Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 190/2023 - 43

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobkyně: MAHLE Behr GmbH & Co. KG, se sídlem Mauserstrasse 3, Stuttgart, Spolková republika Německo, zastoupena JUDr. Ing. Radkem Halíčkem, advokátem se sídlem Pobřežní 648/1a, Praha 8, proti žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2022, č. j. 544071/22/320152521805768, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2023, č. j. ,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2023, č. j. , se zrušuje.

II. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 18. 2. 2022, č. j. 544071/22/320152521805768 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení soudního řízení v celkové výši 28 570 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Ing. Radka Halíčka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] V projednávané věci Nejvyšší správní soud řešil, zda daňovému subjektu náleží úrok z částky, která představuje pozdě předepsané úroky ze zadržených nadměrných odpočtů po účinnosti , , a vztah k přípustnosti úroků z úroků (anatocismus). Činil tak po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. .

[2] Žalobkyně si nárokovala za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2014 a leden 2015 nadměrné odpočty v celkové výši přibližně 83 mil. Kč. Správce daně tyto nadměrné odpočty prověřoval a po provedení daňové kontroly následně vyplatil v plné výši. K výplatě za 3. čtvrtletí 2014 došlo v září 2016. Žalobkyně si poté podala žádost o vydání rozhodnutí o výši úroku z vratitelného přeplatku podle , daňový řád. Správce daně této žádosti vyhověl pouze částečně a žalobkyni přiznal podle § 254a daňového řádu přibližně 1 mil. Kč. Plně uspokojena byla až rozhodnutím o odvolání, kterým ji (v souladu s rozsudky NSS ze dne 16. 7. 2020, č. j. , č. 4055/2020 Sb. NSS; a ze dne 5. 11. 2014, č. j. ) Odvolací finanční ředitelství přiznalo úrok v celkové výši téměř 17,2 mil. Kč. Za zbylá období si žalobkyně podala obdobnou žádost po vyplacení nadměrných odpočtů v říjnu 2017. Té správci daně opět vyhověli pouze částečně a žalobkyni přiznali celkem přibližně 200 000 Kč. Žalobkyně byla opět plně uspokojena až následně, a to v přezkumném řízení správců daně provedeném postupem podle , (dále jen „“), až po podání žalob před správními soudy. Výsledkem bylo přiznání úroku ve výši téměř 3 mil. Kč.

[3] Jelikož úroky ve výši požadované žalobkyní byly vyplaceny až na základě odvolacího a přezkumného rozhodnutí, měla za to, že jí vznikl nárok na úhradu úroků z takto opožděně přiznaných úroků. Tento „druhý úrok“ ji ovšem správce daně již nepřiznal. V nyní napadeném rozhodnutí žalovaný odkázal na obecný princip zákazu úroků z úroků (tzv. zákaz anatocismu) a uvedl, že žalobkyní požadovaný úrok není možné přiznat. „První úrok“ vznikl na základě zákonem předvídaného prověřování nároku na nadměrný odpočet. Žalobkyní požadovaný úrok by ale bylo dle žalovaného možné přiznat pouze v případě, že by původní jednání bylo protiprávním činem správce daně, jelikož rozhodný je důvod vzniku původní jistiny.

[4] Krajský soud podanou žalobu zamítl. Ztotožnil se se závěry správce daně o relevantnosti důvodů vzniku původní jistiny a uzavřel, že se v projednávaném případě neuplatní výjimky z obecného zákazu úroků z úroků, jelikož opožděné vrácení prvního úroku nemělo za následek vykrystalizování nové jistiny (bod 14 napadeného rozsudku).

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

II.a Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, stejně jako napadené rozhodnutí, a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

[6] Stěžovatelka v první kasační námitce namítá, že krajský soud nesprávně posoudil povahu požadovaného úroku. Je totiž nutné na jedné straně rozlišovat „pravé úroky z úroků“, při jejichž přiznávání je nutné posuzovat prolomení zásady zákazu anatocismu, a „nepravé úroky z úroků“, které vznikly vykrystalizováním původního úroku, jsou pevně ohraničeny a dány pevnou částkou. Jelikož v druhém případě jde o novou jistinu, nelze na „nepravé úroky z úroků“ aplikovat pravidla vztahující se k „pravým úrokům z úroků“. Nicméně přesně toho se krajský soud, v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, dopustil. Stěžovatelka v rámci toho upozorňuje, že aprobování názoru žalovaného by vedlo ke ztrátě motivace správce daně vracet daňové přeplatky včas, k jeho libovůli a poškozování práv daňových subjektů. To ostatně potvrzuje i přístup správce daně v této věci. Stěžovatelka také nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že záleží pouze na povaze původně úročené jistiny. Nezákonnost postupu je namístě zkoumat samostatně i ve vztahu k určení příslušenství. K tomu stěžovatelka poukázala i na řešení otázky úroků z úroků v soukromém právu.

[7] V druhé kasační námitce stěžovatelka namítala protiprávnost jednání správce daně při prověřování nadměrného odpočtu. Poukazovala na průtahy v jeho různých postupech a řízeních a také na to, že v průběhu řízení měl stěžovatelce postupně nadměrný odpočet vyplácet podle toho, jak se jeho pochybnosti objasňovaly.

[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že u anatocismu je nutné rozlišovat mezi úrokem z neoprávněného jednání správce daně a úrokem z vratitelného přeplatku. U prvního platí, že tento úrok je „vykrystalizovaný“, má povahu nové jistiny, a proto je způsobilý dalšího úročení. Druhý typ úroku ale takto autonomní povahu nemá. Výše jistiny, a s tím i úrok, se totiž může měnit. Dále žalovaný poukázal na to, že prověřování oprávněnosti nároku na nadměrný odpočet je zákonem předvídaný postup. Není zde tak protiprávní čin správce daně, kterým je vznik úroků z úroků podmíněný, a argumentace stěžovatelky protiprávností postupu správce daně je bezpředmětná. Délka prověřování správcem daně neovlivní zákonnost vyměření nadměrného odpočtu, ale povede pouze k narůstajícím úrokům. Kasační stížnost proto navrhnul zamítnout.

II.b Vyjádření účastníků řízení po nálezu Ústavního soudu

[9] Stěžovatelka po vydání nálezu Ústavní soudu sp. zn. a souvisejícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2024, č. j. , poukázala na závěry těchto rozhodnutí a uvedla, že zcela podporují její předchozí argumentaci. Plyne z nich, že má nárok na vyplacení požadované částky na úrocích.

[10] Na základě výzvy Nejvyššího správního soudu se vyjádřil i žalovaný. Ten uvedl, že otázka řešená v nálezu není stejná, jako nyní řešená – Ústavní soud se totiž zabýval situací před účinností , kdy „první úrok“ podléhal režimu daňového řádu, zatímco v nyní projednávané věci podléhá daňového řádu. Argumentaci v souvisejícím rozsudku kasačního soudu má za nedostatečnou, jelikož se soud nevypořádal s tímto rozdílným charakterem „prvních úroků“.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[11] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti, namítaných důvodů, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti ( a 4 ). Kasační stížnost je důvodná.

[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že otázkou úroků z pozdně vyplacených úroků ze zadržovaného nadměrného odpočtu se soudy již opakovaně zabývaly. Jak poukázala stěžovatelka ve vyjádření, nejnovější vývoj představuje nález Ústavního soudu sp. zn. , a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. .

[13] V posledně citovaném rozsudku posuzoval kasační soud obdobnou věc. Daňový subjekt si uplatnil nadměrný odpočet za některá zdaňovací období roku 2015. Ty správce daně zadržel a zahájil daňovou kontrolu. Výsledem bylo potvrzení oprávněnosti nadměrných odpočtů a jejich vyplacení. Současně správce daně k žádosti daňového subjektu přiznal úrok v souladu s § 254a daňového řádu. Správcem daně vyplacená výše tohoto úroku byla ovšem v rozporu s právem EU a daňový subjekt se domohl celého úroku až v soudním řízení (rozsudek NSS č. j. ). Daňový subjekt si následně, z důvodu opožděně vyplaceného úroku, požádal o „druhý úrok“, čemuž správce daně s odkazem na zákaz úročení úroku nevyhověl (rozsudek NSS č. j. , body 2 až 5).

[14] S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. dospěl kasační soud v uvedené věci k tomu, že existující judikatura správních soudů vztahující se k úrokům z pozdně vyplacených úroků existujících z titulu zadržování nadměrného odpočtu vedle sebe neobstojí. Vycházeje z uvedeného nálezu kasační soud odmítl závěry novější judikatury (rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2021, č. j. ) a za určující považoval starší rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2017, č. j. ; a ze dne 6. 5. 2021, č. j. ; viz shrnutí judikatury v rozsudku NSS č. j. , bod 39 až 46). Dle těchto rozhodnutí „stejně jako daňovému subjektu náleží úrok z částky ,uhrazené’ na základě změněného či zrušeného rozhodnutí, tak mu též náleží i úrok z částky, která naopak nebyla uhrazena daňovému subjektu správcem daně, ačkoli podle zákona uhrazena být měla“ (rozsudek NSS č. j. , bod 34) a pokud „tedy správce daně dvakrát neoprávněně jednal vůči dvěma různým částkám, které náležely stejnému daňovému subjektu (jednak původní jistina, jednak prvně předepsaný úrok dle § 254 daňového řádu), nemůže tento dvojí nesprávný postup kompenzovat daňovému subjektu předepsáním jediného (prvního) úroku dle 254 daňového řádu“ (rozsudek NSS č. j. , bod 28).

[15] Na tomto základu Nejvyšší správní soud uzavřel, že původní úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu vykrystalizoval v samostatnou jistinu daňového přeplatku, která již nesledovala osud původní jistiny. Správce daně s úplným vyplacením této částky nezákonně prodléval a tato nezákonnost byla odstraněna až změnou rozhodnutí o výši úroku z daňového odpočtu. Za takové situace „musí mít daňový subjekt nárok na (druhý) úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu, jenž představuje do určité míry paušalizovanou náhradu škody, kterou daňový subjekt utrpěl kvůli nezákonnému prodlení správce daně“ (rozsudek NSS č. j. , bod 52). Je tak naplněna hypotéza § 254 daňového řádu vyžadující zrušení nebo změnu rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti (rozsudek NSS č. j. , bod 53).

[16] V projednávané věci šlo o skutkově obdobnou situaci a není důvodu se od uvedených závěrů odchýlit. Správce daně stěžovatelce původně přiznal rozhodnutím úroky za příliš dlouhé prověřování oprávněnosti nadměrného odpočtu v nezákonné výši. Jelikož tato nezákonná rozhodnutí správci daně odstranili až v odvolacím, resp. přezkumném, řízení a správnou částku stěžovatelce vyplatili až následně, učinili tak s prodlením. Protože došlo ke změně, resp. zrušení, původně nezákonného rozhodnutí správců daně o výši úroků, náleží stěžovatelce úrok z této pozdě vyplacené částky podle § 254 daňového řádu. Otázka zákazu úročení úroků zde není relevantní, jelikož „první úrok“ okamžikem rozhodnutí podle § 254a daňového řádu o jeho výši vykrystalizuje (rozsudek NSS č. j. , bod 52) a představuje samostatnou jistinu (rozsudek NSS č. j. , bod 43).

[17] Žalovaný poukazoval na možnou změnu jistiny v odvolacím řízení, jelikož podmínkou vrácení přeplatku není právní moc rozhodnutí, ale jeho vyměření ( , o dani z přidané hodnoty, ve znění do 31. 12. 2020). Tato část argumentace by se ale mohla vztahovat toliko k okamžiku „vykrystalizování“ nové jistiny a počátku úročení a míjí se s podstatou sporu a výše uvedených závěrů. Relevantní pro „druhý úrok“ v této věci pak není ani argumentace, že správce daně prověřoval nadměrné odpočty v souladu se zákonem. Rozhodné je, že postupoval nezákonně při rozhodování o vyplácení „prvních úroků“ za příliš dlouhé prověřování. Tam se správci daně dopustili nezákonnosti přiznáním příliš nízkého úroku, který si v daný okamžik „začal žít vlastním životem“. Zde leží nezákonnost, kterou následně správci daně napravili, a která zakládá nárok stěžovatelky podle daňového řádu na „druhý úrok“. Jeho přiznání není, v souladu s výše uvedeným, možné odmítnout s poukazem na obecný princip zákazu úroků z úroků, jak učinili žalovaný a krajský soud.

IV. Závěr a náklady řízení

[18] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud a žalovaný vycházeli při rozhodování z nesprávného právního názoru, a jejich rozhodnutí jsou proto nezákonná. V dalším řízení žalovaný znovu posoudí námitku stěžovatelky a přizná ji úrok z „prvního úroku“, který ji v zákonné výši přiznal a vyplatil až s prodlením.

[19] Kasační stížnost byla důvodná. Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený rozsudek, a jelikož k tomuto postupu byl dán důvod již v řízení před krajským soudem, zrušil i napadené rozhodnutí žalovaného [ a odst. 2 písm. a) ]. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu zde uvedeným [ ve spojení s ].

[20] Podle , věty druhé, zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti a žalobě. Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, a proto jí podle ve spojení s náleží proti žalovanému náhrada nákladů řízení, které důvodně vynaložila.

[21] Náklady řízení stěžovatelky tvoří soudní poplatky ve výši 8 000 Kč (3 000 Kč za žalobu; 5 000 Kč za kasační stížnost).

[22] V řízení před krajským soudem pak náklady řízení představuje odměna advokáta za zastupování (za převzetí a přípravu zastoupení, sepsání žaloby a vyjádření). Odměna podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tak činí 3 x 3 100 Kč [, a a d) citované vyhlášky]. K úkonům právní služby je třeba připočíst 3 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle vyhlášky. Náhrada je zvýšena o DPH, jelikož zástupce v řízení před krajským soudem doložil, že je plátcem daně. Za řízení o žalobě tak náhrada celkem činí 12 342 Kč.

[23] V řízení o kasační stížnosti tvoří náklady řízení odměna advokáta za zastupování (sepsání kasační stížnosti a vyjádření), tj. 2 x 3 100 Kč (§ 12 odst. 4 citované vyhlášky) a paušální náhrada 2 x 300 Kč, taktéž zvýšené o DPH. Za řízení o kasační stížnosti tak náhrada celkem činí 8 228 Kč.

[24] Žalovaný je tedy povinen stěžovatelce nahradit náklady řízení o žalobě i kasační stížnosti ve výši 28 570 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce advokáta JUDr. Ing. Radka Halíčka.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2024

Ivo Pospíšil

předseda senátu