takový postup byly dány subjektivní překážky na straně stěžovatelky, městský soud v jemu známé a řešené sociální situaci poukázal na další možnosti, které plynou ze sociální politiky státu. V dalším tvrzení stěžovatelka, uznala, že výši své PPM mohla ovlivnit dobrovolným zvýšením vyměřovacího základu, nicméně tato možnost pro ni byla hypotetická, neboť tím by se jí i zvýšily odvody pojistného, ale vliv na PPM by byl minimální. Celá zde uváděná argumentace stěžovatelky je nepřípustná, neboť nemíří do podstaty závěrů městského soudu a vlastně se s nimi míjí (rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2024, čj. -31). Závěry městského soudu přitom racionálně zdůvodňují rozdílnost postavení žen OSVČ a zaměstnankyň při výpočtu dávky PPM.

[25] Ve smyslu posledně uvedeného jsou nepřípustné i další námitky stěžovatelky, neboť ty už vůbec nereagují na závěry městského soudu. Konkrétně jde o argumentaci stěžovatelky ve vztahu k § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění a ve vztahu k souladnosti právní úpravy s mezinárodními závazky ČR (odstavce 23 a 24, 30 – 35 kasační stížnosti). Městský soud k těmto otázkám uvedl, že z odlišnosti právní úpravy v případě PPM u OSVČ a zaměstnankyň plyne i výlučná aplikovatelnost dikce § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění pouze na zaměstnankyně. Městský soud se touto odlišností zabýval a uvedl, že žádné obdobné pravidlo „zvýhodňující“ situaci tzv. řetězení mateřství u OSVČ zákon neobsahuje. V případě OSVČ se tak i v situaci narození dalšího dítěte použijí pro posouzení splnění podmínek pro nárok na PPM obecné podmínky v § 32 odst. 1, 2 a 3 zákona o nemocenském pojištění a také způsob výpočtu výše dávky je stejný jako u předchozí PPM. Může tak nastat situace, kdy OSVČ v době čerpání rodičovského příspěvku vykonává dál vedlejší činnost, její výdělky mohou být nižší než původně před narozením předcházejícího dítěte a tyto nižší výdělky se poté odrazí při určení vyměřovacího základu. I tento jev ale souvisí s volbou ženy, která se rozhodla působit jako OSVČ se všemi výhodami a nevýhodami, které z tohoto postavení plynou – k tomu je možné opětovně odkázat zejména na odstavec 26 rozsudku čj. -34.

[26] Pokud jde o argumentaci stěžovatelky stran neadekvátnosti její PPM s ohledem na čl. 11 odst. 2 písm. b) Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen či čl. 8 odst. 1 a 3 písm. b) Směrnice, k této otázce se městský soud podrobně vyjádřil, byť opětovně poměrně obšírnou citací rozsudku, čj. -34, v odstavci 37 napadeného rozsudku.

[27] Na žádnou z výše uvedených argumentací městského soudu stěžovatelka věcně nereaguje. V případě obou výše uvedených námitek je třeba zdůraznit, že k samotné projednatelnosti kasační stížnosti (její části) je třeba, aby stěžovatelka uvedla konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí městského soudu (rozsudek NSS z 22. 10. 2015, čj. -29, odstavec 11). Je tedy na stěžovatelce, aby dostatečně upřesnila každý důvod, o který opírá kasační stížnost, a to po stránce právní i skutkové. Nelze vyjádřit prostý nesouhlas se závěry městského soudu, aniž by upřesnila důvody, v nichž pochybení městského soudu (napadeného rozsudku) spatřuje. Nejvyššímu správnímu soudu tedy, s ohledem na výše uvedené v nyní projednávané věci nepřísluší, aby za stěžovatelku jakkoliv domýšlel, v jakém ohledu zmíněné závěry městského soudu neobstojí. Stěžovatelka nereaguje na závěry městského soudu (zejména jeho odstavec 37), tato dílčí část její argumentace tak ani nemůže představovat projednatelné (přípustné) kasační námitky.

IV. Závěr a náklady řízení

[28] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dle kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.

[29] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s větou první ve spojení s (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. -28, odstavec 18). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však náklady nad rámec běžné úřední činnosti, proto se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 28. listopadu 2024

Milan Podhrázký

předseda senátu