Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 185/2020 - 63

- 64

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: E. B., zastoupen Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, č. j. - 60,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2020, čj. OAM-1104/ZA-ZA11-D07-2019. Tímto rozhodnutím žalovaný podle , o azylu, zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany vedené se žalobcem, neboť posoudil jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle téhož zákona. Důvodem byla skutečnost, že příslušným státem k posouzení podané žádosti je podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“) Španělské království.

[2] V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítal, že „napadené rozhodnutí není dostatečně zdůvodněno, není z něj zřejmé, proč soud rozhodl, tak jak rozhodl.“ Stěžovatel má za to, že byl v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí zkrácen na svých právech. Napadeným rozhodnutím podle jeho názoru došlo k porušení čl. 2, čl. 5 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k nerespektování jeho práva na život, na svobodu a osobní bezpečnost a na soukromý a rodinný život. Dále stěžovatel uvedl, že „poukazuje na veškeré argumenty, které uvedl v řízení před správním orgánem i v řízení před Krajským soudem v Praze“. Tyto orgány podle něj absolutně nerespektovaly popsaný stav azylového řízení, epidemiologickou situaci v zemi, systémové chyby, aktuální průtahy v řízení a organizační chaos, který se ve Španělsku prohloubil důsledkem pandemie -COVID-19. „Soud nevzal na zřetel statisíce nakažených ve Španělsku ani rekordní počet obětí, které podlehly novému koronaviru. Nevzal v úvahu ani počty osob, které přišly o práci, přičemž Španělsko patří k nejpostiženějším státům světa.“ Soud podle stěžovatele pouze formálně poukazuje na neaktuální zprávy, opakuje neaktuální informace týkající se azylového řízení, které neodrážejí jeho skutečný tristní stav. Stěžovatel taktéž uvedl, že má právo účastnit se řízení o udělení mezinárodní ochrany aktivně. Již samotnou cestou do Španělska by byl ohrožen na zdraví a při zohlednění přeplněného dublinského střediska, resp. ubytovacích kapacit pro žadatele o azyl, s ohledem každodenní přírůstek nově nakažených, s ohledem na množství každodenně umírajících ve Španělsku a na související tamní nedostupnost kvalitní lékařské péče by byl stěžovatel ohrožen na zdraví a na životě.

[3] Stěžovatel ve Španělsku nemá žádné vazby, naopak v České republice „má příbuzné, přátele a krajany a má zde vytvořeno kvalitní rodinné a sociální zázemí“. Správní orgán ani soud se těmito aspekty jeho žádosti řádně nezabývaly. Rozhodnutí je pro stěžovatele likvidační. Stěžovatel má také za to, že „stávající právní úprava nesplňuje vysoké standardy s ohledem na mimořádnou epidemiologickou situaci ve Španělsku a aktuální stav azylového řízení“. Žalovaný správně neposoudil za daných okolností aplikaci článku 17 nařízení, jehož podstatou je převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu především z důvodů humanitárních.

[4] Dále stěžovatel vyjmenoval ustanovení , , která dle jeho názoru měla být v řízení před žalovaným porušena. Stěžovatel má za to, že „správní orgán ani soud nezjistil přesně a úplně stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti před vydáním rozhodnutí […] a v důsledku tohoto i nesprávně posoudil žádost stěžovatele“, a „důkazy, které si správní orgán a soud opatřil před vydáním rozhodnutí, nebyly úplné“, pročež správní orgán nemohl správně posoudit právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; tímto jednáním správní orgán a soud měly porušit . Dále si správní orgán neopatřil potřebné podklady podle a výpovědi případných svědků dle téhož zákona, „kteří by mohli tvrdit opak a pokud žádné osoby nenajde, musí závěr logicky vyplývat z výpovědi stěžovatele a z objektivně uvedených skutečností“. Správní orgán ani soud také „neobjasnil dostatečně důvody, které vedly k vydání napadeného rozhodnutí, a tím porušili povinnost, kterou jim ukládá “ Žalovaný podle stěžovatele porušil rovněž zásadu materiální pravdy, nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a neprovedl všechna potřebná šetření k objasnění všech okolností rozhodných pro posouzení věci.

[5] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[6] Dříve, než se mohl Nejvyšší správní soud zabývat námitkami uplatněnými v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle totiž platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Výkladem institutu přijatelnosti se zdejší soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci neuvedl žádné důvody, které by svědčily pro odklon od této judikatury.

[8] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na to, že obsah kasační stížnosti stěžovatele je na samé hranici přezkoumatelnosti. Většina uplatněných námitek je totiž formulována natolik nekonkrétně, že je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu není možné vůbec považovat za kasační námitku (srov. např. rozsudky rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, ze dne 24. 8. 2010, č. j. - 78, publ. pod č. 2162/2008 Sb. NSS, či ze dne 16. 8. 2017, č. j. - 25, publ. pod č. 3733/2018 Sb. NSS). Prakticky se jedná o sled obecných frází, které lze v soudním řízení ve věci mezinárodní ochrany užít „univerzálně“, jelikož nejsou nikterak individualizované na případ stěžovatele. Stěžovatel nijak nekonkretizuje, v jakém přesně jednání má spočívat porušení všech jím vyjmenovaných základních práv, ustanovení či článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakými konkrétními vadami či nedostatky v odůvodnění trpí napadený rozsudek, že z něj není zřejmé, jak krajský soud rozhodl, nebo v čem má spočívat nerespektování popsaného stavu azylového řízení a dalších jím vyjmenovaných skutečností ze strany správního orgánu a soudu.

[9] Stejně tak je naprosto obecná námitka stěžovatele, že „stávající právní úprava nesplňuje vysoké standardy s ohledem na mimořádnou epidemiologickou situaci ve Španělsku a aktuální stav azylového řízení“. Stěžovatel nijak neupřesňuje, jakou právní úpravu má na mysli, či o jakých „vysokých standardech“ hovoří. Stěžovatel pak nekonkretizoval ani to, v čem má spočívat nesprávné posouzení aplikace článku 17 nařízení Dublin III ze strany žalovaného. K tomu je na místě zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. - 73). Uvedená námitka však argumentaci krajského soudu nikterak nereflektuje a vztahuje se výhradně k žalobou napadenému rozhodnutí.

[10] K odkazu stěžovatele na námitky uplatněné v žalobě pak Nejvyšší správní soud připomíná, že „„[u]vedení konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. – 58). Argumentace stěžovatele týkající se jeho práva aktivně se účastnit řízení o mezinárodní ochraně je pak typicky užívána zástupci stěžovatelů v žádostech o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a naprosto se míjí s meritem věci.

[11] Tvrzení stěžovatele, že se žalovaný nezabýval skutečností, že má na území České republiky kvalitní rodinné a sociální zázemí, je pak nepravdivé. Žalovaný se těmito skutečnostmi zabýval v souvislosti s posouzením existence důvodů pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III, přičemž konstatoval, že žalobce nemá v České republice žádné přímé rodinné vazby, když na zdejším území pobývají jen jeho známí a vzdálení příbuzní.

[12] Pokud se jedná o námitky týkající se nezohlednění epidemiologické situace ve Španělsku, k těm postačí uvést, že žalovaný rozhodoval o žádosti stěžovatele v době před vypuknutím pandemie nemoci COVID-19. V průběhu řízení před krajským soudem pak stěžovatel v tomto směru nevznesl žádnou argumentaci, přičemž v jejím uplatnění mu nic nebránilo. K tomu lze připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, a že v souladu s ustanovením st. 1 při přezkoumání rozhodnutí vychází krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V projednávané věci přitom nepřipadá v úvahu ani prolomení na podkladě zásady non-refoulement zakotvené v Ženevské úmluvy, neboť se nejedná o případ, kdy by měl být stěžovatel vrácen do země, ve které by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.

[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle

[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o větu první ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

[15] S kasační stížností spojil stěžovatel také návrh na přiznání odkladného účinku. O tomto návrhu však Nejvyšší správní soud nerozhodoval, jelikož odkladný účinek působí jen do skončení řízení před soudem a soud rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí. Rozhodnutí o odkladném účinku by tak skončením řízení o kasační stížnosti pozbylo smyslu.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 9. září 2020

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu