Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

62 Af 62/2018 - 64

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

26. Krajský soud v Brně odkazuje také na závěry Soudního dvora vyslovené v bodě 26 rozsudku Kraft Foods Polska, že čl. 90 odst. 1 směrnice o DPH ukládá členským státům povinnost snížit základ daně, a tudíž výši DPH dlužné osobou povinnou k dani pokaždé, když osoba povinná k dani neobdrží po uzavření transakce část nebo celé protiplnění; v bodě 28 rozsudku Kraft Foods Polska Soudní dvůr uvedl, že „(…)Z judikatury rovněž vyplývá, že opatření, která mají zabránit daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem, se mohou v zásadě odchýlit od dodržení základu DPH jen ve striktně nezbytných mezích pro dosažení tohoto specifického cíle. Tato opatření musejí mít totiž co nejmenší dopad na cíle a zásady směrnice o DPH, a nemohou být tedy používána způsobem, který by zpochybnil neutralitu DPH, jež je základní zásadou společného systému DPH zavedeného unijními právními předpisy v dané oblasti (viz v tomto smyslu rozsudky Goldsmiths, výše citovaný, bod 21; ze dne 18. června 2009, Stadeco, C-566/07, Sb. rozh. s. I-5295, bod 39 a citovanou judikaturu, jakož i ze dne 27. ledna 2011, Vandoorne, C-489/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 27).“

27. Krajský soud v Brně rovněž odkazuje na závěry uvedené v bodech 36 až 37 rozsudku Soudního dvora ve věci SCT d.d., že „ (…) Opatření, která mají zabránit daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem, se však mohou v zásadě odchýlit od dodržení pravidel týkajících se základu daně jen ve striktně nezbytných mezích pro dosažení tohoto specifického cíle. Tato opatření musí mít totiž co nejmenší dopad na cíle a zásady směrnice o DPH, a nemohou být tudíž používána způsobem, který by zpochybnil neutralitu DPH (rozsudek ze dne 6. prosince 2018, Tratave, C-672/17, EU:C:2018:989, bod 33). Je tudíž třeba, aby se formality, které musí osoby povinné k dani splnit, aby mohly před daňovými orgány uplatnit nárok na snížení základu DPH, omezovaly na formality, které umožňují doložit, že po uzavření transakce s konečnou platností neobdrží protiplnění nebo jeho část. V tomto ohledu vnitrostátním soudům přísluší ověřit, zda je tomu tak u formalit vyžadovaných dotyčným členským státem (rozsudek ze dne 6. prosince 2018, Tratave, C-672/17, EU:C:2018:989, bod 34 a citovaná judikatura).“.

28. Krajský soud v Brně má za to, že aplikací pravidla spočívajícího v nemožnosti uplatnit opravu výše daně na výstupu z hodnoty pohledávky plátce daně (věřitele) vzniklé v období šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku plátce daně (dlužníka) za situace, kdy ostatní zákonem o DPH stanovené podmínky byly splněny, dochází k narušení principu daňové neutrality. Ostatně právě v nyní posuzovaném případě nebylo orgány české finanční správy zpochybněno, že ostatní podmínky stanovené zákonem o DPH pro uplatnění opravy výše daně by nebyly splněny.

29. V intencích výše uváděných judikaturních závěrů Soudního dvora je podle Krajského soudu v Brně nanejvýš sporné, zda jako důvod pro odchylku z pravidla obsaženého v čl. 90 odst. 1 Směrnice obstojí de facto zákonodárcem vytvořená konstrukce domněnky, že plátce daně, který obchodoval s jiným plátce daně (odběratelem zboží nebo služeb), který se po šesti měsících od uskutečnění zdanitelného plnění, za nějž nebylo zaplaceno, resp. po šesti měsících od vzniku takové pohledávky, dostal do úpadku, mohl vědět, že u tohoto odběratele úpadek hrozí a že tedy zřejmě dojde k nezaplacení protihodnoty poskytnutého plnění; takto ostatně vyložil úmysl českého zákonodárce v citovaném pravidlu obsaženém v § 44 odst. 1 zákona o DPH Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16.7.2019, č.j. -33, č. 3922/2019 Sb. NSS, který se výkladem tohoto pravidla zabýval. Podle Nejvyššího správního soudu „Relevantní – a pro rozšířený senát zásadní – je i argument objektivně teleologický, spojený s argumentem subjektivně teleologickým (hledáním intence historického zákonodárce). Vychází z ekonomického předpokladu, že profesionálové jsou na trhu schopni poznat signály nadcházejícího úpadku svého obchodního partnera tím spíše, čím kratší dobu před okamžikem, kdy k úpadku v budoucnu dojde, s ním jednají o transakci či ji uzavírají. Naopak čím dříve od úpadku proti proudu času k jednání o transakci či jejímu uzavření došlo, tím méně zpravidla mohlo být obchodnímu partneru budoucího úpadce patrné, že hrozí problém. Toho si byl kupříkladu vědom český zákonodárce i v dřívějších a 16 , o konkursu a vyrovnání. V tohoto zákona se určité právní úkony dlužníka učiněné v posledních šesti měsících podáním návrhu na prohlášení konkursu prohlašovaly ex lege za neúčinné. Oproti tomu podobným právním úkonům učiněným dříve než v této době bylo podle zmíněného zákona možno toliko odporovat, a to za podmínek stanovených v dřívějšího (č. ). V situaci směřující k insolvenci se mezi kratším obdobím bezprostředně předcházejícím zahájení insolvenčního řízení a delším, zpravidla několikaletým obdobím před ním rozlišuje z hlediska toho, jaké nároky se obvykle kladou na tržní subjekty uzavírající transakce a jak „jednoduše“ lze případně takové transakce v té či oné míře či z těch nebo oněch důvodů anulovat (vyslovit jejich neúčinnost), i podle současné úpravy v . Ten ve svých a rozlišuje kratší roční dobu před zahájením insolvenčního řízení a delší tříletou dobu (specifickou pětiletou dobu pak stanovuje pro možnost vyslovení neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů, viz ). Lze se tedy z velmi dobrých důvodů domnívat, že právě šestiměsíční doba před rozhodnutím soudu o úpadku byla v „mysli“ historického zákonodárce projevem jakési inspirace v dřívější konkursní úpravě a nynější úpravě insolvenční. Jejím účelem mělo být chránit zvýhodněním podle zákona o dani z přidané hodnoty toliko ty obchodní partnery dlužníka, kteří s ním obchodovali dříve než v posledních šesti měsících před rozhodnutím soudu o úpadku. O nich totiž bylo možno předpokládat, že s pozdějším úpadcem obchodovali v dobré víře v jeho přiměřenou solventnost a nemohli v té době rozpoznat, že později se jejich pohledávka stane nedobytnou. Naopak obchodní partneři, kteří s pozdějším úpadcem obchodovali až v posledních šesti měsících před rozhodnutím soudu o úpadku, měli mít podle obecných ekonomických poznatků větší šanci hrozící úpadek rozpoznat, a proto nebylo důvodu jim poskytnout zvýšený daňový komfort. S tím souvisí i celkový historický kontext přijetí rozhodné právní úpravy v roce 2011 – jím byla vrcholící hospodářská krize, která uvrhla do ekonomických obtíží řadu předtím prosperujících podnikajících osob. Ty se postupně, jak se krize prohlubovala a přetrvávala, dostávaly z původně bezproblémové situace ohledně své solventnosti ve stále větším procentu případů do platební neschopnosti, jež někdy vyústila v úpadek. I v tomto ohledu bylo tedy logické „chránit“ spíše ty, kteří pozdějším úpadcům dodávali s jistým časovým odstupem před rozhodnutím soudu o úpadku, než ty, kteří s úpadcem obchodovali bezprostředně před tímto rozhodnutím.“.

30. Pokud možnost odchýlit se od pravidla dle čl. 90 odst. 1 Směrnice v případě celkového nebo částečného nezaplacení ceny plnění vychází z předpokladu, že nezaplacení protihodnoty může být za určitých okolností a z důvodu právní situace v dotyčném členském státě obtížné ověřit nebo může být jen dočasné, tak tento důvod se podle Krajského soudu v Brně míjí s důvody, jež plynou z výše citovaného závěru Nejvyššího správního soudu vysloveného v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16.7.2019, č.j. -33, č. 3922/2019 Sb. NSS. Naopak skutečnost, že bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka muže spíše indikovat, že nezaplacení protihodnoty je definitivní, a pokud by částečnému zaplacení později došlo, tak se jedná o situaci, na niž pamatuje § 44 odst. 6 zákona o DPH. Krajský soud v Brně má také za to, že samotné uskutečňovaní zdanitelných plnění s plátcem daně, u něhož mohou (ale také nemusí) být dány indikátory blížícího se úpadku, sama o sobě neznamená, že by takové ekonomické transakce byly a priori nepoctivé a vedené pouze cílem získání neoprávněného daňového zvýhodnění; v nyní posuzovaném případě ani nebylo ničím indikováno, že by žalobce s takovým cílem postupoval.

31. Podle Krajského soudu v Brně se proto paušální podmínka stanovená pro všechny plátce daně spočívající v nemožnosti opravit výši daně u všech pohledávek vzniklých šest a méně měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku dlužníka neopírá o dostatečné legitimní zdůvodnění v intencích výše citovaných judikaturních závěrů Soudního dvora.

32. Proto Krajský soud v Brně dospěl k závěru o nutnosti předložit Soudnímu dvoru následující otázku:

Je v rozporu se smyslem čl. 90 odst. 1 a 2 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty, vnitrostátní právní úprava stanovící podmínku, která znemožňuje plátci daně z přidané hodnoty, jestliže mu vznikla povinnost přiznat daň při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci, provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty pohledávky vzniklé v období šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku plátce daně, který za plnění zaplatil jen částečně nebo vůbec?

33. V návaznosti na položení předběžné otázky Krajský soud v Brně podle přerušil řízení. Poté, co Soudní dvůr o předložené otázce rozhodne, bude v řízení pokračováno

( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Brno 29. července 2020

David Raus v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.