Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Afs 186/2020 - 32

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: P. N., zastoupený Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem, sídlem Údolní 2997, Tábor, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 39/61, Ústí nad Labem, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v provedení daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2010 a 2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2020, č. j. - 53,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2020, č. j. - 53, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Nezákonný zásah žalobce spatřoval v provedení daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2010 a 2011, zahájené v rozporu s , daňový řád, tj. bez předchozí výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení.

[2] Krajský soud vyšel z toho, že zahájení daňové kontroly, k němuž došlo dne 2. 8. 2016 (viz protokol č. j. 1836265/16/2514-60561-501811), předcházely – vedle žalobcem podaných daňových přiznání k dani z příjmů fyzických osob – výzvy žalovaného ze dne 18. 9. 2015 k poskytnutí údajů adresované třetím osobám (bankovním institucím); odpovědi těchto osob na výzvy, včetně odpovědi Komerční banky, a. s., která žalovanému zaslala přehled transakcí na žalobcových účtech v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2014; dále anonymní podnět ze dne 12. 3. 2015 a písemnost nazvaná jako Vyhodnocení podnětu (ze dne 18. 1. 2016, č. j. 36533/16/2514-60562-505699, založená ve veřejné části spisu v anonymizovaném znění, v neveřejné části v úplném znění), v níž žalovaný uvedl skutečnosti, které zjistil z dostupných evidencí k osobě žalobce. Konkrétně konstatoval, že z porovnání výpisu z bankovního účtu žalobce vedeného u Komerční banky č. 786997840227/0100 a jím podaných daňových přiznání vyplynulo, že obdržené platby za rok 2010 převyšují příjmy žalobce dle , o daních z příjmů o částku v přibližné výši 5,2 mil. Kč; v roce 2011 bylo na bankovní účet žalobce připsáno cca 3,3 mil. Kč, zatímco v daňovém přiznání za toto zdaňovací období žalobce uvedl úhrn příjmů od všech zaměstnavatelů dle zákona o daních z příjmů ve výši cca 60 tis. Kč, příjmy podle téhož zákona ve výši cca 3 mil. Kč, výdaje ve výši 2,6 mil. Kč a úhrn částek snižujících základ daně z příjmů ve výši cca 381 tis. Kč.

[3] Na základě uvedených zjištění krajský soud dospěl k závěru, že informace vztahující se k dani z příjmů žalobce za zdaňovací období let 2010 a 2011, které měl žalovaný k dispozici před zahájením daňové kontroly, byly toliko indiciemi, z nichž nebylo možné zformulovat dostatečně spolehlivý závěr o nesprávnosti výše poslední známé daňové povinnosti. Krajský soud připomněl, že nesoulad mezi celkovou výší částek připsaných v letech 2010 a 2011 na žalobcův bankovní účet a mezi příjmy uvedenými v daňových přiznáních ještě nutně nemusí znamenat, že žalobce nějaké příjmy nezdanil. Dle krajského soudu nebylo možné bez dalšího předpokládat, že všechny částky připsané na žalobcův účet byly příjmy samotného žalobce a podléhaly dani z příjmů (mohlo se jednat o příjmy, které nejsou předmětem daně nebo které jsou od daně osvobozeny). Tuto skutečnost bylo nutno nejprve prověřit, k čemuž slouží institut daňové kontroly. Žalovaný proto nepochybil, pokud za daného stavu přistoupil k zahájení daňové kontroly, neboť neměl spolehlivé poznatky (ale toliko indicie) o rozdílu mezi celkovou výší částek připsaných na žalobcův bankovní účet a údaji uvedenými v daňových přiznáních. Ani podnět, jehož vyhodnocení vedlo žalovaného k zahájení daňové kontroly, neobsahoval dle krajského soudu dostatečně konkrétní informace nasvědčující tomu, že žalobce ve zdaňovacích obdobích let 2010 a 2011 nepřiznal ke zdanění veškeré zdanitelné příjmy a že by mělo dojít k doměření daně. Zjištění žalovaného učiněná před zahájením daňové kontroly proto nepostačovala pro závěr, že v podaných řádných daňových tvrzeních (přiznáních) absentují relevantní skutečnosti, a tedy dle krajského soudu nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 daňového řádu.

II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika stěžovatele

[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž předně namítal, že krajský soud nerespektoval princip kontradiktornosti řízení jakožto jednu ze záruk spravedlivého procesu plynoucích z d (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. ), neboť je nepřípustné, aby docházelo k pozměňování důvodů rozhodování správních orgánů a k jejich napravování (vylepšování) soudem. Stěžovatel se dále domníval, že žalovaný disponoval dostatkem poznatků o nesprávné výši stanovené daně, a proto byl povinen (namísto zahájení daňové kontroly) nejprve vyhotovit výzvu k podání dodatečného daňového přiznání. Zjistil-li žalovaný v rámci vyhledávací činnosti, že stěžovatel obdržel platby od svých stálých odběratelů ve výši značně přesahující příjmy přiznané ke zdanění, bylo možné na základě těchto poznatků zformulovat dostatečně spolehlivý závěr o tom, že poslední známá daňová povinnost stěžovatele byla stanovena v nesprávné výši. Stěžovatel rovněž namítal, že se opakovaně neúspěšně domáhal seznámení s písemností Vyhodnocení podnětu v jejím úplném (nikoli anonymizovaném) znění. To mu však bylo upřeno s odkazem na povinnost mlčenlivosti dle a násl. , daňový řád, přestože se jednalo o důkaz zásadního významu pro posouzení otázky oprávněnosti zahájení daňové kontroly bez vyhotovení výzvy. Stejně tak důkaz anonymním udáním (podnětem) byl poprvé proveden až při ústním jednání soudu, z čehož stěžovatel dovozoval krácení na právu na spravedlivý proces.

[5] Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že argumentace stěžovatele vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. , který se vztahuje k občanskému soudnímu řízení. Nelze jej tedy uplatnit v řízení vedeném podle , (dále jen „“). Žalovaný připomněl, že ve správním soudnictví je správní orgán povinen soudu předložit správní spis. Soud má tedy k dispozici veškeré podklady, které vyhodnotí nezávisle na tom, jakým způsobem je posoudil správní orgán. V nyní souzené věci se tak krajský soud sám na základě předloženého správního spisu zabýval otázkou, zda měl žalovaný před zahájením daňové kontroly dostatek informací pro vydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání dle daňového řádu. Měl-li žalovaný před zahájením daňové kontroly k dispozici pouze přehled transakcí na bankovním účtu stěžovatele, které porovnal s údaji v daňových přiznáních, nebylo možné bez dalšího předpokládat, že všechny částky na tento účet připsané jsou skutečně příjmy stěžovatele a podléhají dani z příjmů fyzických osob. Žalovaný se proto ztotožnil se závěry krajského soudu, že s ohledem na tehdejší stav poznatků nebyl povinen vyzvat žalobce k podání dodatečného daňového přiznání dle daňového řádu, ale naopak byl oprávněn přistoupit přímo k zahájení daňové kontroly.

[6] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž setrval na názoru, že ve správním soudnictví krajský soud nemůže nahrazovat skutkové či právní závěry správního orgánu. Rovněž zopakoval, že v řízení před žalovaným nebyl seznámen s obsahem klíčového důkazu, o který žalovaný opřel svůj procesní postup, a tedy nemohl účinně namítat jeho nezákonnost. Stejnou vadou je dle stěžovatele zatíženo i řízení před krajským soudem, který navíc žalobu zamítl z jiných důvodů, než o které opřel svůj postup žalovaný.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.

[8] V projednávaném případě je mezi účastníky řízení veden spor o to, zda byly naplněny podmínky pro zahájení a provedení daňové kontroly bez toho, že by došlo k předchozímu vydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 daňového řádu, a zda se žalovaný dopustil nezákonného zásahu, provedl-li u stěžovatele daňovou kontrolu bez této výzvy.

[9] Podle § 143 odst. 1 daňového řádu platí, že daň lze doměřit na základě dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování, nebo z moci úřední. Podle odst. 3 téhož ustanovení zákona k doměření z moci úřední může dojít pouze na základě výsledku daňové kontroly. Zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, postupuje podle § 145 odst. 2.

[10] Podle § 145 odst. 2 daňového řádu pokud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně doměřit daň podle pomůcek.

[11] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně poukázal na skutečnost, že výkladem citovaných ustanovení daňového řádu se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. - 55, č. 3566/2017 Sb. NSS. V něm vyslovil, že „zákonodárce vytvořil za účelem dosažení pokud možno správného stanovení daně jistou hierarchii postupů správce daně. Její základní logikou je postupné posilování vrchnostenské stránky správy daní a oslabování její ‚dialogické‘ či kooperativní stránky. Jinak řečeno, daňový subjekt má zásadně napravit svoji chybu, jež jde k tíži fisku, sám. Pokud to neudělá a správce daně jinak než daňovou kontrolou, tedy jinak než uplatněním nejsilnějšího a nejkomplexnějšího kontrolního postupu, jejž má k dispozici, zjistí, že daň má být vyšší, než jak bylo posledně stanoveno, má správce daně dát daňovému subjektu prostor k nápravě“. Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že správce daně má nejprve vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud se jinak než na základě daňové kontroly dozví o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že by daňovému subjektu měla být určitá daň doměřena. Z tohoto pravidla připustil výjimku, podle které „jen výjimečně, pokud by samotné zpravení daňového subjektu o tom, jaké informace má správce daně k dispozici, mohlo vést ke zmaření cíle správy daní, tedy správného stanovení daně, lze od výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení upustit a bez dalšího u daňového subjektu zahájit daňovou kontrolu“. Zároveň rozšířený senát doplnil, že povinnost postupovat nejprve podle § 145 odst. 2 daňového řádu se neuplatní tehdy, zahajuje-li správce daně daňovou kontrolu bez konkrétních důvodů vztažených ke kontrolovanému daňovému subjektu.

[12] V nyní posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že důvodem, pro který správce daně nevydal výzvu podle § 145 odst. 2 daňového řádu, ale rovnou přistoupil k zahájení daňové kontroly, byla skutečnost, že informace, kterými žalovaný před zahájením daňové kontroly disponoval, nepostačovaly k náležitému zformulování výzvy a k učinění dostatečně spolehlivého závěru, že daň byla stanovena v nesprávné výši. Informace, kterými žalovaný před zahájením daňové kontroly disponoval, byly dle krajského soudu pouhými indiciemi, na jejichž základě nemohl ve smyslu § 145 odst. 2 daňového řádu důvodně předpokládat, že daň bude stěžovateli skutečně doměřena.

[13] S výše uvedeným posouzením krajského soudu se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Z předložených výpisu ze soukromého bankovního účtu stěžovatele vedeného u Komerční banky a z jejich porovnání s podanými daňovými přiznáními jednoznačně vyplynulo, že na uvedený účet byly připisovány peněžní prostředky od stálých odběratelů stěžovatele, které nebyly obsaženy v daňových přiznáních, a tedy neodpovídaly daňovým tvrzením stěžovatele. Ačkoli v daný okamžik nebylo zřejmé, zda tyto příjmy skutečně jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, anebo podléhají či nepodléhají osvobození od daně, existoval důvodný předpoklad, že k doměření daně z příjmů dojde, i když ještě nemohla být najisto postavena její výše. Přestože následně bylo třeba provést dokazování za účelem stanovení konkrétní částky příjmů podléhajících dani (včetně ověření, zda skutečně došlo k jejich zdanění či nikoli), zjištěná existence transakcí na soukromém bankovním účtu stěžovatele založila důvodný předpoklad, že daň bude doměřena, neboť příjmy, které byly připsány na soukromý bankovní účet stěžovatele a jejichž konkrétní výše byla žalovanému známa, značně převyšovaly stěžovatelem uvedené příjmy v daňových přiznáních.

[14] V nyní projednávaném případě tak byla daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2010 a 2011 zatížena vadou spočívající v nevydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 daňového řádu, a rozsudek krajského soudu z tohoto důvodu neobstojí. Bylo tedy nadbytečné zabývat se dále námitkou stěžovatele, zda se krajský soud v řízení dopustil porušení principu kontradiktornosti jakožto jedné ze záruk spravedlivého procesu.

[15] Vzhledem k tomu, že v souzené věci představoval přehled transakcí obsažený ve výpisech z bankovního účtu stěžovatele (poskytnutý Komerční bankou), ve spojení s podanými daňovými přiznáními, dostatečný podklad pro závěr o naplnění důvodného předpokladu pro doměření daně ve smyslu § 145 odst. 2 daňového řádu, nebyl dle Nejvyššího správního soudu stěžovatel nijak krácen na svých právech, byla-li mu písemnost nazvaná jako Vyhodnocení podnětu (č. j. 36533/16/2514-60562-505699, týkající se vedle stěžovatele také jiného daňového subjektu, jehož údaje byly ve veřejné části spisu anonymizovány) poskytnuta pouze v této anonymizované podobě. I anonymizovaná verze této písemnosti totiž poskytovala dostatek informací pro učinění spolehlivého závěru, že stěžovateli bude daň doměřena. Jak bylo uvedeno výše, z obsahu této písemnosti vyplynulo, že žalovaný ve vztahu k osobě stěžovatele vycházel z dostupných evidencí a porovnáním výpisu z účtu stěžovatele č. 786997840227/0100 a jím podaných daňových přiznání zjistil, že obdržené platby za rok 2010 převyšují příjmy podle § 7 zákona o daních z příjmů uvedené v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob o částku přibližně 5,2 mil. Kč a v roce 2011 bylo na tentýž účet připsáno přibližně 3,3 mil. Kč, zatímco v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2011 stěžovatel uvedl úhrn příjmů od všech zaměstnavatelů podle § 6 zákona o daních z příjmů ve výši cca 60 tis. Kč, příjmy podle § 7 téhož zákona ve výši cca 3 mil. Kč, výdaje ve výši cca 2,6 mil. Kč a úhrn částek snižujících základ daně ve výši cca 381 tis. Kč.

[16] V projednávané věci není rozhodné, zda dostatečně konkrétní údaje pro doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2010 a 2011 obsahoval již anonymní podnět ze dne 12. 3. 2015, jak stěžovatel namítal v kasační stížnosti. Svou žalobou stěžovatel napadl zahájení daňové kontroly, proto se soud musel zabývat naplněním podmínek pro její provedení k okamžiku, kdy byla skutečně zahájena. Klíčové proto je, že žalovaný k zahájení daňové kontroly přistoupil po ukončení vyhledávací činnosti, kdy se jinak než na základě daňové kontroly dozvěděl o skutečnostech nasvědčujících tomu, že by stěžovateli měla být daň doměřena. V tu chvíli nemohl daňovou kontrolu zahájit jinak, než po předchozím vydání výzvy dle § 145 odst. 2 daňového řádu (ledaže by shledal existenci výjimky naznačené v usnesení rozšířeného senátu č. j. - 55, kterou by však byl povinen náležitě a přezkoumatelně odůvodnit). Dle Nejvyššího správního soudu nedošlo ani k namítanému porušení práva na spravedlivý proces, které stěžovatel spatřoval v tom, že jej žalovaný s uvedeným podnětem neseznámil. Vzhledem k tomu, že krajský soud provedl toutou důkaz při ústním jednání, stěžovatel měl možnost se s ní seznámit, vyjádřit se k jejímu obsahu a reagovat na něj, což také v řízení učinil.

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší správní soud podle napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud ve smyslu vázán závěry vyslovenými v tomto rozsudku, a tedy opětovně posoudí (v intencích judikatury Nejvyššího správního soudu, především závěrů rozšířeného senátu vyslovených v usnesení č. j. - 55), zda se žalovaný zahájením a provedením daňové kontroly bez předchozí výzvy dle daňového řádu dopustil nezákonného zásahu.

[18] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. září 2020

JUDr. Filip Dienstbier

předseda senátu