Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
34 Az 16/2020 - 30.pdf
PDF · 0 B
No categories available
34 Az 16/2020 - 30
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci
žalobce: K. I.
zastoupen advokátem JUDr. Petrem Novotným
sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky
sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2020, č. j. OAM-99/ZA-ZA11-D02-2020,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení shora specifikovaného
rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle
§ 25 písm. i) zákona o azylu. Současně žalovaný rozhodl, že státem příslušným k posouzení
podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se
stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), je Litevská republika.
II. Shrnutí žalobní argumentace
2. Žalobce ve včas podané žalobě namítal, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých
právech, když žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem, neboť měl vést meritorní řízení,
v jehož rámci měl posoudit důvody žalobcem podané žádosti o mezinárodní ochranu. Vyšly totiž
najevo nové a zásadní skutečnosti, které nebyly v předchozím řízení zkoumány, a jež v kombinaci
s ostatními okolnostmi odůvodňovaly udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, popř.
udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.
3. Oproti závěrům žalovaného je žalobce přesvědčen, že v jeho případě není státem příslušným
k posouzení podané žádosti Litevská republika, nýbrž Česká republika (poznámka soudu: žalobce
zde neupřesnil, na základě čeho je jeho domněnka založena). Žalobce dále označil napadené
rozhodnutí za nepřezkoumatelné, a to ve vztahu k informacím uvedeným na str. 3 napadeného
rozhodnutí, kde je uvedeno, že z informací v cestovním dokladu Uzbecké republiky č. X.
vyplynulo, že žalobce byl v době podání žádosti o mezinárodní ochranu držitelem platného
dlouhodobého víza vydaného Litevskou republikou s dobou platnosti od 6. 8. 2019 do 4. 2. 2020.
Na základě toho bylo aplikováno kritérium uvedené v čl. 12 dublinského nařízení. Podle žalobce
však z takového odůvodnění nelze jednoznačně dovodit, že žalobci nehrozí v Litevské republice
nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění
podmínek přijetí žadatele o mezinárodní ochranu.
4. Příslušným státem k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu by měla být Česká
republika, kde žalobce podal žádost, a kde se i fakticky nachází.
5. Vzhledem k výše uvedeným důvodům, žalovaný podle žalobce porušil § 3 zákona č. 500/2004
Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když nezjistil stav věci
způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke
konkrétním okolnostem případu. Žalobce dále žalovanému vytkl, že si neopatřil dostatečné
podklady pro své rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu. I přes tvrzení žalobce a nově
zjištěné skutečnosti bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem o nepřípustnosti žádosti žalobce
podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, aniž by došlo k meritornímu projednání žádosti.
Pokud by byl řádně zjištěn stav věci a byly opatřeny dostatečné podklady pro rozhodnutí, které
by potvrzovaly tvrzení žalobce uvedená v podané žádosti, pak by muselo být rozhodnuto
o udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, případně o udělení doplňkové ochrany podle
§ 14a zákona o azylu.
6. Z podkladů pro vydání rozhodnutí podle žalobce jednoznačně vyplývá, že Uzbekistán není
demokratickým státem. Důvodem nemožnosti návratu žalobce do Uzbekistánu je navíc to, že
tam panuje diktátorský, nedemokratický režim. V případě nuceného návratu žalobce proto nelze
vyloučit, že by mohlo hrozit uvěznění, mučení nebo nelidské a ponižující zacházení. Žalobce se
tedy obává případného návratu do Uzbekistánu, když jeho bezpečný návrat do země původu není
vůbec reálný. Žalobce tedy dovozuje, že existují důvodné obavy, že pokud bude vrácen do
Uzbekistánu, hrozí mu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu nelidské a ponižující
zacházení.
7. S ohledem na výše uvedené žalobce soudu, navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného k žalobě
8. V podaném vyjádření žalovaný uvedl, že je poněkud nešťastné, pokud právní zástupce žalobce
kopíruje části žaloby z jiných případů a opomene je zpětně zrevidovat. V posuzované věci totiž
žalobce uváděl, že dosud nikdy předtím nežádal o azyl, což ostatně vyplývá i z evidence
správního orgánu. Na straně 3 žaloby však právní zástupce žalobce uvádí, že „vyšly najevo nové,
zásadní skutečnosti, jež nebyly předmětem zkoumání v předchozím pravomocně ukončeném
řízení, a jež v kombinaci s již dříve známými okolnostmi odůvodňovaly udělení azylu“. O jakémsi
„předchozím“ řízení se v žalobě hovoří ještě na str. 3 odst. 7. Žalovaný k tomu uvedl, že
s žalobcem žádné předchozí řízení nebylo vedeno, pročež je žaloba v těchto pasážích nepatřičná
k projednávanému případu.
9. Pokud žalobce namítal, že žalovaný nepostavil najisto, zda žalobci hrozí či nehrozí v Litvě
nelidské či ponižující zacházení v rámci azylového řízení, pak zde žalovaný odkázal na obsah
napadeného rozhodnutí, konkrétně stranu 4 odst. 1 a 2, kde se právě odpověď na tyto otázky
nachází. Žalovaný zjistil skutkový stav dostatečným způsobem a obstaral si adekvátní podklady
pro vydání rozhodnutí v souladu se zákonem. Obavy žalobce z uvěznění, mučení nebo
nelidského a ponižujícího zacházení, kterému by mohl být v zemi původu vystaven, nemají základ
v dosavadních informacích, jež byly žalovanému poskytnuty. Žalobce sděloval obavu ze zabavení
domu, nikoliv z mučení.
10. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.
IV. Posouzení věci krajským soudem
11. Zdejší soud přezkoumal za podmínek uvedených v § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez nařízení jednání (účastníci řízení
vyjádřili souhlas s takovým postupem a krajský soud současně nepovažoval ústní projednání věci
za nezbytné), v rozsahu uplatněných žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož
i řízení předcházející jeho vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.
12. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spočívala podle žalobce především v tom, že Litevská
republika neměla být určena jako stát příslušný k posouzení žalobcovy žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Podle žalobce měla být příslušná ČR. Žalobce dále namítal, že
z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda v Litevské republice žalobci nehrozí nelidské či
ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Ve vztahu k výše
uvedenému žalobce argumentoval tím, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a neopatřil si dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce ještě
vyslovil obavu, že pokud bude vrácen do Uzbekistánu, hrozí mu tam nelidské a ponižující
zacházení, neboť Uzbekistán není demokratickým státem a panuje tam diktátorský režim.
V případě návratu žalobci hrozí uvěznění, mučení nebo nelidské a ponižující zacházení, pročež
jeho návrat do země původu není možný.
13. Ze správního spisu krajský soud především zjistil, že žalobce z vlasti vycestoval dne 23. 8. 2019
letecky z Taškentu do Rigy, kde setrval do 7. 9. 2019, poté odcestoval do Moskvy, odkud se po
pár dnech opět vrátil do EU. V ČR pobývá od 4. 12. 2019. Dne 2. 2. 2020 požádal v ČR
o udělení mezinárodní ochrany. Totožnost a státní příslušnost žalobce byla ověřena dle jeho
cestovního dokladu. Dne 5. 2. 2020 byl se žalobcem proveden pohovor v jazyce ruském za
přítomnosti tlumočníka. Žalobce si sám vyřídil litevské vízum za účelem práce, v Litevské
republice pracoval jako svářeč. Práce však byla zdraví škodlivá a žalobci nevyhovovala. Proto se
rozhodl odcestovat do ČR, kde si našel práci na stavbě. V Litevské republice neměl žádné
problémy. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal z důvodu končícího se litevského víza.
Poučení o tzv. dublinském řízení si žalobce částečně přečetl. Po poučení o tom, že bude žádost
o převzetí žalobce odeslána do Litevské republiky, žalobce sdělil, že tam nikoho nemá a nic tam
nezná. Vyslovil přání, aby řízení pokračovalo v ČR. V rámci poskytnutí údajů k podané žádosti
dne 5. 2. 2020 žalobce ještě uvedl, že důvodem podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany je
skutečnost, že se mu v ČR líbí, ve vlasti má velké dluhy a pokud by se vrátil domů, pak mu kvůli
jeho dluhům vezmou dům.
14. Na základě provedených skutkových zjištění správní orgán řádně zkoumal, zda mohla být dána
příslušnost ČR k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Přitom se v souladu
s judikaturou správních soudů pokoušel aplikovat jednotlivá kritéria rozhodná pro určení
příslušného členského státu, a to v pořadí, v jakém jsou v dublinském nařízení uvedena (čl. 7
odst. 1 citovaného nařízení). V tomto ohledu soud musí žalovanému přisvědčit, že čl. 8 – 11
dublinského nařízení nejsou v posuzované věci aplikovatelné. Podle čl. 3 odst. 1 dublinského
nařízení posuzují členské státy jakoukoliv žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním
příslušníkem třetí země na území kteréhokoliv z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním
prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát EU, který je příslušný podle kritérií stanovených
v kapitole III dublinského nařízení.
15. Podle čl. 12 odst. 1 dublinského nařízení platí, že pokud je žadatel držitelem platného povolení
k pobytu, je k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto
povolení vydal. Podle čl. 12 odst. 2 citovaného nařízení platí, že pokud je žadatelem držitel
platného víza, je k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který
toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání
o zastupování podle čl. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne
13. 7. 2009 o kodexu Společenství o vízech. V takovém případě je pak k posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát.
16. Podle čl. 12 odst. 4 dublinského nařízení platí, že pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo
více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než 2 roky, nebo jednoho či více víz,
jejichž platnost skončila před méně než 6 měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území
členského státu, použijí se odst. 1, 2 a 3 (čl. 12 dublinského nařízení), dokud žadatel neopustil
území členských států.
17. Z výše citované úpravy dublinského nařízení je zřejmé, že žalobcův azylový příběh je
podřaditelný právě pod čl. 12 dublinského nařízení. Žalovaný totiž z cestovního dokladu žalobce
zjistil, že žalobci bylo vydáno Litevskou republikou dlouhodobé vízum č. X. s platností ode dne
6. 8. 2019 do 4. 2. 2020. V Litvě pracoval žalobce jako svářeč, práce mu však nevyhovovala,
pročež odcestoval do ČR, kde si našel práci na stavbě. Do ČR přicestoval autobusem dne 4. 12.
2019 a dne 2. 2. 2020 požádal v ČR o udělení mezinárodní ochrany. Podle čl. 12 odst. 2
dublinského nařízení platí, že k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je příslušný ten členský
stát, který vízum žalobci, coby žadateli o udělení mezinárodní ochrany, udělil, resp. podle čl. 12
odst. 4 dublinského nařízení u víza, jehož platnost skončila před méně než 6 měsíci a na základě
kterého mohl vstoupit žalobce na území členského státu, se použije právě čl. 12 odst. 2
dublinského nařízení, dokud žalobce neopustil území členských států.
18. Jelikož na případ žalobce bylo nezbytné aplikovat kritérium dané čl. 12 dublinského nařízení, ve
shodě s tím ze správního spisu vyplývá, že žalovaný dále požádal dne 5. 2. 2020 Litevskou
republiku o převzetí žalobce coby žadatele o mezinárodní ochranu. Litevská republika následně
uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a dne 16. 3. 2020
o tom informovala žalovaného.
19. Z výše provedeného výkladu tedy vyplývá, že příslušným státem k posouzení žádosti žalobce
o udělení mezinárodní ochrany je Litevská republika a nikoliv Česká republika, jak se mylně
domníval žalobce.
20. Žalobce dále namítal, že z napadeného rozhodnutí nelze dovodit, že žalobci v Litevské republice
nehrozí nelidské či ponižující zacházení v souvislosti s vedením řízení ve věci mezinárodní
ochrany a zajištěním podmínek pro přijetí žadatelů o mezinárodní ochrany. Uvedené námitce
nemohl krajský soud přisvědčit.
21. Namítanými skutečnostmi se žalovaný podrobně zabýval, a to na str. 4 napadeného rozhodnutí,
tj. zabýval se skutečností, zda v případě Litevské republiky existují závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů,
které by dosahovaly možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Jak žalovaný
v napadeném rozhodnutí uvedl, přitom vycházel zejména z dokumentu: Litva, Informace OAMP
ze dne 18. 2. 2020, jenž mj. tvoří součást správního spisu. Po přezkoumání závěrů žalovaného
a obsahu předmětného dokumentu krajský soud uvádí, že litevský azylový systém je plně
souladný s azylovým systémem České republiky, potažmo se standardy EU.
22. Ve shodě s žalovaným lze k azylovému systému v Litevské republice uvést, že na úrovni EU, ať
už výkonných orgánů nebo Evropského soudního dvora, popř. Evropského soudu pro lidská
práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady
Evropy, které by deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany
a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Litevské republice, dosahující dokonce rizika
nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. Rovněž Úřad
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad
dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského
protokolu z roku 1967 nevydal žádné stanovisko, požadující, aby se členské státy EU zdržely
transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Litevské republiky, jak to bylo učiněno např.
jednoznačně v minulosti v případě Řecka. Litevská republika je členem EU, státní moc zde
dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních
předpisů i ze strany nestátních subjektů. Litevská republika ratifikovala a dodržuje mezinárodní
smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám,
které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Litevská republika je rovněž považována za
bezpečnou zemi původu nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy EU.
23. Krajský soud má ve shodě s žalovaným za to, že žalobci nehrozí v Litevské republice nelidské či
ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek
přijetí žadatele o mezinárodní ochranu. Ostatně žalobce neuváděl žádné konkrétní výhrady vůči
azylovému systému v Litvě a ani zdroje informací, z nichž by poznatky o problémech azylového
systému v Litevské republice čerpal. Jeho spekulace o tom, že z napadeného rozhodnutí nelze
jednoznačně dovodit, že mu v Litevské republice nehrozí nelidské či ponižující zacházení nebyly
ničím podložené a taková argumentace se nezakládala na pravdě. Žalovaný se uvedenou
problematikou v napadeném rozhodnutí zabýval a jasně vysvětlil žalobci, že mu v Litevské
republice obdobné potíže nehrozí.
24. Pokud žalobce namítal, že v souvislosti se zjištěním příslušného státu k posouzení žádosti žalobce
o udělení mezinárodní ochrany a zjištěním systematických nedostatků v litevském azylovém
řízení žalovaný nezjistil stav věci ve smyslu § 3 správního řádu, tedy způsobem, o němž nejsou
důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem
případu, a dále, že si za účelem vydání rozhodnutí neopatřil dostatečné podklady, pak ani
takovým námitkám nemohl krajský soud přisvědčit. K okolnostem určení příslušného státu
k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a rovněž k podmínkám azylového
řízení v Litevské republice se krajský soud již ve výkladu výše vyjádřil, pročež na tento výklad
i v dalším odkazuje. Pokud pak jde o postup správního orgánu v rozporu s § 3 a § 50 odst. 2
správního řádu, kdy neměl být zjištěn skutkový stav věci v dostatečném rozsahu, a neměly být
opatřeny dostatečné podklady pro rozhodnutí, pak k tomu krajský soud ještě uvádí, že žalobce
v žádném ohledu neupřesnil, jaké pochybení žalovaného má na mysli, co konkrétně a v jakém
rozsahu nebylo zjištěno a v čem spatřuje nedostatečnost podkladů pro vydání rozhodnutí, resp.
jaké podklady měly být ještě obstarány. Krajský soud žádné takové pochybení z napadeného
rozhodnutí nezjistil. Vzhledem k obecnosti posledně uvedených námitek (nedostatečně zjištěný
skutkový stav a neopatření dostatečných podkladů) se nemůže krajský soud k nim blíže vyjádřit.
Žalobce také uváděl, že ve věci vyšly najevo nové skutečnosti, které nebyly předmětem zkoumání
v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Takové tvrzení se zjevně nezakládá na pravdě,
protože žalobce jednak žádné nové a zásadní skutečnosti nesdělil, a jednak k žádnému
předchozímu pravomocně skončenému správnímu řízení nedošlo (viz zjištění ze správního
spisu), protože sám žalobce sděloval, že žádost o mezinárodní ochranu podal poprvé.
25. Žalobce závěrem uváděl, že se nemůže vrátit do Uzbekistánu, protože ten není demokratickým
státem, neboť tam panuje diktátorský a nedemokratický režim. V případě jeho návratu do země
původu totiž nelze vyloučit, že by mu hrozilo věznění, mučení nebo nelidské a ponižující
zacházení, pročež případný návrat do Uzbekistánu není možný.
26. K posledně uvedenému krajský soud uvádí, že předmětným rozhodnutím žalovaného v žádném
případě nedochází k návratu žalobce do země původu, nýbrž pouze k jeho transferu do Litevské
republiky, kde bude jeho žádost o mezinárodní ochranu teprve meritorně posuzována. Ačkoliv je
řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany v jednom členském státě zastaveno (bylo
formálně ukončeno), nejde o rozhodnutí věcné, neboť případné právo žalobce na azyl bude dále
posuzováno před orgány jiného (příslušného) státu. Napadeným správním rozhodnutím není
žalobce vrácen do země původu. Ostatně obavy žalobce z uvěznění, mučení nebo nelidského
a ponižujícího zacházení, kterým by mohl být dle aktuálního tvrzení v zemi původu vystaven,
nemají žádný základ v jeho dosavadních tvrzeních, neboť ve správním řízení při pohovoru
uváděl, že v zemi původu nebyl politicky aktivní a nebyl trestně stíhán. Pouze uvedl, že má dluh,
pro který mu může být v případě jeho návratu zabaven dům. Nikdy však nevyslovil obavy
z mučení.
27. V nyní posuzované věci bylo také žalovaným uváženo, že žalobce nemá žádné rodinné
příslušníky na území ČR a ani jinde v EU. V případě žalobce nebyl zjištěn žádný humanitární
důvod pro přistoupení k eventuálnímu převzetí odpovědnosti za žádost žalobce o mezinárodní
ochranu ve smyslu situace předvídané čl. 17 dublinského nařízení, podle něhož se může každý
členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, i když není podle kritérií
stanovených tímto nařízením příslušný. V případě žalobce nebyly shledány humanitární důvody
pro sloučení rodiny, ani kulturní důvody. Žalobce nevyjádřil žádné konkrétní výhrady k Litevské
republice samotné, pouze uvedl, že tam nikoho nemá (což zjevně platí i pro ČR), naopak
sděloval, že odcestoval pouze z důvodu nevyhovující práce. Jelikož v případě žalobce nebyly
zjištěny žádné okolnosti podřaditelné pod čl. 17 dublinského nařízení, nemohl být uvedený článek
ve věci aplikován.
28. Podle čl. 18 dublinského nařízení platí, že členský stát příslušný k posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu je podle tohoto nařízení povinen převzít žadatele o mezinárodní ochranu,
který podal žádost v jiném členském státě, a dokončit posouzení jeho žádosti o mezinárodní
ochranu. Litevská republika je tedy povinna převzít žalobce na své území a posoudit jeho žádost
o udělení mezinárodní ochrany.
29. K přemístění žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že toto přemístění bude
provedeno v souvislosti s epidemií COVID-19 v okamžiku, kdy budou otevřeny hranice, a to
v plném souladu s vyhláškami zdravotnických zařízení obou států. I přes velmi krátké lhůty pro
přemístění za této pandemické situace, žalovaný uvedl, že jde o aktuální a nikoliv dlouhotrvající
stav, pročež považuje přemístění za reálné.
30. Ze shora uvedených důvodů se krajský soud ztotožnil s postupem žalovaného i s jeho závěry,
přičemž v uvedené věci byl zcela po právu učiněn závěr o nepřípustnosti žádosti žalobce
o udělení mezinárodní ochrany podané na území ČR ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu, protože k posouzení této žádosti je příslušný jiný členský stát EU. Je-li žádost o udělení
mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou, správní řízení o této žádosti se v souladu s § 25
písm. i) zákona o azylu zastaví, což v této věci žalovaný správně učinil. Ačkoliv bylo řízení
o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany na území ČR zastaveno (formálně ukončeno),
nejde o rozhodnutí věcné, neboť případné právo žalobce na azyl bude teprve věcně dále
posuzováno před orgány příslušného státu EU.
V. Závěr a náklady řízení
31. Soud neshledal uplatněné žalobní body důvodnými a nad rámec uplatněných žalobních bodů
nezjistil žádnou vadu, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, a ke které
by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78
odst. 7 s.ř.s.
32. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl v řízení
úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku). Ve věci
úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti
(ostatně jejich přiznání ani nepožadoval), proto mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána (výrok
III. tohoto rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být
stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který
za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 17. července 2020
JUDr. Kateřina Mrázová, Ph.D., v. r.
samosoudkyně
Za správnost vyhotovení:
B. Z.