Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Afs 258/2019 - 25

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. V., zast. JUDr. Hanou Michálkovou, advokátkou, se sídlem Havláskova 243/26, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 3. 2017, č. j. 12685/17/5200-10423-710324, č. j. 12702/17/5200-10423-710324 a č. j. 12709/17/5200-10423-710324, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2019, č. j. - 56,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno IV (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 5. 8. 2016, č. j. 3145685/16/3004-52523-709442, změnil platební výměr na daň silniční za rok 2010 ze dne 8. 1. 2014, č. j. 240578/14/3004-24805-707739, a vyměřil žalobci silniční daň ve výši 151.725 Kč, rozhodnutím ze dne 5. 8. 2016, č. j. 3146045/16/3004-52523-709442, změnil platební výměr na silniční daň za rok 2011 ze dne 8. 1. 2014, č. j. 240714/14/3004-24805-707739, a vyměřil žalobci silniční daň ve výši 151.725 Kč a rozhodnutím ze dne 5. 8. 2016, č. j. 3146100/16/3004-52523-709442, změnil platební výměr na silniční daň za rok 2012 ze dne 8. 1. 2014, č. j. 240965/14/3004-24805-707739, a vyměřil žalobci silniční daň ve výši 151.725 Kč.

[2] Žalovaný rozhodnutími ze dne 17. 3. 2017, č. j. 12685/17/5200-10423-710324, č. j. 12702/17/5200-10423-710324 a č. j. 12709/17/5200-10423-710324, zamítl odvolání žalobce a potvrdil uvedená tři rozhodnutí ze dne 5. 8. 2016, kterými správce daně vyměřil žalobci silniční daň za zdaňovací období let 2010, 2011 a 2012. Žalovaný konstatoval, že pro vznik daňové povinnosti je rozhodující, že žalobce byl v průběhu uvedených let zapsán jako provozovatel předmětných silničních vozidel v registru silničních vozidel. Pro určení osoby poplatníka přitom není podstatné, kdo je faktickým vlastníkem vozidel, pokud se taková změna nepromítne i do registru silničních vozidel. Současně k navrhované svědecké výpovědi J. J. L. žalovaný uvedl, že jeho výslech nemůže nijak závěry finančních orgánů změnit, neboť při posouzení věci vycházely z formálního stavu zápisu v registru silničních vozidel a navržená svědecká výpověď nemůže zápis žalobce jakožto provozovatele předmětných vozidel jakkoliv zpochybnit.

[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. - 56, žalobu proti rozhodnutím žalovaného zamítl. Konstatoval, že finanční orgány správně vyměřily žalobci daň na základě údajů obsažených v registru vozidel, kde byl žalobce uveden jako jejich provozovatel. Bylo na žalobci, aby si v případě převodu vlastnictví zajistil změnu zápisu v příslušném registru, což však neučinil. Podle krajského soudu navrhované důkazní prostředky nemohou na posouzení věci nic změnit, neboť v tomto směru je skutečně klíčový formální zápis v registru silničních vozidel, který nejsou navrhované důkazy způsobilé zpochybnit. Silniční daň je daní majetkovou a je vystavěna na formálním zápisu v registru vozidel, což potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu. Správnost závěrů finančních orgánů navíc potvrdila podle krajského soudu i novela , o dani silniční, účinná od 1. 1. 2014, podle které je poplatník osoba, která je jako provozovatel vozidla uvedena v technickém průkaze. Není zároveň rozhodné, zda je tato osoba současně i vlastníkem daného vozidla.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[4] Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V ní namítl, že krajský soud porušil jeho právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Finanční orgány i krajský soud se nedostatečně zabývaly skutkovými okolnostmi případu a nesprávně neprovedly navržené důkazní prostředky. Případ stěžovatele projednaly strojově bez přihlédnutí ke specifickým okolnostem případu. Žalobce zdůraznil, že se dostal do obtížné situace v důsledku toho, že vozidla prodal mimo území Evropské unie a současně je nemohl bez prohlídky v České republice odhlásit, resp. převést na nového majitele. Dále namítl, že krajský soud nesprávně odkázal na novelu zákona o dani silniční účinnou od 1. 1. 2014, kterou nelze v projednávané věci aplikovat. Nejvyššímu správnímu soudu proto žalobce navrhl, aby zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí finančních orgánů.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu. Krajský soud správně vycházel ze zápisu obsaženého v registru vozidel. Soukromoprávní aspekty prodeje předmětných vozidel nemají pro posouzení věci žádnou relevanci. K odkazu krajského soudu na novelu zákona o silniční dani žalovaný uvedl, že krajský soud neaplikoval přímo novelizované znění, nýbrž toto znění použil pouze jako podpůrný argument pro své závěry o tom, že rozhodující pro posouzení věci je stav uvedený v registru silničních vozidel. Nejvyššímu správnímu soudu proto žalovaný navrhl, aby kasační stížnost zamítl.

III. Posouzení kasační stížnosti

[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s a 4 , (dále jen „ “), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že byla podána z důvodů uvedených v , b) a d)

[7] Podle kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.

[8] Podle kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

[9] Podle kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

[10] Kasační stížnost není důvodná.

[11] Podle , o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013, „[p]ředmětem daně jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla registrovaná a provozovaná v České republice, jsou-li používána k podnikání nebo k jiné samostatné výdělečné činnosti, nebo jsou používána v přímé souvislosti s podnikáním anebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu. Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, jsou předmětem daně vozidla s největším povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladu a registrovaná v České republice.“

[12] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 5. 2006, č. j. - 39, uvedl, že „[s]ilniční daň je nutno typově vymezit jako daň přímou a majetkovou, jež je založena na vlastnictví určité věci (resp. na dispozici touto věcí). Jedná se tak o typickou spotřební daň (označovanou někdy i jako daň z luxusu), kdy sice v pozadí stojí úvaha o určité ekvivalenci plnění, nicméně skutečné poměřování podle rozsahu využívání komunikací se neprovádí.“ Na tyto závěry navázal Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 25. 9. 2013, č. j. - 31, kde konstatoval, že „[s]ilniční daň je majetkovou daní založenou na úředním zápisu. Jejím základem je formální stav zápisů v registru silničních vozidel, ne faktický stav vlastnictví nebo užívání.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. - 52, dále uvedl, že „[p]ro vznik a trvání daňové povinnosti k dani silniční u vozidel s největší povolenou hmotností alespoň 12 tun (...) je irelevantní, zda jde o vozidla „určená k podnikání“ nebo o vozidla „používaná k podnikání“; tato vozidla jsou předmětem daně silniční vždy“.

[13] Nejvyšší správní soud uvádí, že v posuzované věci byla předmětem daně silniční vozidla s největší povolenou hmotností vždy alespoň 12 tun, určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Nejvyšší správní soud proto nemá pochybnosti o tom, že všechna předmětná vozidla podléhala zdanění. Silniční daň byl přitom povinen odvést stěžovatel, který byl u všech vozidel uveden v registru vozidel jako jejich provozovatel. Je přitom pro posuzovanou věc nerozhodné, zda byl skutečným vlastníkem či nikoliv. Bylo totiž na stěžovateli, aby zápis v registru vozidel uvedl do stavu, který by odpovídal jeho případným soukromoprávním ujednáním. Jestliže tak neučinil, jdou následky s tím spojené zcela k jeho tíži. Finanční orgány proto správně odmítly provést výslech pana J. J. L., neboť jeho případný výslech nemůže jakkoliv zpochybnit skutečnost, že stěžovatel byl v posuzovaných zdaňovacích obdobích uveden jako provozovatel předmětných vozidel v registru vozidel.

[14] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že krajský soud odkaz na novelu zákona o silniční dani uvedl toliko jako podpůrný argument pro svůj závěr, že bylo při posouzení této věci namístě vycházet z údajů obsažených v registru vozidel. V žádném případě však nelze dovodit, že by krajský soud vycházel přímo z novelizovaného znění, jak namítal stěžovatel.

[15] Současně Nejvyšší správní soud není názoru, že by finanční orgány i krajský soud neúměrně zasáhly do práva stěžovatele na vlastnictví. Jakkoliv lze připustit, že jakékoliv zdanění v obecnosti zasahuje do práva daňového subjektu na vlastnictví, nelze dovodit, že by finanční orgány, resp. krajský soud v projednávané věci zasáhly do práva stěžovatele na vlastnictví v rozporu se zákonem, resp. jakkoliv neúměrně. Naopak postupovaly plně v souladu se zákonem i judikaturou Nejvyššího správního soudu.

[16] Za situace, kdy stěžovatel formuloval obecně svou námitku, že finanční orgány i krajský soud zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší správní soud také v obecnosti konstatuje, že v jejich postupu takové porušení základního práva stěžovatele neshledal.

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný a v řízení před krajským soudem ani finančními orgány nedošlo při zjišťování skutkového stavu k vadě, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnosti jako nedůvodnou zamítl podle věty druhé

[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle věty první za použití Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. března 2020

JUDr. Jiří Palla

předseda senátu