Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
18 A 6/2023 - 113.pdf
PDF · 0 B
No categories available
18 A 6/2023 - 113
56. Je třeba vycházet z toho, že ne každá mezinárodní smlouva (dohoda) spadá pod čl. 10 Ústav y (je tedy součástí právního řádu a má přednost před zákonem, je-li s ním v rozporu, resp. stanoví-li něco jiného). Aby mezinárodní smlouva mohla být podřazena pod čl. 10 Ústav y, musí naplnit všechny v něm uvedené podmínky (souhlas Parlamentu s její ratifikací, vnitrostátní vyhlášení a její závaznost pro Českou republiku). Také v případě mezinárodních smluv, které byly uzavřeny před účinností ústavního zákona č. 1/1993 Sb. , Ústavy České republik y, není pochyb o tom, že tyto jsou pro Českou republiku závazné (srov. čl. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. ). Zároveň v případě posuzované Dohody nelze mít pochyb ani o jejím řádném vyhlášení (publikována vyhláškou č. 85/1964 Sb., v upraveném znění pak vyhláškou č. 3/1968 Sb. a koneckonců ve sdělení č. 57/2008 Sb. m. s.).
57. Jinak je tomu ovšem v případě podmínky souhlasu Parlamentu s ratifikací mezinárodní smlouvy.
58. K té soud nejprve poznamenává, že zastávaný ustálený výklad čl. 10 Ústav y v komentářové literatuře (sama Ústav Ústava v tomto směru přechodná ustanovení neobsahuje) je, že „výrazem ‚Parlament‘ jsou v čl. 10 myšleny všechny zákonodárné orgány, které daly souhlas k ratifikaci mezinárodních smluv, jež jsou i pro ČR závazné“ (komentář k čl. 10 Ústav y in Sládeček, V. a kol. Ústava České republik Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016). S mezinárodní smlouvou tak musí souhlasit Parlament, resp. některý z jeho předchůdců na území dnešní České republiky nebo států, jejichž částí dnešní Česká republika byla, typicky zákonodárné sbory v bývalém Československu (rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2023, č. j. 10 Afs 27/2023 - 76, bod 26). Podmínka souhlasu Parlamentu je přitom logická a pochopitelná, právě tím totiž zákonodárný sbor, který jinak zákony přijímá, stvrzuje, že mezinárodní smlouva má takový význam či kvalitu, že jí lze přiznat privilegium čl. 10 Ústav y (bezprostřední závaznost a přednost před zákonem). Dohoda podmínku souhlasu s její ratifikací Parlamentem (některým z jeho předchůdců) nesplňuje.
59. Podle čl. 42 Ústav y Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb. , dále Ústav Ústava ČSSR), účinné v době podpisu, resp. ratifikace Dohody, platilo, že „Národní shromáždění dává souhlas k mezinárodním smlouvám politickým, k hospodářským smlouvám obecné povahy a k takovým smlouvám, k jejichž provedení je třeba zákona“. Dále podle čl. 62 odst. 1 bod 1 Ústav y ČSSR platilo, že prezident republiky „zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Sjednávání mezinárodních smluv a dohod, které nepotřebují souhlasu Národního shromáždění, může president republiky přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy“ (pozn. zvýraznění doplněno soudem).
60. Z obsahu Dohody (resp. vyhlášek č. 85/1964 Sb. a č. 3/1968 Sb.) nevyplývá, že by k její ratifikaci dalo souhlas tehdejší Národní shromáždění. Naopak, podle záhlaví Dohody ji pouze ratifikoval prezident, přičemž ze skutečnosti, že sjednání Dohody prezident přenesl na dr. Františka Vlasáka, ministra dopravy a spojů, lze dovodit, že tato spadala do rámce tzv. mezivládních mezinárodních smluv (dohod), jejichž sjednávání mohl prezident republiky přenést na vládu, resp. její jednotlivé členy. Lze proto uzavřít, že Dohoda nespadá pod rámec čl. 10 Ústav y, není tak součástí právního řádu a nemá aplikační přednost před zákonem. Rovněž pro soud to znamená, že pokud Dohoda není součástí právního řádu podle čl. 10 Ústav y (bez ohledu na to, že je mezinárodně platná a závazná), není jí bez dalšího ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústav y vázán.
61. Taková mezinárodní smlouva pak ani ve správním řízení automaticky nepředstavuje pramen práva – uplatňovat vrchnostenskou pravomoc vůči jednotlivým fyzickým a právnickým osobám (účastníkům řízení) lze jen na podkladě právních předpisů, jimiž jsou tito vázáni. Správní orgán proto obecně jistě nemůže klást jednotlivci k tíži obsah mezinárodní smlouvy, která není součástí právního řádu, a není tak vnitrostátně závazná. Soud se proto dále musel zabývat tím, zda se i přesto nemusí žalobkyně čl. 10 odst. 1 Dohody řídit.
62. Žalovaný v tomto směru argumentoval, že Dohoda byla do právního řádu přenesena (transformována) vyhláškou č. 85/1964 Sb., kterou byla v České republice (Československé socialistické republice) publikována. Vyhláška je podzákonným právním předpisem, proto se Dohoda stala součástí právního řádu a vnitrostátně závaznou. Jinými slovy tak dovozuje bezprostřední závaznost Dohody na základě formy publikace. Tato argumentace neobstojí.
63. Pro potřeby této věci není nezbytné zevrubně rozebírat vývoj vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva a přímou účinnost mezinárodních smluv od časů Ústavní listin y z roku 1920, přes Ústav u 9. května, Ústav u ČSSR až do dnešní doby (k tomu více např. Mikeš, P., Aplikace mezinárodního práva v právním řádu ČR pohledem teorie a soudní praxe. Právní monografie. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012). Ústav Ústava ČSSR neupravovala žádným způsobem přímou závaznost mezinárodních smluv, které tak musely být provedeny zákonem (jiným právním předpisem), popřípadě na něj musel vnitrostátní předpis sám odkazovat. Zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění č. 4/1962 Sb. , o vyhlašování zákonů a jiných právních předpisů, pak v § 2 písm. d) sice stanovilo, že se mezinárodní smlouvy (jejich sjednání, resp. ratifikace) publikují vyhláškou, s tímto zveřejněním ve formě předpisu vnitrostátní práva ovšem nespojovalo žádné vnitrostátní účinky. Jakkoli z citované publikace vyplývá, že tehdy panovaly v právní doktríně i názory, že právě forma vyhlášení „propůjčuje“ mezinárodní smlouvě vnitrostátní závaznost, takový závěr nebyl samozřejmý. Především tento názor nemůže obstát nyní, kdy podmínky „přenosu“ mezinárodních smluv do českého právního řádu upravuje čl. 10 Ústav y. Přiznal-li by soud přímou závaznost vyhlášce z roku 1964, jako podzákonnému předpisu, umožnil by obejití této úpravy. Na vyhlášku č. 85/1964 Sb. je tak nutné nahlížet jen jako na prostředek publikace Dohody v Československu (nyní v České republice), nikoli právní předpis přenášející Dohodu do právního řádu.
64. Dále se soud musel zabývat tím, zda přímou závaznost Dohody nezakládá povaha žalobkyně jako státní organizace. Jinými slovy posuzoval, zda ji nelze považovat za orgán (odnož) státu, který je i takovou mezinárodní smlouvou, jako je Dohoda, vázán. Jak se podává např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01 , i mezinárodní smlouvy, které nejsou součástí právního řádu, jsou závazné podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jimi řídit. Vyplývá to i z čl. 1 odst. 2 Ústav y, který deklaruje vůli České republiky respektovat své mezinárodní závazky a současně představuje pokyn adresovaný státním orgánům, které by tomu měly uzpůsobit své jednání (komentář k čl. 1 in Sládeček, V. a kol., op. cit.).
65. Podle zákona č. 77/2002 Sb. , o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železnic a o změně zákona č. 266/1994 Sb. , o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb. , o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, je žalobkyně právnickou osobou, na jejíž postavení se obdobně použijí ustanovení o státním podniku; funkci vykonává jménem státu ministerstvo dopravy (§ 19 odst. 2 , 5 a 6). V souladu s § 21 odst. 1 uvedeného zákona pak žalobkyně provozuje železniční dopravní cestu ve veřejném zájmu. Provozováním železniční dopravní cesty se přitom rozumí činnosti, kterými se zabezpečuje a obsluhuje železniční dopravní cesta a organizuje železniční doprava podle zvláštního právního předpisu, za účelem provozování železniční dopravy železničními dopravci, plnění závazků z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a pro účely obrany státu a krizového řízení [§ 2 písm. b) citovaného zákona; zvýraznění doplněno soudem].
66. Soud upozorňuje především na to, že žalobkyně byla zřízena zákonem a pověřena plněním úkolů ve veřejném zájmu, přičemž rozhodující vliv nad ní vykonává stát jako zřizovatel. Posledně citované ustanovení dokonce hovoří o tom, že žalobkyně v rámci své činnosti musí zajišťovat i plnění mezinárodních závazků České republiky; nehovoří se přitom jen o smlouvách, které by byly součástí právního řádu, ale o všech, jimiž je Česká republika vázána. Takovou smlouvou je nepochybně i Dohoda, jež ostatně stanoví povinnosti i přímo železničním správám obou států (např. čl. 4 odst. 1). To, že se tyto závazky vztahují i přímo k železničním správám (jejich současným obdobám), lze dovodit i z rozsudku NSS ze dne 13. 9. 2017, č. j. 8 As 118/2016 - 68. Ten se v souvislosti s regulací veřejných zakázek zabýval vlivem závazku Českých drah, a.s. týkajícího se provozování přeshraniční železniční dopravy a vyplývajícího (mimo jiné) též z Dohody. Bez významu nejsou ani závěry vztahující se k závaznosti unijního práva a přímému účinku směrnic ve vztahu k žalobkyni, konkrétně podle stanoviska generálního advokáta Campose ze dne 16. 12. 2021, k věci C-453/20, CityRail, a.s. Ač nejde o závazný názor SDEU a ač soud nyní nehodnotí přímý účinek směrnic, generální advokát přesvědčivě zdůvodnil, že žalobkyni by jako provozovatele dráhy bylo možné (optikou unijního práva) považovat za odnož státu (srov. body 89-92 stanoviska i tam citovanou judikaturu).
67. Na základě podrobného rozboru lze proto dospět k závěru, že žalobkyně je povinna se ustanoveními Dohody řídit, přestože ta není vnitrostátně závazná a přestože žalobkyně stricto sensu není orgánem státu. Z ustanovení Dohody totiž vyplývají konkrétní závazky i jí. Jedním z nich je povinnost zajistit ve výměnných stanicích používání jazyka sousední správy (němčiny) podle čl. 10 odst. 1. Tato povinnost směřuje vůči železniční správě v České republice, pod tento pojem přitom žalobkyně nepochybně spadá. Podoba železniční správy doznala za 60 let řady změn, přesto je zřejmé, že žalobkyně je (už jen podle názvu, ale především dle výše citovaného zákona) tím hlavním subjektem, který zajišťuje železniční správu ve smyslu ustanovení Dohody. Ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 8 As 118/2016 ostatně NSS vztáhl ustanovení o železniční správě i na dopravce, společnost České dráhy a. s. Při tom poukázal, že účelem této mezinárodní smlouvy byla úprava pohraničního přechodu železnic mezi smluvními státy, kterou bylo potřeba zajistit jak v roce 1964, kdy byla dohoda uzavřena, tak i v současnosti (tento základní účel nelze rozmělňovat lpěním na některých ustanoveních této Dohody, která plynula ze společenských a právních poměrů v době jejího uzavření).
68. Žalovaný nepochybil ani v tom, že by snad Dohodu sám nepřípustně vykládal. Již ředitel ÚPDI v napadeném rozhodnutí žalobkyni vysvětlil, že v projednávané věci nešlo o řešení rozporů mezi smluvními stranami ve smyslu čl. 24 Dohody (str. 9 napadeného rozhodnutí, na níž soud v podrobnostech odkazuje). Žalovaný totiž v tomto konkrétním případě aplikoval odpovídající ustanovení Dohody jako jeden z pramenů práva, logicky je tak musel i vyložit.
e) Povinnost stanovení druhého provozního jazyka
69. Pokud jde o vlastní výklad čl. 10 odst. 1 Dohody, soud výše uzavřel, že povinnost zajistit možnost používání německého jazyka směřuje vůči žalobkyni, která v České republice vykonává železniční správu a je provozovatelem předmětné části dráhy. K tomu, jakým subjektům musí používání druhého jazyka umožnit, Dohoda stanoví, že se jedná o železniční zaměstnance sousední (rakouské) správy, a to zvláště v případě telefonických, písemných a ústních sdělení, která se vztahují k vlakové dopravě. Z toho lze podle soudu jasně dovodit, že nedopadá toliko na zaměstnance sousedního provozovatele dráhy, ale také dopravců. V podrobnostech soud odkazuje především na závěry předsedy ÚPDI na str. 11-12 napadeného rozhodnutí, který se již s touto námitkou vypořádal. Soud se ztotožňuje s tím, že železniční správou ve smyslu Dohody se rozumí nejen provozovatel dráhy, ale i provozovatel drážní dopravy. Nutnost umožnit užívání německého jazyka se proto vztahuje i k zaměstnancům dopravce (právě s nimi žalobkyně ve výměnných stanicích komunikuje). Dohoda tak upravuje nejen styk s druhým provozovatelem dráhy, ale i provozní jazyk, tedy jazyk komunikace s dopravci (o aplikovatelnosti Dohody na dopravce ostatně svědčí i citovaný rozsudek NSS sp. zn. 8 As 118/2016 ). Pro úplnost soud ještě dodává, že mu není úplně zřejmý argument, že umožnění používání němčiny povede k diskriminaci jiných jazyků – připomíná, že závěry ÚPDI a soudu se týkají příhraničních stanic a souvisí pouze s přechodem hranice. Žádným způsobem tak nezvýhodňují pohyb rakouských dopravců po českých železnicích jako takových. Kromě toho, soud výše opakovaně uvedl, že TSI nařízení používání více jazyků předpokládá.
70. Předmětný požadavek Dohody konečně není v rozporu ani s jinými ustanoveními českého právního řádu; případná argumentace aplikační předností mezinárodní smlouvy (jež by dle závěrů soudu neobstála) tudíž ani nebyla na místě.
71. K argumentaci žalobkyně § 46i odst. 1 písm. c) drážního zákona lze odkázat na již výše uvedené. Je jednoznačné, že požadavek na znalost českého jazyka neplatí absolutně, ale jen v nezbytném rozsahu. Nic na tom nemění ani námitka žalobkyně, že se jedná o transpozici směrnice 2007/59/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/59/ES, o vydávání osvědčení strojvedoucím obsluhujícím hnací vozidla a vlaky v železničním systému Společenství.
. Ta v čl. 12 stanoví, že jazykové dovednosti musí odpovídat požadavkům přílohy VI, a to ve vztahu k té části infrastruktury, které se žádost o vydání osvědčení týká. Příslušná příloha v kapitole 8. odst. 1 přitom pouze požaduje, aby byl strojvedoucí schopen komunikovat nejméně v jednom z jazyků uvedených dotčeným provozovatelem infrastruktury (tedy ne nutně v úředním jazyce toho kterého státu). To, že podle dalších odstavců této kapitoly bez dalšího není na použití druhého jazyka nárok, neznamená, že by snad taková povinnost nemohla být žalobkyni stanovena jiným způsobem (jak jí již správně vysvětlil na str. 13 napadeného rozhodnutí předseda ÚPDI).
72. Ten se rovněž zabýval relevancí kapitoly 4.6.2 TSI nařízení, která vymezuje jazykové znalosti. Soud připomíná, že čl. 4.6.2.1 stanoví, že provozovatel infrastruktury i železniční podnik musí zabezpečit používání komunikačních protokolů a zásad. Druhý pododstavec článku 4.6.2.1 požadavky na komunikační vzdělávání specifikuje pro případ, že je provozní jazyk provozovatele infrastruktury odlišný od jazyka obvykle používaného personálem železničního podniku. Třetí pododstavec pak říká, že zaměstnanci železničního podniku musí mít dostatečnou úroveň znalostí provozního jazyka provozovatele infrastruktury. Předseda ÚPDI přitom na str. 15-16 napadeného rozhodnutí správně vysvětlil, že pokud provozovatel infrastruktury zavede druhý provozní jazyk, logicky postačuje dostatečná úroveň znalosti některého z provozních jazyků, tedy i němčiny. Předseda se přezkoumatelným i logickým způsobem vyjádřil i k obavám žalobkyně z dopadů na bezpečnost provozu.
73. Žalobkyně dále namítala, že místní praxe nemůže vyplývat z Dohody staré 60 let, ale z reálného fungování v místě. To je upraveno smlouvou o navázání infrastruktur, jejímž obsahem se ovšem ÚPDI nezabýval. K této námitce soud, obdobně jako předseda ÚPDI, uvádí, že s ohledem na úvahy soudu týkající se závaznosti Dohody pro žalobkyni, nebylo dále potřeba zkoumat, jaká reálná praxe nyní v místě funguje (z podnětů některých podatelů, např. společnosti WIENER LOKALBAHNEN z 24. 6. 2022, lze dovodit i to, že dříve zřejmě užívání němčiny ve stanici Břeclav nějakým způsobem možné bylo). Závazná místní praxe ve smyslu bodu 4.2.1.5 přílohy TSI nařízení totiž s ohledem na obsah Dohody vyžaduje používání i německého jazyka. Žalobkyně k tomu byla povinna na základě čl. 10 odst. 1 Dohody a zprostředkovaně pak na základě citovaného bodu TSI nařízení (podle kterého poté měla vymezit hranice jeho užívání). Pro úplnost soud dodává, že ke stejnému závěru dospěl i rakouský regulační orgán, jehož stanovisko si ÚPDI vyžádal. Ani v tomto postupu přitom soud neshledává pochybení, neboť vyžádání si stanoviska předpokládá i § 57a odst. 4 věty prvé drážního zákona.
74. Z tohoto důvodu nebylo ani nutné zabývat se obsahem smlouvy o navázání infrastruktur a na ni navazujících dodatkových ujednání. ÚPDI proto nepochybil, pokud neučinil tuto smlouvu součástí správního spisu. Z téhož důvodu jí k důkazu neprováděl ani soud. Konečně, soud se nezabýval ani tím, zda si měl ÚPDI vyžádat i stanovisko ÖBB-Infrastruktur, popřípadě s touto společností jednat jako s účastníkem řízení. Soud nepřehlédl, že uvedené žalobkyně namítala již v rozkladu, nyní ovšem tuto otázku nastolila až ve své replice, a tudíž opožděně. K související otázce, poukazující na nezohlednění bezpečnostních rizik, soud odkazuje na výše uvedené a dodává, že žalobkyně blíže nepřiblížila, v čem konkrétně jsou závěry ÚPDI nerealizovatelné vůbec či jen obtížně.
75. Pakliže je Dohoda stále platná a účinná, pro oba státy závazně určuje, jakým způsobem má praxe ve výměnných stanicích vypadat. Žalobkyně by jí proto měla své fungování přizpůsobit, nikoli se závazků z ní plynoucích snažit zprostit poukazem na smluvní ujednání s provozovatelem sousední dráhy – takové ujednání totiž nezohledňuje zájmy dopravců, jichž se ovšem Dohoda, jak soud výše vyložil, rovněž týká. Na významu a závaznosti Dohody nemění nic ani skutečnost, že se jedná o smlouvu uzavřenou před 60 lety. Aktuálnost potřeby druhého provozního jazyka ostatně naznačují i podání několika rakouských dopravců, nacházející se ve správním spise. Jakkoli tato podání nesplňovala náležitosti a ÚPDI nevedla k zahájení řízení, je zřejmé, že zamýšlená úprava provozního jazyka přinejmenším některým rakouským dopravcům nevyhovovala.
76. To rovněž odpovídá na otázku žalobkyně, koho měl vlastně postup ÚPDI chránit. Jak uvedl předseda ÚPDI na str. 14-15 napadeného rozhodnutí, v případě neumožnění používání němčiny rakouský dopravce nemůže rozšířit oblasti provozu k jemu vydanému osvědčení dopravce. Pokud dopravci nemají strojvedoucí se znalostí obou jazyků, nemohou překročit hranici jinak, než obsadit hnací vozidlo dvěma strojvedoucími. Soud připouští, že tvrzení, že pokud rakouští dopravci vůbec nepodávají žádosti o kapacitu, dokazuje to jejich diskriminaci, je příliš kategorický a paušální. ÚPDI totiž skutečně detailněji nezjišťoval, proč (všichni) rakouští dopravci nepodávají žádosti o přidělení kapacity a zda je tímto důvodem nemožnost používat němčinu v Břeclavi či Šatově. S ohledem na výše uvedené je ovšem zároveň jasné, že přinejmenším někteří z nich by o využívání stanice Břeclav zájem měli, což svědčí přinejmenším o potencialitě dotčení některých rakouských dopravců. Za zcela nerozhodné pak soud považujete to, zda byl diskriminován i přímo navrhovatel v této konkrétní věci, tj. osoba zúčastněná na řízení (jde o českého dopravce, jehož zaměstnanci by dle žalobkyně měli ovládat češtinu). Dodává jen, že § 34e odst. 1 drážního zákona umožňuje podání návrhu jakémukoliv žadateli o přidělení kapacity, přičemž tuto podmínku osoba zúčastněná na řízení splňuje. Zároveň citované ustanovení umožňuje správnímu orgánu zahájit řízení i z moci úřední, postup ÚPDI tak nebyl vázán jen na aktivitu navrhovatele.
VI. Shrnutí a závěr
77. Soud tak shrnuje, že správní orgány mohly ve smyslu § 34e odst. 1 drážního zákona posoudit Prohlášení o dráze jak vůči drážnímu zákonu, tak návazně na něj i ve vztahu k relevantním předpisům EU i mezinárodním smlouvám, vč. Dohody. Tu je možné vůči žalobkyni jako státní organizaci (odnoži státu) aplikovat jako pramen práva, byť nejde o mezinárodní smlouvu ve smyslu čl. 10 Ústav y, jak původně nesprávně dovozoval ÚPDI. Dohoda představuje podklad, jímž je žalobkyně povinna se řídit, a závazně rovněž zakládá místní praxi podle bodu 4.2.1.5 pododstavce 4 přílohy TSI nařízení, resp. povinnost vymezit hranice používání druhého provozního jazyka.
78. Žalobkyně tak pochybila, pokud v čl. 6.2 Prohlášení o dráze neumožnila užití německého jazyka ve výměnných stanicích Břeclav a Šatov.
79. Městský soud proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. ji zamítl.
VII. Náklady řízení
80. Výroky o náhradě nákladů II a III jsou odůvodněny § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
81. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), neboť jí nebyla v průběhu řízení uložena žádná povinnost a soud neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by přiznání práva na náhradu nákladů řízení odůvodňovaly (§ 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 28. května 2024
Mgr. Martin Lachmann v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.