Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 3 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (8)3 Azs 100/2018 - 29.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Azs 100/2018 - 29
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s postupem krajského soudu. Uvedl, že kasační stížnost je účelová a nedůvodná, nepřináší žádnou novou právní otázku, kterou by kasační soud dosud neřešil, ani nepřesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatele.
[6] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[7] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39 (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[9] Stěžovatel uvedl, že důvod přijatelnosti kasační stížnosti spatřuje v zodpovězení otázky, která dosud nebyla plně řešena judikaturou zdejšího soudu, a to, zda lze zastavit řízení o žalobě ve věci mezinárodní ochrany podle § 33 písm. b) zákona o azylu v případě, kdy byl žalobce 1) donucen opustit území České republiky 2) v důsledku nezákonného rozhodnutí 3) do státu, jehož azylový systém trpí systémovými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že problematikou zastavení řízení pro nemožnost zjištění místa pobytu žalobce se ve své judikatuře již zabýval. V rozsudku ze dne 25. 2. 2004, č. j. 2 Azs 16/2004-45, vyslovil názor, že smyslem § 33 zákona o azylu je „umožnit soudům nezabývat se meritorně azylovými žalobami těch žalobců, kteří již zmizeli ze zorného pole orgánů veřejné moci České republiky a kteří již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce České republiky“. Podle rozsudku ze dne 4. 9. 2008, č. j. 3 Azs 40/2008-67, nastoupení některého z důvodů podle § 33 zákona o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005, „vylučuje, aby soud ve věci meritorně rozhodoval; taková procesní situace (zde: neznámý pobyt stěžovatele) má mít obligatorní procesní vyústění v podobě zastavení řízení“. Nemožnost zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany je přitom dána tam, kde krajský soud vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa pobytu žalobce a přes toto úsilí a případně další pátrání v příslušných evidencích nebyl jeho pobyt zjištěn a zůstal zcela neznámý (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 5. 2005, č. j. 7 Azs 271/2004-58, č. 707/2005 Sb. NSS).
[11] Stranou pozornosti rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu nezůstala ani otázka zastavení řízení podle § 33 písm. b) zákona o azylu v případě nuceného opuštění území žalobcem. Podle rozsudku ze dne 6. 8. 2009, č. j. 8 Azs 26/2009-45, není na překážku zastavení řízení o žalobě podle citovaného ustanovení ani skutečnost, že žalobce byl z území České republiky vyhoštěn.
[12] Od shora uvedených závěrů se Nejvyšší správní soud nehodlá odchýlit ani v nyní projednávané věci, přičemž okolnosti, na kterých stěžovatel staví důvodnost své kasační stížnosti, se míjí s rozhodovacím důvodem krajského soudu, kterým je skutečnost, že po jeho předání Maďarska podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nebylo možné zjistit místo jeho pobytu. Spatřuje-li stěžovatel odlišnost svého případu od věci souzené zdejším soudem pod sp. zn. 8 Azs 26/2009 v tom, že rozhodnutí, na základě něhož se ocitl mimo území České republiky, bylo nezákonné z důvodu porušení čl. 3 odst. 2 pododst. 2 nařízení Dublin III, nelze mu přisvědčit.
[13] Předně je třeba uvést, že nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení dosud nebyla krajským ani kasačním soudem vyslovena. Na napadené rozhodnutí je tak v souladu se zásadou presumpce správnosti aktů vydávaných orgány veřejné správy hledět jako na zákonné a věcně správné do okamžiku, kdy příslušný orgán (zde krajský soud) zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 6 As 45/2005-188). To se však v nyní souzené věci nestalo.
[14] Pokud jde o existenci systémových nedostatků maďarského azylového systému, z níž stěžovatel odvozuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného, z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k této problematice se podává, že Maďarsko v době od srpna 2015 do poloviny roku 2016, do níž spadá i transfer stěžovatele, nebylo možné a priori považovat za bezpečnou zemi, v níž bude žádost o udělení mezinárodní ochrany náležitě posouzena (přestože jde o členský stát EU, u kterých je status bezpečné země zásadně presumován); na druhou stranu z ní však nevyplývá ani to, že by takovou bezpečnou zemí vůbec nebylo a že by jeho azylový systém bez dalšího pro žadatele o mezinárodní ochranu představoval riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Z judikatury, reprezentované především rozsudky tohoto soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22, ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 Azs 246/2016-27, či ze dne 28. 11. 2016, č. j. 8 Azs 212/2016-32, pouze plyne správním orgánům, potažmo soudům. povinnost v každém konkrétním případě k okamžiku rozhodování pečlivě vážit možnost předání žadatele do státu příslušného posoudit jeho žádost s ohledem na konkrétní tvrzení vztahující se k situaci žadatele a konkrétním vytýkaným nedostatkům azylového systému tohoto státu. V žádném případě z nich naopak nelze dovodit apriorní zákaz předávání žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska v dublinském řízení, respektive že by každé předání žadatele o mezinárodní ochranu do Maďarska bylo nezákonné.
[15] K závěru o nemožnosti předání stěžovatele do Maďarska konečně nedospěl Nejvyšší správní soud ani ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku ze dne 29. 5. 2018 č. j. 3 Azs 128/2016-45. Tímto rozsudkem konstatoval toliko nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, a to z hlediska vypořádání zcela konkrétních námitek týkajících se systémových nedostatků maďarské azylové praxe, které stěžovatel vznesl (až v žalobě) proti posouzení této otázky žalovaným. Naopak, napadené rozhodnutí žalovaného shledal kasační soud, pokud jde o posouzení standardu azylového řízení v Maďarsku, přezkoumatelným (viz bod [15] citovaného rozsudku).
[16] Lze tak uzavřít, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti, a nelze tak než konstatovat, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje zájmy stěžovatele.
[17] Pouze pro úplnost lze dodat, že z hlediska naplnění hypotézy § 33 písm. b) zákona o azylu není rozhodující, zda rozhodnutí, jímž byl žadatel donucen opustit území České republiky, bylo nezákonné. Citované ustanovení ukládá soudu řízení o žalobě zastavit, nelze-li zjistit místo pobytu žadatele (žalobce), neříká však již nic o tom, kde, respektive ve které zemi se jej nepodařilo dohledat. Je zřejmé, že pokud by byl krajskému soudu známý pobyt stěžovatele po jeho transferu do Maďarska, ať už v tomto nebo jiném státě, řízení o žalobě by nemohlo být zastaveno. Pokud stěžovatel trval na vyřízení své žádosti o mezinárodní ochranu, respektive na projednání věci před soudem – tedy neměl v úmyslu vzít tuto žádost zpět nebo od ní odstoupit ve smyslu čl. 28 odst. 1 procedurální směrnice – bylo v jeho zájmu komunikovat s maďarskými orgány anebo přinejmenším se svým právním zástupcem, aby bylo alespoň známo místo jeho aktuálního pobytu a nebyla tak založena překážka meritorního projednání jeho věci. Jak vyplývá z napadeného usnesení, stěžovatel po přicestování do Maďarska zmizel ze zřetele tamních orgánů veřejné moci a nekontaktní zůstal i ve vztahu k advokátovi na území České republiky.
[18] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou a dle § 104a odst. 1 s. ř. s. ji usnesením odmítl.
[19] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu