Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Afs 208/2022 - 60

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. J., zast. JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem Olomoucká 226, Uničov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2021, č. j. 20403/21/520010422700519, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 9. 2022, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce, který je osobou samostatně výdělečně činnou (dále jen „OSVČ“), uplatnil u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) dne 15. 4. 2020 a 13. 5. 2020 nároky na kompenzační bonusy podle , o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV2, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a to za první bonusové období (od 13. 3. 2020 do 30. 4. 2020) ve výši 25 000 Kč a za druhé bonusové období (od 1. 5. 2020 do 8. 6. 2020) ve výši 19 500 Kč. Oba kompenzační bonusy správce daně žalobci v požadovaných částkách vyplatil.

[2] Následně ale dospěl správce daně k závěru, že žalobce nemohl být subjektem kompenzačního bonusu, jelikož byl v rozhodných bonusových obdobích současně jako zaměstnanec účasten nemocenského pojištění (viz § 2 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu, účinného od 15. 4. 2020 do 7. 5. 2020, a § 2 odst. 1 stejného zákona, účinného od 8. 5. 2020 do 2. 6. 2020). Proto správce daně žalobce vyzval, aby neoprávněně čerpané kompenzační bonusy vrátil, což tento neučinil. Dodatečnými platebními výměry ze dne 4. 12. 2020, č. j. 2049687/20/310162562803537 a č. j. 2049692/20/310162562803537, proto správce daně podle § 8 odst. 3 zákona o kompenzačním bonusu doměřil žalobci daň ve výši čerpaných kompenzačních bonusů. Žalobce se proti dodatečným platebním výměrům odvolal, žalovaný však výše napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a oba dodatečné platební výměry potvrdil.

[3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil správní žalobou. V žalobě zdůraznil povinnost interpretace a aplikace zákonů ústavně konformním způsobem a také pochybnost o vhodnosti využití kompenzačního bonusu. Žalobce dále namítal, že žalovaný nereagoval na odvolací námitku týkající se interpretace vymezení subjektu kompenzačního bonusu dle § 2 zákona o kompenzačním bonusu, že toto vymezení je diskriminačně selektivní a že zde byla pochybnost o doručení dodatečných platebních výměrů zástupci žalobce. Žalobce v navazujících podáních navrhl krajskému soudu, aby přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení , věty druhé, písm. a) a b) zákona o kompenzačním bonusu pro rozpor s nebo d (dále jen „ “), a to postupem dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

[4] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť žalobce nenaplnil definiční znaky subjektu kompenzačního bonusu uvedené v § 2 odst. 1 a 2 zákona o kompenzačním bonusu. Subjektem měla být osoba, která byla ke dni 12. 3. 2020 OSVČ podle zákona upravujícího důchodové pojištění. Vedle výkonu samostatné výdělečné činnosti (hlavní nebo vedlejší) nesměla tato osoba vykonávat zaměstnání zakládající účast na nemocenském pojištění. Krajský soud shrnul, že žalobce sice naplnil pozitivní podmínku, jelikož byl OSVČ, na druhou stranu byl zaměstnán jako kontrolor jakosti a v období čerpání kompenzačního bonusu pobíral dávky nemocenského pojištění z titulu pracovní neschopnosti. Tuto skutečnost žádný z účastníků nerozporoval. Správce daně tak správně uložil žalobci povinnost jemu vyplacené kompenzační bonusy vrátit.

[5] Žalobce dle krajského soudu správní žalobu využil především jako prostor pro polemiku s vhodností zákonodárcem zvolené právní úpravy (…) a její obecnou spravedlivostí, spíše než jako prostor k uplatnění výtek vůči postupu orgánů finanční správy. Krajský soud shledal, že mu nepřísluší hodnotit vhodnost a spravedlivost právní úpravy a za tyto nese zákonodárce svoji politickou odpovědnost. Dále shledal námitku protiústavnosti právní úpravy nedůvodnou, jelikož namítané články y nesouvisely s projednávanou věcí.

[6] K námitce diskriminační povahy kompenzačního bonusu krajský soud uvedl, že tento nebyl důsledkem povinnosti státu jednat za účelem ochrany v oblasti sociálních práv dle y. Krajský soud kompenzační bonus označil za tzv. dobrodiní, které mělo zmírnit dopady celosvětové pandemie na omezenou podnikatelskou činnost. Námitky týkající se nevypořádání odvolacích námitek a doručení dodatečných platebních výměrů shledal též nedůvodnými.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností dle a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), na základě které požaduje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

[8] Úvodem stěžovatel podrobně popisuje dosavadní průběh řízení. Následně vymezuje podstatu kasační stížnosti, a to otázku, zda je § 2 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu v souladu s ústavní pořádkem České republiky, tj. zda je „nutné toto zákonné ustanovení novelizovat dle návrhu stěžovatele – větu druhou a za středníkem písm. a) a písm. b), přičemž písm. c) zůstává a spojuje se s větou první.“

[9] Stěžovatel nesouhlasí s interpretací smyslu a účelu zákona o kompenzačním bonusu a kompenzačního bonusu jako takového. byl přijat v souvislosti s nouzovým stavem vyhlášeným dle ústavního , o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Stát má dle , o krizovém řízení a o změně některých zákonů , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), povinnost nahradit škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Z druhého odstavce vyplývá, že náhrada škody se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody. V případě kompenzačního bonusu tedy nešlo o dobrodiní, ale o povinnost státu nahradit škodu. Přetrvává pochybnost o správnosti využívat k reparaci škody vzniklé opatřeními vlády České republiky v souvislosti s pandemií COVID19 instrument kompenzačního bonusu jako daňové vratky. Stěžovatel odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, č. j. , bod 24., ve kterém městský soud zjistil, že exekutivní opatření Ministerstva zdravotnictví ČR nebyla přijímána na základě , ale na základě , o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Tím se snížila právní jistota ohledně náhrady škody, jelikož nestanoví povinnost státu k náhradě škody.

[10] Na základě výše uvedeného je vymezení subjektu kompenzačního bonusu dle zákona o kompenzačním bonusu v rozporu s ústavním pořádkem ČR, neboť je v rozporu s y, je diskriminačně selektivní a je třeba provést test ústavnosti legislativní úpravy. Závěry krajského soudu o tom, že vymezení subjektu kompenzačního bonusu není v rozporu s ústavním pořádkem a že bylo vhodné zvolit daňový řád jako procesní předpis, stěžovatel považuje za obsoletní. byl přijat z nouze ctnost. Napadený rozsudek je nezákonný dle

[11] Nad rámec stěžovatel brojil proti názoru krajského soudu, že soudům nepřísluší v obecné rovině hodnotit postup zákonodárce, k čemuž obecně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 6. 2018, č. j. , rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2020, č. j. , a nález ÚS ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. .

[12] Krajský soud se dle stěžovatele nevypořádal a nerozhodl o jeho návrhu na přerušení řízení dle za účelem podání návrhu na zrušení zákona o kompenzačním bonusu k Ústavnímu soudu. O takovém návrhu se rozhoduje usnesením dle , v souladu s Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle y, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spolu s a 2 y. Dále se krajský soud nevyjádřil k návrhu stěžovatele aplikovat a interpretovat v souladu s nálezy ÚS ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. , či s rozsudkem NSS ze dne 27. 7. 2006, č. j. . Tímto krajský soud zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti dle

[13] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Krajský soud dostál požadavkům ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího správního soudu, která klade důraz na ucelený argumentační systém místo podrobného reagování na všechny žalobní námitky. Co se týče nevypořádání se s návrhem na přerušení řízení dle , odkaz na ustanovení považuje žalovaný za lichý, jelikož institut přerušení řízení před správním soudem je upraven v Krajský soud v napadeném rozsudku vysvětlil, proč neshledal naplnění podmínek pro přerušení řízení a návrhu na přerušení řízení nevyhověl (viz bod 26. napadeného rozsudku).

[14] V otázce posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, resp. otázce, zda je § 2 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu v souladu s ústavním pořádkem, se žalovaný ztotožnil s krajským soudem a odkázal na jeho závěry, konkrétně body 19. až 26. napadeného rozsudku. Odkaz stěžovatele na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. považuje za nepřiléhavý, jelikož se týkal zrušení mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví. Správce daně při doměření daně postupoval v souladu se zákonem, jelikož stěžovatel nenaplnil znaky subjektu dle § 2 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout.

[15] Stěžovatel v replice uvedl, že dle a měl krajský soud rozhodnout o návrhu žalobce usnesením [dle , resp. ] a případně podat nebo nepodat návrh Ústavnímu soudu. Dále stěžovatel trvá na nutném posouzení ústavnosti předmětného ustanovení zákona o kompenzačním bonusu. Nesouhlasí s názorem, že posouzení souladu právních předpisů s ústavním pořádkem nepatří do kompetence soudů. Závěrem poukázal na problematičnost institutu kompenzačního bonusu jako náhradového instrumentu k reparaci škody, kompetence finančních úřadů a jejich postupu dle , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[16] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem ( a násl. ). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[17] Kasační stížnost není důvodná.

[18] Dříve než kasační soud přistoupí k samotnému posouzení kasačních námitek, vyjádří se k institutu přerušení řízení v důsledku předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti. Kasační soud se ztotožňuje se žalovaným, že pokud stěžovatel v souvislosti s návrhem na přerušení řízení odkazuje na ustanovení , tento odkaz je zcela mimoběžný. Dle se ve správním soudnictví přiměřeně použije ustanovení prvé a třetí části , a to pouze výjimečně a pouze v případech, na které ustanovení vůbec nepamatují (viz rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2006, č. j. ). Takovým případem však není institut přerušení řízení, který zná a upravuje v , dle kterého soud řízení usnesením přeruší, jestliže byl ve věci předložen Ústavnímu soudu návrh podle y. Dle tohoto článku y dojdeli soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Tento postup je však autonomní pravomocí kteréhokoliv soudu v kterékoliv fázi řízení a v jakékoliv instanci. To znamená, že účastník řízení sice takový postup může soudu navrhnout, nicméně žádný nárok nebo veřejné subjektivní právo na předložení věci Ústavnímu soudu nemá (shodně také rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2019, č. j. , odst. [7]).

[19] Kasační soud se dále zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku dle , kterou stěžovatel spatřuje v tom, že se krajský soud nezabýval jeho návrhem na přerušení řízení dle Ke konkrétnímu obsahu pojmu nepřezkoumatelnosti srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. , č. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. , č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. , nebo ze dne 16. 12. 2008, č. j. , č. 1795/2009 Sb. NSS. Konstatování nepřezkoumatelnosti by mělo být vyhrazeno výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. , č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]).

[20] Kasační námitka není důvodná, neboť krajský soud se s návrhem na přerušení řízení vypořádal v napadeném rozsudku, a to konkrétně v bodech 19. až 26. Krajský soud nejdříve vysvětlil, proč neshledal právní úpravu kompenzačního bonusu v rozporu s ústavním pořádkem ČR, a na základě toho výslovně konstatoval, že návrhu stěžovatele na přerušení řízení nevyhoví. Soud vydává usnesení pouze tehdy, kdy řízení přerušuje kvůli podanému návrhu k Ústavnímu soudu dle y ( ). Z dikce zákona nevyplývá povinnost soudu vydat usnesení i o tom, že se návrh na přerušení řízení zamítá. Nelze se tedy ztotožnit se stěžovatelem, že krajský soud jeho návrh na přerušení řízení opomenul. Naopak se v napadeném rozsudku s návrhem stěžovatele vypořádal dostatečně.

[21] Stěžovatel dále tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s jeho tvrzením, že je potřeba interpretovat a aplikovat v souladu s nálezy sp. zn. , sp. zn. , či rozsudkem č. j. . Ze žaloby stěžovatele, která je součástí spisu vedeného u krajského soudu, Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatel obecně upozorňoval na ústavně konformní výklad zákonů. Ze znění žalobního bodu vyplývá, že mířil na správnou interpretaci zákonů ze strany orgánů veřejné moci. Nicméně tato námitka byla zcela obecná, což ostatně krajský soud konstatoval v bodě 27. napadeného rozsudku. Dle krajského soudu je žalobní bod způsobilý k projednání v té míře obecnosti, ve které byl formulován. Tento přístup krajského nelze považovat za pochybení, jelikož čím obecněji je žalobní bod vymezen, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posoudit ho (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. , č. 2162/2011 Sb. NSS). Krajský soud rovněž v bodě 30. napadeného rozsudku uvedl, že orgány finanční správy nemají pravomoc předběžně posuzovat soulad právní normy s ústavním pořádkem. Z uvedeného vyplývá, že se krajský soud se žalobní námitkou vypořádal. Na ostatní žalobní námitky krajský soud taktéž reagoval, z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, z jakých skutečností krajský soud vycházel a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. V tomto ohledu je tedy napadený rozsudek přezkoumatelný.

[22] Dále kasační soud přistoupil k posouzení zákonnosti napadeného rozsudku dle Stěžovatel nerozporuje skutečnost, že nesplnil podmínky pro získání kompenzačního bonusu a nemá tedy na něj nárok. Nezákonnost stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení souladu vymezení subjektu kompenzačního bonusu dle , věty druhé, písm. a) a b) zákona o kompenzačním bonusu s ústavním pořádkem. S tím se pojí také otázka, zda krajský soud posoudil nutnost přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu správně.

[23] Dle ustanovení § 2 odst. 1 věty druhé písm. a) a b) zákona o kompenzačním bonusu (dále jen „namítané ustanovení“) [o]soba podle věty první není subjektem kompenzačního bonusu, pokud jde o osobu vykonávající činnost, v jejímž důsledku je tato osoba účastna nemocenského pojištění jako zaměstnanec; to však neplatí, pokud a) se jedná o výkon zaměstnání v činnosti pedagogické, b) se jedná o činnosti, u nichž vzniká účast na nemocenském pojištění pouze z důvodů uvedených v § 5 písm. a) bodech 12 a 13 zákona o nemocenském pojištění.

[24] Rozpor namítaného ustanovení s ústavním pořádkem stěžovatel v kasační stížnosti staví na argumentaci, že nouzový stav byl vyhlášen dle ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Dle tohoto zákona musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s d omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. Podrobnosti stanoví zákon. Dle stěžovatele zákonodárce tímto zákonem myslel , nikoliv . Dle je stát povinen nahradit škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Na základě výše uvedeného stěžovatel dovodil, že kompenzační bonus nebyl dobrodiním, ale povinností státu nahradit škodu a vymezení subjektů kompenzačního bonusu je diskriminační. Dle Nejvyššího správního soudu není tato kasační námitka důvodná.

[25] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda právní úprava kompenzačního bonusu vychází z povinnosti státu nahradit škodu dle . Institut náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovým opatřením dle je „speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. , odst. [30]). Samotný tedy již upravuje specifický institut odpovědnosti státu za škodu, nikoliv povinnost státu přijmout právní úpravu, která by odpovědnost státu za škodu způsobilou krizovým opatřením blíže upravovala. Povinnost státu přijmout právní úpravu upravující odpovědnost státu za krizové opatření nevyplývá ani z druhého odstavce citovaného ustanovení , jak tvrdí stěžovatel. Ustanovení totiž odkazuje toliko na způsob vypočtení náhrady skutečné škody a ušlého zisku dle zvláštních právních předpisů, nikoliv na náhradu škody dle zvláštního zákona, např. v podobě kompenzačního bonusu.

[26] Kompenzační bonus není inkorporován na základě , ani s institutem odpovědnosti státu za škodu dle nijak nesouvisí. Jedná se o zcela odlišné a samostatné instituty. Kompenzační bonus je vyřizován orgány Finanční správy České republiky, nárok na náhradu škody dle je uplatňován u civilních soudů. Výše kompenzačního bonusu je stanovena pevnou částkou za každý kalendářní den bonusového období, výše škody či nemajetkové újmy je individualizovaná. Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že stát měl dle povinnost přijmout právní úpravu zakotvující odpovědnost státu za krizová opatření, např. v podobě kompenzačního bonusu. Kasační soud se ztotožňuje s krajským soudem, dle kterého byl kompenzační bonus dobrodiním, jímž se zákonodárce snažil rychle a v nezbytné míře zmírnit dopady celosvětové pandemie na osoby, jejichž jediným či převažujícím zdrojem příjmů byla podnikatelská činnost, která byla důsledky pandemie negativně ovlivněna.

[27] Zároveň se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že namítané ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 6 ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Článek 6 ústavního zákona o bezpečnosti ČR totiž upravuje rozšířené kompetence výkonné moci během nouzového stavu, tedy opravňuje vládu k tomu, aby v době nouzového stavu přistoupila k omezení práv, avšak pouze těch, jež jsou stanovená ve zvláštním zákoně. Výčet práv, která lze omezit, je v a ten je taxativní. Z článku 6 ústavního zákona o bezpečnosti ČR nevyplývá ústavní právo na náhradu škody způsobené státem v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší správní soud proto neshledal protiústavnost namítaného ustanovení s tímto ústavním zákonem. Protiústavnost namítaného ustanovení nevyplývá ani z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. , který Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovaným považuje za nepřiléhavý, jelikož se týkal zrušení mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví.

[28] Stěžovatel k otázce, zda vymezení subjektu kompenzačního bonusu dle § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona o kompenzačním bonusu je diskriminační, uvádí v kasační stížnosti stejná tvrzení jako v odvolání a žalobě, tj. toliko opakuje, že namítané ustanovení je diskriminačně selektivní. Stejně tak opakuje, že namítané ustanovení porušuje y a procesní postup dle daňového řádu. Kasační námitky žádným způsobem nerozvádí a ani blíže nereaguje na závěry obsažené v napadeném rozsudku. Vzhledem k tomu, že se s těmito námitkami krajský soud dostatečně a správně vypořádal v bodech 21. až 26. napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud se s ním zcela ztotožňuje a považuje tyto námitky za nedůvodné.

[29] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelův odkaz na rozsudek č. j. a nález sp. zn. je nepřiléhavý, jelikož v těchto rozhodnutích se řešila otázka ústavní konformity lhůty pro podání žaloby na ochranu před nečinností. Z citovaných rozhodnutí lze dovodit, že soudy mohou podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení v případě, že shledají rozpor s ústavním pořádkem. Nevyplývá z nich však, že soudy mohou obecně hodnotit spravedlivost právní úpravy, jak namítá stěžovatel. Krajský soud se touto otázkou konkrétně zabýval v bodě 17. napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje. Lze odkázat na nález ÚS ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. , odst. 60, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 89/2009, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že „nebude svým úsudkem o vhodnosti veřejných politik nahrazovat úsudek demokraticky zvoleného zákonodárce, který má ve sféře veřejných politik široké možnosti uvážení, a také za případný neúspěch zvoleného řešení nese politickou odpovědnost. Jinými slovy, zákonodárce může v daňové oblasti činit i neracionální kroky, což ovšem ještě není důvod k zásahu Ústavního soudu. Ten zasáhne až tehdy, dojdeli k omezení vlastnického práva v intenzitě tzv. rdousícího efektu anebo dojdeli k porušení principu rovnosti v jeho akcesorické (zde v návaznosti na další základní práva) nebo neakcesorické podobě.“ (shodně také rozsudky NSS ze dne 29. 8. 2013, č. j. , a ze dne 1. 9. 2015, č. j. , odst. [21]).

IV. Závěr a náklady řízení

[30] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle , věty poslední,

[31] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o , ve spojení s Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. května 2024

JUDr. Radan Malík

předseda senátu