Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 50/2024 - 25

[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby NSS kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Podle jeho názoru stěžovatel pouze zopakoval své námitky a nikterak nereagoval na argumentaci krajského soudu.

[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem ( ). Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle uvedeného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

[9] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti NSS odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. , č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[10] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázky systémových nedostatků azylového systému v Rumunsku a možnosti využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III. Uvedené otázky ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhují pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Naopak krajský soud posoudil případ stěžovatele zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.

[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[12] Nejvyšší správní soud úvodem poznamenává, že správnost závěru, že Rumunsko je podle kritérií kapitoly III nařízení Dublin III státem příslušným pro rozhodnutí o žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu, nebyla zpochybněna, a Nejvyšší správní soud se k němu s ohledem na to, že je řízení o kasační stížnosti ovládáno dispoziční zásadou, tedy nebude blíže vyjadřovat. Otázkou tak zůstávají pouze namítané systémové nedostatky azylového systému Rumunska a (ne)zákonnost nevyužití čl. 17 nařízení Dublin III žalovaným.

[13] Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že „[n]eníli možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4y základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát“.

[14] Systémové nedostatky dle citovaného ustanovení tedy mohou být překážkou přemístění cizince. K povaze těchto nedostatků je však třeba uvést, že musí dosahovat takové intenzity, aby hrozilo riziko porušení y základních práv Evropské unie. Ten stanoví, že „[n]ikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení“. Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. : „Deklarace systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností nutně známých zjišťujícímu orgánu jednoznačné, že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíli nařízení Dublin III zajištěn za účelem předání do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo v rozporu s lidskoprávními standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie.“

[15] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu Rumunsko obecně nelze považovat za stát, jehož azylový systém by trpěl systémovými nedostatky – srov. např. rozsudky ze dne 21. 3. 2018, č. j. , ze dne 12. 4. 2021, č. j. , ze dne 6. 4. 2021, č. j. , ze dne 1. 7. 2021, č. j. ; usnesení ze dne 5. 12. 2019, č. j. ; ze dne 22. 1. 2020, č. j. ; ze dne 20. 8. 2020, č. j. , či ze dne 21. 7. 2021, č. j. .

[16] Stěžovatel ohledně systémových nedostatků azylového systému v Rumunsku žádné konkrétní námitky nevznesl, a Nejvyšší správní soud se tak od svých dřívějších závěrů nemá důvod odchylovat. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by žalovaný vycházel z neaktuálních nebo neúplných podkladů. Rozhodoval totiž dne 7. 11. 2023 a vycházel ze zprávy Informace OAMP: Rumunsko ze dne 14. 6. 2023, tj. ze zprávy vydané necelý půlrok před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí. Ačkoliv stěžovatel uvádí, že má vážné obavy z návratu do Rumunska s ohledem na nepříznivou situaci v tamních azylových zařízeních, důvod k těmto obavám blíže nekonkretizuje. NSS konstatuje, že z uvedené zprávy nevyplývá, že by v důsledku nedostatků azylových zařízení žadatelům o mezinárodní ochranu hrozilo nelidské či ponižující zacházení. Zcela obecné výhrady stěžovatele proti skutkovým závěrům žalovaného nejsou s to tyto závěry zpochybnit.

[17] Obdobně NSS nahlíží i na námitku stěžovatele, že žalovaný přihlížel pouze k okolnostem svědčícím v neprospěch stěžovatele a nezohlednil ty skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch. Stěžovatel vůbec nekonkretizuje, k jakým skutečnostem žalovaný nepřihlédl, ačkoliv k nim přihlédnout měl, a ani ze správního spisu nevyplývá, že by žalovaný některé relevantní skutečnosti opomněl. Z ničeho tedy nevyplývá, že žalovaný selektivně přihlédl pouze k okolnostem, které svědčily jeho závěru.

[18] Stěžovatel dále namítl, že měl žalovaný využít diskrečního oprávnění podle § 17 odst. 1 nařízení Dublin III, podle něhož „[o]dchylně od čl. 3 odst. 1 [podle tohoto ustanovení se stát příslušný pro projednání žádosti o mezinárodní ochranu určuje podle v nařízení uvedených kritérií] se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný“. Podle bodu 17 odůvodnění nařízení lze diskreční oprávnění využít zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny.

[19] Žalovaný byl povinen odůvodnit, proč k využití diskrečního oprávnění nepřistoupil – diskrece nemůže být bez jakýchkoliv limitů, jedná se o správní uvážení, jehož zákonnost podléhá přezkumu ze strany správních soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. , či ze dne 12. 1. 2017, č. j. ).

[20] Rolí soudu při přezkumu správního uvážení je toliko ověřit, zda při jeho použití byly překročeny zákonné meze nebo bylo zneužito ( ), naopak nahradit správní uvážení nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. , č. NSS). Pokud právní předpis pro určité správní uvážení nestanoví žádná jeho kritéria, neznamená to, že se jedná o absolutní správní uvážení, neboť takové je v moderním právním státě vyloučeno. Každé správní uvážení má meze vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atp., přičemž dodržení těchto mezí soudnímu přezkumu podléhá (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. , č. 906/2006 Sb. NSS).

[21] V nyní posuzované věci krajský soud postupoval v souladu s uvedenými judikaturními závěry a při přezkumu správního uvážení žalovaného se omezil na ověření, že žalovaný nepřekročil zákonné meze správního uvážení ani jej nezneužil. NSS souhlasí s krajským soudem, že nelze považovat správní uvážení žalovaného za nezákonné z důvodu uváděného stěžovatelem, tj. v zásadě jen kvůli tomu, že stěžovateli klesne jeho příjem, z něhož přispívá i své rodině žijící ve Vietnamu, což žalovaný nepovažoval za dostatečný důvod pro použití čl. 17 nařízení Dublin III. Ani stěžovatelem uváděná skutečnost, že je v ČR nejsilnější zastoupení vietnamské komunity, nemá na zákonnost správního uvážení vliv. Z těchto zcela obecných tvrzení ani nevyplývá, jak by se mělo správní uvážení žalovaného protivit výše uvedeným ústavním principům či nařízení Dublin III. Zákonnost správního uvážení tedy ani nebyla relevantním způsobem zpochybněna, jeho správnost pak správním soudům přezkoumávat nepřísluší.

[22] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno žádné zásadní pochybení krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu nepřijatelnou a odmítl ji.

[23] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. , č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení tedy opírá o (nikoli odst. 3) ve spojení s Žalovaný sice měl ve věci úspěch, ze spisu však nevyplývá, že by mu v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti vznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

[24] Krajský soud usnesením ze dne 21. 11. 2023, č. j. , stěžovateli ustanovil zástupcem advokáta JUDr. Bc. Jiřího Štumara. Advokát ustanovený zástupcem navrhovateli (zde stěžovateli) v řízení před krajským soudem navrhovatele zastupuje i v řízení o kasační stížnosti ( věta poslední ). Ustanovenému zástupci přísluší za zastupování stěžovatele odměna a náhrada hotových výdajů (náklady nese stát). Ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby, a to písemné podání ve věci samé [ , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Ustanovenému zástupci stěžovatele za jeden úkon právní služby přísluší odměna ve výši 3100 Kč [ ve spojení s bodem 5 advokátního tarifu]. K těmto úkonům se přiznává náhrada hotových výdajů podle advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Ustanovenému zástupci stěžovatele se tedy určuje odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 3400 Kč. Tuto částku mu Nejvyšší správní soud vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. dubna 2024

JUDr. Viktor Kučera

předseda senátu