Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 334/2017 - 54

[25] Nejvyšší správní soud si je vědom, že obdobnou situaci Soudní dvůr řešil například ve věci Signum Alfa Sped (navazující mj. na rozsudek Maks Pen), ve které vyslovil názor, že daňové orgány nemohou odepřít odpočet dlužné nebo odvedené daně pouze na základě toho, že faktury týkající se přijatých služeb nejsou věrohodné, neboť osoba, která je vystavila, nemohla být jejich skutečným poskytovatelem. Z usnesení Soudního dvora ve věci Signum Alfa Sped, ani z rozsudku Maks Pen, však není zřejmý dopad na členským státem uplatněné výjimky ve smyslu čl. 287 směrnice 2006/112/ES (případně dle čl. 284 až 286). V nyní projednávané věci je však uplatnění této výjimky velmi podstatné. Obdobně jako ve věci Signum Alfa Sped je v předkládaném případě postaveno najisto, že vystavitel faktury zdanitelné plnění neposkytl a není zřejmé, zda skutečný poskytovatel plnění byl osobou povinnou dani (přičemž těchto poskytovatelů mohlo být i více). Pokud by takovou osobou nebyl, znamenalo by to zcela zásadní narušení zásady neutrality daně z přidané hodnoty, neboť by daňové orgány musely přiznávat nárok na její odpočet i v těch situacích, kdy by nebylo možné zjistit, zda plnění dodala osoba povinná k dani.

[26] Nejvyšší správní soud navíc dodává, že i pokud by neměly být pro věc relevantní výjimky podle čl. 284 až 287 směrnice 2006/112/ES, pak dochází k tomu, že závěry rozsudku Maks Pen a usnesení Signum Alfa Sped jsou v rozporu s judikaturou Soudního dvora citovanou v bodě [22] tohoto usnesení. Ta docházela opakovaně k závěru, že je povinností osoby uplatňující nárok na odpočet prokázat splnění hmotněprávních podmínek, včetně prokázání skutečnosti, že zboží a služby byly skutečně dodány osobou povinnou k dani. Tato podmínka však nebyla ve věci Maks Pen (body 31 a 32), ani ve věci Signum Alfa Sped (body 41 a 45) splněna, a přesto Soudní dvůr dospěl k závěru, že je na místě přiznat nárok na odpočet DPH, pokud nebyla prokázána účast na daňovém podvodu. To však vede k tomu, že by (v rozporu s předchozími rozhodnutími Soudního dvora) osobu uplatňující nárok na odpočet netížila povinnost prokázat jednu z hmotněprávních podmínek. Tuto povinnost je podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nutné vztahovat nejen na situace, kdy je nejasné již to, zda bylo plnění dodáno osobou povinnou k dani nebo nikoliv, ale i na situace, pokud by bylo zřejmé, že se sice jednalo o osobu povinnou k dani, ale nebylo by možné zjistit jakou. Opačný závěr by totiž mohl vést ke vzniku takřka nepostižitelných daňových podvodů. Pokud mají daňové orgány členských států prokázat podvod na DPH, musí mít alespoň základní informace o řetězci osob povinných k dani. Pokud však není vůbec zřejmé, kdo byl dodavatelem plnění, fakticky ani nebudou mít šanci prokázat daňový podvod.

[27] Pokud by rozšířený senát Nejvyššího správního soudu měl na případ nahlížet optikou rozsudku Maks Pen a usnesení Signum Alfa Sped, musel by dát za pravdu žalobkyni v původním řízení. Nestačí totiž, že žalobkyně neprokáže, že jí služba byla poskytnuta osobou povinnou k dani, ale správce daně by jí navíc musel prokázat přinejmenším vědomí o účasti na daňovém podvodu, aby jí mohl odmítnout přiznat nárok na odpočet daně na vstupu. Dle názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je však nutné se na daný případ dívat v širším kontextu. Jednak vzhledem k tomu, že Česká republika je jednou ze zemí, která uplatňuje výjimku ve smyslu čl. 287 směrnice 2006/112/ES, nelze v daném případě s jistotou říci, že jsou vůbec splněny hmotněprávní podmínky uplatnění nároku na odpočet vyplývající z judikatury Soudního dvora, tedy že plnění poskytla osoba povinná k dani. Nesplnění této podmínky by podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jednoznačně vedlo k narušení zásady neutrality DPH, která je jedním z pilířů systému DPH a která brání tomu, aby se shodnými případy bylo zacházeno odlišně. Navíc, i pokud by nárok na odpočet DPH vznikal tehdy, kdy by bylo zřejmé (například s ohledem na objem dodaného zboží nebo služeb), že plnění poskytla osoba povinná k dani, ale nebylo by zřejmé která, znamenalo by to popření dlouhodobé rozhodovací praxe Soudního dvora ohledně důkazní povinnosti daňového subjektu, která podle názoru NSS zahrnuje i prokázání konkrétní osoby povinné k dani, a mohlo by to znamenat otevření nové cesty k významným daňovým únikům, přestože boj proti daňovým únikům je jedním z cílů uznaných směrnicí 2006/112/ES (viz rozsudek Bonik, body 35 a 37), jak bylo rozvedeno shora.

[28] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu je přesvědčen, že správce daně má odmítnout nárok na odpočet DPH v případě, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ohledně totožnosti konkrétního poskytovatele přijatého plnění. Prokázání, že zdanitelné plnění, s jehož pořízením je nárokován odpočet, bylo dodáno konkrétní osobou povinnou k dani, spadá do hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně, které musí prokázat osoba uplatňující nárok na odpočet daně, nikoliv formálních, které lze podle judikatury Soudního dvora do určité míry derogovat (viz například rozsudek PPUH Stehcemp). Opačný závěr by vedl k narušení zásady daňové neutrality celého systému DPH.

IV. Závěr

[29] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu proto pokládá Soudnímu dvoru Evropské unie následující otázky:

1. Je v souladu se směrnicí 2006/112/ES, pokud je uplatnění práva na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu podmíněno splněním povinnosti osoby povinné k dani prokázat, že jí přijaté zdanitelné plnění bylo poskytnuto jinou konkrétní osobou povinnou k dani?

2. Pokud je odpověď na první otázku kladná a osoba povinná k dani uvedenou důkazní povinnost nesplní, lze odepřít právo na odpočet daně na vstupu, aniž by bylo prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla anebo mohla vědět, že pořízením zboží nebo služeb se účastní daňového podvodu?

[30] V návaznosti na položení předběžné otázky Nejvyšší správní soud dle přerušil řízení. Poté, co Soudní dvůr o předložených otázkách rozhodne, bude v řízení Nejvyšší správní soud pokračovat ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. března 2020

Josef Baxa

předseda rozšířeného senátu