Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 165/2024 - 52

IV.

[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, o nichž rozhodoval před krajským soudem specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. , č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

[8] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon. Ostatně Nejvyšší správní soud se již zabýval obdobnou argumentací žalobce ve věci dříve vydaného rozhodnutí o povinnosti opustit území v rozsudku ze dne 23. 2. 2022, č. j. (tam také blíže k věci stěžovatele). Důvody přijatelnosti kasační stížnosti se stěžovatel v kasační stížnosti vůbec nevěnoval.

[9] Nejvyšší správní soud se již opakovaně zabýval námitkami obsaženými v kasační stížnosti. K implicitně namítané nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí a rozsudku krajského soudu lze odkázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. , ze dne 29. 7. 2004, č. j. , ze dne 1. 6. 2005, č. j. , a ze dne 21. 8. 2008, č. j. , ze dne 23. 7. 2008, č. j. , ze dne 23. 7. 2009, č. j. , ze dne 28. 3. 2013, č. j. , ze dne 16. 7. 2014, č. j. atp. Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány i krajský soud dostatečně posoudily tvrzený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele, resp. důsledky povinnosti opustit území EU pro stěžovatele. Krajský soud argumentaci správních orgánů náležitě přezkoumal a ztotožnil se s jejich závěry. Kasační soud dodává, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. , či ze dne 29. 6. 2017, č. j. ). Takové vady Nejvyšší správní soud neshledal. Nejvyšší správní soud dodává, že i skutkový stav byl zjištěn dostatečně a v souladu s judikaturou, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. , ze dne 18. 12. 2003, č. j. , ze dne 17. 6. 2004, č. j. , ze dne 21. 12. 2005, č. j. , ze dne 13. 8. 2008, č. j. , ze dne 27. 1. 2009, č. j. .

[10] Nejvyšší správní soud připomíná, že vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území sice již ze své povahy představuje méně intenzivní zásah do soukromého a rodinného života cizince než rozhodnutí o správním vyhoštění, judikatura ale dovodila, že i v tomto případě je třeba se přiměřeností dopadů tohoto rozhodnutí do života cizince zabývat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. ). Nejvyšší správní soud považuje za vstřícné, že správní orgány nepřistoupily k rozhodnutí o správním vyhoštění, ale pouze k mírnějšímu donucovacímu opatření v podobě povinnosti opustit území. S rozhodnutím o povinnosti opustit území se totiž nepojí zákaz opětovného vstupu na území Česka, což není bez významu. Dopad tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince je logicky méně intenzivní. Nepřiměřenost zásahu, který představuje správní vyhoštění, totiž spočívá hlavně v tom, že se cizinci po určitou (někdy i výrazně dlouhou) znemožňuje návrat za rodinou, kterou zanechává v Česku. To ale v případě povinnosti opustit území nehrozí. Stěžovatel má možnost požádat si na zastupitelském úřadě o dlouhodobější pobytové oprávnění, jestliže k tomu splní příslušné zákonné podmínky.

[11] Přiměřeností dopadů rozhodnutí o povinnosti cizince opustit území členských států EU podle § 50a zákona o pobytu cizinců do jeho soukromého a rodinného života se Nejvyšší správní soud zabýval již např. v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. , ze dne 27. 2. 2020, č. j. , nebo ze dne 27. 6. 2022, č. j. . Následně tak učinil rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. . Postup správních orgánů i krajského soudu uvedené judikatuře plně odpovídá. Aby i samotná povinnost opustit území mohla představovat nepřiměřený zásah do práva chráněného čl. 8 EÚLP, musely by zde existovat skutečně výjimečné okolnosti, v jejichž důsledku by se již vycestování cizince neslučovalo s právem na soukromý a rodinný život. Takové významné okolnosti však v tomto případě dány nejsou.

[12] Krajský soud, resp. správní orgány se podle Nejvyššího správního soudu nedopustily žádných pochybení, která by zakládala přijatelnost kasační stížnosti, či dokonce potřebu jejímu vyhovění. Správní orgány přihlížely ke konkrétním okolnostem daného případu a skutečnost, že je vyhodnotily v neprospěch stěžovatele, nemá bez dalšího za následek nezákonnost či vadnost jejich rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. ). Správní orgány ve svých rozhodnutích uvedly i okolnosti, ze kterých vycházely při úvahách o uložení povinnosti opustit území EU; jedná se o nejmírnější opatření vůči osobě, jež není držitelem žádného platného oprávnění k pobytu na území České republiky, které nemá žádné negativní dopady do budoucna. Nutné je také zdůraznit, že v případě stěžovatele jde už o čtvrté rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky (resp. území členských států Evropské unie). Poté, co si stěžovatel vyřídí příslušná pobytová oprávnění, mu nic nebrání v tom, aby se na území České republiky vrátil. S rodinou po dobu své nepřítomnosti může udržovat kontakt prostřednictvím moderních telekomunikačních technologií nebo sociálních sítí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. ).

[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle

[14] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle věty první ve spojení s , podle kterých, nestanovíli tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. , část III. 4., usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. ). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Osoba zúčastněná na řízení má podle právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Tak tomu v projednávané věci nebylo, Nejvyšší správní soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil.

[15] Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. , č. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. října 2024

Tomáš Foltas

předseda senátu