Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Af 1/2017 - 58

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň

Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci

žalobce: DIAMO, státní podnik, IČO: 000 02 739

sídlem Máchova 201, 471 27 Stráž pod Ralskem

proti

zastoupený advokátkou JUDr. Petrou Buzkovou

sídlem V Celnici 1040/5, 110 00 Praha

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno

o žalobě proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 11. 2016,

č. j. 48460/16/5200-11434-707700

takto:

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9.11.2016, č.j. 48460/16/5200-

11434-707700 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to do

jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce

advokátky JUDr. Petry Buzkové.

Odůvodnění:

I. Základ sporu a průběh předcházejícího řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze

dne 9. 11. 2016, č. j. 48460/16/5200-11434-707700 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým

bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále též jen

2

„správce daně“) ze dne 30. 7. 2015, č. j. 175142/15/4225-21793-500379 (dále též jen „platební

výměr“), kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od

1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 18 250 450 Kč.

2. Dne 30. 6. 2014 podal žalobce přiznání k dani z příjmů právnické osoby, ve kterém uplatnil

odpočet od základu daně v souladu s ust. , o daních

z příjmů ve znění do 31. 12. 2004 (dále jen „zákon o daních z příjmů“) ve výši 97 699 469 Kč.

3. Dne 18. 7. 2014 byl žalobce správcem daně vyzván k odstranění pochybností o správnosti

daňového přiznání spočívajících v uplatnění odpočtu v neobvykle vysoké výši.

4. Dne 29. 7. 2014 proběhlo za účasti žalobce ústní jednání, ze kterého vyplynulo, že žalobce podle

správce daně dostatečně neprokázal splnění podmínek pro uplatnění odpočtu od základu daně,

konkrétně a) že se žalobce stal prvním vlastníkem hmotného majetku, jehož se uplatňovaný

odpočet týká, a b) že žalobce neprokázal výši vstupní ceny hmotného majetku, z níž následně

vypočítal uplatňovaný odpočet, resp. že správce daně postrádá vazbu mezi předloženými

důkazními prostředky a konkrétním hmotným majetkem, jehož se uplatňovaný odpočet týkal.

5. Dne 21. 10. 2014 vydal správce daně sdělení o výsledku postupu k odstranění pochybností

č. j. 221728/14/4025-07000-500379, v němž konstatoval, že skutečnost, že se žalobce stal

prvním vlastníkem předmětného hmotného majetku, nebyla dostatečně prokázána, a stejně tak

nebyla nabývacími doklady doložena jeho vstupní cena. Podle správce daně z žalobcem

předložených smluv o dílo s uvedeným předmětem „Likvidace roztoků podzemní těžby uranu –

I. etapa“ nevyplývalo, že na jejich základě byl pořízen právě ten hmotný majetek, u nějž žalobce

uplatňoval odpočet. V předložených smlouvách o dílo podle názoru správce daně nebyly uvedeny

ani jednotlivé ceny nabývaného hmotného majetku. Ze sdělení o výsledku postupu k odstranění

pochybností vyplynulo, že správce daně vzal v potaz žalobcem předložené zápisy o odevzdání

a převzetí celých budov nebo staveb, nicméně z těchto zápisů ani z jejich příloh podle správce

daně nevyplývalo, kdy byl předmětný hmotný majetek pořízen, kdo a kdy jej vyrobil a jaká byla

jeho vstupní cena. Podle správce daně žalobce nepředložil podklady, které by mohly nahradit

nabývací doklady, na jejichž základě byl majetek, jehož se uplatňovaný odpočet týkal, pořízen.

Předložené doklady neprokázaly, že jsou pravdivé a že hmotnému majetku byla přiřazena vstupní

cena ve správné výši.

6. Dne 18. 11. 2014 se žalobce vyjádřil k výsledku postupu k odstranění pochybností a podal návrh

na doplnění dokazování. Vyjádřil názor, že správce daně dospěl k závěru v důsledku nesprávného

a neúplného hodnocení žalobcem předložených důkazů, když všechny předložené podklady jako

celek jednoznačně prokazovaly oprávněnost uplatněného odpočtu. Žalobce uvedl, že jednotlivý

hmotný majetek společně se vstupními cenami nebylo možno specifikovat izolovaně, a to

s ohledem na obsáhlost celé investice a celé realizace projektu likvidace roztoků podzemní těžby

uranu v dané lokalitě. Žalobce dále předložil čestné prohlášení Ing. XX, který jakožto jednatel

společnosti SPINY s.r.o., vykonával technický dozor projektu, přičemž náplní jeho činnosti byla

kontrola věcné a cenové správnosti a úplnosti oceňovacích podkladů a faktur.

7. Na den 3. 3. 2015 správce daně na základě podání žalobce předvolal Ing. XX k podání svědecké

výpovědi. Ten k dotazům správce daně a žalobce uvedl, že stanovení vstupních cen hmotného

majetku nebylo náplní činnosti společnosti SPINY s.r.o., nicméně že se tato společnost podílela

na přípravě příloh k přehledům technicko-ekonomických údajů o budově nebo stavbě, přičemž

podklady o cenách byly vždy stanoveny a doloženy konkrétním dodavatelem díla. Svědek

potvrdil, že žalobce se stal prvním vlastníkem předmětného hmotného majetku, na nějž

uplatňoval odpočet, a dále potvrdil, že společnost SPINY s.r.o., prováděla potvrzení rozvrhu

prací, které byly za daný měsíc vykonány.

3

8. Dne 22. 4. 2015 se konalo ústní jednání, ze kterého vyplynulo, že svědek podle správce daně

nevysvětlil, z čeho vycházelo dané ocenění hmotného majetku, a nebyl schopen potvrdit, zda byla

vstupní cena hmotného majetku stanovena správně. Na základě dosavadního zjištění byla žalobci

doměřena daň ve výši 18 250 450 Kč.

9. Žalobce následně navrhl provedení dalších důkazů k prokázání oprávněnosti uplatnění daňového

odpočtu, a to dodavatelských faktur, faxových zpráv dodavatele, komunikace mezi dodavateli

a svědkem, zápisů o odevzdání a převzetí stavby a protokolů o předání prací na stavbě.

10. Dne 29. 7. 2016 vydal správce daně zprávu o daňové kontrole (dále jen „zpráva o daňové

kontrole“), v níž konstatoval, že žalobce na základě předložených dokumentů neprokázal vstupní

cenu nabývaného hmotného majetku a rovněž neprokázal, že by byl v případě odštěpného

závodu GEAM prvním vlastníkem vozidla Ford Transit, na nějž rovněž uplatňoval daňový

odpočet.

11. Dne 30. 7. 2015 správce daně vydal platební výměr na úhradu doplatku na dani z příjmů žalobce

ve výši 18 250 450 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 31. 8. 2015 odvolání,

které doplnil dne 6. 10. 2015.

12. Dne 9. 11. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým potvrdil platební výměr a odvolání

žalobce zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že pro naplnění účelu zákonem

dané možnosti uplatnit odpočet dle ust. § 34 odst. 3 zákona o dani z příjmů je nutno jednoznačně

a nezpochybnitelně prokázat výši ceny, z níž je odpočet uplatňován, když vstupní cenou byla

podle zákona o dani z příjmů pořizovací cena tohoto majetku a

Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“) stanoví, že pořizovací cenou je cena, za níž byl

majetek pořízen a náklady s jeho pořízením související. Žalovaný konstatoval, že žalobce neunesl

břemeno důkazní, když jednoznačně neprokázal oprávněnost uplatněného odpočtu. Za této

situace žalobce neměl v souladu s názorem správce daně a názorem žalovaného na daňový

odpočet nárok. Žalovaný dále uvedl, že vstupní cenu hmotného majetku je možno prokázat

pouze dokladem, z něhož je zřejmé, že majetek byl pořízen přímo od výrobce nebo

prostřednictvím obchodníka nebo ve vlastní režii, přičemž zápisy o vyvedení do majetku společně

s jejich přílohami za takové doklady nebylo možné označit, jelikož v nich nebyly uvedeny odkazy

na podklady od dodavatelů a zároveň nebylo uvedeno, na základě čeho a jakým způsobem byla

hodnota projektových a průzkumných prací přiřazena právě ke konkrétním položkám. Dále

nebylo prokázáno, jak se konkrétní práce uvedené v žalobcem předložených fakturách promítly

do konkrétního majetku. Na závěr žalovaný v napadeném rozhodnutí okrajově poukázal také na

skutečnost, že celkové náklady investiční akce byly zcela uhrazeny ze státního rozpočtu.

II. Obsah žaloby

13. V žalobě podané proti napadenému rozhodnutí žalobce nejprve poukázal na nesprávný postup

správce daně při vyhodnocování důkazních prostředků, které žalobce předložil k prokázání svého

daňového tvrzení a k prokázání oprávněnosti uplatnění nároku na odpočet. Podle žalobce

správce daně ani žalovaný nehodnotili předložené a označené důkazy ve vzájemných

souvislostech a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Žalobcem předložené důkazy

obsahují komplexní soubor listin, z nichž vyplývá, že uplatnil odpočet od základu daně správně, a

že má na tento odpočet nárok, jelikož těmito listinami prokázal vstupní cenu celého souboru

hmotného majetku, jehož se uplatněný odpočet od základu daně z příjmů žalobce týkal.

14. Vzhledem k tomu, že daňový subjekt má nárok na odpočet od základu daně ve výši 10 % ze

vstupní ceny hmotného majetku, dopustily se správní orgány diskriminačního jednání, pokud

konstatovaly, že vstupní cena jednotlivých položek hmotného majetku nebyla prokázána, když

nevyhodnotily specifičnost celé rozsáhlé investice a nepřiznaly tím žalobci nárok na uplatnění

4

odpočtu od základu daně jen proto, že žalobce podle nich nebyl schopen prokázat vstupní cenu

každého jednotlivého předmětného hmotného majetku. Žalobce komplexně prokázal vstupní

cenu předmětného hmotného majetku, u nějž uplatňoval nárok na daňový odpočet, a to

především s ohledem na komplexnost, unikátnost a speciální technologické řešení celého

projektu, k čemuž měl správce daně a následně žalovaný při svém rozhodování přihlédnout,

ovšem nestalo se tak.

15. Žalobce namítl, že se správní orgány nezabývaly jeho tvrzením, že investiční akce týkající se

likvidace roztoků podzemní těžby uranu, při jejíž realizaci předmětný hmotný majetek nabyl do

svého vlastnictví, vyžadovala již od samého počátku specifický přístup v zadání díla, v jeho

předání a v konečném důsledku také v uplatnění nároku na odpočet od základu daně, a to

s ohledem na jeho rozsáhlost a komplexnost. Správní orgány se vůbec nezabývaly tvrzením

žalobce, že nemohl disponovat konkrétními nabývacími doklady k jednotlivým položkám

předmětného hmotného majetku, jelikož tento hmotný majetek vznikl v rámci celé realizace díla

spočívající v provedení likvidace roztoků podzemní těžby uranu. Touto argumentací týkající se

unikátností projektu se správce daně ani žalovaný vůbec nezabývali a s námitkami žalobce se

nevypořádali. Správce daně pouze shrnul, že cena jednotlivého hmotného majetku nebyla

prokázána a následně žalovaný velmi stroze konstatoval, že nebylo možné vstupní cenu rozdělit

na cenu prokázanou a neprokázanou.

16. Přestože žalobce řádně označil veškeré důkazy, které podle něj prokazovaly vstupní cenu

předmětného hmotného majetku, k němuž byl uplatňován předmětný odpočet, a ty také správci

daně předložil, správce daně vyhodnotil, že některé z položek nebyly ztotožněny, a tudíž žalobci

nemohl být přiznán nárok na odpočet od základu daně ani z nezpochybnitelně prokázaných

pořizovacích cen předmětného hmotného majetku. Žalovaný se následně řádně nevypořádal

s odvolací námitkou žalobce, že se správce daně nezabýval otázkou vyhodnocení alespoň té části

důkazů, které byly žalobcem předloženy a které jednoznačně prokazovaly minimálně část vstupní

ceny předmětného hmotného majetku. Správce daně přiznal, že z předložených důkazních

prostředků vyplývalo, že části vstupních cen byly prokázány, nicméně již nepřiznal žalobci nárok

ani na uplatnění daňového odpočtu z těchto prokázaných cen předmětného hmotného majetku.

Žalovaný pak toto jednání aproboval nedostatečně odůvodněným konstatováním, že nebylo

možné vstupní cenu rozdělit na cenu prokázanou a neprokázanou.

17. Žalobce dále namítl, že správní orgány neprovedly všechny jím předložené důkazy, přičemž již ve

zprávě o daňové kontrole správce daně formuloval svá zjištění velmi neurčitě. Z těchto formulací

bylo možné vyvodit, že správce daně vyhodnotil skutkový stav na základě svých domněnek či na

základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný nevzal odvolací námitku žalobce stran

neurčité a pochybnosti vzbuzující argumentace správce daně uvedené ve zprávě o daňové

kontrole v potaz a spokojil se s pouhým stanoviskem (vysvětlením) správce daně v jeho

stanovisku k odvolání žalobce ze dne 19. 1. 2016, č. j. 11845/16/4100-10720-204412.

Tímto postupem správce daně a žalovaného byla dle názoru žalobce porušena zásada stanovená

v ust. , daňový řád (dále také jen „daňový řád“).

18. Podle žalovaného správce daně ve zprávě o daňové kontrole uvedl, že nebyl schopen ověřit

vstupní cenu jednotlivého hmotného majetku. Z této formulace žalobce usoudil, že správce daně

nebyl schopen ověřit vstupní cenu jednotlivého majetku proto, že se neorientoval v žalobcem

předložených důkazech. Vyžádal-li by si správce daně od žalobce součinnost za účelem vysvětlení

případných nesrovnalostí a zahájil-li by se žalobcem dialog pro účely odstranění těchto

nesrovnalostí, bylo by možné vstupní cenu jednotlivého majetku ověřit a přiznat žalobci alespoň

část nároku na uplatnění odpočtu od základu daně. Ani s touto namítanou skutečností se

žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal. Správní orgány tedy nepostupovaly

v součinnosti s žalobcem tak, aby byl naplněn účel daňového řízení, kterým není pouze

uspokojení fiskálního zájmu státu, ale především i vybrání daně ve výši správně stanovené tak,

aby bylo současně chráněno zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů (viz

nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. ).

19. Pokud se správce daně v předložených důkazech neorientoval a žalobce na to neupozornil, byl

žalobce v dobré víře, že veškeré jím tvrzené skutečnosti byly prokázány, a neměl tedy pochyb

o tom, že se správce daně v předložených důkazech zorientoval a již k těmto podkladům

nepožaduje po žalobci dalšího vysvětlení. Správní orgány v dané věci neúplně zjistily skutkový

stav, postupovaly v rozporu s ust. , (dále též jen

„s. ř.“) a v rozporu se zásadou zjištění materiální pravdy podle § 3 s. ř., a též v rozporu s § 92

odst. 2 daňového řádu.

20. Žalobce dále uvedl, že naplnil svou zákonnou povinnost, když na podporu svých tvrzení označil

a následně rovněž správci daně předložil příslušné důkazy. Nebylo povinností žalobce

v předložených důkazech vyznačovat jednotlivé části, které se vztahují k tomu kterému

předmětnému hmotnému majetku. Ze zprávy o daňové kontrole přitom vyplynulo, že správce

daně nedbal své povinnosti a nepožádal žalobce o součinnost ve věci vysvětlení některých

zkratek, pojmů či označených důkazů k jednotlivým tvrzením žalobce. S tím se žalovaný

v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal. K tomu žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího

správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. -119 a ze dne 24. 9. 2003,

č. j. .

21. Žalobce dále namítl, že správce daně jednoznačně identifikoval části pořizovací ceny jednotlivých

položek předmětného hmotného majetku, ovšem žalobci již nepřiznal nárok na žádný odpočet

dle ust. § 34 odst. 3 písm. a) zákona o dani z příjmů. Pouhé kusé odůvodnění nepřiznání alespoň

části nároku na odpočet ze základu daně obsahovalo až napadené rozhodnutí. V něm žalovaný

uvedl, že vstupní cena je dle zákona o dani z příjmů v návaznosti na ust. § 25 zákona o účetnictví

definována kompaktně a nelze ji rozdělit na část vstupní ceny prokázané a část vstupní ceny

neprokázané. Nerespektováním této konstrukce by dle právního názoru žalovaného došlo

k porušení ust. § 29 zákona o dani z příjmů, který pro úplatné pořízení majetku striktně

předepisuje, že vstupní cena je cena pořizovací, tedy v souladu se zákonem o účetnictví cena, za

kterou byl majetek pořízen a náklady s jeho pořízením související. Toto odůvodnění však žalobce

považuje za nedostatečné. Má za to, že dostatečně prokázal vstupní cenu jednotlivého

předmětného hmotného majetku, jelikož k tomu doložil veškeré související podklady.

K prokázání hmotného majetku předložil postupně smlouvy o dílo s hlavními dodavateli

„Likvidace roztoků podzemní těžby uranu – I. Etapa“, na jejichž základě bylo vytvořeno dílo a mimo

jiné byl v rámci tohoto díla vytvořen a dodán předmětný hmotný majetek, zápisy o odevzdání

a převzetí budovy nebo stavby s přehledy technicko-ekonomických údajů a jejich přílohami,

čestné prohlášení Ing. XX, protokol o předání prací na stavbě, faxové zprávy o komunikaci Ing.

XX s dodavatelem SYNER, s.r.o., faxovou zprávu dodavatele Resources Conservation Co.

International, dodavatelské faktury a zjišťovací protokoly od společnosti SYNER, s.r.o. včetně

příloh a uspořádaný přehled uplatněných odpočtů včetně odkazů na přílohy včetně rozdělení

vstupní ceny.

22. Uvedené důkazy dle žalobce prokazovaly, že byl schopen identifikovat vstupní cenu

předmětného hmotného majetku, a že k tomu disponoval všemi nezbytnými podklady.

K prokázání svých tvrzení též předložil správci daně čestné prohlášení Ing. XX a dále také faxové

komunikace s dodavateli k prokázání toho, že předmětný hmotný majetek nabyl v rámci

provádění díla dle výše uvedených smluv o dílo a za dodavateli stanovenou cenu.

23. Žalobce je toho názoru, že pokud správce daně dospěl k závěru, že některé položky uvedené

v sestavě „Stav invest. majetku – 15 Daň. rozvaha“ není schopen ztotožnit s podklady od dodavatelů

6 8 Af 1/2017

s ohledem na to, že nesouhlasila uvedená cena, když dodavatelé uváděli cenu jako cenu

pořizovací bez ceny nákladů s pořízením tohoto majetku související, přičemž žalobce uváděl

vstupní cenu v souladu se zákonem správně, když k ceně, za kterou byl majetek pořízen, připočetl

rovněž poměrnou část nákladů na průzkumné a projektové práce, jak požadoval správce daně,

měl na to správně správce daně žalobce upozornit, požadovat po něm veškerou možnou

součinnost k vysvětlení těchto nesrovnalostí a pokud by ani takto nebyl schopen vstupní cenu

identifikovat, měl žalobci správně přiznat nárok na 10 % odpočet základu daně u těch položek,

které byl schopen identifikovat.

24. Vzhledem k tomu, že správní orgány žalobci neuznaly nárok na uplatnění odpočtu alespoň té

části majetku, u níž byla prokázána část vstupní ceny (pořizovací cena bez nákladů s pořízením

majetku související), došlo k zásahu do zaručeného práva žalobce vlastnit majetek dle čl. 11

, jelikož ze zprávy o daňové kontrole bylo patrné, že žalobce

prokázal výši vstupní ceny předmětného hmotného majetku minimálně bez nákladů s pořízením

tohoto majetku souvisejících, a tudíž by mu měl být přiznán nárok na uplatnění odpočtu ve výši

10 % alespoň z této prokázané části vstupní ceny tohoto majetku.

25. Pokud ust. § 29 zákona o daních z příjmů stanoví, že vstupní cenou se rozumí cena pořizovací

a v závislosti na tomto pak ust. § 25 odst. 1 a 5 zákon o účetnictví stanoví, že pořizovací cenou se

rozumí cena, za kterou byl majetek pořízen a náklady s jeho pořízením související, pak z logiky

věci vyplývá, že pokud se náklady s pořízením takovéhoto majetku související rovnaly nule, pak

byla vstupní cenou pouze cena, za níž byl tento hmotný majetek pořízen. Podle názoru

žalobkyně je možné tyto dvě složky vstupní (pořizovací) ceny od sebe oddělit. Nebyly-li tedy dle

správních orgánů obou stupňů prokázány náklady s pořízením předmětného hmotného majetku,

měl správce daně považovat tyto náklady za nulové a měl žalobci přiznat nárok pouze v rozsahu

10 % z prokázané vstupní ceny, tedy z prokázané ceny, za kterou byl předmětný hmotný majetek

pořízen; případně tak měl postupovat žalovaný v odvolacím řízení.

26. Žalobce dodal, že postup správních orgánů byl v rozporu se zásadou in dubio mitius, která při

výkonu veřejné moci brání aplikaci takového výkladu, jenž jde k tíži daňového subjektu, neboť

tam, kde zákon umožňuje různé interpretace, jsou orgány veřejné moci povinny jej vykládat

ústavně konformním způsobem, tedy upřednostnit ten výklad, který více šetří práva daňového

subjektu. Žalobce souhlasí s tím, že daňový subjekt je povinen prokázat vstupní cenu hmotného

majetku, nicméně za předpokladu, že není s to prokázat jednu ze složek vstupní ceny (v tomto

případě se dle názoru správních orgánů jednalo o náklady s pořízením hmotného majetku

související), pak měl správce daně žalobci přiznat alespoň odpočet ve výši 10 % z prokázané

vstupní ceny sestávající z ceny za pořízení předmětného hmotného majetku. Tím, že správní

orgány takto nepostupovaly, byl žalobce zkrácen na svém právu podle y základních

práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. ).

27. Žalobce zdůraznil, že se jednalo o velmi specifické nabytí předmětného hmotného majetku,

kdy tento majetek byl nabýván průběžně v rámci realizace projektu „Likvidace roztoků podzemní

těžby uranu – I. etapa“ a nebylo jej možno nabýt jednotlivými nabývacími dokumenty, jelikož celé

dílo bylo vyhotoveno a předáno komplexně. Právě z tohoto důvodu žalobce uváděl tuto sestavu

hmotného movitého majetku jako jeden celek, jelikož jen tímto způsobem bylo možno správně

identifikovat jeho vstupní cenu, tedy v souladu se zákonem o daních z příjmů a zákonem

o účetnictví jako cenu pořizovací a cenu za náklady s pořízením tohoto majetku (celku)

související a jedině takto bylo možno prokázat vstupní cenu předmětného hmotného majetku,

přičemž žalobce měl za to, že takto vstupní cenu hmotného majetku bezpochyby prokázal.

Žalovaný tedy pochybil, pokud se důsledně nezabýval otázkou možnosti přiznání nároku alespoň

na uplatnění části odpočtu a v jednom odstavci možnost přiznání nároku na uplatnění odpočtu

7 8 Af 1/2017

alespoň z prokázané složky vstupní ceny, tedy ceny, za kterou byl hmotný majetek pořízen,

odmítnul.

III. Vyjádření žalovaného

28. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že u odpočtu ve výši

96 001 339 Kč správce daně zjistil, že postup žalobce byl v rozporu s ustanovením § 26 odst. 2

a § 29 zákona o daních z příjmů v návaznosti na porušení ustanovení § 25 zákona o účetnictví,

neboť předloženými důkazními prostředky žalobce neprokázal vstupní cenu jednotlivého

hmotného majetku zařazeného do provozních souborů, ze které vycházel při výpočtu položky

odčitatelné od základu daně dle ustanovení § 34 odst. 3 až 10 a 12 zákona o daních z příjmů, a to

ve výši 10 % vstupní ceny předmětného hmotného majetku [Investiční akce o. z. TÚU Stráž pod

Ralskem: Likvidace roztoků podzemní těžby uranu - I. etapa (dále také jen „investiční akce“)].

29. Podle § 34 odst. 3 písm. a) zákona o daních z příjmů mohli poplatníci jako položku odčitatelnou

od základu daně odečíst 10 % vstupní ceny hmotného majetku zatříděného v odpisových

skupinách 1, 2 a 3 s výjimkou uvedenou v odstavci 5, jsou-li jeho prvními vlastníky. Podle § 34

odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů lze odpočet podle odst. 3 uplatnit za zdaňovací období,

za něž se podává daňové přiznání za splnění podmínky, že je v tomto období hmotný majetek

u poplatníka zaevidován (tj. do 31. 12. 2013). Evidováním majetku v majetku poplatníka se pro

účely zákona o daních z příjmů rozumí uvedení majetku do užívání při naplnění podmínek

souvisejících ustanovení zákona o účetnictví. Nelze-li odpočet podle odst. 3 uplatnit v roce, kdy

nárok na odpočet vznikl z důvodu, že poplatník vykázal daňovou ztrátu nebo základ daně nižší

než odpočet podle odst. 3, lze odpočet nebo jeho zbývající část uplatnit v nejbližším zdaňovacím

období, ve kterém poplatník vykáže základ daně. Žalobce, pokud jde o s naplnění podmínky

uvedené v § 34 odst. 7 zákona o dani z příjmů, ve zdaňovacích obdobích 1996 – 2012 vykázal

ztrátu nebo základ daně ve výši 0 Kč.

30. Podle žalovaného byla smyslem původního zavedení odpočtu dle § 34 odst. 3 a násl. zákona

o daních z příjmů, dle kterého si mohli poplatníci odečíst určité procento z ceny nově pořízeného

hmotného majetku (tzv. reinvestiční odpočet) podpora pořízení nových strojů, zařízení či

technologií, které významně ovlivňují produktivitu práce a efektivnost výroby. Nárok na odpočet

je fakultativní odčitatelnou položkou a pro poplatníky, kteří reinvestičního odpočtu využijí,

se jedná o výhodu nad rámec běžně uplatňovaných nákladů (např. odpisy hmotného majetku).

Pro uplatnění odpočtu byla stanovena v § 34 odst. 3 a násl. zákona o daních z příjmů řada

podmínek, které mají vyloučit obcházení uvedeného záměru. Aby bylo možné uplatnit odpočet

ve výši 10 % vstupní ceny hmotného majetku, musí být výše této ceny, z níž se při výpočtu

odpočtu vychází, jednoznačně a nezpochybnitelně prokázána. Podmínku prokázání vstupní ceny

jednotlivého majetku zařazeného do souboru potvrzuje i znění § 34 odst. 3 zákona o daních

z příjmů, které sice bylo doplněno až od roku 1998, ale plně v souladu s do té doby

doporučovaným postupem: „Vytváří-li poplatník soubor movitých věcí se samostatným technicko-

ekonomickým určením podle § 26 odst. 2 zákona o dani z příjmů, lze odpočet uplatnit pouze jednotlivě za

každou samostatnou movitou věc zařazenou do souboru, která je pro účely zákona hmotným majetkem.“

Souborem movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením se rozumí dílčí část

výrobního či jiného celku. Soubor movitých věcí je nutné evidovat zvlášť tak, aby byly zajištěny

průkazné technické i hodnotové údaje o jednotlivých věcech zařazených do souboru, určení

hlavního funkčního předmětu a o všech změnách souboru (přírůstky, úbytky) včetně údajů o datu

změny, rozsahu změny, vstupních cenách jednotlivých přírůstků nebo úbytků, celkové ceny

souboru věcí a dále částky odpisů včetně jejich změn vyplývajících ze změny vstupní ceny

souboru movitých věcí (§ 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů).

31. Podmínku prvního vlastnictví je nutné chápat obecně, nejen na našem území. Za prvního

vlastníka je považován poplatník, který si pořídil nový hmotný majetek a tento majetek zařadil

jako první do užívání (prakticky je v podvojném účetnictví majetek převeden z účtu 042 na

příslušné účty účtové skupiny 02 - Hmotný majetek). K uplatnění odpočtu pak opravňuje pouze

takový doklad, ze kterého je zřejmé, že majetek byl pořízen přímo od výrobce nebo

prostřednictvím obchodníka, případně ve vlastní režii.

32. Ze systematiky ustanovení § 29 odst. 1 zákona o daních z příjmů je podle žalovaného zřejmé,

že hmotný majetek nabytý určitými zde vyjmenovanými způsoby striktně rozlišuje způsoby

stanovení vstupní ceny a neponechává vlastníku majetku na výběr, jakou metodu určení ceny

zvolí. U úplatného pořízení majetku je vstupní cenou cena pořizovací (§ 29 odst. 1 písm. a)

zákona o daních z příjmů). Pro definici pořizovací ceny si zákon o dani z příjmů „sahá“ do

účetních předpisů, konkrétně do § 24 až § 28 zákona o účetnictví upravujících způsoby

oceňování. Ustanovení § 25 odst. 1 a 5 zákona o účetnictví stanoví, že hmotný majetek se

oceňuje pořizovacími cenami, přičemž pořizovací cenou se rozumí cena, za kterou byl majetek

pořízen a náklady s jeho pořízením související. Na uvedenou obecnou definici navazují již

speciální ustanovení zákona o daních z příjmů, které pořizovací cenu ve vztahu ke konkrétním

podmínkám různým způsobem modifikují.

33. V případě realizace investiční akce se obecně do ocenění „investice“ zahrnují náklady nabíhající

po definitivním rozhodnutí poplatníka o pořízení konkrétní investice až do jejího uvedení do

užívání. Jedná se tedy o veškeré náklady, které souvisí s předmětnou investicí, bez níž by k těmto

nákladům (výdajům) vůbec nedošlo. Při pořizování technologicky anebo finančně náročných

investic musí účetní jednotky správně určit okamžik zahájení a okamžik ukončení pořízení

majetku a jeho zařazení do používání. Správné vymezení období, po které se majetek nachází ve

fázi pořizování, je klíčové pro správné vyčíslení nákladů spojených s pořizovaným majetkem pro

potřeby určení pořizovací ceny majetku při jeho zařazení do používání.

34. Podle ust. § 92 odst. 3 a odst. 4 daňového řádu v návaznosti na ust. § 86 odst. 3 písm. c)

daňového řádu daňový subjekt, u kterého je prováděna daňová kontrola, prokazuje všechny

skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném nebo dodatečném daňovém tvrzení a dalších

podáních a pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt

k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně. Z uvedeného vyplývá, že

daňový subjekt nese břemeno tvrzení a má také povinnost toto své tvrzení doložit, nese tedy

i břemeno důkazní. Neprokáže-li daňový subjekt jím tvrzené skutečnosti, resp. skutečnosti

potřebné pro správné stanovení daně, je v důkazní nouzi. Důkazní břemeno stran prokázání

vstupní (pořizovací) ceny tedy tíží jednoznačně daňový subjekt, který chce odpočet uplatnit.

Jestliže daňový subjekt není schopen vstupní cenu hmotného majetku prokázat, není oprávněn

tzv. reinvestiční odpočet jako položku odčitatelnou od základu daně uplatnit.

35. Z celého řízení je podle žalovaného zřejmá snaha správce daně o detailní prostudování

a vyhodnocení předložených důkazních prostředků (provázanost dat a údajů v žalobcem

postupně předkládaných dokladech). Od počátku řízení bylo jasně a zřetelně správcem daně

vysloveno, čeho se týkají jeho pochybnosti, co a na základě jakých dokladů požaduje doložit

a prokázat (výzva ze dne 18. 7. 2014, č. j. 155048/14/4025-07000-500379). Po seznámení se

závěry správce daně učiněnými v průběhu postupu k odstranění pochybností, jež byly uvedeny ve

sdělení č. j. 221728/14/4025-07000-500379, k nimž měl žalobce možnost se vyjádřit,

správce daně shledal důvody v pokračování v dokazování a zahájil daňovou kontrolu. Daňové

řízení bylo doplněno o provedení svědecké výpovědi Ing. XX, jednatele SPINY s.r.o.

Svědek uvedl, že se nepodílel na stanovení vstupních cen jednotlivého majetku, neboť součástí

výkonu funkce technického dozoru nebylo stanovení vstupních cen majetku. Svědek dále uvedl,

že v Přílohách č. 1 byly ceny jednotlivého majetku uvedeny až po předání příslušných podkladů

ze strany dodavatele, které dokladovaly vstupní cenu; součástí cen jednotlivého majetku je i podíl

za průzkumné a projektové práce. Svědecká výpověď Ing. XX neprokázala, že se svědek na

stanovení vstupních cen hmotného majetku podílel, případně že by do jejich tvorby jakkoli

osobně zasahoval. Nebyl tak schopen jednotlivé ceny předmětného majetku určit či je potvrdit.

Správce daně dále žalobce seznámil s výsledkem kontrolního zjištění (viz protokol ze dne

22. 4. 2015, č. j. 94998/15/4225-21793-506883), k němuž se žalobce taktéž mohl vyjádřit.

S vyhodnocením důkazních prostředků byl žalobce dále seznámen při projednání zprávy

o daňové kontrole dne 29. 7. 2015 - viz protokol č. j. 171411/15/4225-21793-506883). V rámci

odvolacího řízení byl žalobce taktéž vyzván k doplnění odvolání (viz výzva ze dne 30. 11. 2015,

č. j. 234604/15/4100-10720-204412), kdy správce daně požadoval další vysvětlení k údajům na

předložených kartách PS, které mu však žalobce neposkytl.

36. Z výše uvedeného průběhu řízení je podle žalovaného zřejmé, že správce daně požadoval od

žalobce součinnost v předmětné věci. Naopak je zřejmá i jistá nepřipravenost či neschopnost

žalobce tvrzené skutečnosti prokázat. Uvedenému svědčí postupné předkládání dokladů bez

jakékoli logické návaznosti ve vztahu k požadavkům správce daně. Prvotní nabývací doklady

(dodavatelské faktury SYNER, spol. s r.o., faxová zpráva RCC) žalobce předložil až v samotném

závěru řízení, a to až v reakci na seznámení s výsledky kontrolních zjištění, tedy takřka rok poté,

co byl k jejich předložení správcem daně prokazatelně vyzván. Za logické by bylo možné

považovat, a to i s ohledem na skutečnost, že právě tyto doklady měly mezi důkazními prostředky

prokazujícími pořizovací cenu hmotného majetku zcela zásadní a nezastupitelný význam,

že budou správci daně předloženy jako doklady prvotní, tedy již v samotném počátku řízení,

případně již v rámci postupu k odstranění pochybností. Až na základě prvotních nabývacích

dokladů totiž mohly být sepsány Zápisy SLKR (převzetí od dodavatele), Zápisy - vyvedení do

majetku (převod v rámci DIAMO s. p.), Přehledy a Přílohy č. 1. Uvedeným postupem žalobce

jednoznačně ztížil správci daně orientaci v postupně předkládaných dokladech, přitom to byl

žalobce, koho tížilo břemeno důkazní.

37. Nelze tak přičítat k tíži správce daně, že v případě Zápisů - uvedení do užívání tyto prvotně

označil ve sdělení pouze za interní doklady, neboť doklady (Zápisy SLKR, dodavatelské faktury

SYNER, spol. s r.o., a faxové zprávy dodavatele RCC), které Zápisům – uvedení do užívání

časově předcházely a které dokládají dodání a následné předání hmotného majetku mezi

dodavatelem a investorem, žalobce doložil až poté, co správce daně Zápisy - uvedení do užívání

detailně vyhodnotil. Samotné Zápisy - uvedení do užívání – jsou samy o sobě skutečně pouze

interními doklady, kterými dochází k převodu majetku v rámci společnosti DIAMO s. p.,

a nejsou schopné prokázat dodání dodavatelem a následné předání a převzetí hmotného majetku

mezi dodavatelem a investorem (žalobcem), ale ani způsob stanovení ceny včetně IN+PP

jednotlivého majetku zařazeného do provozních souborů.

38. Jak již bylo uvedeno výše, správce daně vyvinul nemalé úsilí o maximální pochopení a řádné

vyhodnocení předkládaných důkazních prostředků, čemuž odpovídá nejen správní spis, ale

i správní úvaha správce učiněná po předchozím postupu k odstranění pochybností a následné

daňové kontrole. Závěry správce daně uvedené ve zprávě o daňové kontrole jsou

přezkoumatelné, vnitřně konzistentní a v souladu s principy obecné i právní logiky. Postup

správce daně při vyměření základu daně z příjmů právnických osob za uvedené zdaňovací období

byl v souladu s platnými právními předpisy. Dodatečně předkládané důkazní prostředky

jednoznačně neprokázaly vstupní cenu majetku, který byl uveden v Sestavě majetku ke

dni 31. 12. 2013 a jehož vstupní cena byla podkladem pro výpočet reinvestičního odpočtu.

Zpráva o daňové kontrole obsahuje veškeré důvody pro stanovení konkrétní výše daně,

hodnocení důkazů zjištěných v průběhu daňové kontroly, ale i odkaz na veškeré úkony, které

v průběhu daňového řízení proběhly. Ze spisového materiálu také vyplývá, že žalobce měl

možnost vyjádřit se ke kontrolním zjištěním, bylo mu řádně sděleno, jaké skutečnosti je třeba

10 8 Af 1/2017

prokázat za účelem uplatnění reinvestičního odpočtu. Skutečnost, že důkazní prostředky

předložené žalobcem nevyhodnotil správce daně podle představ žalobce, souvisela spíše s právní

otázkou uplatnění reinvestičního odpočtu a jeho prokazováním.

39. Žalovaný je toho názoru, že se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal se všemi pro věc

podstatnými odvolacími námitkami žalobce. Namítal-li žalobce stručnost vypořádání odvolacích

námitek, žalovaný má za to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou rozhodovací důvody

zcela seznatelné a srozumitelné. O tom svědčí i sama žaloba, ve které žalobce se závěry

žalovaného obsáhle polemizoval.

40. Žalovaný trvá na tom, že byl řádně zjištěn skutkový stav věci, o čemž svědčí spisový materiál,

a že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. V něm se vypořádal se

všemi námitkami žalobce, které byly podstatné pro posouzení předmětné věci. V odůvodnění

napadeného rozhodnutí jsou podrobně a systematicky uvedeny veškeré stěžejní důvody

rozhodnutí, jež jsou řádně odůvodněny, podložené důkazy, které vedly žalovaného

u předmětného kontrolního zjištění k výše uvedenému závěru. Podstatná byla správní úvaha,

která správce daně vedla k dodatečnému vyměření daně za předmětné zdaňovací období,

a kterou žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně vyjádřil, neboť k odůvodnění rozhodnutí je

třeba přistupovat jako k celku.

41. Jestliže žalobce neprokázal všechny skutečnosti, které byl povinen uvádět ve svém daňovém

přiznání, tedy neprokázal v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, nebylo možné z toho činit

závěr, že by rozhodnutí správce daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění.

Z celého procesu dokazování je zřejmé, že žalobci byl dán dostatečný prostor pro prokázání

skutečností, které uplatnil ve svém daňovém přiznání. Bylo věcí daňového subjektu (žalobce)

zdokumentovat svoji podnikatelskou činnost tak, aby v případě potřeby byl schopen jednoznačně

prokázat všechny rozhodné skutečnosti.

42. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že předmětem posouzení věcné náplně ř. 240 daňového

přiznání za rok 2013 byly nejen doklady předkládané k hodnocené investiční akci, ale i doklady

předložené v rámci investiční akce o. z. GEAM Dolní Rožínka, u kterých správce daně díky

předložení jasných, konkrétních, kompletních a ucelených důkazních prostředků neshledal vyjma

jediného inventárního čísla žádné rozpory a nesrovnalosti. V rámci žalované investiční akce však

žalobce nebyl schopen kompletní důkazní prostředky prokazující vstupní cenu jednotlivého

hmotného majetku předložit, ačkoliv k tomu byl několikrát správcem daně vyzván. Není možné

proto hovořit o nepochopení podkladů ze strany správce daně či jeho nedostatečné orientaci

v těchto dokladech.

43. Předložené důkazní prostředky žalovaný specifikoval v napadeném rozhodnutí (blíže viz strana

3-6; body 1-9), k těmto se i následně v textu rozhodnutí vyjádřil a vyhodnotil je v souladu se

zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak byly žalobcem v průběhu postupu k odstranění

pochybností a následné daňové kontroly předkládány. Doklady a písemnosti dodatečně

předložené po seznámení žalobce s výsledky kontrolních zjištění vyhodnotil žalovaný na straně

11-12 napadeného rozhodnutí.

44. Po provedeném dokazování správce daně uzavřel, že z dosud předložených důkazních

prostředků byla sice správci daně známa vstupní cena jednotlivého majetku, ze které byl

uplatňován odpočet ve výši 10 % vstupní ceny majetku (cena včetně IN+PP), ale již mu nebylo

známo, jakým způsobem a na základě jakých podkladů byla tato vstupní cena stanovena

(předložení prvotních nabývacích dokladů dokládajících vstupní cenu každého jednotlivého

hmotného majetku zařazeného do provozních souborů, pořízeného v rámci investiční akce o. z.

TÚU Stráž pod Ralskem) a zda byla stanovena v souladu s ustanoveními § 29 zákona o dani

11

z příjmů a § 25 zákona o účetnictví. Pro naplnění podmínek odpočtu vymezených § 34 odst. 3

až 10 a 12 zákona o dani z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2004, má prokázání výše

a způsobu stanovení vstupní ceny jednotlivého majetku naprosto zásadní význam.

45. Po podání odvolání dne 31. 8. 2015 byl žalobce, a to i s ohledem na nově předložené důkazní

prostředky (blíže viz strana 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí), vyzván (výzva ze dne

30. 11.2015) k doplnění vyjádření k těmto důkazním prostředkům, rovněž mu byla dána

opakovaná možnost skutečnosti požadované správcem daně doložit a prokázat (viz protokol

o ústním jednání ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2270/16/4100-10720-204412). V průběhu odvolacího

řízení však žalobcem nebyly předloženy žádné nové důkazní prostředky, které by již nebyly

součástí spisu (postupu k odstranění pochybností, daňové kontroly) a z vyjádření žalobce

nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by již nebyly správci daně známy a které by již

dostatečně nevyhodnotil v průběhu daňové kontroly a nezahrnul do zprávy o daňové kontrole.

Informace požadované správcem daně ve výzvě k doplnění odvolání žalobce neposkytl (doložení

vstupní ceny předložením prvotních nabývacích dokladů, tj. ceny bez IN+PP, hodnoty IN+PP

a ceny včetně IN+PP, ze které byl uplatněn odpočet ve výši 10%).

46. Pro vyhodnocení věci byla zcela irelevantní samotná „unikátnost projektu“, „specifičnost celé rozsáhlé

investice“ či „speciální technologické řešení celého projektu“, na které poukazoval žalobce. S ohledem na

právní rámec vztahující se k posuzované věci povinnost prokázat vstupní (pořizovací) cenu

jednotlivého hmotného majetku tížila v řízení žalobce, který odpočet uplatnil. Napadené

rozhodnutí samo o sobě žádným způsobem neomezilo práva žalobce předmětný majetek vlastnit.

V nyní posuzovaném případě však žalobce předloženými důkazními prostředky vstupní cenu

hmotného majetku zařazeného do provozních souborů, ze které byl uplatněn odpočet ve výši 10

% na řádku 240 daňového přiznání za rok 2013 s odkazem na ustanovení § 34 odst. 3 a násl.

zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12.2004, jednoznačně neprokázal, a tudíž

nebyl oprávněn reinvestiční odpočet jako položku odčitatelnou od základu daně uplatnit.

47. K požadavku žalobce na uplatnění odpočtu alespoň z hodnoty prokázané vstupní ceny („poměrné

části ceny“) žalovaný odkázal na stranu 18 napadeného rozhodnutí a dodal, že vstupní cena

definovaná v § 29 zákona o daních z příjmů v návaznosti na navazující ustanovení zákona

o účetnictví (blíže viz bod IV. rozhodnutí - Právní rámec), jejíž správná a prokázaná výše byla

výchozí cenou pro uplatňovanou výši reinvestičního odpočtu, byla jednoznačně vymezena jako

cena kompaktní, nikoliv jako cena, kterou bylo možné dle konkrétní situace (důkazní nouze

žalobce) rozdělit na část vstupní ceny prokázané a část vstupní ceny neprokázané.

Nadto žalovaný poukázal na rozpory, nedostatky a nedostatečnou vypovídací hodnotu

předložených důkazních prostředků (zápisy SLKR, dodavatelské faktury, zjišťovací protokoly

a přílohy společnosti SYNER, spol. s r.o., faxové zprávy dodavatele RCC), které samy o sobě

nebyly způsobilé prokázat ani cenu bez IN+PP (výše ceny, způsob stanovení) tak, jak žalobce

tvrdil v žalobě.

48. Vstupní cena je dle žalovaného významnou cenovou kategorií zákona o daních z příjmů. Chybné

stanovení vstupní ceny má za následek nesprávné stanovení daňových odpisů a daňové

zůstatkové ceny, případně nesprávné stanovení reinvestičního odpočtu. Akceptací uvedeného

návrhu by bylo postupováno v rozporu s ustanovením § 29 zákona o dani z příjmů, který pro

úplatné pořízení majetku striktně předepisuje, že vstupní cenou je cena pořizovací, tedy cena, za

kterou byl majetek pořízen a náklady s jeho pořízením související. Nadto bylo možné dovodit, že

žalobce právě tímto návrhem připustil oprávněnost závěrů správce daně o neprokázání vstupní

ceny majetku jím předloženými důkazními prostředky, tedy i oprávněnost úvahy správce daně

obsažené ve zprávě o daňové kontrole.

12

49. Pro úplnost žalovaný poukázal na skutečnost, že přestože definice vstupní ceny majetku upravená

v § 29 zákona o daních z příjmů byla doplněna textem: „Vstupní cena hmotného majetku a nehmotného

majetku, na jehož pořízení nebo na jehož technické zhodnocení byla poplatníkům neúčtujícím v soustavě

podvojného účetnictví poskytnuta dotace ze státního rozpočtu, z rozpočtů měst, obcí, vyšších územních celků,

státních fondů a dotace poskytnuta přidělením grantu, se snižuje o dotaci přijatou po 1. lednu 1997.“ až ve

znění rozhodném pro zdaňovací období 1997, byly celkové náklady posuzované investiční akce

ve výši 1 610 787 763 Kč hrazeny ve stoprocentní výši ze státního rozpočtu ČR (individuální

investiční dotace ev. č. 322020/1631001 poskytnutá v letech 1994, 1995 a 1996).

IV. Replika žalobce

50. V replice k vyjádření žalovaného žalobce nad rámec již uvedeného zdůraznil, že v řízení bylo

nepochybné, že část vstupní ceny předmětného pořízeného hmotného majetku byla prokázána,

a to tak, že byla prokázána jeho pořizovací cena. Žalobce je toho názoru, že byla prokázána

rovněž cena nákladů s pořízením tohoto majetku související, a to minimálně en bloc jako cena

nákladů souvisejících s pořízením celého souboru investičního majetku, jelikož k jeho pořízení

došlo v rámci realizace značně rozsáhlého projektu „Likvidace roztoků podzemní těžby uranu –

I. etapa“. Žalovaný v napadeném rozhodnutí a také ve vyjádření k žalobě učinil v podstatě

nesporným, že žalobce minimálně prokázal část vstupní ceny pořizovaného hmotného majetku,

a to ve vztahu k pořizovací ceně každého jednotlivého majetku. Dle žalobce není dáno, že by

nemohl být uplatněn odpočet ani z (prokázané) části vstupní ceny předmětného hmotného

majetku. Pakliže se totiž vstupní cena stanoví jako cena pořizovací, která zahrnuje cenu

předmětného hmotného majetku a cenu nákladů s jeho pořízením související, měl mu být přiznán

nárok na uplatnění odpočtu alespoň ve výši pořizovací ceny předmětného hmotného majetku.

Žalobce k tomu opětovně poukázal na zásadu in dubio mitius.

51. Žalobci nelze klást k tíži, že předložil správci daně související důkazy (Zápisy SLKR –

o odevzdání a převzetí budovy nebo stavby nebo její dokončené části, dodavatelské faktury

společnosti SYNER, spol. s r.o., a faxové zprávy dodavatele Resources Conservation Co.

International) až poté, co správce daně vyhodnotil „Zápisy – uvedení do užívání“. Měl-li by

žalobce za to, že rovněž těmito podklady mohl prokázat vstupní cenu předmětného hmotného

majetku, pak by je předložil ve správním řízení již dříve; to ale nemění nic na povinnosti správce

daně vyhodnotit veškeré předložené důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a v součinnosti

s daňovým subjektem. Skutečnost, že celkové náklady na realizaci předmětného projektu byly

hrazeny v celé výši ze státního rozpočtu, není podle žalobce pro posouzení věci jakkoli

významná.

V. Posouzení věci soudem

52. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo,

a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu

v době vydání rozhodnutí ( , 2 , , ve znění

pozdějších předpisů, dále jen „ “).

53. Podle § 34 odst. 3 písm. a) zákon o daních z příjmů v relevantním znění, tj. ve znění účinném do

31.12.2004, od základu daně mohou poplatníci odečíst 10 % vstupní ceny hmotného majetku zatříděného podle

tohoto zákona v odpisových skupinách 1, 2 a 3, s výjimkou uvedenou v odstavci 5, jsou-li jeho prvními vlastníky.

Dle dovětku tohoto ustanovení (doplněného v roce 2008) platilo, že vytváří-li poplatník soubor

movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením podle § 26 odst. 2, lze odpočet uplatnit pouze

jednotlivě za každou samostatnou movitou věc zařazenou do souboru, která je pro účely zákona hmotným

majetkem.

54. K tomu je nutno uvést, že změna § 34 odst. 3 písm. a) zákona o daních z příjmů, k níž došlo

s účinností od 1.1.2005 v důsledku novely zákona o daních z příjmů č. 669/2004, nijak nezasáhla

do již dříve vzniklého práva na odpočet reinvestic, které bylo založeno citovaným zněním

aplikovaného ustanovení. Podle přechodných ustanovení čl. II bod 9

platí, že pro uplatnění nároku na odpočet podle a následující , ve znění

účinném do 31. prosince 2004, který vznikl do konce zdaňovacího období, které započalo v roce 2004, i pro

zánik tohoto nároku na odpočet, se použijí ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 3 a § 34 odst. 3 až 10 a 12

, ve znění účinném do 31. prosince 2004.

55. Podle § 34 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31.12.2004, odpočet

podle odstavce 3 lze uplatnit za to zdaňovací období nebo období, za něž se podává daňové přiznání, ve kterém je

hmotný majetek zaevidován u poplatníka; Evidováním majetku v majetku poplatníka se pro účely tohoto zákona

rozumí uvedení majetku do užívání podle zvláštního právního předpisu a u poplatníka, který není účetní

jednotkou, vystavení dokladu, který bude mít obdobné náležitosti jako účetní doklad.

56. Podle § 34 odst. 7 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31.12.2004, nelze-li odpočet podle

odstavce 3 uplatnit v roce, kdy nárok na odpočet vznikl z důvodu, že poplatník vykázal daňovou ztrátu nebo

základ daně (základ daně snížený o nezdanitelné částky podle § 15 a o daňovou ztrátu) nižší než odpočet podle

odstavce 3, lze odpočet nebo jeho zbývající část uplatnit v nejbližším zdaňovacím období, ve kterém poplatník

vykáže základ daně (základ daně snížený o nezdanitelné částky podle § 15 a o daňovou ztrátu). K tomu je

nutno podotknout, že žalobce ve zdaňovacích obdobích 1996-2012 vykázal ztrátu nebo základ

daně ve výši 0,- Kč.

57. Předmětem posouzení je otázka oprávněnosti odpočtu uplatněného žalobcem na řádku 240

daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 (dále též jen

„DAP 2013“) ve výši 96 001 339 Kč. Nutno podotknout, že platební výměr vydaný správcem

daně označoval za neprokázanou výši odpočtu na uvedeném řádku částku 96 055 239 Kč

(celková výše odpočtu uvedená na řádku 240 DAP 2013 činila 97 699 467 Kč, žalobce se však

neodvolal proti neuznané části odpočtu ve výši 53 900 Kč, která se vztahovala k odštěpnému

závodu GEAM Dolní Rožínka).

58. Podle § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31.12.2004, hmotným majetkem se

pro účely tohoto zákona rozumí a) samostatné movité věci, popřípadě soubory movitých věcí se samostatným

technicko-ekonomickým určením, jejichž vstupní cena (§ 29) je vyšší než 40 000 Kč a mají provozně-technické

funkce delší než jeden rok, přičemž za samostatné movité věci se považují také výrobní zařízení, jakož i zařízení

a předměty sloužící k provozování služeb (výkonů) a účelová zařízení a předměty, která s budovou nebo se stavbou

netvoří jeden funkční celek, i když jsou s ní pevně spojeny. Souborem movitých věcí se samostatným technicko-

ekonomickým určením se rozumí dílčí část výrobního či jiného celku. Soubor movitých věcí je nutné evidovat zvlášť

tak, aby byly zajištěny průkazné technické i hodnotové údaje o jednotlivých věcech zařazených do souboru, určení

hlavního funkčního předmětu a o všech změnách souboru (přírůstky, úbytky) včetně údajů o datu změny, rozsahu

změny, vstupních cenách jednotlivých přírůstků nebo úbytků, celkové ceny souboru věcí a dále částky odpisů včetně

jejich změn vyplývajících ze změny vstupní ceny souboru movitých věcí. Soubor movitých věcí se zařazuje do

odpisové skupiny podle hlavního funkčního předmětu.

59. Podle § 29 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31.12.2004, vstupní cenou

hmotného majetku se rozumí a) pořizovací cena, je-li pořízen úplatně (…). Podle § 25 odst. 4 písm. a)

, o účetnictví, v relevantním znění, na nějž citované ustanovení zákona

o daních z příjmů odkazuje, se rozumí pořizovací cenou cena, za kterou byl majetek pořízen a náklady

s jeho pořízením související.

60. Žaloba obsahuje dva stěžejní žalobní body. Žalobce se jednak brání skutkovému závěru správce

daně, že neprokázal vstupní cenu u každého jednotlivého hmotného majetku, z níž uplatnil

tzv. reinvestiční odpočet. Vedle toho namítá nesprávné řešení právní otázky spočívající v postupu

správce daně za situace, kdy byla prokázána pouze část vstupní ceny hmotného majetku.

61. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je při prokázání toliko části vstupní ceny hmotného

majetku nutno postupovat tak, že bude uznán nárok na odpočet ve vztahu k prokázané části

vstupní ceny (jak požadoval žalobce), nebo zda takový postup možný není a za situace, kdy není

prokázána vstupní cena hmotného majetku v té (celé) výši, z níž daňový subjekt odpočet uplatnil,

nelze daňovému subjektu nárok na odpočet ve smyslu § 34 odst. 3 písm. a) zákona o daních

z příjmů v relevantním znění vůbec přiznat.

62. Cílem správy daní je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (§ 1 odst. 2

daňového řádu). Správné zjištění a stanovení daně má přitom přednost před maximalizací zisku

státu prostřednictvím výběru daně (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23.8.2013,

č.j. -461, či ze dne 27.2.2014, č.j. -33). Nejvyšší správní soud

v rozsudku ze dne 23.8.2013, č.j. -461 konstatoval, že: „Dochází k výraznému posunu,

co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav. Zatímco dříve správce daně dbal především na to,

aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve

správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať

jsou ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak byl zakotven v daňovém řádu, však

zcela jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti, které by

mohly být v jeho prospěch; pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat“.

63. Jak žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí, „smyslem původního zavedení odpočtu dle § 34 odst. 3

a násl. ZDP, dle kterého si mohli/mohou poplatníci odečíst určité procento z ceny nově pořízeného hmotného

majetku, tzv. reinvestiční odpočet, byla podpora pořízení nových strojů, zařízení či technologií, které významně

ovlivňují produktivitu práce a efektivnost výroby“. Nárok na odpočet ve smyslu § 34 odst. 3 zákona

o daních z příjmů představoval výhodu nad rámec běžně uplatňovaných nákladů, a to při splnění

zákonem stanovených podmínek. Bylo přitom na úvaze daňového subjektu, zda k uplatnění této

výhody přistoupí a v jakém rozsahu (tj. ve vztahu k jakému zaevidovanému hmotnému majetku)

tak učiní. Nebylo přitom (při aplikaci relevantní právní úpravy) rozhodné, zda pro účely pořízení

hmotného majetku zároveň využil dotačních prostředků či nikoli, případně zda ve vztahu

k témuž hmotnému majetku uplatnil daňové odpisy.

64. Nárok na odpočet ve smyslu § 34 odst. 3 zákona o daních z příjmů lze vnímat jako výhodu

sloužící k podpoře podnikatelských subjektů, které byly povinny pro účely využití této výhody

naplnit k tomu zákonem stanovené podmínky. V posuzované věci nebylo sporné, že žalobce

hmotný majetek, ohledně kterého nárokoval odpočet, pořídil za úplatu, tj. že došlo k investici na

pořízení nových strojů, zařízení či technologií za účelem realizace projektu (investiční akce)

Likvidace roztoků podzemní těžby uranu – I. Etapa. Žalobce v rámci rozsáhlé investiční akce úplatně

pořídil hmotný majetek, k němuž bylo možné reinvestiční odpočet uplatnit, a to jako jeho první

vlastník (původní pochybnost správce daně, zda žalobce byl prvním vlastníkem předmětného

hmotného majetku, byla v průběhu daňového řízení odstraněna).

65. Další podmínkou pro uplatnění odpočtu, tj. předpokladem odpočtu ve výši 10 % vstupní ceny

hmotného majetku, bylo prokázání výše této vstupní ceny. Právě tato skutečnost byla v daňovém

řízení ze strany správce daně zpochybňována. Jak vyplývá z výše citované právní úpravy,

v případě úplatného pořízení hmotného majetku se vstupní cenou rozumí cena pořizovací, která

sestává jednak z ceny, za níž byl majetek pořízen, tj. z vlastní ceny majetku, a dále lze do

pořizovací ceny zahrnout další náklady související s pořízením majetku (např. typicky

u stavebních děl náklady na projektové a průzkumné práce či inženýrskou činnost).

15

66. Z účelu institutu reinvestičního odpočtu a jeho povahy lze dle názoru soudu dovozovat, že je na

úvaze daňového subjektu, zda ve vztahu k této výhodě bude uplatňovat odpočet pouze ve vztahu

k ceně hmotného majetku bez souvisejících nákladů, nebo zda tyto náklady do pořizovací ceny

zahrne. Ať se však již daňový subjekt rozhodne jakkoliv, jeho povinnost prokázat výši takto

deklarované vstupní ceny – má-li být uplatněný odpočet uznán - zůstává nedotčena. Tento

předpoklad však s přihlédnutím k zásadě správného zjištění a správného stanovení daně nelze

vykládat tak, že v případě neprokázání, resp. přetrvávajících pochybností o prokázání

tzv. souvisejících pořizovacích nákladů, nelze odpočet uznat ani ve výši prokázané části

pořizovací ceny, resp. vlastní ceny pořízeného hmotného majetku.

67. Jinými slovy za situace, kdy ze strany daňového subjektu dojde prokázání části deklarované

vstupní ceny hmotného majetku, resp. vlastní ceny hmotného majetku, za kterou došlo k jeho

pořízení, nelze při splnění všech ostatních podmínek odpírat daňovému subjektu výhodu

(podporující jeho investiční aktivity), resp. nárok na odpočet v zákonem stanovené výši vztahující

se k této prokázané části pořizovací ceny. Argumentace žalovaného, že vstupní cena

„je jednoznačně vymezena jako cena kompaktní, nikoli jako cena, kterou lze podle situace (důkazní nouze

odvolatele) rozdělit na část vstupní ceny prokázané a část vstupní ceny neprokázané“, o kterou je opřen závěr,

že v posuzované věci nebylo možné přistoupit k uznání uplatněného odpočtu ani zčásti

(tj. prokázané části vstupní ceny odpovídající vlastní pořizovací ceně), není postavena na

akceptovatelných důvodech a především není v souladu s výše zmíněným základním cílem správy

daní a účelem institutu reinvestičního odpočtu.

68. Pokud žalovaný argumentoval tím, že chybné stanovení vstupní ceny má za následek nesprávné

stanovení daňových odpisů a daňové zůstatkové ceny, soud k tomu uvádí, že v této věci byl řešen

reinvestiční odpočet, nikoli daňové odpisy. Správnost stanovení reinvestičního odpočtu má

odpovídat prokázané vstupní ceně, případně její části. Tento výklad nelze zároveň považovat za

rozporný s § 29 ZDP, který definuje institut pořizovací ceny, neboť, jak bylo uvedeno výše, je na

rozhodnutí daňového subjektu, zda ve vztahu k reinvestičnímu odpočtu bude vycházet pouze

z vlastní ceny pořízeného hmotného majetku, či zda do této ceny zahrne též připustitelné

pořizovací náklady. Odpočet však bude moci být uznán pouze ve vztahu k prokázané vstupní

ceně, resp. její části.

69. Soud tedy dospěl k závěru, že úvahy žalovaného ohledně (ne)možnosti uplatnění odpočtu ve

vztahu k prokázané části vstupní ceny jsou chybné, neboť neodpovídají zásadám, na nichž je

daňový řád postaven (správné zjištění a stanovení daně). Tento chybný závěr se pak nutně

promítl do postupu správce daně při hodnocení důkazů (jak bude rozvedeno dále).

70. S ohledem na uvedená východiska se soud zabýval konkrétními skutkovými okolnostmi věci,

resp. tvrzením žalobce, že vstupní cenu (včetně souvisejících pořizovacích nákladů) prokázal, a to

ve vazbě na námitku nesprávného postupu správce daně (žalovaného) a nesprávné hodnocení

důkazů.

71. Žalobce namítal, že ze strany správních orgánů došlo k nesprávnému vyhodnocení důkazů.

Uváděl, že důkazní břemeno unesl a pokud správce daně nedokázal z jím předložených důkazů

tuto skutečnost seznat, měl si vyžádat další součinnost ze strany žalobce. Soud se tedy zabýval

procesním postupem správce daně a na něj navazujícím hodnocením důkazních prostředků.

72. Předně je nutno uvést, že důkazní břemeno tíží daňový subjekt, který může využít všechny

důkazní prostředky k tomu, aby jej unesl. Daňový subjekt totiž dle § 92 odst. 3 daňového řádu

prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňových tvrzeních a dalších podáních,

nebo pokud to vyžaduje průběh jednání, i takové skutečnosti, k jejichž prokázání je vyzván dle

§ 92 odst. 4 daňového řádu. Je to tedy primárně daňový subjekt, kdo je povinen prokázat výši

vstupní, resp. pořizovací ceny hmotného majetku. Správce daně nemá povinnost důkazy sám

vyhledávat, není-li z dalšího patrné, že se například konkrétní důkazní prostředky nacházejí v dispozici správce

daně či že povaha důkazu vyžaduje (příp. je vhodné), aby při jeho opatření jednal přímo správce daně

(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2016, č.j. -39).

73. Zároveň je však nutno poukázat na pravidlo zakotvené v § 115 odst. 2 daňového řádu, podle

něhož provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí

o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve

stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací

orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru než správce daně prvního stupně, a tato změna by

ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele.

74. Soud se k námitce žalobce nejprve zabýval tím, zda byla ze strany správce daně (žalovaného)

naplněna zásada součinnosti ve smyslu § 6 odst. 2 daňového řádu (osoby zúčastněné na správě daní

a správce daně vzájemně spolupracují.), jejímž naplněním má být docíleno požadavku otevřenosti,

srozumitelnosti a předvídatelnosti rozhodování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne

31. 8. 2004, č. j. – 151, č. NSS). Z této zásady vyplývá, že osoby

zúčastněné na správě daní mají právo po správci daně požadovat, aby s nimi spolupracoval

a vyhověl jejich racionálním požadavkům.

75. V posuzované věci žalobce v rámci odvolacího řízení doplnil další podklady pro rozhodnutí

a v návaznosti na podané odvolání a jeho doplnění byl ze strany žalovaného vyzván k předložení

dalších dokladů, resp. k vysvětlení, a to následujícím způsobem:

S odkazem na Karty provozních souborů označené: PS 04, PS 05, PS 06, PS 10, PS 12, PS 14, PS 16 a PS

17, které byly dodatečně předloženy v rámci doplnění odvolání zaevidovaného pod č.j. 219707/15 dne

6.10.2015 , resp. s odkazem na hodnoty jednotlivých položek hmotného majetku (jež jsou součástí výše uvedených

Karet provozních souborů), u kterých se daňový subjekt domáhá uplatnění položky odčitatelné od základu daně

dle až 10 a 12 , o daních z příjmů (dále jen „ “),

ve znění účinném do 31.12.2004, doložte:

• jak byla stanovena cena jednotlivých položek na předmětném Seznamu jednotlivých položek, resp. přiřaďte

jednotlivým položkám v nazvaném „Seznamu jednotlivých položek“ (který je součástí výše uvedených Karet

provozních souborů) konkrétní nákladové položky/částky, které jsou uvedeny v přílohách k fakturám vystaveným

společností SYNER s.r.o., příp. zjišťovacím protokolům (přiloženým k Vyjádření k výsledku kontrolního

zjištění včetně návrhu na pokračování v dokazování dne 26.5.2015),

• jak byla stanovena cena za projektové a průzkumné práce, inženýrské činnosti („IN+PP“), která je součástí

pořizovací ceny předmětného majetku, a tuto cenu prokažte uvedením konkrétních dokladů, ze kterých tato cena

vyplývá (a na základě kterých byla předmětná hodnota projektových a průzkumných prací a inženýrské činnosti

zaúčtována do daňově uznatelných nákladů), případně tyto doklady předložte, pokud se v uvedených případech

nejedná o již předložené faktury. Zároveň vysvětlete, jakým způsobem byla uvedená cena za projektové

a průzkumné práce a inženýrské činnosti přiřazena (rozpočítána) na jednotlivé položky majetku v rámci souboru

majetku (jinými slovy jak byla přiřazena dílčím částem souboru majetku).

76. Z protokolu o ústním jednání ze dne 6.1.2016, jehož se za žalobkyni účastnila Ing. XX a Mgr.

XX, bylo podáno vysvětlení, a to na příkladu položky č. 1 uvedené na kartě PS04. Cit. Položka je

uvedena na kartě PS04 jako položka č. 1, kde zároveň v tomto řádku je uvedena odpisová skupina položky,

cena bez IN+PP ve výši 1 578 971 Kč – hodnota IN+PP ve výši 157 772 Kč a ceny včetně IN+PP ve výši

1 736 743 Kč, což odpovídá pořizovací hodnotě položky vedené v účetnictví daňového subjektu. Celková hodnota

všech položek provozního souboru PS 04 uvedená na kartě PS 04 je bez IN+PP 11 564 441 Kč a tato

hodnota odpovídá zápisu o odevzdání a převzetí budovy nebo stavby (převzetí od dodavatele číslo SLKR-96007).

Hodnota všech položek PS 04 včetně IN+PP ve výši 12 719 969 Kč odpovídá hodnotě uvedené v zápise o

odevzdání a převzetí budovy nebo stavby (vyvedení do majetku) číslo 96 03. Hodnota všech částí faktur od firmy

Syner, kterými byl fakturován PS 04, je uvedena na kartě PS 04 ve výši 11 564 441 Kč a odpovídá výše

uvedeným hodnotám. V návaznosti na další vysvětlení k prokázání vstupní ceny jednotlivého

hmotného investičního majetku a způsobu jejího stanovení byl za strany žalobce vznesen na

správce daně dotaz, zda správce daně požaduje ještě nějaké vysvětlení s tím, že žalobce je připraven

kdykoli správci daně poskytnout potřebné vysvětlení, doplnění, a to i formou osobní schůzky ve státním podniku,

kde je možné ověřit uvedené skutečnosti na místě. Na to žalovaný odpověděl, že předložené důkazní

prostředky budou vyhodnoceny v kontextu s ostatními důkazními prostředky a následně bylo vydáno

napadené rozhodnutí.

77. Dokazování v daňovém řízení je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů. V intencích § 8

odst. 1 daňového řádu tak správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich

vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Dokazování lze při zachování

stejných principů provádět i v odvolacím řízení (§ 115 odst. 1 daňového řádu), přičemž

s ohledem na žalobcem předložené podklady bylo na žalovaném, aby žalobcem předložené

důkazy hodnotil i ve světle podkladů předložených (doplněných) žalobcem v rámci odvolacího

řízení, tj. aby zohlednil též sestavu majetku k 31.12.2013 doplněnou o nové sloupce s navázáním

jednotlivého hmotného majetku na zápisy – vyvedení do majetku a zápisy SLRK, karty

provozních souborů (PS 04, 05, 06, 10, 12, 14, 16, 17, dále též jen „karty PS“) s provázáním

dodavatelských faktur SYNER, spol. s.r.o. na cenu majetku bez investičních nákladů,

průzkumných a projektových prací (IN + PP), uvedenou v sestavě majetku k 31.12.2013,

a rovněž vysvětlení poskytnutá žalobcem v odvolacím řízení.

78. Výzva žalovaného a vysvětlení žalobce se týkaly hmotného majetku dodavatele SYNER, s.r.o.,

a v tomto ohledu soud neshledal v postupu žalovaného pochybení, neboť žalovaný ve vztahu k

majetku tohoto dodavatele zastával stejný závěr, tj. že z žalobcem předložených podkladů, a to

i ve světle později předložených Karet provozních souborů, není seznatelné, jaký konkrétní

majetek (v rámci provozního souboru či stavebního objektu) a v jaké ceně (ať již v ceně bez

IN+PP nebo v ceně včetně IN+PP) byl žalobci od tohoto dodavatele předán, resp. dodán.

Jakkoli vysvětlení žalobce (viz citace výše) působí logicky a bezrozporně, v řízení skutečně nebyly

předloženy doklady o pořizovací ceně jednotlivých položek hmotného majetku; v tomto ohledu

se soud s hodnocením žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožňuje a odkazuje

na něj. Lze tak přisvědčit žalovanému, že věcná provázanost na přílohy dodavatelských faktur (soupisy

prací a dodávek) z obsahu karet PS není zřejmá. Způsob, jakým byly práce a dodávky přiřazeny k jednotlivému

hmotnému majetku a v jaké výši tyto vstupují do pořizovací ceny majetku ani údaje v kartách PS nedokládají

a neprokazují. (…) z příloh dodavatelských faktur lze pouze dovodit, jaké práce případně dodávky materiálu

byly provedeny ve vztahu k provozním souborům či stavebním objektům v jednotlivých měsících, nikoliv jak se tyto

práce či dodávky promítly do ceny konkrétního majetku uvedeného pod inventárními čísly, tedy do pořizovací ceny

hmotného majetku.

79. Pokud žalobce poukazoval na další související důkazy, ani ty (ve vztahu k dodávkám společnosti

SYNER, spol. s.r.o.) neprokazují požadovanou skutečnost, tj. vstupní cenu konkrétního

hmotného majetku (a to ani s IN+PP či bez IN+PP), tj. části položek hmotného majetku

uvedeného ve Stavu invest. majetku – 15 Daň. rozvaha.

80. Žalobce uvedl, že k prokázání hmotného majetku postupně předložil smlouvy o dílo s hlavními

dodavateli „Likvidace roztoků podzemní těžby uranu – I. Etapa“, na jejichž základě bylo vytvořeno dílo

a mimo jiné byl v rámci tohoto díla vytvořen a dodán předmětný hmotný majetek. Ve smlouvách

o dílo s hlavními dodavateli „Likvidace roztoků podzemní těžby uranu – I. Etapa“, na jejichž základě

bylo vytvořeno dílo, však není detailně specifikován majetek, který byl předmětem plnění, ani

jeho pořizovací cena (což ostatně žalobce v průběhu řízení před správcem daně sám připustil).

18

Soud dále ověřil údaje uvedené v sestavě majetku ke dni 31.12.2013 (Sestava – stav investičního

majetku – 15 Daňová rozvaha), v němž jsou uvedeny jednotlivé položky hmotného majetku

rozdělené dle data aktivace do čtyř skupin v celkové vstupní ceně 960 055 041 Kč. Ze sestavy

majetku k 31.12.2013 byla známa vstupní cena jednotlivého majetku, ze které je uplatňován

odpočet (tj. cena včetně investičních a pořizovacích nákladů), nicméně tato sestava

neprokazovala, jakým způsobem a na základě jakých podkladů byla tato vstupní cena stanovena,

tj. zda byla stanovena v souladu s § 29 zákona o daních z příjmů a § 25 zákona o účetnictví.

K objasnění způsobu stanovení vstupní ceny jednotlivého majetku nepřispěla ani svědecká

výpověď Ing. XX, neboť z ní vyplynulo, že svědek se nepodílel na stanovení vstupních cen

majetku a se způsobem stanovení této ceny nebyl nijak obeznámen (k tomu viz odpovědi svědka

uvedené na str. 10 napadeného rozhodnutí, přičemž soud z protokolu o výslechu svědka ze dne

3.3.2015 ověřil, že souhrn těchto odpovědí odpovídá odpovědím zaznamenaným v tomto

protokolu).

81. Žalobce dále poukázal na zápisy o odevzdání a převzetí budovy nebo stavby nebo její dokončené

části („Zápisy – vyvedení do majetku“), jejichž přílohou jsou Přehledy technickoekonomických

údajů o budově nebo stavbě nebo její dokončené části, včetně přílohy č. 1 vymezující jednotlivý

hmotný majetek (inventární číslo, výrobní číslo, cena včetně IN+PP, odpisová skupina); z těchto

zápisů však nebylo možné seznat, na základě jakých prvotních nabývacích dokladů byla cena

majetku stanovena. Tyto doklady (tj. Zápisy – vyvedení do majetku) byly vystaveny společností

SPINY, s.r.o., technickým dozorem investiční akce. Později předložené zápisy SLKR pak již bylo

možné považovat za důkaz o předání určitého souboru či stavebního objektu v dojednané ceně,

avšak zase bez jakékoliv specifikace takto předávaného majetku (inventární číslo, vstupní cena).

Z následně předložených dodavatelských faktur, zjišťovacích protokolů a příloh společnosti

SYNER, spol. s.r.o., pak bylo možné dovodit, jaké práce, případně dodávky materiálu byly

provedeny ve vztahu k provozním souborům či stavebním objektům v jednotlivých měsících;

tyto doklady však již neprokázaly, jak se tyto práce či dodávky promítly do ceny konkrétního

majetku uvedeného pod inventárními čísly, tedy do pořizovací ceny hmotného majetku.

82. S hodnocením důkazních prostředků, jak bylo ze strany správce daně, resp. žalovaného

provedeno ve vztahu k vymezené dílčí části hmotného majetku (dodavatele SYNER, spol. s.r.o.),

se tedy soud na základě podkladů obsažených ve spisovém materiálu ztotožnil a související

námitky žalobce nepovažuje za důvodné.

83. Namítal-li žalobce, že je chybou správce daně, že předloženým důkazům neporozuměl nebo je

nepochopil, nutno uvést, že žalobci byl v tomto ohledu (tj. ve vztahu k dodavateli SYNER,

spol. s r.o.) poskytnut dostatečný prostor, aby vyvrátil oprávněné pochybnosti správce daně ve

vztahu k prokázání vstupní (pořizovací) ceny jednotlivého hmotného majetku. Pokud žalobce

opakovaně zdůrazňoval, že v daném případě bylo nutno zohlednit specifika investiční akce, čímž

snad chtěl naznačit, že bylo na místě jím předložené důkazy hodnotit tak, že nebylo nutno

vyhovět požadavku na prokázání pořizovací ceny každé samostatné movité věci zařazené do

souboru movitých věci se samostatným technicko-ekonomickým určením podle § 26 odst. 2

zákona o daních z příjmů, pak k tomu nelze než uvést, že takový postup neodpovídá relevantní

právní úpravě ani účelu aplikovaného ustanovení. Rozsáhlost a náročnost konkrétní investiční

akce a s tím spojené potenciální obtíže při prokazování vstupní ceny u konkrétního hmotného

majetku, u něhož později došlo k uplatnění reinvestičního odpočtu, není důvodem pro odlišný

přístup a požadavky. Případná výjimka nebyla zákonodárcem vymezena.

84. Odlišně však soud hodnotil postup žalovaného, přijatá skutková zjištění a závěry ve vztahu

k hmotnému majetku dodavatele RCCI. Jak vyplývá ze spisového materiálu, komplexní faxovou

zprávu dodavatele RCCI předložil žalobce až v odvolacím řízení. Ve vztahu k tomuto podkladu

nebyl žalobce vyzýván k podání vysvětlení či součinnosti. V napadeném rozhodnutí pak žalovaný

uvedl následující skutkové závěry: „Přestože lze konstatovat, že z většiny údajů v přílohách faxové zprávy

(tj. faxové zprávy dodavatele RCC ze dne 1.10.1996 a 22.10.1996, kterou žalobce předložil

v kompletním znění k odvolání) (odvolatelem očíslované položky převzatého hmotného majetku č. 1-246)

a údajů v Seznamu majetku k 31.12.2013 je sice seznatelná jistá provázanost (koresponduje označení majetku

a cena bez IN+PP), cena včetně IN+PP, ze které odvolatel vycházel při stanovení odpočtu ve výši 10 % vstupní

ceny, nebyla ani touto faxovou zprávou doložena, tudíž ani prokázána. Nadto žalovaný poukázal

(po detailním porovnání dat ve faxové zprávě dle čísel položek a v sestavě majetku k 31.12.2013) na několik

dílčích nesrovnalosti (u položek č. 224 a 239 nesouhlasí cena bez IN + PP, položky č. 271, 272 a 273

nejsou ve faxové zprávě uvedeny vůbec, u položek č. 179, 217, 219, 220, 221, 226, 227, 228 a 240 nesouhlasí

označení položek, u položek č. 85, 217, 240 je do hodnoty ceny bez IN + PP uvedené v sestavě majetku

k 31.12.2013 zahrnuta pouze část ceny IN + PP z faxové zprávy.

85. Jakkoli je pravdou, že žalobce předkládal jednotlivé podklady – důkazní prostředky postupně

v průběhu daňového řízení, přičemž jejich stěžejní část (Zápisy SLKR, dodavatelské faktury

SYNER, spol. s.r.o., a faxové zprávy dodavatele RCCI), které (jak uvedl žalovaný v napadeném

rozhodnutí) dokládají dodání a následné předání hmotného majetku mezi dodavatelem a investorem

(odvolatelem) předložil až později (poté, kdy správce daně detailně vyhodnotil Zápisy – uvedení do

užívání), je nutno zdůraznit, že řízení před správcem daně tvoří s řízením před odvolacím

daňovým orgánem (žalovaným) jeden celek. Daňové orgány jsou zásadně povinny zabývat se se

stejnou pečlivostí důkazními prostředky předkládanými daňovým subjektem v jakékoli fázi

daňového řízení.

86. Shora citovaný skutkový závěr ve vztahu k dodavateli RCCI byl žalovaným přijat za situace, kdy

žalobce nebyl (v rozporu s § 115 odst. 2 ve spojení s § 6 odst. 2 daňového řádu) seznámen s tím,

jak žalovaný hodnotil důkazní prostředky předložené žalobcem v průběhu odvolacího řízení.

S tímto hodnocením byl žalobce poprvé seznámen až v odůvodnění napadeného rozhodnutí

(str. 16), a neměl tak již možnost na něj reagovat (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního

soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. – 34, a ze dne 19. 7. 2018, č. j. –4).

87. Bez ohledu na toto dílčí procesní pochybení je však nutno s odkazem na závěr přijatý výše, tj. že

reinvestiční odpočet lze uplatnit i ve vztahu k části vstupní (pořizovací) ceny, vyhodnotit

napadené rozhodnutí jako nezákonné, neboť z jeho odůvodnění zřetelně vyplývá závěr správního

orgánu o prokázání vstupní ceny (byť bez souvisejících pořizovacích nákladů) ve vztahu

k hmotnému majetku dodavatele RCCI (s výjimkou několika dílčích položek, u nichž však nebyl

žalobce v rozporu se zásadou součinnosti vyzván k vysvětlení). Pokud je požadováno prokázání

vstupní ceny (ať se již jedná o vlastní pořizovací cenu nebo tuto cenu včetně souvisejících

pořizovacích nákladů) u každého jednotlivého hmotného majetku v rámci souboru movitých

věcí, správce daně musí mít v řádně provedeném daňovém řízení, tj. na základě předložených

důkazů a za součinnosti s daňovým subjektem ujasněno, u kterého konkrétního majetku byla

prokázána vstupní cena, resp. v jaké části. Takové závěry z proběhnuvšího hodnocení důkazů

nejsou z napadeného rozhodnutí seznatelné, neboť závěr správce daně byl po celé daňové řízení

postaven na předpokladu, že daňovému subjektu, jenž neprokáže vstupní cenu hmotného

majetku, za kterou v rámci svého daňového tvrzení považoval pořizovací cenu majetku včetně

souvisejících pořizovacích nákladů, nemůže být reinvestiční odpočet vůbec uznán.

VI. Závěr a náklady řízení

88. Napadené rozhodnutí shledal soud z výše popsaných důvodů nezákonným, neboť je založeno na

takovém řešení právní otázky uplatnění, resp. uznání odpočtu ve smyslu § 34 odst. 3 písm. a)

zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 31.12.2004, které je v rozporu se zásadou

správného zjištění a stanovení daně. Na základě závěru o nezákonnosti řešení zvoleného

žalovaným pak soud dospěl k tomu, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k dílčí části

konkrétního hmotného majetku (dodavatele RCCI) nedostatečné, resp. založené na

nedostatečných skutkových zjištěních, k čemuž přispělo i porušení zásady součinnosti ze strany

žalovaného ve vztahu k žalobci.

89. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4

). Učinil tak bez jednání, neboť k tomu byly splněny zákonem stanovené podmínky (

odst. 1 )

90. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z Žalobce měl ve věci úspěch, a proto

mu soud přiznal náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem, tvořených jednak

náklady za zastoupení advokátkou za tři úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí věci, sepis

žaloby, replika) a tři režijní paušály po 300 Kč, celkem tedy 10 200 Kč podle ust. § 9 odst. 4

písm. d), a , o odměnách advokátů a náhradách

advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dále

částkou 2 142 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za

zastupování a z náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty

( ). Celková výše žalobci přiznaných nákladů tak činí 12 342 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem

Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost

lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání

musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů

jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační

stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec

nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle

zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá

Nejvyšší správní soud.

Praha 3. března 2020

Mgr. Martin Kříž v. r.

předseda senátu