Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 100/2018 - 29

[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s postupem krajského soudu. Uvedl, že kasační stížnost je účelová a nedůvodná, nepřináší žádnou novou právní otázku, kterou by kasační soud dosud neřešil, ani nepřesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatele.

[6] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.

[7] Podle , jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. -39 (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“

[9] Stěžovatel uvedl, že důvod přijatelnosti kasační stížnosti spatřuje v zodpovězení otázky, která dosud nebyla plně řešena judikaturou zdejšího soudu, a to, zda lze zastavit řízení o žalobě ve věci mezinárodní ochrany podle § 33 písm. b) zákona o azylu v případě, kdy byl žalobce 1) donucen opustit území České republiky 2) v důsledku nezákonného rozhodnutí 3) do státu, jehož azylový systém trpí systémovými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.

[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že problematikou zastavení řízení pro nemožnost zjištění místa pobytu žalobce se ve své judikatuře již zabýval. V rozsudku ze dne 25. 2. 2004, č. j. -45, vyslovil názor, že smyslem § 33 zákona o azylu je „umožnit soudům nezabývat se meritorně azylovými žalobami těch žalobců, kteří již zmizeli ze zorného pole orgánů veřejné moci České republiky a kteří již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce České republiky“. Podle rozsudku ze dne 4. 9. 2008, č. j. -67, nastoupení některého z důvodů podle § 33 zákona o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005, „vylučuje, aby soud ve věci meritorně rozhodoval; taková procesní situace (zde: neznámý pobyt stěžovatele) má mít obligatorní procesní vyústění v podobě zastavení řízení“. Nemožnost zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany je přitom dána tam, kde krajský soud vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa pobytu žalobce a přes toto úsilí a případně další pátrání v příslušných evidencích nebyl jeho pobyt zjištěn a zůstal zcela neznámý (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 5. 2005, č. j. -58, č. 707/2005 Sb. NSS).

[11] Stranou pozornosti rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu nezůstala ani otázka zastavení řízení podle § 33 písm. b) zákona o azylu v případě nuceného opuštění území žalobcem. Podle rozsudku ze dne 6. 8. 2009, č. j. -45, není na překážku zastavení řízení o žalobě podle citovaného ustanovení ani skutečnost, že žalobce byl z území České republiky vyhoštěn.

[12] Od shora uvedených závěrů se Nejvyšší správní soud nehodlá odchýlit ani v nyní projednávané věci, přičemž okolnosti, na kterých stěžovatel staví důvodnost své kasační stížnosti, se míjí s rozhodovacím důvodem krajského soudu, kterým je skutečnost, že po jeho předání Maďarska podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nebylo možné zjistit místo jeho pobytu. Spatřuje-li stěžovatel odlišnost svého případu od věci souzené zdejším soudem pod sp. zn. v tom, že rozhodnutí, na základě něhož se ocitl mimo území České republiky, bylo nezákonné z důvodu porušení čl. 3 odst. 2 pododst. 2 nařízení Dublin III, nelze mu přisvědčit.

[13] Předně je třeba uvést, že nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení dosud nebyla krajským ani kasačním soudem vyslovena. Na napadené rozhodnutí je tak v souladu se zásadou presumpce správnosti aktů vydávaných orgány veřejné správy hledět jako na zákonné a věcně správné do okamžiku, kdy příslušný orgán (zde krajský soud) zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. -188). To se však v nyní souzené věci nestalo.

[14] Pokud jde o existenci systémových nedostatků maďarského azylového systému, z níž stěžovatel odvozuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného, z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k této problematice se podává, že Maďarsko v době od srpna 2015 do poloviny roku 2016, do níž spadá i transfer stěžovatele, nebylo možné a priori považovat za bezpečnou zemi, v níž bude žádost o udělení mezinárodní ochrany náležitě posouzena (přestože jde o členský stát EU, u kterých je status bezpečné země zásadně presumován); na druhou stranu z ní však nevyplývá ani to, že by takovou bezpečnou zemí vůbec nebylo a že by jeho azylový systém bez dalšího pro žadatele o mezinárodní ochranu představoval riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Z judikatury, reprezentované především rozsudky tohoto soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. -22, ze dne 9. 11. 2016, č. j. -27, či ze dne 28. 11. 2016, č. j. -32, pouze plyne správním orgánům, potažmo soudům. povinnost v každém konkrétním případě k okamžiku rozhodování pečlivě vážit možnost předání žadatele do státu příslušného posoudit jeho žádost s ohledem na konkrétní tvrzení vztahující se k situaci žadatele a konkrétním vytýkaným nedostatkům azylového systému tohoto státu. V žádném případě z nich naopak nelze dovodit apriorní zákaz předávání žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska v dublinském řízení, respektive že by každé předání žadatele o mezinárodní ochranu do Maďarska bylo nezákonné.

[15] K závěru o nemožnosti předání stěžovatele do Maďarska konečně nedospěl Nejvyšší správní soud ani ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku ze dne 29. 5. 2018 č. j. -45. Tímto rozsudkem konstatoval toliko nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, a to z hlediska vypořádání zcela konkrétních námitek týkajících se systémových nedostatků maďarské azylové praxe, které stěžovatel vznesl (až v žalobě) proti posouzení této otázky žalovaným. Naopak, napadené rozhodnutí žalovaného shledal kasační soud, pokud jde o posouzení standardu azylového řízení v Maďarsku, přezkoumatelným (viz bod [15] citovaného rozsudku).

[16] Lze tak uzavřít, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti, a nelze tak než konstatovat, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje zájmy stěžovatele.

[17] Pouze pro úplnost lze dodat, že z hlediska naplnění hypotézy § 33 písm. b) zákona o azylu není rozhodující, zda rozhodnutí, jímž byl žadatel donucen opustit území České republiky, bylo nezákonné. Citované ustanovení ukládá soudu řízení o žalobě zastavit, nelze-li zjistit místo pobytu žadatele (žalobce), neříká však již nic o tom, kde, respektive ve které zemi se jej nepodařilo dohledat. Je zřejmé, že pokud by byl krajskému soudu známý pobyt stěžovatele po jeho transferu do Maďarska, ať už v tomto nebo jiném státě, řízení o žalobě by nemohlo být zastaveno. Pokud stěžovatel trval na vyřízení své žádosti o mezinárodní ochranu, respektive na projednání věci před soudem – tedy neměl v úmyslu vzít tuto žádost zpět nebo od ní odstoupit ve smyslu čl. 28 odst. 1 procedurální směrnice – bylo v jeho zájmu komunikovat s maďarskými orgány anebo přinejmenším se svým právním zástupcem, aby bylo alespoň známo místo jeho aktuálního pobytu a nebyla tak založena překážka meritorního projednání jeho věci. Jak vyplývá z napadeného usnesení, stěžovatel po přicestování do Maďarska zmizel ze zřetele tamních orgánů veřejné moci a nekontaktní zůstal i ve vztahu k advokátovi na území České republiky.

[18] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou a dle ji usnesením odmítl.

[19] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ( ve spojení s )

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2020

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu