Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 A 45/2020 - 44

42. Pro účely posouzení právě projednávaného případu je třeba uvést, že k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí správního orgánu do soukromého a rodinného života cizince je nutno přistoupit v případech výslovně nestanovených právní úpravou ZPC tehdy, je-li zjevné, že zásah do těchto práv by byl na první pohled nepřiměřený. Ve věci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. -30, zmiňovaného žalobkyní, se jednalo o případ, kdy žalobcem bylo nezletilé dítě a povolení k trvalému pobytu mu bylo zrušeno proto, že déle než 6 let pobývalo mimo území České republiky, tj. jednalo se o skutečnost mimo volní sféru nezletilého dítěte, které musí poslouchat své rodiče. V nyní projednávané věci je však situace zcela odlišná, žalobkyně vědomě úmyslně spáchala zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 TrZ, je dospělá, její dvě dcery jsou také dospělé a její příbuzní žijí v České republice i ve Vietnamu, v současné době se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení.

43. Lze připomenout, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, č. j. -30, konstatoval: „Ustanovení , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona. Na základě daného ustanovení však nelze určit, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. To je nutno zhodnotit na základě jiných částí právního řádu než zákona o pobytu cizinců na území České republiky.“ V tamním případě krajský soud správnímu orgánu vytkl, že správní orgán při rušení povolení k trvalému pobytu z důvodu pobytu mimo území republiky ve smyslu ZPC nezohlednil přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. Kasační soud dospěl k závěru, že přiměřenost není nutné posuzovat u všech rozhodnutí a pod bodem 33 konstatoval, že „[s]kutečnost, že zákonodárce do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší správní soud za náhodnou. Nastavení podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy, že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle zákona o pobytu cizinců. Cizinec svým jednáním může zabránit nastoupení podmínek pro zrušení platnosti trvalého pobytu dle zákona o pobytu cizinců tím, že přeruší svou nepřítomnost na území členských států Evropské unie tak, aby nešlo o nepřetržitou nepřítomnost po dobu delší než 12 měsíců. Jde o podmínku pro zachování platnosti povolení k trvalému pobytu, která je v zákoně již od 27. 4. 2006, tudíž tato podmínka nemůže být nikterak překvapivá. Při plánování svých cest mimo členské státy Evropské unie tak cizinci musí počítat i s touto podmínkou a své cesty přizpůsobit tak, aby nenaplnili důvody pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu uvedené v zákona o pobytu cizinců, pokud se chtějí uvedenému následku vyhnout.“

44. Soud proto v posuzovaném případě dospěl k závěru, že navzdory argumentaci žalobkyně není dán důvod se zcela odchýlit od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu ve věcech týkajících se povolení k pobytu cizinců odsouzených za spáchání úmyslného trestného činu tak, jak je shrnuta výše. Lze konstatovat, že v daném případě test přiměřenosti provedl sám zákonodárce, když v ustanoveních § 44a odst. 3 ZPC ve spojení s § 35 odst. 3 ZPC a § 37 odst. 1 písm. a) ZPC neposkytl prostor pro správní uvážení a stanovil bezvýjimečné pravidlo, že cizinec, který spáchal úmyslný trestný čin, nemá nárok na vyhovění žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, neboť jednoznačně převažuje zájem na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti nad soukromým a rodinným životem cizince.

45. V daném případě nicméně není v ZPC dána, na rozdíl od ustanovení ZPC, možnost jakékoliv korekce této tvrdosti zákona ve vztahu k větě prvníd a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud proto dospěl v návaznosti na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. -39, k závěru, že musí být zcela zjevné, že je trestná činnost cizince natolik závažná a společensky škodlivá, že není nutné podrobně zkoumat dopad rozhodnutí správního orgánu do soukromého a rodinného života cizince, neboť zde jednoznačně převažuje zájem na ochraně veřejného pořádku v České republice. Je přitom nutné vycházet z klasifikace trestných činů podle TrZ.

46. V daném případě byla žalobkyně pravomocně odsouzena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. , za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 TrZ, za který byla odsouzena společně se svými dvěma dcerami jako spolupachatelkami (§ 23 TrZ) k trestu odnětí svobody v délce trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let, tj. do dne 16. 10. 2021. Zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 TrZ, jímž byla žalobkyně uznána vinnou, je úmyslným trestným činem, proto podmínky pro zamítnutí Žádosti podle § 44a odst. 3 ZPC ve spojení s § 35 odst. 3 ZPC a § 37 odst. 1 písm. a) ZPC byly splněny. Kromě toho nelze a priori vyloučit možnost recidivního chování žalobkyně.

47. Podle § 174 odst. 1 písm. a) ZPC za trestně zachovalého se pro účely tohoto zákona považuje cizinec, který nemá ve výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu.

48. K odkazu žalobkyně na ust. § 56 odst. 2 ZPC ([d]louhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže a) nesplňuje podmínku trestní zachovalosti (§ 174), nebo b) v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem, za podmínky, že důsledky neudělení dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince.) a tvrzené rozpornosti s § 37 odst. 1 písm. a) ZPC, soud konstatuje, že svou dílčí argumentaci žalobkyně opřela o blíže nespecifikovanou „judikaturu“. Nejvyšší správní soud k vzájemnému vztahu těchto ustanovení v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. -47, konstatoval, že „[s]páchá-li cizinec, jenž na území České republiky pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, úmyslný trestný čin, policie mu dobu platnosti povolení neprodlouží podle ve spojení s a , o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění do 31. 12. 2010. Neuplatní se tedy ani a obdobný zákona o pobytu cizinců na území České republiky, podle nichž se zkoumá přiměřenost důsledků neprodloužení platnosti povolení a přihlížení k dopadům do soukromého a rodinného života cizince.“ Žalovaný i z uvedeného důvodu nebyl povinen zkoumat přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně.

49. Rovněž žalobkyní poukazovanád v (Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovenýchd (dále jen „“) upraveny pouze zákonem.) jednoznačně počítá s tím, že právo na soukromý a rodinný život může být omezeno, přičemž v případě žalobkyně se tomu tak stalo v návaznosti na pravomocné odsouzení pro úmyslný zvlášť závažný zločin.

50. Pro úplnost soud dodává, že do práv žalobkyně na soukromý a rodinný život plně zasáhne až případné rozhodnutí o jejím správním vyhoštění (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. ), ve kterém bude taková otázka posuzována, protože podle § 119a odst. 2 ZPC rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. O takový případ však v posuzované věci nejedná. Námitky druhého žalobního bodu jsou nedůvodné.

51. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle zamítl.

52. O nákladech řízení soud rozhodl podle , podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 8. června 2020

JUDr. Ludmila Sandnerová, v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje M. J.