Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Ars 4/2019 - 53

[32] Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se ústavnost zásahu do základního práva hodnotí třístupňovým testem proporcionality, skládajícím se z posuzování vhodnosti („odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl“), potřebnosti („porovnávání legislativního prostředku omezujícího základní právo, resp. svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod“) a „přiměřenosti v užším slova smyslu“ („porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv“ či základního práva a veřejného zájmu – srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1994 sp. zn. , N 46/2 SbNU 57, vyhlášený pod č. 214/1994 Sb., či z četné další judikatury například nález ze dne 11. června 2003 sp. zn. , N 88/30 SbNU 327, vyhlášený pod č. 199/2003 Sb.).

[33] V rámci prvního kroku testu proporcionality dospívá Nejvyšší správní soud k závěru, že omezení svobody projevu v podobě povinné registrace třetích osob pro účely vedení volební kampaně je vhodným prostředkem k posílení rovných podmínek přístupu k voleným funkcím. Povinnost registrované třetí osoby zřídit transparentní volební účet totiž přispívá k veřejné kontrole financování volební kampaně. Navíc ve spojení s limity výdajů registrovaných třetích osob na volební kampaň (§ 16e odst. 8 volebního zákona) ztěžuje kandidujícím subjektům možnost obcházet prostřednictvím třetích osob jejich vlastní limity výdajů na kampaň, což přispívá k tomu, aby se šance na vítězství ve volbách neodvíjela od toho, jak masivní kampaň si který subjekt může dovolit (jinak řečeno, aby přístup k veřejným funkcím nebyl vyhrazen těm bohatším).

[34] Nejvyšší správní soud nicméně nepovažuje povinnou registraci třetích osob, respektive sankci za nesplnění této povinnosti, za prostředek způsobilý kultivovat obsah volební kampaně, což je cíl, po němž volební judikatura dlouhodobě volá (srov. například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. února 2013 č. j. -72, č. 2833/2013 Sb. NSS). To, že se třetí osoba pro účely vedení volební kampaně zaregistruje, ještě nezaručuje, že kampaň následně povede čestně a poctivě, jak požaduje § 16 odst. 5 volebního zákona. V tomto směru též není bez významu, že zatímco porušení prakticky každé povinnosti ukládané kandidujícím subjektům či registrovaným třetím osobám ve vztahu k financování volební kampaně je trestáno jako přestupek (správní delikt), porušení pravidel vedení volební kampaně stanovených v § 16 odst. 5 volebního zákona je nadále beztrestné. To jen potvrzuje domněnku, že registrace třetích osob k regulaci samotného obsahu volební kampaně, která se po zkušenostech z obou doposud konaných přímých voleb prezidenta republiky jevila jako poměrně žádoucí (viz např. usnesení volebního senátu Nejvyššího správního soudu č. j. -33 z 15. února 2018 nebo č. j. -72 ze dne 18. února 2013, č. 2833/2013 Sb. NSS, či závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2005 sp. zn. ve věci senátora Nádvorníka), nepřispívá.

[35] Zbývá tak cíl v podobě transparentnosti volební kampaně jako takové (v podobě veřejně dostupné informace o tom, kdo se kampaně účastní), které lze bezesporu povinnou registrací třetích osob dosáhnout. Je však na místě položit si otázku, zda jde o dostatečně důležitý veřejný zájem vyvažující posuzované omezení svobody projevu. Na tuto odpověď si Nejvyšší správní soud v dalších dvou krocích testu proporcionality odpovídá záporně.

[36] Povinná registrace třetích osob pro vedení volební kampaně totiž neobstojí již v testu potřebnosti. Nejvyšší správní soud má za to, že sledovaných cílů lze dosáhnout jinými, do svobody projevu méně zasahujícími prostředky. V tomto směru není bez významu, že předkladatel návrhu viděl prostředek k zajištění vyšší míry transparentnosti volební kampaně a lepší kontroly jejího financování v povinnosti uvádět na propagačních materiálech údaje o jejich zadavateli a zpracovateli (viz výše). Takový prostředek by byl dle názoru Nejvyššího správního soudu zcela dostačující. Údaje o zadavateli – stejně jako registrace – umožňují ztotožnit původce sdělení učiněného v rámci volební kampaně, která se tak stává průhlednější. Zároveň platí, že uvádění údajů o zadavateli ad hoc na každý propagační materiál je šetrnější vůči svobodě projevu účastníků volební kampaně, neboť je nenutí žádat po státu souhlas (čím jiným registrace – byť není vázána na splnění žádných podmínek s výjimkou podání žádosti se stanovenými náležitostmi – je?) s výkonem svých ústavně zaručených práv, a plnit další povinnosti spojené s kontrolou financování volební kampaně. Pokud existuje povinnost uvádět údaje o zadavateli volební propagace (aktuálně v volebního zákona), není vedle ní existující povinnost registrace pro třetí osoby potřebná. Co se týče druhého z cílů sledovaných posuzovanou právní úpravou, obcházení limitů na volební výdaje ze strany kandidujících subjektů lze bránit pečlivější kontrolou ze strany orgánů dohledu (tedy především Úřadu). Nejvyšší správní soud uznává, že takový systém by byl z pohledu státu náročnější, avšak zároveň je přesvědčen o tom, že komplikace spojené s kontrolou dodržování určitých povinností, respektive nebezpečí, že adresáti těchto povinností je nebudou plnit, by stát neměl řešit tak, že omezí základní práva jiných subjektů.

[37] Potřebnost posuzované právní úpravy vyvrací i skutečnost, že zákonodárce vůbec nezjišťoval, jak se na průběhu volební kampaně projeví nově zaváděná povinnost uvádět na propagačních materiálech údaje o zadavateli a zpracovateli v kombinaci s limity na volební kampaň pro kandidující subjekty, a rovnou vedle nich zavedl i povinnou registraci třetích osob spojenou s kontrolou financování jejich volební kampaně. O takovém kroku by bylo možné uvažovat tehdy, pokud by první dvě z uvedených opatření ke kýženému výsledku nevedla a situace by si žádala další omezení. S odkazem na závěry vyslovené v řadě rozhodnutí ESLP (například těch výše citovaných) tak lze konstatovat, že povinná registrace třetích osob není nezbytná v demokratické společnosti, neboť zde není naléhavá společenská potřeba („pressing social need“) takového omezení svobody projevu.

[38] Nejvyšší správní soud je dále přesvědčen, že i pokud by posuzované opatření obstálo v testu potřebnosti, nelze je považovat za přiměřený zásah do svobody projevu, došlo-li by na ono jemné vyvažování tohoto základního práva vůči sledovaným legitimním cílům v rámci třetího kroku testu proporcionality. V prvé řadě považuje Nejvyšší správní soud za problematický samotný princip registrace pro realizaci svobody projevu, která představuje klasický status negativus (BARTOŇ, M. Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Linde, 2010, s. 80, nebo MOLEK, P. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer 2014, s. 93). Povolovací princip má své opodstatnění například ve vztahu k provozování rozhlasového a televizního vysílání, takové licence jsou však odůvodněné jednak technickými omezeními (například dostupným spektrem kmitočtů), jednak zvláštním požadavkem na kontrolu programové skladby vysílání. Žádný takový zájem však ve vztahu k vedení volební kampaně přítomen není. Povinnost registrace, jejíž nesplnění je postihováno jako přestupek, má odstrašující, respektive „zmrazující“ účinky (chilling effect) na výkon svobody projevu v předvolebním období a představuje zcela nepřiměřené omezení tohoto základního práva.

[39] V tomto směru je třeba zdůraznit, že registrovaná třetí osoba se může účastnit volební kampaně až ode dne následujícího po okamžiku této registrace (§ 16e odst. 4 věta první a třetí volebního zákona), jinak se dopustí přestupku (správního deliktu) podle § 16g (§ 16h) odst. 1 písm. a) volebního zákona, svobodu projevu tedy může beztrestně využívat až se souhlasem státu (byť tento souhlas není, jak již bylo uvedeno, podmíněn splněním žádných podmínek s výjimkou formálních náležitostí žádosti o registraci). Navíc zákon registrované třetí osobě ukládá řadu dalších povinností – zřídit si pro financování volební kampaně transparentní účet a oznámit Úřadu adresu internetových stránek, kde budou zveřejňovány informace o financování volební kampaně, zřízení volebního účtu a adresu internetových stránek, na kterých je volební účet přístupný (§ 16e odst. 6 volebního zákona). Povinnost registrace i na ni navazující povinnosti přitom stíhají všechny „třetí osoby“, nikoli jen ty, u nichž je pravděpodobné, že jejich prostřednictvím budou kandidující subjekty obcházet své limity výdajů na volební kampaně (jako například spolky založené politickými stranami či s nimi určitým způsobem propojené).

[40] Bez významu zde není ani to, že povinná registrace třetích osob pro účely vedení volební kampaně je v současné době zakotvena ve všech volebních zákonech s výjimkou , o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů. Důvodová zpráva k k tomu uvádí, že pravidla pro vedení a financování volební kampaně „se nezavádějí pro volby do zastupitelstev obcí. Převážná část kandidujících subjektů v komunálních volbách jsou totiž sdružení nezávislých kandidátů a nezávislí kandidáti, pro které by nastavení opatření, jakými jsou povinnost zřízení transparentního volebního účtu, vedení účetnictví o financování volební kampaně, zveřejňování informací o financování volební kampaně na internetových stránkách a vyhotovení zprávy o financování volební kampaně fakticky působila jako nepřiměřená zátěž a faktor odrazující kandidovat, což by v řadě, zejména menších obcí, mohlo být příčinou nekonání voleb pro nedostatek kandidátů. Navíc lze předpokládat, že na místní úrovni je transparentnost vedení volební kampaně do jisté míry kontrolována v důsledku osobní znalosti kandidátů a jejich poměrů“ (zvýraznil Nejvyšší správní soud). Nejvyšší správní soud považuje za zcela nelogické, aby byly určité požadavky spojené s transparentností volební kampaně nepřiměřené vůči osobám, které vykonávají své pasivní volební právo (u něhož je obecně přípustná větší škála zásahů – srov. například rozsudek pléna ESLP ze dne 2. března 1987 ve věci Mathieu-Mohin a Clerfayt proti Belgii, stížnost č. 9267/81, ), avšak zároveň by šlo o přiměřený zásah do svobody politického (k jeho významu viz výše) projevu osob, které nekandidují.

[41] Ve prospěch povinné registrace třetích osob nesvědčí ani velmi obecné vymezení volební kampaně, především její negativní formy, v § 16 odst. 1 volebního zákona. Zatímco pojmy „propagace“ a „volební agitace“ v sobě již samy o sobě obsahují prvek přesvědčování, pročež si každý uvědomí, že šířením výroku „volte A“ vede „pozitivní kampaň“ (a za stávající právní úpravy by se měl zaregistrovat, nepostupuje-li s vědomím kandidujícího subjektu), „negativní kampaní“ je sdělení v neprospěch kandidujícího subjektu, což je pojem mnohem širší (v zásadě by mohlo jít o šíření jakékoli negativní informace o kandidujícím subjektu) a za jistých okolností by mohlo být obtížné určit, zda ten který výrok představuje volební kampaň, či nikoli. Žalovaný i krajský soud se v obecné rovině správně snažili vymezit negativní volební kampaň ústavně konformním způsobem tak, aby nezahrnovala zbytečně širokou škálu projevů a související povinnost registrace nestíhala i ty, u nichž to není opodstatněné (například novináře, kteří o kandidátech píší). Z pohledu Nejvyššího správního soudu je však takový přístup problematický. V prvé řadě by mohl vést k nerovnému zacházení s určitými skupinami subjektů (a z jejich pohledu nepředvídatelnému, proto se zmíněným zmrazujícím účinkem), neboť obsahově podobné výroky by jedni mohli činit bez předchozí registrace u Úřadu, zatímco druzí nikoli (respektive by za to následně byli sankcionováni).

[42] Nejvyšší správní soud dále odkazuje na výše citovaný rozsudek Orlovskaya Iskra, v němž ESLP konstatoval, že „je obtížné, ne-li nemožné, určit, zda sdělení ohledně kandidáta má být posuzováno spíše jako ‚negativní komentář‘, nebo je jeho účelem ‚kampaň‘“, a to na základě vágního kritéria stanoveného národním právem (§ 128). Nejvyšší správní soud má obavy, zda by podobné aplikační problémy nevznikly i v souvislosti s povinností registrovat se pro účely vedení – velmi obecně vymezené – volební kampaně. „Pohledem běžného občana“, kterým věc posuzoval krajský soud (a jemuž v obecné rovině nelze nic vytknout), by tak mohlo ex post být posuzováno jako volební kampaň sdělení, které tak jeho autor nezamýšlel, přičemž odpovědnost za přestupek spočívající v porušení povinnosti registrace je u právnických a podnikajících fyzických osob objektivní (§ 16i volebního zákona), u nepodnikajících fyzických osob postačuje nedbalostní forma zavinění (§ 15 zákona o odpovědnosti za přestupky); tato zákonná konstrukce tedy se zohledněním úmyslu autora projevu vůbec nepočítá.

[43] Shrnuto a podtrženo, jakkoli registrace k výkonu svobody projevu není ještě povolení, svými důsledky se mu blíží, což lze charakterizovat jako porušení svobody (politického) projevu, která je nezbytná pro existenci demokratického právního státu.

[44] Nejvyšší správní soud se pochopitelně zabýval též tím, zda nelze výše rozebranou právní úpravu vyložit ústavně konformním způsobem (k přednosti ústavně souladného výkladu ustanovení zákona před její derogací srov. například nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2013 sp. zn. , N 13/68 SbNU 191, vyhlášený pod č. 82/2013 Sb.). Posuzoval přitom, zda by nebylo možné vyložit § 16 odst. 2 volebního zákona tak, že zakotvuje pouze evidenci třetích osob (nesprávně označenou jako registraci), tedy princip nikoli povolovací, nýbrž ohlašovací. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však takovému výkladu brání již výše zmíněný § 16e odst. 4 volebního zákona, podle něhož Úřad na základě žádosti třetí osobě bezodkladně přidělí evidenční číslo a provede její registraci a zároveň zveřejní údaje o registraci na svých internetových stránkách. Zákon dále počítá s tím, že Úřad může registraci odmítnout, o čemž vydává rozhodnutí. Registrovaná třetí osoba může zahájit účast ve volební kampani nejdříve dnem následujícím po dni registrace. Z citované právní úpravy vyplývá, že k tomu, aby se třetí osoba stala registrovanou třetí osobou a mohla se účastnit volební kampaně, je nutný úkon Úřadu (přidělení evidenčního čísla, tedy jakési „faktické“ rozhodnutí o registraci, a jeho zveřejnění na internetových stránkách). Účast ve volební kampani před registrací je zakázaná [srov. též vymezení skutkové podstaty přestupku § 16g, resp. § 16h odst. 1 písm. a) volebního zákona, která je naplněna účastí ve volební kampani bez předchozí registrace ve zvláštním registru Úřadu]. Výklad, podle něhož se třetí osoby musejí pro účely vedení volební kampaně státu pouze ohlásit a nemusejí čekat na jeho „souhlas“, by tudíž byl contra legem.

[45] Uvedené úvahy vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že povinnost registrovat se pro účely vedení volební kampaně ve volbách do Parlamentu České republiky jako registrovaná třetí osoba je v rozporu s , 2 a 4d. V projednávané věci byl stěžovatel sankcionován právě za nesplnění této povinnosti. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že zákon, jehož má při řešení této věci použít, konkrétně ve spojení s , o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění , kterým se mění volební zákony a další související zákony, jsou v rozporu s ústavním pořádkem, a proto Ústavnímu soudu v souladu s y navrhuje zrušení těchto ustanovení.

[46] Nejvyšší správní soud rozhodl současně podle , , též o přerušení řízení na dobu, než Ústavní soud o návrhu na zrušení napadeného ustanovení rozhodne.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. července 2020

Tomáš Langášek

předseda senátu

Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění usnesení zaujal podle soudce Petr Mikeš.

Odlišné stanovisko soudce Petra Mikeše

[1] Přestože z převážné části souhlasím se závěry volebního senátu, jsem přesvědčen, že základní principy napadané právní úpravy jsou ústavně konformní a případné vyhovění návrhu by vedlo ke snížení ochrany svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti ve smyslu č. 22y. Nesouhlasím proto s výrokem usnesení a uplatňuji toto odlišné stanovisko.

[2] Již v nálezu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , ve věci senátora Jana Nádvorníka, poukázal Ústavním soud na to, že považuje regulaci volební kampaně za nedostatečnou, když k tomu uvedl „[r]ovněž tak je třeba zvážit soustavu prostředků ochrany voleb a volebního práva, stejně jako jiných subjektivních práv v průběhu volební kampaně (např. zkrácené řízení o tiskových opravách a omluvách), aby za porušení takových pravidel mohl být případně sankcionován ten, kdo je způsobil. Hrozba zrušení výsledku voleb jako jedině možný důsledek je v takovém případě v rozporu s ústavním principem přiměřenosti zásahu veřejné moci. To jistě nevylučuje, aby kandidát, který se dopustil závažného volebního deliktu (např. podvod, podplácení), nebyl diskvalifikován. Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že ve srovnání s jinými státy je právní úprava vad volebního procesu, volebních deliktů a vůbec pravidel vedení volební kampaně, jednak velmi kusá, jednak svými kořeny v podstatě tkvící v podmínkách úpravy odpovídající "volbám" z dob minulého režimu. Volební zákonodárce bude proto muset zvážit, zda volební kultura voličů, kandidátů a veřejných funkcionářů je na takové úrovni, že úprava těchto otázek je zbytečná, nebo zda bude volební chování usměrňovat cestou předem stanovených pravidel, která vytvoří stav právní jistoty subjektů volebního procesu a která budou alespoň předpokladem volební ekonomie.“ Nedostatek podrobnějších pravidel vedení volební kampaně a zejména jiných prostředků nápravy případného porušení pravidel jejího vedení dlouhodobě pociťoval i volební senát NSS, který byl k volební stížnosti často nucen konstatovat, že navrhovatel má pravdu, že byla porušena ustanovení příslušného volebního zákona, ale nebyla naplněna podmínka zásadní intenzity této protizákonnosti, která by ve svých důsledcích přinejmenším výrazně zpochybňovala vyhlášený výsledek voleb. V důsledku toho musel takové volební stížnosti zamítnout. Zároveň však neexistovala jiná možná sankce a pravidla pro vedení volební kampaně tak byla právními normami jen dle své formy, ale vzhledem k chybějící sankci se jednalo fakticky pouze o pravidla etická. Jak je zřejmé i z výsledků několika voleb, voliči sami příliš nezohledňují dodržování pravidel o čestné a férové kampani, protože vítězem voleb se mnohdy stal ten, kdo tato pravidla porušoval více nežli jeho soupeř.

[3] Jak správně poukazuje většina v bodu 28 usnesení, cíl vládního návrhu novely volebních zákonů, směřující k větší transparentnosti financování volební kampaně, je legitimní. Ačkoliv nebyla novelou podrobněji upravena podoba vedení kampaně komplexně, alespoň jednomu jejímu významnému aspektu, konkrétně jejímu financování, byla touto novelou stanovena konkrétní podrobná pravidla. V případě jejich porušení byly navíc zavedeny i sankce v podobě pokut. Jsem přesvědčen, že volební kampaně v poslední době nejen v České republice, ale i v zahraničí, jsou výrazně ovlivněny množstvím finančních prostředků, které jsou kandidující subjekty schopny vynaložit na svoji propagaci. Ukazuje se, že je často jednodušší přesvědčit voliče jednoduchými, často bezobsažnými a zkratkovitými slogany (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2018, čj. -33, č. 3717/2018 Sb. NSS, bod 32), které jsou však marketingově dobře zacílené a masivně rozšířené. Je proto legitimní požadovat po osobách účastnících se volební kampaně jistou transparentnost ohledně jejich financování. Zároveň považuji za legitimní, že byly stanoveny limity pro výdaje na vedení volební kampaně. Vítězem voleb nemá být ten, kdo si může dovolit vedení nejnákladnější kampaně, i pokud by byl původ prostředků zcela transparentní. Taková situace naopak představuje ohrožení svobodné soutěže politických sil ve smyslu y.

[4] Je také třeba zdůraznit, že napadené regulaci volebního zákona nepodléhá jakákoliv podoba volební kampaně vedené třetími osobami, ale pouze taková propagace, za kterou se poskytne nebo obvykle poskytuje úplata (§ 16 odst. 1 volebního zákona). Ačkoliv souhlasím s většinou, že i v tomto případě jde o ochranu svobody slovy, nejedná se o omezení možnosti vyjadřování se na mítincích, v médiích (nejde-li o placenou inzerci), prostřednictvím Internetu (opět nejde-li o placenou reklamu). Jedná se tak v podstatě o regulaci volební „reklamy“, zejména tedy placených inzerátů, billboardů a placenou inzerci na Internetu. Zároveň jsou požadavky na zapojení třetích osob pouze formálního rázu (byť jde, zřejmě v důsledku neobratnosti zákonodárce, fakticky o povolovací režim) a je jim stanoven přiměřený finanční limit pro zapojení do volební kampaně (§ 16e odst. 8 volebního zákona). Jedná se tak o úpravu, která podle mého přesvědčení nekoliduje se závěry judikatury ESLP citované v usnesení.

[5] Pokud by bylo vyhověno návrhu volebního senátu a došlo by ke zrušení § 16 odst. 2 a na něj navazujícího § 16h odst. 1 písm. a) volebního zákona, limity pro vedení volební kampaně by se fakticky staly neomezenými pro ty účastníky předvolební kampaně, kteří její pravidla chtějí porušovat. Nic by totiž nebránilo tomu, aby kampaň v jejich prospěch vedly formálně nezávislé třetí osoby, nyní tedy registrované třetí osoby s tím, že by tvrdily, že tak činí bez vědomí kandidujícího subjektu. Vzhledem k návaznosti § 16 odst. 2 volebního zákona na další zákonná ustanovení by jeho zrušení totiž vedlo k tomu, že by tyto osoby nemusely splňovat žádné další požadavky na transparentnost (například požadavek na zřízení transparentního účtu), neplatil by pro ně žádný limit na vedení volební kampaně a zároveň by se jejich výdaje na kampaň ani nezapočítávaly do limitu pro kandidující subjekt (k tomuto závěru fakticky dospívá i většina v bodu 38 usnesení).

[6] Domnívám se, že se většina volebního senátu v bodu 39 usnesení poněkud míjí s předmětem regulace. Naprosto souhlasím s tím, že je zarážející, že zákonodárce nezavedl žádné sankce za porušení povinnosti vést kampaň čestně a poctivě (vedle již existující, spíše ryze hypotetické, možnosti zrušení voleb). Jak jsem však uvedl již shora, cílem novely nebylo postihnout všechny aspekty vedení volební kampaně, ale alespoň jeden z nich, tedy její financování, které je však velmi významné. Bez registrace třetí osoby a splnění dalších podmínek transparentnosti nelze podle mého přesvědčení docílit kontroly financování volební kampaně. Tento prostředek tedy, na rozdíl od většiny volebního senátu, považuji za potřebný.

[7] Samotné uvedení osoby zadavatele a zpracovatele zajišťuje pouze zcela formální transparentnost. Pokud bude zadavatelem sdělení právnická osoba, jejíž vlastnická struktura i financování bude nejasné, žádným způsobem to k transparentnosti volební kampaně nepřispěje. Za chybnou pak považuji úvahu většiny, že druhého z cílů, tedy zabránění obcházení limitů na volební výdaje ze strany kandidujících subjektů lze bránit pečlivější kontrolou ze strany orgánů dohledu. Nevím, jaké prostředky by měl Úřad použít, aby zjistil způsob financování formálně nezávislé třetí osoby, vůči které by zrušením institutu registrované třetí osoby neměl naprosto žádné pravomoci. Obcházení limitu by pak bylo reálně zcela nekontrolovatelné. Postačovalo by, aby se podporovatel obrátil na kandidující subjekt s tím, že by ho rád podpořil. Ten by mu sdělil, že kvůli limitu na volební výdaje nemá zájem o přímou podporu, ale pokud bude podporovatel chtít, ať propagaci formálně zaplatí sám s tím, že jedná bez vědomí kandidujícího subjektu. Formálně půjde o zcela zákonný postup, která však bude znamenat faktický konec limitů na volební kampaň.

[8] Souhlasím nicméně se závěry většiny uvedené v bodě 39 usnesení, že tzv. registrace reálně představuje povolení k zapojení se do volební kampaně. Takovou úpravu považuji za jednoznačně protiústavní, neboť Úřad by mohl například pouze v důsledku otálení se svým rozhodnutím o registraci bránit třetí osobě v legální účasti ve volební kampani.

[9] Třetí osoba totiž nejprve musí předložit přihlášku, Úřad tuto třetí osobu musí zaregistrovat a až následně může třetí osoba zahájit účast ve volební kampani. Úřad má i za předem jasně stanovených podmínek pravomoc odmítnout třetí osobu registrovat. V každém případě musí třetí osoba vyčkat úkonu Úřadu. Je nerozhodné, zda je tento úkon nazýván registrací čí rozhodnutím o povolení.

[10] Právě tento povolovací režim považuji za nepřípustné omezení svobody projevu. V tomto směru v současné podobně volební zákon nelze vykládat ústavně konformním způsobem, jak je uvedeno i v bodě 45 usnesení. Není však nutné zrušit ve svém důsledku celou úpravu registrovaných třetích osob, k čemuž by došlo v případě zrušení § 16 odst. 2 volebního zákona.

[11] Jako vhodnější řešení považuji případně pouze zrušení poslední věty § 16e odst. 4 volebního zákona, která zní „[r]egistrovaná třetí osoba může zahájit účast ve volební kampani nejdříve dnem následujícím po dni registrace“. Jsem si vědom, že Nejvyšší správní soud není oprávněn v nyní probíhajícím řízení takový návrh učinit, neboť toto ustanovení není v dané věci relevantní. Pokud by však byla postižena osoba, která by se do kampaně zapojila poté, co již podala žádost o registraci, ale Úřad jí ještě nezaregistroval, bylo by to zcela na místě, a věřím, že by Ústavní soud takovému návrhu vyhověl. Na rozdíl od povolení účasti ve volební kampani totiž považuji povinnost pouhého ohlášení vstupu do kampaně za ústavně konformní. Ačkoliv toto řešení má slabiny, jsem přesvědčen, že v případě zrušení daného textu by již ústavně konformní výklad byl možný. Registraci by bylo možno vyložit již jako pouze ohlašovací povinnost, jak je tomu např. v případě volné živnosti v rámci živnostenského zákona. Třetí osoby by tak musely pro zahájení účasti ve volební kampani pouze Úřadu oznámit, že zahajují účast ve volební kampani. Tímto způsobem by byl stále naplněn záměr zákonodárce (bod 26 usnesení), tedy větší míra transparentnosti, kultivování volebního boje a větší důvěra voličů vůči politickým subjektům. Dle mého názoru by rovněž tato ohlašovací povinnost nebyla tak závažným narušením svobody projevu, aby to způsobilo protiústavnost daných ustanovení.

[12] Přiznávám, že mnou navrhované řešení není ideální a navozuje další sporné otázky (např. zda v případě, že žádost o registraci nebude obsahovat všechny povinné náležitosti dle § 16e odst. 3 volebního zákona, bude tato osoba považována za registrovanou třetí osobu, nebo tak bude považována až po odstranění vad, či zpětně po jejich odstranění), avšak tyto otázky již bude možné vyřešit ústavně konformně v soudní praxi.

[13] Zároveň jsem si vědom, že úprava není ideální. Ukazuje se to například na vedení kampaně třetí osobou s vědomím kandidujícího subjektu, na kterou se zvláštní požadavky na transparentnost financování nevztahují (k tomu viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2018, čj. -37). Kandidujícímu subjektu se tak prostřednictvím třetí osoby fakticky umožňuje vyhnout se povinnostem souvisejícím s transparentností financování volební kampaně, nicméně v tomto případě je alespoň zachován limit na její vedení (§ 16c odst. 3 volebního zákona).

[14] Ačkoliv je právní úprava nedokonalá, a ve shora uvedeném rozsahu i v rozporu s ústavním pořádkem, není podle mého přesvědčení důvod institut registrovaných třetích osob zcela zrušit a tím fakticky umožnit velmi lehce obejít limity pro vedení volební kampaně.

V Brně dne 14. července 2020

Petr Mikeš