Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 Ad 2/2019 - 51

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna

a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci

žalobce: JUDr. Z. Š., advokát, IČO: ...

sídlem H. n. 12, V.

proti

žalované: Česká advokátní komora

sídlem Národní 16, Praha 1

zastoupena JUDr. Janem Sykou, advokátem

sídlem Školská 1736/12, Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu odvolací kárné komise žalované ze

dne 10. 9. 2018, sp. zn.

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se žalobou podanou dne 13. 12. 2018 domáhal zrušení rozhodnutí odvolacího kárného

senátu odvolací kárné komise žalované ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. (dále též

„Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí

kárného senátu kárné komise žalované (dále též „správní orgán prvního stupně“ či „kárný

senát“) ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím kárný senát uložil podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona

č. , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “),

žalobci pokutu ve výši 10 000 Kč za kárné provinění spočívající v porušení § 17 zákona

o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení č. 1/1997 představenstva České advokátní komory

ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů

České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Pravidla profesionální etiky“), a § 19

odst. 1 písm. d) , kterého se žalobce dopustil tím, že poté, co před zápisem do

seznamu advokátů vedeného žalovanou vykonával funkci soudce u Okresního soudu ve Vsetíně

a jako soudce rozhodoval mimo jiné v exekuční věci povinného JUDr. J. Č. vedené u tohoto

soudu pod sp. zn. proti F. s. r. o. jako oprávněnému, po nástupu do

advokacie převzal zastoupení J. Č., manželky povinného JUDr. J. Č., v exekučním řízení vedeném

soudním exekutorem Mgr. J. K., LL. M. pod čj. 142 EX 00528/15, a to v téže exekuční věci,

v níž dříve rozhodoval jako soudce, tedy při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval

důstojnost advokátního stavu, když za tím účelem nedodržoval pravidla profesionální etiky

ukládající mu povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat

k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, a neodmítl poskytování právních služeb, jestliže se

dříve projednání věci zúčastnil.

3. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 7. 11. 2018.

II. Rozhodnutí žalované (napadené rozhodnutí)

4. Odvolací kárný senát v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval závěry vyslovené

kárným senátem v Prvostupňovém rozhodnutí a sumarizoval obsah námitek, jejichž

prostřednictvím žalobce v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí brojil.

5. Odvolací kárný senát předeslal, že skutkový stav byl kárným senátem zjištěn mimo vši

pochybnost, stejně tak, pokud jde o právní kvalifikaci jednání žalobce, kterou odvolací kárný

senát považoval za bezchybnou, přičemž v tomto ohledu odkázal na obsah Prvostupňového

rozhodnutí.

6. Odvolací kárný senát označil pro posuzovanou věc za rozhodující znění ustanovení § 19 odst. 1

písm. d) . Žalobce podle odvolacího kárného senátu ve svých polemikách

o výkladu tohoto ustanovení zcela přehlíží , z nějž vyplývá, že

„účastí na projednávání věcí podle odst. 1 písm. d) není poskytování právních služeb advokátem nebo osobami

uvedenými v § 2 odst. 2“. Odvolací kárný senát doplnil, že zjevnou vůlí zákonodárce bylo „odkázat

na fakt, že věci se advokát, tedy advokát zapsaný a činný, podléhající kárné pravomoci České advokátní komory,

účastnil, ať už v jakékoli formě“.

7. V návaznosti na uvedené odvolací kárný senát zdůraznil, že o věc totožnou jde „tam, kde je shodné

exekuční řízení jako celek, jehož se kárně obviněný zúčastnil jako soudce“. Úzká časová i věcná souvislost

je dle odvolacího kárného senátu zřejmá. Neobstojí úvaha, že v daný okamžik, kdy žalobce jako

soudce rozhodoval, nebyla jeho klientka, manželka povinného, účastníkem řízení. Podle

odvolacího kárného senátu platí, že „rozhodující je věc ve smyslu totožné právní věci, kterou bezpochyby je

jedno ucelené exekuční řízení vedené na majetek povinného, respektive jeho manželky, které se odvíjí od stejného

exekučního titulu i nařízení exekuce a je její součástí v užším i širším smyslu“. Z obsahu kárného spisu je

pak dle odvolacího kárného senátu zřejmá i souvislost časová (exekuční spor byl zahájen v roce

2015, přičemž k převzetí věci žalobcem dochází v roce 2017).

8. Podle odvolacího kárného senátu je poslední otázkou, zda lze objektivně dospět k závěru, že

postup advokáta může být považován za neetický a narušující výkon advokacie. V tomto ohledu

odvolací kárný senát zdůraznil, že již samotný fakt, že oprávněný vnímá tuto věc jako narušení

etiky advokáta, by tomuto nasvědčoval. Doplnil, že „tento fakt však musí potvrzovat, že by kdokoli

v postavení oprávněného dospíval ke stejnému závěru. Tak tomu v projednávané věci je. Kárně obviněný jako

soudce svým jednáním nařídil provedení exekuce vůči povinnému a reálně ták i vůči majetku manželky povinného,

3

tedy v podstatě rozhodl proti své budoucí klientce a ve prospěch budoucího stěžovatele, resp. jeho klienta, a poté ve

stejné věci vystupuje na straně toho, kdo je exekučním řízením postižen“. Negativní vliv vnímání postavení

advokáta je podle přesvědčení odvolacího kárného senátu v takovém případě naprosto zřejmý.

9. Odvolací kárný senát konečně poukázal na prevenční povahu ustanovení, které žalobce porušil,

s tím, že žalobcem porušené ustanovení je konstruováno „nikoliv pro konkrétní

konflikt zájmu, ale k zamezení konfliktu zájmu“.

III. Žaloba

10. Žalobce v podané žalobě předeslal, že stížnost na něj byla podána dne 20. 4. 2017 s poukazem na

rozhodnutí kárné komise žalované ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. , z důvodu, že jako

advokát převzal zastupování klienta, přestože dříve jako soudce rozhodoval ve věci, ve které byli

klient i protistrana účastníky řízení.

11. Žalobce v této souvislosti podotknul, že „exekuce je nařizována podle exekučního titulu, kde byl označen

pouze povinný JUDr. J. Č. a oprávněný. Pokud by byla manželka dlužníka označena jako povinná, musel by

být tento návrh částečně zastaven, protože exekuce může být nařízena pouze vůči účastníkům, kteří jsou

v exekučním titulu uvedeni. Manželka dlužníka se tak nemohla stát v době nařízení exekuce účastníkem řízení

a v následující době pohledávka oprávněného mohla být uspokojena např. z výlučného majetku dlužníka, jeho

dědictví apod., v takovémto případě by se manželka dlužníka vůbec účastníkem řízení nestala“. Shora

odkazované kárné rozhodnutí řeší podle žalobce situaci, kdy „soudce nařídil exekuci ve prospěch

manželů A proti manželům B a po přechodu do advokacie převzal zastoupení manželky B proti manželům A“.

Zatímco v takovém případě se dle žalobce nepochybně o kárné provinění jedná, v roce 2015 byla

na straně žalobce situace odlišná, a stížnost proto „měla být odmítnutá jako nedůvodná“.

12. Podle žalobce bylo třeba doložit, zda oprávněný byl skutečně pobouřen tím, že žalobce převzal

zastupování manželky dlužníka, anebo zda byla pobouřena v jiném směru i veřejnost.

13. Žalobce doplnil, že pohledávka vznikla v roce 2009, oprávněnému byla postoupena v roce 2015,

kdy o ní rozhodoval v neveřejném zasedání, přičemž soudní exekutor nařídil exekuci na společné

jmění manželů (dlužníka a jeho manželky) v roce 2017. Odvolací kárný senát podle přesvědčení

žalobce zamítl odvolání „s tím, že v roce 2015, kdy jsem jako soudce nařizoval provedení exekuce vůči

povinnému, tak jsem reálně nařizoval exekuci i vůči majetku manželky povinného, tedy v podstatě jsem

rozhodoval i proti své budoucí klientce“. Žalobce v tomto směru namítal, že v roce 2015 „nevěděl, zda

povinný je ženatý, nebo se bude rozvádět, taktéž jsem nevěděl, že manželku povinného budu zastupovat“.

Doplnil, že „každé zavinění má složku vědění a složku volní“, a v této souvislosti poznamenal: „Já jsem

tedy v roce 2015 věděl, že nařizuji exekuci proti své budoucí klientce a složka volní znamená, že vše jsem udělal

pro to, abych v budoucnu ji zastupoval“. Podle žalobce „spáchání tohoto kárného provinění záviselo tak na

rozhodnutí soudního exekutora v roce 2017, protože kdyby on nerozhodl, kárného provinění bych se nemohl

dopustit“. Žalobce měl za to, že podle odvolacího kárného senátu se tak „dopustil kárného provinění

částečně jako soudce a částečně jako advokát“.

14. Žalobce zdůraznil, že v době rozhodování v roce 2015 věděl, že „pohledávka oprávněného je škodou,

která vznikla v roce 2009 v souvislosti, kdy dlužník vykonával funkci správce konkurzní podstaty. Jeho

manželka o této činnosti nic nevěděla, exekuční titul jí doručován nebyl“. Poukazoval na to, že škoda „není

součástí SJM“ a rozhodnutí soudního exekutora v tomto směru není v souladu se zákonem.

Doplnil, že pokud by „exekuce na majetek povinného byla nařízena do 1.1. 2014 na SJM, tak by

pohledávka oprávněného i za účinnosti nového obč.zák. byla uspokojena ze SJM. Oprávněný však získal

pohledávku v roce 2015 postoupením“. Tím podle žalobce vznikl nový právní vztah, jenž je třeba

hodnotit podle , , ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „ “). I z tohoto důvodu je rozhodnutí soudního exekutora podle přesvědčení žalobce v rozporu s platnou právní úpravou.

15. Z uvedeného je pak podle žalobce nepochybné, že se kárného provinění mohl dopustit teprve

v důsledku nezákonného rozhodnutí soudního exekutora. Žalobce dodal, že „manželka dlužníka

se stává účastníkem řízení až rozhodnutím soudního exekutora, kterým postihne SJM“, přičemž žalobce

nemohl předvídat, „jakou formu exekuce soudní exekutor k vymožení pohledávky zvolí“. Podle žalobce je

„nepřípustné, aby spáchání kárného provinění bylo závislé na rozhodnutí jiného orgánu, v tomto případě soudního

exekutora“.

IV. Vyjádření žalované

16. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 28. 3. 2019 předeslala, že žalobce se v úvodní části

žaloby vyjadřuje nikoliv primárně k Napadenému rozhodnutí, ale ke stížnosti s tím, že stížnost

měla být odmítnuta jako nedůvodná. Tato námitka se však podle žalované netýká Napadeného

rozhodnutí, ale rozhodnutí kárného žalobce podat kárnou žalobu. Označoval-li žalobce za

podmínku možného kárného odsouzení doložení toho, že byly pobouřeny i jiné osoby, než

stěžovatel, přehlíží podle žalované, že právní kvalifikace pobouření osob k naplnění skutkové

podstaty předmětných kárných deliktů nevyžaduje.

17. Žalobce dále podle žalované popisuje procesní situaci v době, kdy rozhodoval jako soudce

v exekučním řízení, přičemž zdůrazňuje, že nevěděl, jaký bude, stručně řečeno, následný vývoj,

a vytýká, že bylo rozhodnuto o jeho kárném provinění, přestože zmiňované vědomosti tehdy mít

nemohl. K výtce žalobce, že se podle odvolacího senátu dopustil kárného provinění částečně

jako soudce a částečně jako advokát, žalovaná zdůraznila, že kárný žalobce i kárné senáty obou

stupňů posuzovali jednání žalobce pouze v době, kdy je advokátem. Žalobce v tomto směru

podle žalované přehlíží, že skutková věta výroku Prvostupňového rozhodnutí se skládá ze dvou

částí. Jednání žalobce v době, kdy byl soudcem, podle žalované nemůže a není posuzováno jako

kárné provinění, muselo však být konstatováno k zachycení zmíněné výchozí situace. Tyto

skutečnosti z doby jeho činnosti ve funkci soudce i následující vývoj (rozhodnutí soudního

exekutora týkající se manželky povinného), pak měl žalobce podle žalované vzít jako advokát

v úvahu v souvislosti s a a po vyhodnocení měl

převzetí zastoupení odmítnout. Opakuje-li žalobce, jaké mohly být jeho vědomosti v době

rozhodování v roce 2015, jsou tyto jeho námitky podle žalované irelevantní.

18. K námitkám zpochybňujícím možnost posuzovat rozhodování žalobce v roce 2015 a převzetí

právního zastoupení v roce 2017 jako jednání týkající se téže věci žalovaná konstatovala, že „se

jednalo o tytéž účastníky plus manželku účastníka, která potenciálně na straně povinné byla, což se vývojem

projevilo i reálně“. Rovněž kauza pohledávky byla podle žalované stejná, přičemž „to vše tvoří jednotu

a zcela pochopitelnou situaci“, kdy „přinejmenším oprávněný je překvapen jevem, kdy táž osoba, která v jeho věci

rozhodovala jako soudce, nyní proti němu zastupuje jako advokát. Tento rozpor je objektivně způsobilý snížit

důvěru v řádný výkon advokacie, nezávisle na tvrzení žalobce, že šlo o subjektivní postoj, omezený na osobu

stěžovatele“.

19. Žalobce i v dalších částech žaloby podle žalované „nerespektuje rozdělení skutkové věty na vytvořené

předpoklady a na jeho jednání, které bylo shledáno kárným proviněním“, a snaží se „vyvolat dojem, že je kárně

postihována i jeho činnost před převzetím právního zastoupení“.

20. Žalovaná ve zbytku odkázala na obsah odůvodnění Prvostupňového i Napadeného rozhodnutí.

21. Poukázala na to, že odkazované kárné rozhodnutí žalované ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. ,

bylo přezkoumáno Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, čj. 5 Ad 1/2014 -

5 10 Ad 2/2019-

39 a posléze Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, čj. -

36, s tím, že žaloba proti odvolacímu kárnému rozhodnutí i následná kasační stížnost byly

zamítnuty. Žalovaná uzavřela, že související věc je dána nejen dotčenými osobami (účastníky

řízení), ale i předmětem, jak dle jejího přesvědčení plyne z bodu 22 označeného rozsudku

Nejvyššího správního soudu.

V. Další podání žalobce a žalované

22. Žalobce v podání ze dne 19. 9. 2019 poukázal na závěry vyslovené v žalovanou odkazovaném

rozsudku Nejvyššího správního soudu, přičemž opětovně zdůraznil důvody, pro které byl

přesvědčen, že v nyní posuzovaném případě nerozhodoval nejprve o právech a povinnostech

účastníků, aby se poté ujal obhajoby jednoho účastníka proti jinému, resp. že nerozhodoval ve

věci, v níž by klient a protistrana byli účastníky. Podle přesvědčení žalobce by se o kárné

provinění jednalo, pokud by převzal zastoupení povinného proti oprávněnému.

23. V podání ze dne 16. 4. 2020 pak žalobce poukázal na to, že povinný JUDr. J. Č. zemřel dne ...,

přičemž k tomuto dni ztratila paní J. Č. postavení manželky dlužníka. Doplnil, že „kárné provinění

spočívá v tom, že jsem převzal právní zastoupení manželky dlužníka, která se stala účastníkem řízení pouze

z toho důvodu“, přičemž „tento důvod pominul a pominul i důvod mého kárného provinění“, k čemuž by

mělo být podle přesvědčení žalobce soudem přihlédnuto.

24. Žalovaná v podání ze dne 24. 4. 2020 setrvala na své dřívější argumentaci a odmítla relevanci

skutečností tvrzených žalobcem v podání ze dne 16. 4. 2020. Žalobce pak v podání ze dne 14. 5.

2020 rovněž setrval na své žalobní argumentaci, přičemž odmítl, že by uznal spáchání kárného

provinění.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

25. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po

vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu

žalobních bodů, kterými je vázán ( a 2 ), přitom vycházel ze skutkového

a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Neidentifikoval přitom vady, k nimž byl povinen

přihlédnout z moci úřední. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s bez

nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (soud jejich souhlas v souladu

s větu druhou presumoval). Žalobce přitom nenavrhl provedení důkazních

prostředků, které by nebyly součástí správního spisu předloženého žalovanou, a které by bylo

třeba provést při jednání.

26. V posuzované věci byla žalobci uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za kárné provinění spáchané

skutkem specifikovaným ve výroku Prvostupňového rozhodnutí spočívající, zjednodušeně

řečeno, v tom, že žalobce jako advokát poskytl právní služby ve věci, v níž dříve rozhodoval jako

soudce.

27. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce před vstupem do advokacie vykonával funkci

soudce u Okresního soudu ve Vsetíně. Jako soudce přitom rozhodoval mimo jiné rovněž

v exekuční věci oprávněného, společnosti F. s.r.o., vůči povinnému JUDr. J. Č, vedené

u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. . Žalobce dále nečiní sporným ani

to, že po nástupu do advokacie převzal právní zastoupení paní J. Č., manželky povinného JUDr.

J. Č., v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Mgr. J. K., LL. M. pod sp. zn. 142 EX

00528/15, tedy, že převzal zastoupení manželky povinného v exekuční věci vedené mezi týmž

6

oprávněným a povinným k vymožení povinnosti uložené týmž exekučním titulem. Uvedené

skutkové okolnosti nejsou mezi žalobcem a žalovanou nikterak spornými.

28. Zatímco žalovaná byla přesvědčena, že žalobce tímto jednáním v rozporu s § 17 zákona

o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky při výkonu advokacie

nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když za tím účelem nedodržoval

pravidla profesionální etiky ukládající mu povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným

chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, a v rozporu s § 19 odst. 1 písm. d)

neodmítl poskytování právních služeb ve věci, jejíhož projednání se dříve

(jako soudce) zúčastnil, žalobce trvá shodně jako v průběhu kárného řízení na tom, že se

předmětného kárného provinění nedopustil.

29. Soud úvodem předesílá, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65

a násl. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu

přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro

které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě

předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní

argumentaci dotvářel.

30. Soud v této souvislosti nemohl pominout, že žalobce v podané žalobě de facto toliko zopakoval

námitky, které již v průběhu kárného řízení uplatnil. I když žalobci v obecné rovině nic nebrání v

tom, aby v rámci žalobních bodů zopakoval své argumenty vyjádřené v průběhu řízení před

správními orgány, musí vzít v úvahu, že žalobou napadá právě rozhodnutí o odvolání, které jeho

ve správním řízení uplatněné argumenty vypořádává a žalobní body se musí vztahovat právě

k obsahu napadeného rozhodnutí, případně k postupu žalovaného správního orgánu při vydání

napadeného rozhodnutí (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013,

čj. - 125).

31. Jakkoli je přitom z předmětné žalobní argumentace zřejmé, z jakých důvodů žalobce považuje

Napadené rozhodnutí a Prvostupňové rozhodnutí v tomto ohledu za nezákonná, a předmětné

žalobní námitky tedy je nutno považovat za řádně uplatněné žalobní body, omezuje zvolený

způsob konstrukce žalobních námitek s ohledem na pravidla vyplývající z dispoziční zásady do

značné míry prostor soudu při posuzování jejich důvodnosti.

32. Pokud tedy žalobce namítal, že se předmětného kárného provinění nedopustil, omezil se de facto

na zopakování námitek vznesených v průběhu kárného řízení, aniž by přitom v podané žalobě

odpovídajícím způsobem reagoval na závěry, které žalovaná k předmětným námitkám

v odůvodnění Prvostupňového a Napadeného rozhodnutí vyslovila.

33. Tím, že žalobce v žalobě v zásadě zopakoval dříve uplatněné námitky, aniž by reagoval na

odůvodnění žalovanou vydaných rozhodnutí, v nichž se žalovaná s předmětným okruhem

námitek vypořádala a přezkoumatelným způsobem popsala a vysvětlila, na základě jakých

konkrétních úvah uzavřela o nedůvodnosti tohoto okruhu námitek, značně snížil svou šanci na

procesní úspěch, neboť soud za něho nemohl domýšlet další argumenty. Soud se tak mohl

věnovat žalobcem uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké je sám žalobce vznesl

(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 Afs 9/2015 - 31).

Současně vyšel z toho, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentoval dostatečně konkrétní

názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusel pak ani soud

hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní

orgán (podobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj.

- 128).

7

34. Soud tedy s přihlédnutím k právě popsaným východiskům přistoupil k posouzení důvodnosti

námitek, jimiž žalobce brojil proti závěrům žalované stran porušení Pravidel profesionální etiky,

resp. závěrům týkajícím se porušení povinnosti odmítnout poskytnutí právních služeb advokátem

ve věci, jejíhož projednání se advokát dříve zúčastnil v postavení soudce.

35. Podle věty první advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby

nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla

profesionální etiky a pravidla soutěže.

36. Podle je advokát povinen poskytnutí právních služeb

odmítnout, jestliže projednání věci se zúčastnil advokát, případně osoba advokátovi blízká. Podle

odstavce 2 uvedeného ustanovení přitom platí, že „účastí na projednání věci podle odstavce 1 písm. d)

není poskytování právních služeb advokátem nebo osobami uvedenými v § 2 odst. 2“.

37. Podle čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky je advokát všeobecně povinen poctivým, čestným

a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.

38. Soud podotýká, že žalobní obrana žalobce je shodně jako jeho argumentace v kárném řízení

fakticky založena toliko na námitce, že manželka povinného, paní J. Č, jejíž zastoupení v exekuční

věci převzal a které poskytoval právní služby jako advokát, nebyla účastníkem předmětného

exekučního řízení, v němž žalobce jako soudce rozhodoval. Podle přesvědčení žalobce se tak

skutkový stav nyní posuzovaného případu liší od skutkové situace ve věci, v níž kárná komise

žalované rozhodla rozhodnutím ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. .

39. Soud se v reakci na uvedený okruh námitek zcela ztotožňuje s žalovanou, že v nyní řešeném

případě žalobce v rozporu se zákonem neodmítl poskytnout právní služby ve věci, jejíhož

projednání se dříve zúčastnil jako soudce. Soud nemá žádné pochybnosti o tom, že žalobce

postupoval v rozporu s žalovanou uvedenými ustanoveními , když

v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Mgr. J. K., LL. M pod sp. zn.

142 EX 00528/15 mezi oprávněným, společností F., a JUDr. J. Č. jako povinným, převzal

zastoupení paní J. Č. manželky povinného a neodmítl jí v této věci poskytnout právní služby,

přestože sám o nařízení exekuce v této věci rozhodoval.

40. Je třeba zdůraznit, že ustanovení obsahuje výčet situací, kdy je advokát

povinen poskytnutí právní služby odmítnout vždy a bez dalšího. Jedná se o typové případy, které

se často vyskytují, a u nichž proto již zákonodárce provedl úvahu, že poskytování právních služeb

by bylo nemorální či jinak nevhodné. Jak přitom uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne

13. 12. 2018, čj. - 36, nelze přitom vyloučit, že i v jiných speciálních případech

bude převzetí zastoupení, resp. poskytnutí právní služby v rozporu s advokátní etikou, a bude

tedy nutné právní služby odmítnout, i když s takovou variantou zákonodárce přímo nepočítal,

resp. ji nezahrnul do výčtu v . Nejvyšší správní soud v uvedeném

rozsudku konstatoval, že „pokud by veškeré nedovolené jednání advokáta muselo být v zákoně upraveno zcela

kazuisticky, pak by obecný korektiv v podobě požadavku na zachování důstojnosti a vážnosti advokátního stavu

zcela postrádal smysl“. Některá jednání související s převzetím zastoupení či poskytnutím právních

služeb v případech výslovně nepředvídaných v ustanovení tak

budou postižitelná „toliko“ jako kárné provinění spočívající v porušení obecné povinnosti

plynoucí advokátům z § 17 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky [naproti tomu

nerespektování příkazu plynoucího z – e) bude podle

přesvědčení soudu zpravidla současně jednáním porušujícím pravidla profesionální etiky ve

smyslu § 17 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky].

41. Jedním z případů, v nichž je advokát povinen odmítnout poskytnutí služby bez dalšího, je

i situace, kdy se advokát (popř. osoba jemu blízká) podle

8

„zúčastnil projednání“ věci. Smyslem a účelem uvedeného omezení je zamezit tomu, aby advokát

mohl poskytovat právní služby ve věci, k níž má z důvodu předchozí přímé či prostřednictvím

osoby blízké zprostředkované účasti takový vztah, který by mohl ovlivňovat přístup

k poskytování právních služeb, zvýhodnit některou ze stran či vyústit v nedovolený střet zájmů

advokáta se zájmy některého z účastníků.

42. Ustanovení tedy zjevně a bezpodmínečně reprobuje, aby

advokát mohl poskytovat právní služby ve věci, na jejímž projednání se dříve podílel. Žalobce

nečiní v podané žalobě nijak sporným, že takovou „účastí na projednání“ věci může být v obecné

rovině i případ, kdy advokát předtím, než vstoupil do stavu advokátského, rozhodoval v takové

věci jako soudce. Jak bylo naznačeno výše, žalobce svou procesní obranu zakládá toliko na

námitce, že manželka povinného, paní J. Č, jejíž zastoupení v exekuční věci převzal a které

poskytoval právní služby advokát, nebyla v době, kdy žalobce v tomto exekučním řízení

rozhodoval, resp. kdy exekuci nařídil, účastníkem předmětného exekučního řízení. Žalobce se

tedy snaží uvedenými námitkami obhájit závěr, že neposkytoval právní služby ve stejné věci, v níž

předtím rozhodoval, pouze poukazem na to, že v době jeho rozhodování ve věci v postavení

soudce nebyla jeho budoucí klientka účastníkem řízení.

43. Dle přesvědčení soudu je nabíledni, že právě uvedená okolnost není nikterak způsobilá žalobce

ze spáchání předmětného kárného provinění vyvinit. Žalobce nijak nezpochybňuje, že věc, v níž

převzal zastoupení, je toutéž exekuční věcí, v níž rozhodoval jako soudce Okresního soudu ve

Vsetíně, tedy exekučním sporem mezi týmž oprávněným a týmž povinným, vedeným k vymožení

plnění dle téhož exekučního titulu. Okolnost spočívající v tom, že klientka žalobce se, jak uvádí

žalobce, stala účastníkem exekučního řízení teprve v roce 2017, neboť teprve vydáním

exekučního příkazu v roce 2017 byla postižena součást společného jmění manželů, je relevantní

pouze do té míry, že bez ní by zřejmě tato klientka o právní služby žalobce (či právní služby

vůbec) v tomto exekučním řízení zájem neměla.

44. Žalobce jako advokát převzal podle přesvědčení soudu zcela vědomě zastoupení klientky

v exekuční věci, v níž sám dříve jako soudce vyhověl návrhu téhož oprávněného a nařídil exekuci

k vymožení povinnosti uložené témuž povinnému týmž exekučním titulem. Poskytl tedy

manželce povinného právní službu právě v té exekuční věci, v níž dříve rozhodoval jako soudce.

Kritérium „totožnosti věci“ ve smyslu , jež je v daném

případě třeba spojovat právě s totožností předmětu řízení (exekuce nařízená k návrhu

oprávněného k vymožení povinnosti uložené povinnému předmětným exekučním titulem), bylo

nade vši pochybnost naplněno.

45. Argumentoval-li tedy žalobce, že jeho klientka nemohla být v roce 2015 při nařízení exekuce

účastníkem exekučního řízení, že se jím stala až později, resp. že „spáchání tohoto kárného provinění

záviselo tak na rozhodnutí soudního exekutora v roce 2017, protože kdyby on nerozhodl, kárného provinění [by

se žalobce] nemohl dopustit“, nemohl soud jeho námitkám z právě vyložených důvodů přisvědčit.

Žalobce v postavení advokáta zvažujícího poskytnutí právní služby v téže věci byl povinen k této

skutečnosti přihlédnout a tuto právní pomoc odmítnout. Z uvedených důvodů pak soud pro

nadbytečnost neposuzoval důvodnost námitek poukazujících na protiprávnost postupu soudního

exekutora, neboť by zkoumání těchto otázek nebylo s to na shora uvedených závěrech stran

totožnosti věci ničeho změnit. Stejně tak musel soud odmítnout jako nedůvodné ty z žalobních

námitek, jimiž žalobce poukazoval na to, že v roce 2015 nemohl vědět o skutečnostech

rozhodných pro jeho postih za předmětné kárné provinění. Žalovaná totiž žalobci nikterak

nevytýkala a ani nemohla vytýkat jeho postup při posuzování návrhu na nařízení exekuce v roce

2015. Její závěry se týkají výlučně postupu žalobce v roce 2017, tedy v okamžiku, kdy neodmítl

poskytnout manželce povinného právní služby a převzal její zastoupení v téže exekuční věci, v níž

v roce 2015 nařídil k návrhu oprávněného exekuci. Žalovaná tedy žalobce, zjednodušeně řečeno,

nepostihuje za to, že v předmětné věci rozhodoval v roce 2015 jako soudce, nýbrž za to, že

v roce 2017, přestože mu byly v tento okamžik všechny relevantní skutečnosti známy, neodmítl

paní J. Č. právní služby v předmětné exekuční věci poskytnout. Poukazuje-li tedy žalobce ve

vztahu ke svému zavinění na „složku vědění a složku volní“, spojuje ji zcela nesprávně s obdobím

roku 2015. V tomto ohledu nelze závěrům žalované ničeho vytknout.

46. Obdobně pak soud nemohl přisvědčit ani námitkám žalobce, dle nichž se se podle odvolacího

senátu dopustil kárného provinění částečně jako soudce a částečně jako advokát. Jak bylo

uvedeno výše, z Prvostupňového ani Napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že by snad

žalovaná žalobce postihovala za jednání, jehož se dopustil v postavení soudce. Žalovaná by tak

z pochopitelných důvodů ani učinit nemohla. Kárný senát ve výroku Prvostupňového rozhodnutí

nicméně zcela správně specifikoval skutek žalobce tak, že zdůraznil, že žalobce převzal

zastoupení klientky v exekuční věci přesto, že v téže věci dříve rozhodoval jako soudce. Jak bylo

vyloženo výše, posléze uvedená okolnost byla pro naplnění znaků skutkové podstaty

předmětného kárného provinění zásadní, a žalovaná ji proto ve výroku Prvostupňového

rozhodnutí zcela správně akcentovala.

47. Soud v návaznosti na výše uvedené uzavírá, že ustanovení § 19 odst. 1 písm. d) zákona

o advokacii brání tomu, aby advokát mohl poskytovat právní služby, případně převzít zastoupení

ve věci, v níž dříve rozhodoval jako soudce. Smyslem zákazu plynoucího z uvedeného ustanovení

je přitom nejen zajistit ochranu rovnosti zbraní účastníků řízení v úzkém smyslu, ale především

ochranu očekávání třetích osob ve fungování ničím nezkřiveného prostředí, v němž advokát

jedná eticky tak, aby nesnižoval důstojnost a vážnost advokátního stavu v očích veřejnosti,

a neposkytuje právní služby ve věci, k níž má určitý poměr či stran níž má poznatky plynoucí

z jeho jiného působení (event. z působení osoby jemu blízké). Žalované lze přisvědčit, že druhá

strana sporu bude z pochopitelných důvodů negativně překvapena, pokud táž osoba, která v její

věci rozhodovala jako soudce, nyní proti ní zastupuje jiného jako advokát. V souladu se závěry

vyslovenými v dříve připomínaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018,

čj. - 36, přitom platí, že nepoměrně významnějším než to, jak se subjektivně jevilo

a jeví jednání žalobce zainteresovaným stranám sporu, tedy jeho klientce, povinnému

a oprávněnému, je to, jak se může takové jednání jevit jakémukoliv třetímu pozorovateli, který

není právně vzdělán, resp. zda je takové chování advokáta objektivně způsobilé v jeho očích

snížit důstojnost a vážnost advokátního stavu. Soud přitom nepochyboval o tom, že situace, kdy

žalobce zastupoval manželku povinného v exekuční věci, v níž sám dříve coby soudce, tj. osoba,

která jakožto orgán veřejné moci autoritativně rozhodovala o právech a povinnostech stran

sporu, exekuci k návrhu oprávněného nařídil, byla objektivně způsobilá otřást důvěrou

v důstojnost a vážnost nejen advokátního stavu, nýbrž i celého justičního systému. V tomto

ohledu nelze žalované vytýkat, pokud uzavřela, že jednání žalobce odporovalo rovněž obecnému

pravidlu vyplývajícímu z ve spojení s Pravidel profesionální

etiky (k tomu srov. body 26 – 29 naposledy uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

48. Žalobce se pak v kontextu právě uvedeného mýlí, pokud dovozuje, že by v nyní řešené věci mohl

být kárně postižen toliko v případě, kdy by bylo prokázáno, že byli oprávněný popř. veřejnost

jednáním žalobce skutečně pobouřeni. Pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty

předmětného kárného provinění totiž uvedené skutkové okolnosti nemají žádný význam. Jak bylo

vysvětleno výše, pro meritorní závěr o vině žalobce je v tomto směru určující, jak se může jeho

jednání jevit jakémukoliv třetímu pozorovateli, i když není právně vzdělán, resp. zda je takové

chování advokáta objektivně způsobilé v očích třetích osob snížit důstojnost a vážnost

advokátního stavu. Žalovaná uvedené okolnosti v Napadeném rozhodnutí řádně zohlednila

a vyložila k nim přezkoumatelným způsobem (jakkoli relativně stručně) své závěry, které optikou

právě popsaných úvah plně obstojí.

49. Žalobci lze přisvědčit potud, že je dána dílčí odlišnost od věci, v níž kárná komise žalované

rozhodla rozhodnutím ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. , které posléze obstálo v navazujícím

přezkumu (včetně přezkumu Nejvyšším správním soudem ve shora připomínané věci sp. zn.

). Tato odlišnost však není v žádném ohledu způsobilá vyústit v závěr o nevině

žalobce. Ve věci řešené Nejvyšším správním soudem totiž osoba, která dříve jako soudce

rozhodovala o nařízení a odložení exekuce, poté jako advokát v související věci mezi týmiž

účastníky zastupovala jednu ze stran sporu. Její jednání přitom bylo postihnuto jako kárné

provinění podle ve spojení s Pravidel profesionální etiky

[nikoli rovněž jako porušení povinnosti vyplývající z ,

patrně právě z toho důvodu, že se nejednalo o zastupování „v téže věci“, ale ve věcech

souvisejících]. Jinak řečeno, v uvedeném případě převzal advokát (bývalý soudce) zastoupení

účastníků, v jejichž sporu s dalšími osobami rozhodoval, přičemž nebyla dána totožnost věci (věc,

v níž advokát převzal zastoupení jedněch manželů proti druhým, „pouze“ souvisela se sporem

mezi uvedenými osobami, v němž advokát dříve jako soudce rozhodoval). V nyní posuzované

věci oproti tomu soud z výše vyložených důvodů nepochyboval o tom, že žalobce neodmítl

poskytnutí právních služeb v exekuční věci, v níž sám předmětnou exekuci dříve z pozice soudce

nařídil. I tohoto důvodu žalovaná podle všeho považovala jednání žalobce v nyní posuzovaném

případě za rozporné nejen s obecnou povinností plynoucí z ve spojení

s čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky, ale postihla je i jako porušení zákazu uvedeného v § 19

odst. 1 písm. d) .

50. Zdejší soud považuje za potřebné na tomto místě připomenout závěry vyslovené Nejvyšším

správním soudem v opakovaně připomínaném rozsudku ze dne 13. 12. 2018, čj. –

36, dle nichž advokát není povinen odmítnout zastoupení všech osob, které vystupovaly jako

účastníci řízení v jakékoliv věci, v níž rozhodoval jako soudce. Je však povinen odmítnout

poskytnutí právních služeb, jde-li o věc totožnou s tou, v níž jako soudce rozhodoval, popř. o věc

s takovou věcí přímo související.

51. Soud pak pro úplnost k poznámce žalobce o úmrtí povinného v podání ze dne 16. 4. 2020

podotýká, že žalobcem uvedená okolnost nebyla nikterak způsobilá čehokoli změnit na výše

uvedených závěrech. Soud v tomto typu řízení rozhoduje v souladu s podle

skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu. I bez tohoto pravidla by

však žalobcem akcentovaná okolnost sama o sobě nemohla ze shora vyložených důvodů závěr

o vině žalobce jakkoli zvrátit.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

52. Na základě všech shora uvedených skutečností soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle

zamítl.

53. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. Žalobce neměl ve věci

úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalované pak žádné náklady

v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu,

se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den

lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém

rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových

stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 24. června 2020

Mgr. Martin Lachmann předseda senátu