Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

18 Az 7/2020 - 22

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci

žalobce: Q. H. P.

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR

sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3

o žalobě proti rozhodnutí ze dne 17. 1. 2020, č. j. OAM-920/ZA-ZA11-HA13-2019, o udělení mezinárodní ochrany

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Rozhodnutím ze dne 17. 1. 2020, č. j. OAM-920/ZA-ZA11-HA13-2019 žalované Ministerstvo vnitra ČR rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ust. , , , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Tímtéž rozhodnutím žalovaný vyslovil, že doplňkovou ochranu žalobci pro existenci důvodů podle ust. nelze udělit. V průběhu správního řízení vzal žalovaný za objasněno, že důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je legalizace jeho pobytu na území České republiky, neboť zde pozbyl pobytové povolení. V České republice hodlá i nadále setrvat, neboť zde žije od roku 2007 a má zde rodinu a veškeré zázemí. Návrat do země původu odmítá, protože tam nemá žádné zázemí a nemohl by žít společně se svou rodinou. Tyto důvody dle žalovaného nebylo možno podřadit pod důvody taxativně vymezení v ust. , b) , přičemž žalovaný v případě žalobce neshledal ani důvody pro udělení azylu podle ust. . Žalovaný dále v průběhu řízení zjistil, že žalobce spáchal vážný zločin, který je předvídán v ust. pro případy, kdy nelze udělit žadateli o udělení mezinárodní ochrany doplňkovou ochranu ve smyslu ust. téhož zákona.

2. Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, ve které žalovanému vytýkal porušení ust. , neboť byl dán důvod pro jeho aplikaci ve spojení s , když v případě návratu do země původu mu hrozí nebezpečí vážné újmy a splňuje proto podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný podle něj porušil ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dále žalovaný porušil a 3 tím, že si neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, avšak nesouhlasí se závěrem žalovaného, že v jeho případě lze aplikovat ust. , v důsledku čehož mu nelze udělit doplňkovou ochranu. Nemožnost udělení doplňkové ochrany spatřuje žalovaný z důvodu uvedeného pod písm. b) citovaného ustanovení, neboť se dopustil vážného zločinu. S hodnocením žalovaného, že se v jeho případě jedná o vážný zločin s ohledem na povahu páchané trestné činnosti, její rozsah a společenskou nebezpečnost, který předpokládá ust. , žalobce nesouhlasí. Žalobce odkázal na charakteristiku pojmu vážného zločinu vyplývající z písm. b) Kvalifikační směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohly požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany), na judikaturu správních soudů, odbornou literaturu a příručku UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíků. Se zřetelem k výkladu tohoto pojmu má žalobce za to, že žalovaný nesprávně vyhodnotil otázku, zda skutečnost, že byl odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu, představuje dostatečný důvod pro aplikaci . Z tohoto ustanovení dle žalobce vyplývá, že je nutno vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu žadatele o mezinárodní ochranu, přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí takové individuální hodnocení v dostatečném rozsahu neobsahuje. Žalovaný uvedl, že drogová kriminalita je výrazně negativním společenským jevem, nicméně se měl podrobněji zabývat individuálními okolnostmi případu žalobce a zohlednit nejen skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, rovněž skutečnosti svědčící v jeho prospěch a v tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. – 229. Žalovaný např. vůbec nezohlednil míru, jakou se žalobce ve srovnání s ostatními obžalovanými podílel na trestné činnosti organizované skupiny, to, že byl z vězení podmíněně propuštěn za dobré chování, poté, co si odpykal polovinu uloženého trestu nebo, že se jednalo o jeho první trestný čin, že dříve vedl řádný život a trestnou činnost spáchal pouze v krátkém časovém období a že na území České republiky má celou svoji rodinu. Žalovaný tak nesprávně posoudil v jeho případě možnost udělení doplňkové ochrany z důvodu uvedeného v ust. , tedy to, že by jeho nucené vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Nucený návrat do země původu by představoval porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Mezinárodního paktu OSN o občanských a politických právech. Žalobce se proto domáhal, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc žalovanému byla vrácena k dalšímu řízení.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

4. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2020, č. j. OAM-920/ZA-ZA11-HA13-2019 a z obsahu připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího a poté dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (ust. , 2 ).

5. Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z připojeného správního spisu žalovaného vzal v daném případě krajský soud za prokázáno, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 21. 10. 2019. Při poskytnutí údajů k této žádosti dne 24. 10. 2019 uvedl, že do České republiky přicestoval již v roce 2007 a následně zde měl povolen trvalý pobyt. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že zde má rodinu a veškeré zázemí, ve Vietnamu již nic nemá. Téhož dne byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z protokolu o tomto pohovoru krajský soud zjistil, že žalobce opakoval, že zemi původu Vietnam opustil v roce 2007, jelikož chtěl v České republice podnikat a vydělat peníze. Po příjezdu do České republiky měl udělen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání a v roce 2013 mu byl udělen trvalý pobyt. O svůj pobyt přišel tím, že v roce 2014 byl zadržen policií při prodeji narkotik. V lednu 2017 byl odsouzen k osmiletému trestu odnětí svobody. Ve vazbě byl od 26. 11. 2014 do 17. 1. 2017, kdy nastoupil výkon trestu, který mu skončil 3. 10. 2019. V současné době sdílí společnou domácnost s manželkou, dětmi a s rodinou švagra. V době, kdy se narodil syn, podílel se společně s manželkou na jeho výchově a platil potřebné životní potřeby a staral se o něj jako otec. Když jej policie v roce 2014 zadržela, manželka byla v šestém měsíci těhotenství a dcera se mu narodila, když byl ve vazbě. Po dobu pobytu ve vězení pracoval a rodině posílal peníze a manželka jej s dětmi každý měsíc navštěvovala ve vězení. Ve Vietnamu žádné problémy neměl, má tam rodiče a čtyři sourozence. V případě návratu přijde o svou rodinu a život ve Vietnamu si nedokáže představit. Jeho manželka zde žije od roku 2007 a děti se narodily v České republice, nechtějí se vrátit do Vietnamu, protože tady mají domov. Závěrem pohovoru žalobce doložil rodné listy dětí. Ze správního spisu bylo dále zjištěno, že si žalovaný v průběhu řízení opatřil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 10. 8. 2016 a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 17. 1. 2017. Z uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že žalobce byl dne 10. 8. 2016 odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl ve výroku tak, že žalobci byl uložen trest propadnutí věci. Rozsudek Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 17. 1. 2017. Z výpisu rejstříku trestu bylo pak zjištěno, že žalobce byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě č. j. OPP 354/2019 ze dne 3. 10. 2019. Zkušební doba mu byla stanovena do 3. 10. 2026. Součástí správního spisu žalovaného jsou informace o zemi původu žalobce, a to zpráva mezinárodní organizace pro migraci (IOM) 2018 – údaje o zemi Vietnam a informace odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 31. 5. 2019 o bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu.

6. Podstatou podané žaloby v této věci byl jediný žalobní bod spočívající v tom, že v případě žalobce nebyl dán důvod pro aplikaci ust. vylučující možnost udělení doplňkové ochrany. Podle tohoto ustanovení nelze doplňkovou ochranu udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil vážného zločinu. Co se týče výkladu tohoto zákonného ustanovení, uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 2. 2017 č. j. – 28, že zakotvení této výluky je promítnutím úpravy shora citované kvalifikační směrnice. Podle písm. b) kvalifikační směrnice nemají státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti nárok na doplňkovou ochranu, existují-li vážné důvody se domnívat, že se dopustili vážného zločinu. Nejvyšší správní soud v tomtéž rozsudku dovodil, že při posouzení toho, zda se jedná o vážný zločin ve smyslu ust. , nelze vystačit s vnitrostátní úpravou trestního práva, nýbrž je třeba vždy zohlednit to, jak je daný trestný čin považován v jiných zemích, na které dopadá kvalifikační směrnice, posoudit veškeré polehčující a přitěžující okolnosti konkrétního případu, včetně toho, zda byl již trest vykonán a žadatel o udělení mezinárodní ochrany se z něj poučil. V odůvodnění citovaného rozsudku se doslovně uvádí, že „závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vážného zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na to, že byl žadatel odsouzen za spáchání činu, který je vnitrostátním trestním právem označován za zvlášť závažný zločin. Ačkoliv může být kvalifikace činu z hlediska terminologie trestního práva jedním z kritérií, ke kterým je žalovaný povinen přihlédnout (jakkoliv kritériem výchozím), z hlediska požadavku souladnosti rozhodnutí o mezinárodní ochraně s kvalifikační směrnicí nemůže být jediným. V kontextu případu stěžovatele budou dalšími okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu, povaha a závažnost zločinu spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra účasti stěžovatele na trestné činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu, včetně příčiny, proč se tak nestalo či skutečnost, že stěžovatel již trest odnětí svobody vykonal“.

7. V projednávané věci se žalovaný omezil v odůvodnění svého rozhodnutí toliko na konstataci rozsudku soudu o odsouzení žalobce za trestnou činnost a dodal, že tento trestný čin, jehož se dopustil, je definován jako úmyslný, že jej spáchal jako člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu a odkázal na ust. definující pojem zvlášť závažného zločinu. Dodal k tomu, že dle jeho názoru se jedná o zločin „nesporně vážný ve smyslu “, třebaže byl žalobci uložen trest při spodní hranici trestní sazby. Žalovaný dále uvedl, že podle , písm. c) si nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal a že tím méně může považovat závažnost spáchaného trestného činu. Dále poukázal na „závažnost tzv. drogové kriminality a to že boj proti ní je řešen v mezinárodním měřítku mezinárodními smlouvami, jimiž je vázána i Česká republika“. Dodal, že trestné činnosti se žalobce dopouštěl jako člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu, v úmyslu si opatřit tímto způsobem materiální prospěch. Uvedené hodnocení žalovaného rozhodně neodpovídá způsobu a kritériím hodnocení pojmu zvlášť závažného zločinu v pojetí azylového práva, tak jak je nastínilo výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Žalovaný tedy nepřihlédl a nehodnotil žádné jiné okolnosti týkající se žalobce z hlediska požadavku souladnosti svého rozhodnutí s kvalifikační směrnicí, jakým je např. uložený trest na samotné spodní hranici délky trestu odnětí svobody ve vztahu k míře účasti žalobce na spáchané trestné činnosti, včetně namítaných kritérií uváděných žalobcem v jeho žalobě, tj. jaký byl podíl jeho trestné činnosti v rámci organizované skupiny, to, že byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn, že se v jeho případě jednalo o první trestný čin, přičemž předtím vedl řádný život a trestnou činnost páchal pouze v krátkém časovém období. Dle názoru krajského soudu by žalovaný rovněž neměl opomenout výpověď žalobce učiněnou v průběhu správního řízení v té části, v níž odpovídal na otázku týkající se jeho rodiny, tedy manželky a dvou nezletilých dětí i to, že v případě návratu do země původu přijde o svoji rodinu; udělal chybu, kterou by chtěl nyní napravit a s rodinou zde zůstat.

8. S ohledem na shora uvedenou důvodnost žalobní námitky krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil podle ust. a věc mu vrátil podle odst. 4 téhož ustanovení k dalšímu řízení.

9. Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnému žalobci žádné prokazatelné náklady nevznikly (ust. ).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení.

Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

Ostrava 23. dubna 2020

JUDr. Petr Indráček

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje