Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
3 Ads 64/2023 - 27.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Ads 64/2023 - 27
[4] Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. “).
[5] Stěžovatelka namítla, že ustanovení § 15 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění nemůže být na její situaci přiléhavé, neboť bylo v její situaci objektivně nesplnitelné. Dále namítla, že argument soudu, dle kterého je právní úprava pro zaměstnankyně a OSVČ odlišná proto, aby nedocházelo ke zneužívání dávky nemocenského pojištění ze strany OSVČ, může dávat smysl pouze v situaci, kdy žena otěhotní poprvé. V nyní posuzované věci však rozhodnutí vycházející z odlišného přístupu k OSVČ postrádá objektivní a rozumné důvody a žalobkyně tak byla rozhodnutím diskriminačně dotčena v právu na hmotné zajištění v době mateřství a v právu na pomoc státu při péči o dítě. Na základě protiústavního výkladu a aplikace (protiústavní) právní úpravy tedy došlo k zásahu do jejího práva dle čl. 26 odst. 3 věty druhé ve spojení s čl. 3 odst. 1 , čl. 32 odst. 5 ve spojení s čl. 3 odst. 1 , a dále čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Rovněž uvedla, že nemůže být ústavně konformní výklad právní úpravy provedený soudem, dle kterého právní úprava brání OSVČ si dávku „předplatit“, zatímco zaměstnankyně si fakticky tuto dávku u druhého dítěte předplatit může. Soud dostatečně neposoudil, že předmětem sporu je dávka PPM, která se odvíjí od výdělečné činnosti ženy a nikoli o sociální dávku, a tedy má jít o rozdílný přístup k tomu, zda může dojít ke zneužití dávky. Také se jedná o událost, která nastává přibližně 2x za život ženy. Soudem předkládaný výklad právní úpravy vzniku nároku na PPM dle § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění je diskriminační vůči ženám – OSVČ, jelikož tento nárok vznikne u druhého dítěte pouze ženě – zaměstnankyni, přestože účel této dávky a okolnosti jejího vzniku jsou u OSVČ i u zaměstnankyň totožné. Soudní výklad předmětných ustanovení de facto nutí ženu – OSVČ podnikatelskou činnost nepřerušit a dále vykonávat výdělečnou činnost v době, po kterou se má primárně starat o nezletilé dítě, případně další dítě nemít. Tento výklad je v rozporu s účelem předmětné dávky, která má ženě poskytnout sociální jistotu během těhotenství. Navíc těhotenství nelze přesně naplánovat, proto nelze ani tvrdit, že ženy mohou ovlivnit, kdy a zda jim vznikne nárok na tuto nemocenskou dávku. V dané věci není rozhodné, že OSVČ a zaměstnankyně mají odlišné postavení a rozdílný charakter výdělečné činnosti. Podstatou je, že daná právní úprava postrádá objektivní a rozumné důvody pro rozdílné zacházení se ženami – OSVČ a ženami – zaměstnankyněmi, pokud se starají o děti do 4 let věku. S touto argumentací se soud nevypořádal. Rozsudek č. j. 5 Ads 317/2019 14 , na který odkázal městský soud, není na posuzovanou věc přiléhavý. Rozsudek č. j. 1 Ads 346/2017 34 , může vést i k opačnému závěru, než k jakému dospěl městský soud, a to že § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění je diskriminační vůči OSVČ. Městský soud ostatně tento rozsudek pouze citoval, aniž by provedl test limitace rovností. Nelze tedy dospět k závěru, že by bylo sporné ustanovení v souladu s ústavním pořádkem. Městský soud dále nesprávně posoudil právní otázku postavení stěžovatelky ve vztahu k zaměstnancům a jejich zvýhodnění při stanovení PPM, když nezohlednil zvláštní povahu sociální události a účely, které má bez rozdílu činnosti zajišťovat PPM, a které jsou dány i s ohledem na mezinárodní závazky České republiky. Stěžovatelka konečně uvedla, že soud nehodnotil kombinaci omezení v rámci celkového nastavení pravidel PPM, a proto nesprávně posoudil právní otázku, zda byla stěžovatelka na základě právní úpravy diskriminována; při posuzování úpravy ochranné doby a rozsahu účasti nevzal v úvahu účely PPM. Napadený rozsudek je nadto zčásti nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, o co soud opřel závěr o adekvátní nerovnosti vzniku nároku podle § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění pro zaměstnankyně a OSVČ, když pouze stručně uvedl, že OSVČ si nárok na PPM nemůže předplatit, avšak již neuvedl, z jakého důvodu si zaměstnankyně tento identický nárok předplatit může.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že námitky stěžovatelky jsou nedůvodné a neobsahují žádné nové skutečnosti. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[7] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a s. ř. s. s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639 , č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí městského soudu existuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení ve smyslu uvedeném pod bodem (4) půjde především tehdy, pokud soud: a) nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu zdejší soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128 ; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[8] Nejvyšší správní soud v minulosti již opakovaně judikoval, že postavení zaměstnanců (zaměstnankyň) a OSVČ je v českém právním řádu natolik odlišné, že tyto skupiny z hlediska jejich účasti na nemocenském pojištění (včetně prvků právní úpravy PPM) fakticky nelze srovnávat (viz rozsudek ze dne 9. 5. 2023, č. j. 3 Ads 20/2021 34 , nebo již zmiňovaný rozsudek č. j. 5 Ads 317/201914 ). Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1829/23 , kterým odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 20/2021 34 , mimo jiné uvedl, že „[p]okud jde o nepřímou diskriminaci žen, pak jejich znevýhodnění plyne již ze samotného mateřství, které z biologických a sociálních důvodů více zatěžuje ženy oproti mužům. Účelem peněžité pomoci v mateřství je tuto faktickou nerovnost snižovat. To, že tak podle stěžovatelky právní úprava nečiní dostatečně (alespoň co se týče žen samostatně výdělečně činných) a odrazuje ženy od podnikání, je […] věc k řešení pro politickou reprezentaci, nikoliv pro moc soudní.“ (zvýraznění doplněno). V nálezu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02 , Ústavní soud dále uvedl, že „určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob proti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena z porušení principu rovnosti. […] V oblasti práv sociálních, v nichž je stát začasté povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složité rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce mnohem větším prostorem k uplatnění představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní“.
[9] Stěžovatelka v žalobě i kasační stížnosti fakticky pouze zcela obecně namítá protiústavnost § 15 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění, které dle ní nedůvodně diskriminuje ženy – OSVČ oproti ženám – zaměstnankyním. Jinými slovy řečeno, stěžovatelka napadá dílčí prvek právní úpravy PPM, respektive dílčí odlišnost mezi systémy nemocenského pojištění u zaměstnankyň a OSVČ, aniž by však tyto systémy mezi sebou v jejich komplexnosti jakkoli porovnala, či aby své argumenty blíže vysvětlila. S ohledem na shora odkazovanou judikaturu je zřejmé, že taková žaloba (a zejména i nyní řešená kasační stížnost) nemůže v soudním přezkumu obstát. Nejvyšší správní soud i Ústavní soud opakovaně dospěly k závěru, že postavení zaměstnankyň a OSVČ je v českém právním řádu natolik odlišné, že tyto skupiny z hlediska jejich účasti na nemocenském pojištění fakticky nelze srovnávat. Jestliže se tedy stěžovatelka namísto jakékoli komplexnější argumentace omezila na vyjádření pouhého nesouhlasu s dílčím ustanovením zákona o nemocenském pojištění, lze považovat argumentaci krajského soudu, který se ostatně na některé ze shora citovaných judikátů výslovně odvolával, za zcela dostačující a odpovídající ustálené judikatuře vrcholných soudů.
[10] Kasační soud v tomto ohledu připomíná, že správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Obsah, rozsah a kvalita žaloby (i kasační stížnosti) tedy předurčuje obsah, rozsah a míru podrobnosti následného soudního přezkumu a rozhodnutí. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatelku; takovým postupem by přestal být nestranným arbitrem sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 78 , č. 2162/2011 Sb. NSS). Stěžovatelka v žalobě pouze zcela obecně namítla, že sporovaná zákonná úprava je v rozporu s účelem PPM, že tato úprava „postrádá objektivní a rozumné důvody zacházet jinak se ženami OSVČ a ženami zaměstnankyněmi“, a že je v rozporu s čl. 11 odst. 2 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen. S ohledem na veškerou shora citovanou judikaturu nebylo za této situace povinností krajského soudu domýšlet za stěžovatelku důvody, pro které by měla sporovaná úprava objektivní a rozumné důvody postrádat, jestliže stěžovatelka sama žádné neuvedla. Stejně tak argumentace účelem předmětné dávky nemohla obstát bez zasazení do širšího kontextu rozdílů mezi postavením zaměstnankyň a OSVČ v rámci českého právního řádu. Konečně, jestliže soud na základě obecné žalobní argumentace v souladu s judikaturou kasačního soudu uvedl, že postavení zaměstnankyň a OSVČ z hlediska jejich účasti na nemocenském pojištění fakticky nelze srovnávat, nebylo jeho povinností blíže se z vlastní iniciativy zabývat tím, proč zákonodárce zvolil možnost v jednom systému si dávku „fakticky předplatit“ a v druhém nikoli, jelikož stěžovatelka ani k tomuto v žalobě ničeho neuvedla. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že se krajský soud se všemi žalobními námitkami vypořádal srozumitelně a v rozsahu odpovídajícímu žalobní argumentaci, a napadený rozsudek tedy splňuje požadavky na přezkoumatelnost odůvodnění vyplývající z ustálené judikatury tohoto soudu (viz např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52 , či ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44 , č. 689/2005 Sb. NSS).
[11] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti, a proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[12] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. s. ř. s. , ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33 , č. 4170/2021 Sb. NSS, podle kterého posouzení přijatelnosti kasační stížnosti představuje zjednodušený meritorní přezkum). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice měla ve věci plný úspěch, náhrada nákladů řízení jí však v tomto typu řízení přiznána být nemohla. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků.
Poučení : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. ).
V Brně dne 7. srpna 2024
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu