Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 As 149/2020 - 29

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: J. K., proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2018, č. j. , v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 2. 2020, č. j. - 21,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Magistrát města Přerova rozhodnutím ze dne 13. 6. 2018, č. j. MMPr/049499/2018/JP, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), uložil mu pokutu 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. Přestupku se žalobce měl dopustit porušením zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel motorového vozidla tov. zn. Kia Ceed Combi, registrační značky X nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Řidič uvedeného vozidla, jehož totožnost není známa, se totiž dne 15. 1. 2018 v době minimálně od 9.15 h do 9.20 h na ulici Husova (parkoviště budovy ČD) v Přerově neřídil značkou č. IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ a při stání v úseku její platnosti v rozporu s pokyny uvedenými na parkovacím automatu neumístil v uvedeném motorovém vozidle viditelně platný parkovací lístek.

[2] Žalovaný odvolání proti rozhodnutí magistrátu zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

[3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, který na jejím základu rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně tvoří jeden celek. Žalobce v odvolání reagoval na odůvodnění rozhodnutí magistrátu. Podle krajského soudu se však žalovaný k odvolacím námitkám vůbec nevyjádřil a nijak na ně nereagoval. Jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

II. Kasační stížnost

[4] Žalovaný (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Navrhuje zrušení rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

[5] Stěžovatel má za to, že jeho rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Sám krajský soud uvedl, že žalobce uplatnil v odvolání totožné námitky jako ve vyjádření v průběhu řízení před magistrátem ze dne 2. 5. 2018. Rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně tvoří jeden celek. Stěžovatel je přesvědčen, že se s odvolacími námitkami řádně a v přezkoumatelném rozsahu vypořádal, a to odkazem na rozhodnutí magistrátu, se kterým se plně ztotožnil. Stěžovatel dále cituje odůvodnění svého rozhodnutí i rozhodnutí magistrátu. Podle stěžovatele je v rozhodnutích seznatelná myšlenka, která se týká základu sporu. Správní orgány dospěly k jednoznačnému závěru, že pozemní komunikace, na které stálo vozidlo, jehož provozovatelem je žalobce, je místní komunikací a dopadá na ni obsah nařízení statutárního města Přerova č. 2/2010.

[6] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Posouzení kasační stížnosti

[7] Soud při posuzování kasační stížnosti dospěl k závěru, že je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ( a 4 ); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.

[8] Kasační stížnost není důvodná.

[9] V nyní souzené věci je spornou otázka, zda je stěžovatelovo rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání uplatněných odvolacích námitek.

[10] Podle zruší soud napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem, pro nepřezkoumatelnost nebo nedostatek důvodů rozhodnutí.

[11] Judikatura dovodila, že jedním z důvodů, pro který může být rozhodnutí o odvolání považováno za nepřezkoumatelné, je situace, kdy se odvolací orgán nezabýval všemi odvolacími námitkami, tedy že nevyčerpal celý rozsah odvolání (srov. např. rozsudky ze dne 23. 7. 2008, č. j. – 84, či ze dne 19. 12. 2008, č. j. – 71). Úkolem odvolacího orgánu je zejména reagovat na odvolací námitky ( věta druhá , ). Z hlediska ekonomie řízení však není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci správního orgánu prvního stupně pouze doplnil. Při soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek (např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. – 56, č. NSS, nebo rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č. j. – 80). Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně (srov. rozsudek ze dne 31. 10. 2014, č. j. – 25). Pokud se odvolací orgán plně ztotožní s úvahami prvostupňového orgánu, jehož odůvodnění poskytuje odpověď na argumentaci uplatněnou v odvolání, může odvolací správní orgán pouze souhlasně odkázat na závěry provstupňového rozhodnutí, aniž by se musel vypořádávat s odvolacími námitkami (srov. rozsudek ze dne 14. 9. 2016, č. j. - 51, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 29. 5. 2007, č. j. - 65, č. 1296/2007 Sb. NSS). Neposkytuje-li však rozhodnutí prvního stupně dostatečnou oporu pro vypořádání odvolacích námitek, není takový postup možný. Odvolací orgán se v takovém případě musí řádně vypořádat s uplatněnou odvolací argumentací, jinak zatíží své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

[12] Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem v závěru, že stěžovatel v odůvodnění svého rozhodnutí na uplatněné odvolací námitky nijak nereagoval. Pro řádné vypořádání odvolacích námitek přitom v souzené věci nepostačoval stěžovatelův poukaz na odůvodnění rozhodnutí magistrátu, neboť to dostatečnou oporu pro vypořádání odvolacích námitek neposkytuje.

[13] Žalobce v podaném odvolání namítal, že „správní orgán [tj. magistrát, pozn. soudu] dovodil vlastnictví obce ke komunikaci rozborem smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene uzavřené dne 24. 7. 1996 mezi městem Přerov a Českými drahami, státní organizací, přičemž nebylo prokázáno, že smlouva o smlouvě budoucí by vyústila v uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, která by byla zapsána do katastru nemovitostí, a dále z nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2009 uzavřené mezi obcí a Technickými službami města Přerov“. Podle žalobce „z žádné z těchto smluv nevyplývá, že obec je vlastníkem místní komunikace, které se má nařízení obce ohledně úplatného užívání týkat. Správní orgán cituje smlouvu, v níž, jak sám uvádí, je uvedeno, že obec je spoluinvestorem stavby, tudíž přichází v úvahu, že stavba parkoviště je ve spoluvlastnictví několika subjektů. (…)“. Dále žalobce v odvolání rozvádí svou argumentaci týkající se otázky nabytí vlastnického práva města Přerov k dotčené pozemní komunikaci. Podle žalobce magistrát neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu (žalobce postrádá provedení důkazu smlouvou o dílo), jeho závěry proto dle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování. V závěru odvolání pak žalobce polemizuje s názorem magistrátu ohledně oprávněnosti umístění značky IP 13c.

[14] Ze shora uvedené rekapitulace argumentace uplatněné v odvolání je zjevné, že žalobce reagoval na právní a skutkové závěry vyslovené v prvostupňovém rozhodnutí a domáhal se doplnění dokazování. Z logiky věci proto nemůže odvoláním napadené rozhodnutí poskytovat dostatečnou oporu pro vypořádání takových námitek. Kasační tvrzení, podle kterého jsou odvolací námitky totožné s námitkami uplatněnými ve vyjádření ze dne 2. 5. 2018, a byly tak vypořádány v prvostupňovém rozhodnutí, nemůže obstát. V prvé řadě z prostého srovnání obsahu obou podání vyplývá, že byť se argumentace v nich uvedená částečně překrývá, není totožná. Dále ze správního spisu vyplývá, že některé podklady, z nichž správní orgány při posouzení věci vycházely, byly do spisu zařazeny až po podání zmíněného vyjádření žalobce ze dne 2. 5. 2018. Například smlouva o smlouvě budoucí ze dne 24. 7. 1996, k jejímuž výkladu provedenému magistrátem se žalobce v podaném odvolání vyjadřoval, byla do spisu zařazena až dne 22. 5. 2018 (stejně jako sdělení odboru správy majetku a komunálních služeb týkající se nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2009). Je tedy zjevné, že námitky vztahující se k těmto dokumentům nemohly být uplatněny již ve vyjádření ze dne 2. 5. 2018. Tvrzení, podle kterého totožnost obsahu vyjádření ze dne 2. 5. 2018 a podaného odvolání konstatoval též krajský soud, není správné. Žádný takový závěr v odůvodnění napadeného rozsudku obsažen není.

IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti

[15] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle poslední věty zamítl.

[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ve spojení s Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobci v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly (na výzvu k podání vyjádření ke kasační stížnosti nereagoval), proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. července 2020

JUDr. Lenka Kaniová

předsedkyně senátu