Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 89/2024 - 49

[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou systémových nedostatků polského azylového systému. Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že „[n]eníli možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4y základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát“.

[13] Systémové nedostatky dle citovaného ustanovení tedy mohou být překážkou přemístění cizince. K povaze těchto nedostatků je však třeba uvést, že musí dosahovat takové intenzity, aby hrozilo riziko porušení y základních práv Evropské unie. Ten stanoví, že „[n]ikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení“. Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. : „Deklarace systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností nutně známých zjišťujícímu orgánu jednoznačné, že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíli nařízení Dublin III zajištěn za účelem předání do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo v rozporu s lidskoprávními standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie.“

[14] V otázce azylového řízení mezi členskými státy platí vzájemná důvěra, žadatel tak musí uvést hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v polském azylovém řízení, jež musí podepřít relevantními důkazy. K principu vzájemné důvěry se vyslovil Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 7. 6. 2016, č. j. : „Evropský azylový systém je totiž založen na domněnce vzájemné důvěry a na předpokladu, že zacházení s žadateli o azyl v každém členském státě splňuje požadavkyy základních práv EU, Ženevské Úmluvy i Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Tato domněnka je vyvratitelná, to však neznamená, že jakékoli porušení základního práva členským státem automaticky znemožňuje přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu. Je tomu tak pouze tehdy, jeli třeba se vážně obávat, že dochází systematickým nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení.“ K principu vzájemné důvěry a domněnce dodržování lidských práv srov. též rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011, ve spojených věcech N. S. proti Secretary of State for the Home Department, C–411/10, a M. E. a další proti Refugee Applications Commissioner a Minister for Justice, Equality and Law Reform, C493/10.

[15] Nejvyšší správní soud se již systémovými nedostatky azylového systému v Polsku několikrát zabýval a opakovaně konstatoval, že tento azylový systém takovými nedostatky netrpí – srov. např. rozsudky ze dne 26. 5. 2016, č. j. , ze dne 22. 3. 2016, č. j. , ze dne 22. 3. 2016, č. j. , či z recentní judikatury usnesení NSS ze dne 31. 5. 2023, č. j. .

[16] Ani v nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení žalovaného či krajského soudu při hodnocení azylového systému Polska, které by odůvodňovalo přijatelnost kasační stížnosti. Žalovaný vycházel ze zprávy Informace OAMP Polsko, Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém ze dne 24. 5. 2023, ze které existence systémových nedostatků polského azylového systému nevyplývá, a stěžovatel ve správním řízení nic konkrétního v tomto ohledu ani neuváděl.

[17] V napadeném rozsudku krajský soud konstatoval, že jsou stěžovatelova tvrzení ohledně systémových nedostatků zcela obecná a nepodložená, s čímž zdejší soud souhlasí. Stěžovatel bez jakéhokoliv důkazu povšechně tvrdil, že se nedostatky týkají azylových řízení, pokud jde o podmínky přijetí žadatelů běloruské a ruské státní příslušnosti; dále bez bližší konkretizace tvrdil, že v Polsku nejsou respektována lidská práva žadatelů o azyl a odkázal na zprávu Amnesty International – stav lidských práv v Polsku v roce 2021 a dále na blíže nespecifikovaná vyjádření ECRE a Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a obecně též na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Stěžovatel tedy neuvedl, jaké konkrétní skutkové zjištění mělo být učiněno z konkrétního důkazního prostředku. Právě tím se nyní posuzovaná věc liší od jinak obdobných situací, kdy Nejvyšší správní soud shledal pochybení krajského soudu, který bez dalšího přešel konkrétně označené důkazní návrhy podporující zcela konkrétní tvrzení (viz např. rozsudky NSS ze dne 16. 9. 2019, č. j. , ze dne 3. 6. 2022, č. j. , či ze dne 28. 4. 2023, č. j. ). V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud v postupu krajského soudu neshledal pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, potažmo na hmotněprávní postavení stěžovatele.

[18] Nutno podotknout, že na rozdíl od žaloby již kasační stížnost obsahuje několik důkazů, které jsou konkrétně označeny a stěžovatel sdělil, co konkrétního z nich má vyplývat. Nejvyšší správní soud k nim však podle nemohl přihlédnout s ohledem na povahu řízení o kasační stížnosti – úkolem Nejvyššího správního soudu je primárně přezkoumat závěry krajského soudu, které zaujal k jednotlivým skutkovým a právním otázkám; všechny skutečnosti a je prokazující důkazy, které jsou rozhodné pro zjištění skutkového stavu věci, tedy musí žalobce (pozdější stěžovatel) uvést a navrhnout již před krajským soudem. Opačný přístup, tj. přihlížení ke skutečnostem a důkazům uplatněným poprvé v kasační stížnosti, by prakticky popřel kasační princip, na němž je toto řízení o mimořádném opravném prostředku postaveno (např. rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2012, č. j. ; k možnosti aplikace při přezkumu rozhodnutí podle zákona o azylu viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2022, č. j. , bod [28] a tam citovanou judikaturu). Nadto ani tvrzení uvedená v kasační stížnosti, která stěžovatel podepřel návrhy důkazů, nejsou způsobilá změnit výsledek řízení, neboť se vztahují dílem k hrozbě pronásledování v Ruské federaci (ta bude posouzena polskými orgány v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu) a dílem k systémovým nedostatkům polského azylového systému, které však nejsou s to doložit.

[19] Pokud jde o systémové nedostatky polského azylového systému, stěžovatel v kasační stížnosti uvádí především „nepřímé porušení principu nonrefoulment“, které spatřuje v nebezpečí, že nebudou vzaty v potaz všechny relevantní okolnosti jeho případu a stěžovatel bude navrácen do Ruské federace. Takové tvrzení je však spekulativní a stěžovatel navzdory hojnému odkazování na zprávy o stavu azylového řízení v Polsku nikterak nedokládá, že by v Polsku systémově docházelo k ignorování azylově relevantních skutečností. Jeho obava z nuceného návratu do Ruské federace je tak v zásadě hypotetická, a to včetně jeho spekulace, že by teoreticky mohlo být rozhodnuto o jeho navrácení dříve, než proběhne přezkum rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu ze strany polských soudů. Uvedené stěžovatelovy obavy bez konkrétní indicie svědčící o tom, že Polsko neposuzuje řádně žádosti o mezinárodní ochranu, o systémových nedostatcích azylového systému nevypovídají (obdobně srov. výše citovaný rozsudek č. j. , bod [27]).

[20] Stěžovatel vznáší rovněž výtky vůči polskému justičnímu systému v obecné rovině (resp. zpochybňuje nezávislost a nestrannost polských soudů). Neuvádí však, jak by se mohly tyto nedostatky polské justice konkrétně projevit v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Sice tvrdí, že byla v Polsku zřízena Komise pro vyšetřování ruských vlivů na bezpečnost v Polsku, jejíž pravomoci jsou znepokojivé a která může například pro spojitost s Ruskem ohrozit politické aspirace konkrétních osob, to však nevypovídá nic o stěžovatelově možnosti získat v Polsku některou z forem mezinárodní ochrany či o podmínkách řízení o jeho žádosti.

[21] Stěžovatel dále namítl, že měl žalovaný využít diskrečního oprávnění dle § 17 odst. 1 nařízení Dublin III, dle něhož „[o]dchylně od čl. 3 odst. 1 [podle tohoto ustanovení se stát příslušný pro projednání žádosti o mezinárodní ochranu určuje podle v nařízení uvedených kritérií] se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný“. Podle bodu 17 odůvodnění nařízení lze diskreční oprávnění využít zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny.

[22] Žalovaný byl povinen odůvodnit, proč k využití diskrečního oprávnění nepřistoupil – diskrece nemůže být bez jakýchkoliv limitů, jedná se o správní uvážení, jehož zákonnost podléhá přezkumu ze strany správních soudů (srov. např. rozsudky NSS ze dne 5. 1. 2017, č. j. , či ze dne 12. 1. 2017, č. j. , č. 3560/2017 Sb. NSS).

[23] Rolí soudu při přezkumu správního uvážení je toliko ověřit, zda při jeho použití byly překročeny zákonné meze nebo bylo zneužito ( ), naopak nahradit správní uvážení nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. , č. NSS). Pokud právní předpis pro určité správní uvážení nestanoví žádná jeho kritéria, neznamená to, že se jedná o absolutní správní uvážení, neboť takové je v moderním právním státě vyloučeno. Každé správní uvážení má meze vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atp., přičemž dodržení těchto mezí soudnímu přezkumu podléhá (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. , č. 906/2006 Sb. NSS).

[24] V nyní posuzované věci krajský soud postupoval v souladu s uvedenou judikaturou a při přezkumu správního uvážení se omezil na ověření, že žalovaný nepřekročil zákonné meze správního uvážení ani jej nezneužil. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že nelze považovat správní uvážení za nezákonné ze stěžovatelem uváděného důvodu – tj. v zásadě jen kvůli tomu, že má stěžovatel v České republice s ohledem na svůj faktický pobyt zde zajištěné blíže nespecifikované zázemí, a v Polsku nikoliv. Ani stěžovatelovy zdravotní potíže, které stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje poprvé, nejsou takového charakteru, aby mohly změnit náhled na otázku, která z členských zemí EU má stěžovatelovu žádost o mezinárodní ochranu posoudit. Z těchto tvrzení ani nevyplývá, jak by se mělo správní uvážení žalovaného protivit výše uvedeným ústavním principům či nařízení Dublin III. Zákonnost správního uvážení tedy ani nebyla relevantním způsobem zpochybněna, jeho správnost pak správním soudům přezkoumávat nepřísluší.

[25] Na uvedeném ničeho nemění ani to, že stěžovatel má dle svého tvrzení nárok na přiznání dočasné ochrany podle Předmětem tohoto řízení není posouzení nároku stěžovatele na dočasnou ochranu, přesto je však nutno zdůraznit, že lze dočasnou ochranu udělit pouze na žádost, a iniciativa k získání dočasné ochrany je tedy pouze na stěžovateli. Pokud však stěžovatel o dočasnou ochranu nepožádal (podání této žádosti stěžovatel netvrdí ani nedokládá), hypotetická možnost přiznání dočasné ochrany závislá v prvé řadě na aktivitě stěžovatele je zcela irelevantní. Nadto byl podle písm. a) vydán v návaznosti na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, a lze tedy předpokládat, že nárok na dočasnou ochranu by měl mít stěžovatel v zásadě ve všech členských státech EU, a nárok na získání dočasné ochrany tak jen stěží může odůvodnit využití diskrečního oprávnění podle nařízení Dublin III.

[26] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v případě napadeného rozsudku neshledal žádné zásadní pochybení krajského soudu. Krajský soud se svým postupem neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností NSS neshledal důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu nepřijatelnou a odmítl ji.

[27] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. , č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení tedy opírá o (nikoli odst. 3) ve spojení s Žalovaný měl ve věci úspěch, ze spisu však nevyplývá, že by mu v řízení jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti vznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. srpna 2024

JUDr. Viktor Kučera

předseda senátu