Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Afs 170/2018 - 49

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: L. V., zastoupená Mgr. Evou Schrammovou, advokátkou se sídlem Ruská 75, Praha 2, proti žalovanému: Celní úřad pro Zlínský kraj, se sídlem Zarámí 4463, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, č. j. - 16,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

[1] Exekučním příkazem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 38180-7/2018-640000-42, zahájil žalovaný vůči žalobkyni exekuční řízení. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 29. 6. 2018 (viz kopie doručenky na č. l. 14 soudního spisu). Uvedený exekuční příkaz obsahuje poučení, že proti němu „nelze uplatnit opravné prostředky (§ 178 odst. 4 daňového řádu)“ a dále, že lze proti němu „podat u správce daně, který exekuční příkaz vydal, námitku dle § 159 odst. 1 daňového řádu“.

[2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 18. 9. 2018 žalobu (poštou), kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 7. 11. 2018, č. j. - 16, odmítl podle (dále jen „ “). Krajský soud shledal, že žaloba byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ( ), tedy opožděně. Zmeškání lhůty přitom nelze prominout ( ).

[3] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opírá o důvod podle [stěžovatelka mylně uvádí – pozn. soudu]. Stěžovatelka namítá, že krajský soud odmítl její žalobu nezákonně, jelikož exekuční příkaz neobsahoval poučení o možnosti podání žaloby dle ; lhůta pro podání žaloby proti exekučnímu příkazu tak neběží, a žaloba proto není opožděná. Stěžovatelka dále uvádí, že absence poučení o možnosti podat žalobu porušuje její ústavní právo na soudní ochranu podle d a odporuje jejímu , jelikož vede ke ztrátě právní ochrany stěžovatelky.

[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 4. 12. 2007, č. j. - 64, ze dne 26. 11. 2015, č. j. - 32, a ze dne 18. 1. 2016, č. j. - 26) uvádí, že krajský soud postupoval správně, pokud odmítl žalobu jako opožděnou. Podle , daňového řádu (dále jen „ “), se totiž poučovací povinnost vztahuje pouze na odvolání, a nikoliv na jiné opravné prostředky.

[5] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalovaného replikou. Zde uvádí, že závěry judikatury, na kterou odkázal ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný, jsou mylné, neboť jsou v rozporu s právem stěžovatelky na soudní ochranu. K zachování práva na soudní ochranu slouží také poučovací povinnost orgánů státní moci o opravných prostředcích.

[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti ( , věta před středníkem ) a z důvodů v ní uvedených ( , věta před středníkem ). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z věty první

[7] Úvodem je třeba konstatovat, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, lze kasační stížnost podat pouze z důvodu dle Kasační důvod podle je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním (viz například rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nesprávné označení důvodu v kasační stížnosti ovšem nebrání jejímu meritornímu projednání, neboť právní subsumpce kasační argumentace pod konkrétní literu odst. je věcí právního hodnocení Nejvyššího správního soudu.

[8] Kasační stížnost není důvodná.

[9] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že skutkově i právně prakticky totožnou věcí mezi týmiž účastníky se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudcích ze dne 27. 2. 2019, č. j. - 43 (dále jen „rozsudek druhého senátu“), a ze dne 16. 12. 2019, č. j. - 52. V posledně zmiňovaném rozsudku Nejvyšší správní soud převzal argumentaci obsaženou v rozsudku druhého senátu. Z důvodu značné podobnosti mezi judikovanými případy (včetně podobné kasační argumentace a odůvodnění napadených usnesení) a nyní projednávanou věcí, Nejvyšší správní soud vychází ze závěrů shora citovaných rozsudků (s nimiž se ztotožňuje) také v nyní projednávané věci. Od závěrů judikovaných případů pak neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.

[10] Stěžejní otázkou je, zda byl v exekučním příkazu žalovaný povinen poučit žalobkyni o možnosti podat proti němu žalobu podle a násl. , a o zákonné lhůtě k jejímu podání. Stěžovatelka se mýlí, že žalovaný pochybil, pokud takové poučení v exekučním příkazu neuvedl.

[11] K tomu lze uvést, že v rozsudku druhého senátu setrval kasační soud na právním názoru, že poučovací povinnost podle daňového řádu se vztahuje pouze na řádné opravné prostředky, nikoli na mimořádné opravné prostředky, a ani na žalobu podle a násl. Tento závěr je dostatečně podepřen rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (srovnej například rozsudky ze dne 26. 11. 2015, č. j. - 32, či ze dne 18. 1. 2016, č. j. - 26). Ke stejnému závěru dospěl také Ústavní soud, který se zabýval obdobnou otázkou v usnesení ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. (dostupné na https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zde aproboval právní názor Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu (vyjádřeného v rozsudku ze dne 7. 9. 2005, č. j. - 29), že absenci poučení o možnosti podat správní žalobu nelze považovat za formální vadu rozhodnutí správního orgánu, která by mohla mít vliv na délku nebo běh lhůty pro podání správní žaloby (v podrobnostech viz bod [9] rozsudku druhého senátu).

[12] Stejný závěr, tedy že poučovací povinnost se vztahuje toliko na odvolání, vyplývá ostatně také z § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu. Toto ustanovení výslovně uvádí, že rozhodnutí obsahuje poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku.

[13] Lze tedy shrnout, že poučovací povinnost se v řízení vedeném v procesním režimu daňového řádu váže pouze k možnosti podat odvolání (jako řádnému opravnému prostředku), což potvrzuje i shora citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu. Lze tak uzavřít, že krajský soud při úvaze o rozsahu poučovací povinnosti žalovaného a počátku běhu lhůty pro podání žaloby proti exekučnímu příkazu nepochybil. Žalobu stěžovatelky proto odmítl jako opožděnou v souladu se zákonem.

[14] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační důvod ve smyslu naplněn není a kasační stížnost tak není důvodná. Za podmínek vyplývajících z in fine ji proto rozsudkem zamítl.

[15] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle , ve spojení s Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka, žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. května 2020

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu