Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 A 24/2020 - 41

na realizaci předání do odpovědného členského státu (Rumunsko), tj. do 01.05.2020. Dne 02.04.2020 kontaktoval správní orgán OPKPE Brno telefonicky Ministerstvo vnitra, Oddělení Dublinského střediska. Správní orgán zjišťoval aktuální postoj Oddělení Dublinského střediska ohledně možnosti realizace předání cizinců vzhledem k probíhající pandemické nákaze Koronaviru (Covid – 19). Bylo hovořeno s vedoucí Oddělení Dublinského střediska (…), která sdělila, že s výše jmenovaným je nadále vedeno řízení o předání do Rumunska a Dublinské středisko bude i nadále provádět potřebné úkony k realizaci předání. Na základě shora uvedeného důvody pro zajištění cizince trvají.“ Z tohoto úředního záznamu je zřejmé, že pochybnosti žalobců, že žalovaná nečiní kroky k tomu, aby si od Dublinského střediska Ministerstva vnitra opatřila informace o tom, zda bude možné Dublinský transfer realizovat v maximální možné délce zajištění, nejsou opodstatněné, neboť žalovaná požadované úkony provádí a právě s ohledem na aktuální situaci vyvolanou preventivními opatřeními jednotlivých států EU stran šíření nemoci Covid-19 tyto informace obstarává. Je přitom nutné vzít v potaz, že současná situace spojená se šířením nemoci Covid-19 se mění prakticky ze dne na den a ze strany správních orgánů nelze předjímat, jak se bude vyvíjet dále. Krajský soud v tomto ohledu odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne

23. 11. 2011, č. j. -150, dle kterého: „(…) není smyslem řízení o zajištění cizince konečné posouzení otázky, zda má být cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán

na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, nýbrž pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR.“ Krajský soud rovněž poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2017, č. j. - 27, v němž se vyjádřil ke kvalitativnímu rozdílu mezi posouzením rozhodujících skutečností v řízení o zajištění podle § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců například oproti řízení podle nařízení Dublin III, když uvedl,

že „(…) zevrubné ověření, zda je přemístění cizince do jiného členského státu realizovatelné (z hlediska překážek na straně cizince anebo z jiných důvodů - např. ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III

či ze zdravotních důvodů[...]), probíhá až v samotném řízení o předání cizince. Uvedené samozřejmě neznamená, že žalovaný může rezignovat na své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a za tímto účelem opatřit dostatečné množství podkladů v rozsahu nezbytném pro posouzení existence podmínek pro zajištění cizince.“ S ohledem na uvedené nemohl zdejší soud přisvědčit tvrzení žalobců, že žalovaná při zvažování přípustnosti zajištění nesprávně zhodnotila okolnosti případu, zejména faktickou nemožnost předání žalobců z důvodu preventivních opatření spojených s šířením nemoci Covid-19, respektive s pozastavením Dublinských transferů, což vylučovalo možnost naplnění účelu zajištění a uskutečnění jejich předání

do státu příslušného podle nařízení Dublin III. Žalovaná svým povinnostem zhodnotit reálnou možnost předání v této fázi řízení dostála, když je ze spisového materiálu zřejmé, že aktuální situaci vyhodnocovala a činila potřebné kroky. Žalovaná byla povinna v rozhodnutí o zajištění žalobců učinit úvahu o tom, zda realizaci účelu zajištění

(tj. předání do příslušného státu) nebrání právně relevantní překážka, avšak v této fázi řízení postačoval pouze předběžný úsudek. Podrobné zkoumání zjištěných překážek je pak předmětem navazujícího řízení. V řízení o zajištění žalovaný předběžně zjišťuje,

zda předání není a priori vyloučené, a to ve vztahu k individuálním okolnostem každého případu. V době rozhodování žalované nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít

k (po)zastavení Dublinských transferů, přičemž ani v současnosti nelze bez dalšího dovozovat, že nedojde k jejich obnovení tak, aby byli žalobci v zákonné lhůtě

do příslušného státu předání. Tuto námitku proto soud vyhodnotil rovněž jako nedůvodnou.

88. K dalšímu žalobnímu bodu, v němž žalobce zpochybnil zachování principu subsidiarity zajištění vůči mírnějším opatřením (§ 123b ZPC) krajský soud uvádí následující. Podle ustanovení § 123b ZPC připadají v úvahu jako zvláštní opatření za účelem vycestování

a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení finanční záruky;

c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Pro všechna tato možná opatření platí, že je nelze uložit, pokud jde o cizince, u nějž je zjevné, že má

v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu (§ 123b odst. 4 ZPC).

89. Všechny skutkové podstaty upravující zajišťování podle ZPC (srov. § 124, § 124b i § 129 tohoto zákona) výslovně počítají s tím, že omezit cizince na jeho svobodě lze pouze

„na dobu nezbytně nutnou“ a tehdy, nepostačuje-li „uložení zvláštního opatření

za účelem vycestování“. V podmínkách zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu (§ 129 odst. 1 ZPC), který se vztahuje i na případy předání cizinců podle nařízení Dublin III, byla podmínka testování mírnějších opatření dovozena judikaturou Nejvyššího správního soudu. V souladu se zásadou proporcionality je nutné ptát se,

zda neexistuje mírnější opatření, pomocí něhož by bylo možné dosáhnout sledovaného cíle. Zajištění cizince za účelem jeho předání je přitom krajním prostředkem pro realizaci předání. Je proto vždy na místě vážit provedení mírnějšího opatření. V daném případě

se nabízí využití zvláštních opatření za účelem vycestování upravených v § 123b a 123c ZPC, tedy v téže hlavě jako ustanovení § 129, podle něhož byli žalobci zajištěni (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012, č. j. -40). Vedle toho, že správní orgán musí výše uvedenou úvahu učinit, musí ji také v souladu

s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 21. 3. 2012,

č. j. -74, a ze dne 7. 12. 2011, č. j. -51) promítnout

do odůvodnění svého rozhodnutí.

90. Žalovaná konstatovala, že svým předchozím jednáním dali žalobci jednoznačně najevo,

že platné právní předpisy a uložené povinnosti nehodlají dodržovat. V kontextu skutečností, že žalobci nerespektují předpisy upravující vstup a pobyt na území EU, by dle žalované bylo uložení zvláštních opatření neúčelné.

91. S těmito závěry se ztotožňuje i krajský soud. Uvedené závěry jsou přezkoumatelné a jsou v nich dostatečně zhodnoceny všechny zjištěné skutkové okolnosti případu. Je nepochybné, že žalobci i dle svých vlastních slov v Rumunsku podali žádost

o mezinárodní ochranu, nevyčkali však výsledku řízení a svévolně se pohybovali

po zemích EU, a to za pomoci několika převaděčů (viz protokoly o podání vysvětlení), přičemž žádost o mezinárodní ochranu následně podali rovněž v Rakousku, přičemž ani podruhé nevyčkali výsledku řízení a okamžitě po svém propuštění pokračovali ve svém plánu dojet za příbuznými do Německa, v důsledku čehož se pak pohybovali i po České republice bez oprávnění či povolení k pobytu na území. Žalobci navíc sami přiznali

do protokolu, že do Rumunska či Rakouska se vrátit odmítají, chtěli by ve své cestě

do Německa pokračovat. Je nepochybné, že žalobci za tímto účelem neváhali porušit zákony. Žalovaná na základě provedených zjištění dospěla ke správnému závěru,

že pro zajištění žalobců existují zákonné důvody, neboť v jejich případě zcela jednoznačně existuje vážné nebezpečí útěku. Uvedená zjištění jednoznačně oslabují spolehlivost osob žalobců, když ti svým předchozím jednáním zcela zjevně demonstrovali neúctu k právnímu pořádku a k povinnostem jim z toho vyplývajícím. Svým sdělením dali žalobci jasně najevo, že nebudou dobrovolně vyčkávat na území ČR do doby, než budou předání do země (v tomto případě Rumunska, případně do Rakouska), která je dle nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 604/2013 příslušná, nýbrž že by se nekontrolovatelně pohybovali mezi jednotlivými členskými státy EU, což nelze akceptovat. Žalobci svým jednáním taktéž prokázali, že nehodlají respektovat právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území států EU. Bylo tedy na místě učinit jednoznačný závěr o tom, že v případě žalobců existuje vážné nebezpečí jejich útěku. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,

č. j. -150, „(…) není smyslem řízení o zajištění cizince konečné posouzení otázky,

zda má být cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy

či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, nýbrž pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR.“

92. Jak správně dovodila žalovaná v napadeném rozhodnutí, žalobcům zvláštní opatření

dle § 123b a § 123c nebylo možno uložit. Krajský soud se zcela ztotožňuje s hodnocením žalované, že v případě obou žalobců nebyly splněny podmínky pro uložení žádného z uvedených zvláštních opatření. Žalobci jednoznačně vyjádřili úmysl opustit ČR

a pokračovat dále do Německa za příbuznými s tím, že do Rumunska ani Rakouska se vrátit nechtějí. Jelikož žalobci neměli v ČR kde pobývat, byla u nich jednoznačně vyloučena povinnost zdržovat se na adrese místa pobytu. Pro nedostatek financí, který svorně uvedli oba žalobci, nebylo možno uvažovat ani o finanční záruce. Taktéž je zde velmi nepravděpodobné, s ohledem na skutečnost, že žalobci mají v úmyslu vycestovat

do Německa, že by se osobně hlásili policii v době policií stanovené, jak ukládá

písm. c) téhož ustanovení. Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu

by musely nastat specifické okolnosti zjištěné obvykle při pohovoru s cizincem,

které by odůvodnily možnost aplikace uvedených opatření (viz k tomu kupř. závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 28. 2. 2017,

č. j. - 49). Takové okolnosti ovšem v předmětné věci jednoznačně nenastaly, přičemž žalovaná podle zjištěných okolností možnost využití zvláštních opatření za účelem vycestování řádně a správně vyhodnotila.

93. Podle § 123b odst. 5 ZPC policie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li

o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu. K tomu krajský soud doplňuje, že žalobci se vyjádřili tak, že hodlají pokračovat v cestě do Německa, pročež se lze důvodně domnívat, že hodlají neoprávněně vstoupit na území jiného státu. Za těchto okolností se rovněž zvláštní opatření za účelem vycestování neukládá. Také z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013,

č. j. -34, vyplývá, že „(…) Aby mohla být zvláštní opatření uložena, je třeba naplnit kumulativně jak podmínku, že jejich uložení neohrozí výkon správního vyhoštění, tak podmínku,

že cizinec je vůbec schopen opatření naplnit. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že není naplněna podmínka zde zmíněná jako první, nemělo by význam podrobně zkoumat okolnosti významné pro posouzení podmínky zmíněné jako druhé.“ Obdobný závěr byl obsažen i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2016, č. j. -22, z něhož vyplynulo, že „(…) je nezbytné zvážit, zda by uložení mírnějších opatření neohrozilo výkon správního vyhoštění, a současně posoudit, zda by stěžovatel byl schopen a ochoten jednotlivá omezení vyplývající z použití zvláštních opatření splnit. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je pak samostatným důvodem pro závěr,

že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 124 odst. 1 ZPC. Ze všech posuzovaných okolností je zřejmé, že v případě stěžovatele žalovaný tato opatření uložit nemohl, neboť stěžovatel nebyl schopen tato opatření splnit.“ V napadených rozhodnutích žalovaná rovněž uvedla, že k uložení mírnějšího zvláštního opatření nepřistoupila také z důvodu obav

ze zmaření realizace následně vydaného rozhodnutí za účelem předání žalobců do státu vázaného přímo použitelným předpisem EU. Žalobci ve svém vyjádření jednoznačně vyloučili, že by se vrátili do Rumunska či Rakouska. Z výše provedeného hodnocení je zřejmé, že žalobcům nebylo možno uložit zvláštní opatření za účelem vycestování, neboť pro to v jejich případě absentovaly podmínky.

94. K námitce, že nebyl dostatečně zdůvodněn účel zajištění, lze proto uvést, že k zajištění žalobců došlo v souladu se zákonem, zajištění je odůvodněno ustanovením § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 ZPC. Žádná jiná alternativa v jejich případě dle názoru soudu nebyla zvolena správně, neboť v případě žalobců, kteří vstoupili na území ČR neoprávněně, hrozí nebezpečí útěku, neboť oba žalobci v průběhu správního řízení uvedli, že v Rumunsku ani Rakousku zůstat nechtěli, jejich cílovou zemí není ani ČR, mají zájem toliko odejít do Německa, kde mají rodinu. Je tedy jednoznačné, že v případě obou žalobců hrozilo vážné nebezpečí jejich útěku.

95. Soud přitom v této souvislosti zcela souhlasil s vyjádřením žalované, že na nebezpečí útěku žalobců ničeho nemění ani přijatá preventivní opatření proti šíření nemoci

Covid-19, která byla zavedena na hraničních přechodech. V případě žalobců je totiž nutné přihlédnout k jejich imigrační historii, kdy žalobci dle svých vlastních slov překračovali při své cestě do Evropy (tj. ještě před přijetím preventivních hraničních opatření proti šíření nemoci Covid-19 ze strany jiných států) hranice jednotlivých států nikoliv prostřednictvím oficiálních hraničních přechodů, nýbrž mimo ně prostřednictvím převaděčů či skrytě. S ohledem na opakovaně zmiňovaný cíl jejich cesty, Německo, kterého chtějí žalobci s ohledem na své dosavadní jednání dosáhnout prakticky za každou cenu, lze přitom předpokládat, že by se k jeho dosažení mohly znovu uchýlit ke stejným pokusům

o překročení státní hranice mezi ČR a Německem, a to bez ohledu na panující upravený režim na státních hranicích mezi těmito státy.

96. Lze uzavřít, že žalovaná postupovala v souladu se ZPC a nařízením Dublin III, své závěry o nezbytnosti zajištění žalobce na stanovenou dobu řádně odůvodnila a z jejího rozhodnutí bylo zřejmé, z čeho vycházela, jakými úvahami se řídila a k jakým závěrům

na tomto základě dospěla. Rozhodnutí žalované netrpěla vadami nezákonnosti

ani nepřezkoumatelnosti.

VI. Závěr a náhrada nákladů řízení

97. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

98. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo

na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšní žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadovala, pročež se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno dne 23. dubna 2020

JUDr. Petr Polách, v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení:

K. M.