Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 18/2024 - 52

[20] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývají i předpoklady uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců namísto zajištění cizince za účelem správního vyhoštění. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. -38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS, uvedl, že „[v]olba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, mezi něž patří zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince.“

[21] Uložení zvláštních opatření tedy musí být upřednostněno, pouze pokud lze předpokládat, že cizinec bude schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by uložení zvláštního opatření ohrozilo výkon správního vyhoštění. Přitom se liší situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění uloženo, avšak cizinec území České republiky neopustil, od situací, kdy doposud není jisté, zda k uložení správního vyhoštění dojde, neboť v prvých uvedených situacích již existují konkrétní poznatky o tom, jak se cizinec k povinnosti opustit území postavil (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2011, č. j. , ze dne 18. 7. 2013, č. j. , či ze dne 20. 3. 2014, č. j. ). Povinností správního orgánu je v těchto případech zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s řízením o správním vyhoštění, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (viz výše citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. -38).

[22] V projednávaném případě byl stěžovatel dne 19. 12. 2023 zajištěn hlídkou policie, která ho při náhodné kontrole baru Our Place v Praze našla, jak se schovává pod barem. Následnou lustrací bylo zjištěno, že se na území České republiky nachází nelegálně. V minulosti již byl zajištěn a bylo mu i opakovaně ukládáno správní vyhoštění (včetně trestu vyhoštění na dobu 7 let, který mu uložil Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem sp. zn. , který nabyl právní moci dne 10. 1. 2013), které však nerespektoval a na území České republiky setrvale nelegálně pobýval až do nyní projednávaného zajištění. Žalobce je rovněž veden v evidenci nežádoucích osob, a to od 26. 8. 2021 až do 26. 8. 2027 (a nikoliv poprvé, naposledy předtím rovněž od 10. 1. 2013 do 10. 1. 2020). Z výslechu stěžovatele, který byl učiněn v den jeho zajištění, vyplývá, že na území pobývá od roku 1985, nemá zaměstnání, finance, ani žádný majetek, a je osobou bez domova. Má dvě děti, o žádné se však nestará, nemá vůči nim vyživovací povinnost, nevídá se s nimi, pouze s jedním, které s matkou žije ve Velké Británii, je v kontaktu na dálku. Žádné jiné vazby na území České republiky stěžovatel konkrétně neuvedl.

[23] Stěžovatel tedy opakovaně nerespektoval povinnosti uložené rozhodnutím o správním vyhoštění a před zajištěním na území České republiky dlouhodobě pobýval nelegálně. Ve správním řízení rovněž vyjádřil svůj záměr neodcestovat do země původu, ale znovu v České republice požádat o azyl, případně se přesunout do jiného státu Evropské unie a požádat o azyl tam. V době rozhodování žalované (dle jeho vlastního vyjádření) nedisponoval cestovním dokladem ani dostatečnými finančními prostředky na pobyt a na vycestování. Nijak přitom nekonkretizoval své tvrzení, že mu peníze posílají příbuzní z Francie, se kterými je v kontaktu pouze online. Rovněž neměl žádné bydlení a dle vlastních slov byl bezdomovcem. Není tedy pravdou, že by absentovaly zákonné důvody pro zajištění stěžovatele. Žalovaná a posléze i městský soud dospěly ke správnému závěru, že byl dán důvod pro stěžovatelovo zajištění, neboť existuje nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon správního vyhoštění, jak to činil v minulosti.

[24] Žalovaná i městský soud se rovněž v souladu s výše uvedenou judikaturou kasačního soudu zabývaly i možností uložit stěžovateli namísto zajištění mírnější opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Dospěly však k závěru, že stěžovatel svým dosavadním jednáním neposkytoval dostatečnou záruku umožňující uplatnění zvláštního opatření za účelem vycestování, a tato mírnější donucovací opatření by proto nebyla účinná. Stěžovatel nemá na území České republiky hlášenou adresu pobytu, je dle svých vlastních slov bezdomovcem. Navíc nedisponuje žádnými finančními prostředky ani majetkem. V minulosti žádnou uloženou povinnost vycestovat neuposlechl, před policií se skrýval a uvedl, že se do země původu nevrátí. Nic tedy nenasvědčovalo možné snaze stěžovatele spolupracovat s tuzemskými orgány a neohrozit výkon správního vyhoštění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2016, č. j. -52, publ. pod č. 3429/2016 Sb. NSS). S ohledem na vše uvedené tak byla možnost uložení zvláštních opatření zcela správně vyloučena.

[25] Stěžovatelova pozdější tvrzení o tom, že by mu nečinilo nejmenší obtíže obstarat si finanční obnos ke složení finanční záruky dle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, nebo že bydlí v bytě v Praze, a mohl by tak plnit i zvláštní opatření ve smyslu § 123b odst. 1 písm. a) téhož zákona, jsou v přímém rozporu s jeho výpovědí ve správním řízení a naprosto nekorespondují s životní situací, v níž se stěžovatel dle své výpovědi nachází, a jsou tudíž nevěrohodná.

[26] Žalovaná i městský soud při posuzování naplnění podmínek pro zajištění stěžovatele i možnosti uložit zvláštní opatření správně vycházely především ze stěžovatelova dosavadního chování a (ne)respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou a jeho aktuálních osobních, majetkových a rodinných poměrů (srov. již výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. -38). Stěžovatel přitom neuvedl žádný důvod, pro který by bylo možné se domnívat, že by se nyní zachoval jinak než v případě dříve uložených povinností. Byť v kasační stížnosti opakovaně zdůrazňuje rozdíl mezi dřívější a nynější situací, není vůbec jasné, v čem se onen „současný stav“ liší od stavu, v němž se stěžovatel nacházel v minulosti, a z jakého důvodu žalovaná měla spoléhat na to, že po opakovaném maření výkonu správního vyhoštění jej stěžovatel zrovna nyní dobrovolně uposlechne. Nejvyšší správní soud je tedy na rozdíl od stěžovatele názoru, že je to právě opakované maření jeho vyhoštění, které nejlépe svědčí o nutnosti aplikace § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a tedy o opodstatněnosti jeho zajištění za účelem správního vyhoštění.

[27] Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. -38 rovněž vyplývá, že „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění“. Důvody pro zajištění stěžovatele a důvody pro závěr o nemožnosti využití zvláštního opatření tak z logiky věci mohou být podobné či stejné. Kasační argumentaci brojící proti obdobnému zdůvodnění zajištění i nemožnosti aplikovat mírnější zvláštní opatření v napadeném rozsudku tedy také nelze přisvědčit.

[28] Poukazuje-li stěžovatel na svoji spolupráci se správními orgány, není Nejvyššímu správnímu soudu jasné, v čem tato tvrzená spolupráce tkví. Jak správně poznamenal již městský soud, stěžovatel svou pobytovou situaci nijak neřešil, žalované se sám nepřihlásil, naopak se z jeho jednání při namátkové kontrole hlídky policie, která ho zajistila, v pražském klubu, dá bezpečně vyvodit, že se jakémukoliv řešení, resp. zásahu správních orgánů, vyhýbal, neboť se podle úředního záznamu ze dne 19. 12. 2023 skrýval pod barem. Ze spisového materiálu dále žádná spolupráce, kromě té, která byla do jisté míry vynucena zajištěním stěžovatele, nevyplývá. Stěžovatel přitom nejen, že netvrdil, že je připraven k návratu do domovské země, ale naopak v protokolu o výslechu ze dne 19. 12. 2023 výslovně uvedl, že se nechce a nemůže vrátit do domovské země, ale vycestoval by pouze do jiného státu Evropské unie a tam by požádal o azyl (o nějž opakovaně neúspěšně žádal i v České republice). Ani to tudíž nesvědčí úmyslu z vlastní vůle uposlechnout povinnost vycestovat do domovského státu na základě rozhodnutí o správním vyhoštění.

[29] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by závěry žalované či městského soudu byly jakkoliv v rozporu se zjištěními obsaženými ve správním spise, naopak s nimi zcela korespondují. Poukazuje-li stěžovatel na údajně protiřečící si závěr žalované a městského soudu, podle kterého stěžovatel nemá žádné finanční prostředky na pobyt ani vycestování, avšak současně mu jsou peníze zasílány od příbuzných z Francie, je třeba upozornit, že zde žalovaná i městský soud vycházely striktně z výpovědi samotného stěžovatele ze dne 19. 12. 2023. Ten ve dvou po sobě jdoucích odpovědích při výslechu uvedl „nemám finanční prostředky na pobyt a na vycestování“ a „v ČR nepracuji. Mám příbuzné ve Francii, ti mi posílají peníze.“ Pokud tedy stěžovatel spatřuje v závěrech, které z těchto odpovědí vycházejí, rozpor, pak tento rozpor může svědčit pouze o nedůvěryhodnosti jeho výpovědi, nikoliv o chybnosti závěrů, k nimž dospěla žalovaná a městský soud.

[30] Stěžovatel rovněž brojí proti závěru o přiměřenosti napadeného rozhodnutí. Jeho tvrzení, že má v České republice přátele, však s ohledem na závažné důvody svědčící o nutnosti jeho zajištění za účelem správního vyhoštění nemají žádný vliv na přiměřenost tohoto rozhodnutí, a to zejména proto, že stěžovatel přátele zmiňuje pouze ve vší obecnosti, nijak je nekonkretizuje a ani nic jiného k této námitce nedoplňuje. Žalovaná i městský soud si přitom byly vědomi, že stěžovatel má na území rovněž bývalou manželku a syna, sám však uvedl, že s nimi není již několik let v kontaktu, protože s ním nechtějí „mít nic společného“, a není ani zapsán v rodném listu syna. Je tedy zřejmé, že žalovaná ani městský soud nepochybily, pokud shledaly napadené rozhodnutí přiměřeným.

[31] I namítanou otázkou stanovení délky zajištění a požadavky na její zdůvodnění správním orgánem se již judikatura Nejvyššího správního soudu zabývala. Z ustálené judikatury kasačního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. , či ze dne 24. 2. 2020, č. j. ) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi proti Velké Británii, stížnost č. 13229/03, bod 79) vyplývá, že délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou sledovanému cíli.

[32] Ze zmíněného rozsudku č. j. také vyplývá, že je „potřeba řádného odůvodnění doby zajištění nebo jeho prodloužení podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců tím spíše, že její stanovení je ovládáno správním uvážením, při jehož výkonu se bere v úvahu zejména předpokládaná složitost přípravy výkonu správního vyhoštění, ale také další meze vlastní pro výkon veřejné správy v právním státě jako zákaz libovůle, zákaz diskriminace, příkaz zachovávat lidskou důstojnost, princip proporcionality, rovnosti a další.“ (obdobně viz též již zmíněný rozsudek č. j. ). Soud v takových případech přezkoumává, zda správní orgán meze správního uvážení nezneužil, či nepřekročil ( věta druhá )

[33] Při odůvodnění stanovené doby zajištění je nutno uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby (viz opět rozsudek č. j. ). V projednávaném případě žalovaná zajistila stěžovatele na dobu 60 dnů. Vzhledem ke všem úkonům, které bylo třeba provést, a které žalovaná v napadeném rozhodnutí řádně označila včetně předpokládané časové náročnosti k jejich realizaci, se doba zajištění jeví jako zcela adekvátní. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že žalovaná ohledně délky zajištění nezohlednila konkrétní aspekty jeho případu. Zbývá dodat, že není reálné dobu nutnou k přípravě realizace správního vyhoštění vždy odhadnout zcela přesně, jak požaduje stěžovatel, jelikož se může v jednotlivých případech více či méně lišit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. , či usnesení ze dne 9. 8. 2023, č. j. -37). Judikaturním požadavkům na přiměřenost stanovení doby zajištění a na její odůvodnění tedy napadené rozhodnutí dostálo, což správně uvedl i městský soud.

[34] Konečně námitku brojící proti obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra ev. č. ZS56887 a námitku o tom, že protokol o výslechu stěžovatele je chybný, stěžovatel v žalobě neuplatnil, ač mu v tom nic nebránilo. V řízení o kasační stížnosti jsou uplatněny nově, a jedná se tudíž ve smyslu o námitky nepřípustné.

[35] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti a není zde ani jiná vada řízení před městským soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Městský soud se nedopustil ani judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva a dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura dává odpověď na všechny stěžovatelovy kasační námitky.

VI.

[36] Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle odmítl jako nepřijatelnou.

[37] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn větou první ve spojení s téhož zákona (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. -33). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. Žalované jako v řízení úspěšnému účastníku žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

[38] Odměnu ustanovenému právnímu zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud nepřiznal, neboť doposud v řízení o kasační stížnosti neučinil žádný úkon právní služby, za který by mu náležela odměna podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. května 2024

Mgr. Petra Weissová

předsedkyně senátu