Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
5 Azs 107/2024 - 40.pdf
PDF · 0 B
No categories available
5 Azs 107/2024 - 40
[26] Ustanovení § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu je transpozicí čl. 8 odst. 3 písm. e) přijímací směrnice, podle něhož „[ž]adatel může být zajištěn […], vyžadujeli to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku“. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ve své judikatuře konstatoval, že jím provedený výklad pojmů „národní bezpečnost“ a „veřejný pořádek“ uvedených v jiných směrnicích se uplatní rovněž u příjímací směrnice (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 2. 2016, ve věci J. N. v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie, C601/15, bod 64). V této souvislosti odkázal na svá dřívější rozhodnutí, ve kterých uvedl, že „veřejný pořádek“ předpokládá v každém případě kromě narušení společenského řádu, které představují všechna porušení práva, existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu společnosti (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015, ve věci Z. Zh. a Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie a I. O., C554/13, bod 60). Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti (včetně veřejného pořádku) není fakt samotného nelegálního vstupu na území České republiky (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010151, č. 2420/2011 Sb. NSS, a rozsudky NSS č. j. 5 Azs 15/201373, bod 19, ze dne 9. 3. 2017, č. j. 5 Azs 312/201631, a ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1 Azs 119/202030, bod 37).
[27] Správní orgány musí před rozhodnutím o zajištění cizince (tedy i u nepovolení vstupu na území) vždy zvážit, zda nelze zajistit řádný průběh řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany mírnějšími prostředky, kterými jsou zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu. Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu „[z]vláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené“. Odstavec 2 stanoví, že „[m]inisterstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany“.
[28] Zajištění je nutné použít pouze tam, kde je ho skutečně třeba (k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/201789, bod 17). Neznamená to však, že by bylo nejprve nutné uložit zvláštní opatření a k zajištění přistoupit, teprve pokud by nebylo zvláštní opatření účinné. Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[v]olba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/201623, bod 28).
[29] Žalovaný může uložit zvláštní opatření, jeli naplněn některý z důvodů nepovolení vstupu podle § 73 odst. 3 zákona o azylu a jeli současně uložení zvláštního opatření dostatečné k zabezpečení účasti žadatele v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Použití zvláštního opatření se však musí posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu důvodu nepovolení vstupu na území (např. rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2017, č. j. 9 Azs 314/201644, bod 33). V rozsudku č. j. 1 Azs 349/201648, na který poukázal také stěžovatel, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „při posouzení účinnosti zvláštních opatření nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Zvláštní opatření lze proto považovat za účinná, lzeli jimi dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky – bez fyzického zajištění žadatele“ (bod 25 cit. rozsudku).
[30] Nejvyšší správní soud považuje uvedená východiska za postačující pro posouzení konkrétních okolností věci z hlediska splnění podmínek pro nepovolení vstupu stěžovatele na území podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu při vyloučení použití zvláštních opatření podle § 47 tohoto zákona. Ve vztahu k prvním třem z výše uvedených kritérií přijatelnosti kasační stížnosti proto lze učinit závěr, že ve věci stěžovatele nevyvstává žádná právní otázka, která by v dosavadní judikatuře nebyly řešena, nebo by byla řešena rozdílně, případně by do budoucna vyžadovala odlišné právní posouzení.
[31] Bylo tak možné přistoupit k posouzení posledního čtvrtého kritéria přijatelnosti kasační stížnosti, tedy zda její přijatelnost nezakládá některé z namítaných pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Po seznámení se s obsahem napadeného rozsudku, rozhodnutí žalovaného, jakož i příslušného soudního a správního spisu, Nejvyšší správní soud uzavírá, že tomu tak není. Krajský soud ve shodě s žalovaným vysvětlil, v čem spatřuje skutečné, aktuální a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Zjednodušeně řečeno, dosavadní dřívější i nedávné jednání stěžovatele, zahrnující opakovaná krajským soudem a žalovaným popsaná porušení zákona (viz zejména bod 8 tohoto usnesení), odůvodňují pochybnosti o tom, zda stěžovatel po vstupu na území nenaruší veřejný pořádek. Uložení zvláštních opatření by s ohledem na závažnost popsaného jednání neposkytovalo dostatečnou záruku, že se stěžovatel porušení právních předpisů nedopustí. V podrobnostech lze odkázat na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného, jež byly shrnuty výše.
[32] Kasační soud dodává, že stěžovatel si mohl být vědom trvání zákazu vstupu a pobytu na území České republiky. Jestliže se za této situace pokusil vstoupit na území, musel počítat s následky porušení tohoto zákazu, jakož i s tím, že budouli k tomu splněny zákonné podmínky, bude po dobu nezbytnou omezena jeho osobní svoboda, a to při zachování záruk plynoucích zejména z čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, jakož i příslušných ustanovení zákona o azylu a přijímací směrnice. Námitky stěžovatele neopodstatňují závěr o porušení § 73 odst. 3 písm. c) a § 47 odst. 1 a 2 zákona o azylu.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Jelikož kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[34] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud zohlednil, že odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je – na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti – druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS). O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti tak rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. I když měl žalovaný ve věci úspěch, v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevynaložil, a tudíž mu kasační soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[35] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2024, č. j. 40 A 7/202415, ustanovil zástupcem stěžovatele advokáta JUDr. Tomáše Tomšíčka. Toto ustanovení se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti, přičemž hotové výdaje a odměnu za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 10 a § 120 s. ř. s.). Kasační soud určil odměnu advokáta v souladu s § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání a podání kasační stížnosti) a dále částkou 300 Kč, která představuje paušální náhradu hotových výdajů vztahující se k jednomu úkonu právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměnu advokáta je třeba zvýšit o daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, neboť ustanovený advokát, který je společníkem obchodní společnosti Advokátní kancelář Volopich, Tomšíček & spol., s.r.o., je jejím plátcem. Celková částka odměny tedy činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2024
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu