Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
3 Azs 28/2020 - 73.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Azs 28/2020 - 73
[17] Stěžovatelé tedy měli postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany pouze do skončení řízení o žalobě před krajským soudem. Jejich kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby sice má ze zákona odkladný účinek (§ 32 odst. 5 zákona o azylu), to ovšem neznamená, že by cizinci (zde stěžovatelům) v této fázi soudního přezkumu náleželo rovněž postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu citovaného § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Cizinec je však oprávněn po dobu řízení o kasační stížnosti setrvat na území ČR, jak ostatně vyplývá i ze stěžovateli odkazovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3997/19. Zde Ústavní soud vysvětlil, že cizinci na základě odkladného účinku kasační stížnosti svědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany toliko pro účely setrvání na území; z tohoto usnesení však nelze dovodit, že by tak tomu bylo i pro účely práva na zajištění ubytování a základního hmotného zabezpečení, jak se domáhají stěžovatelé. Takový závěr by byl v rozporu se zněním zákona o azylu.
[18] Cizinec je tedy v rámci řízení o kasační stížnosti oprávněn pobývat na území ČR, a to na základě potvrzení o strpění na území dle § 78b zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení „[m]inisterstvo na žádost cizince rozhodne o jeho strpění na území na dobu nezbytně nutnou, pokud cizinec předložil náležitosti uvedené v odstavci 4. O strpění na území vydá ministerstvo cizinci potvrzení o strpění na území, ve kterém vyznačí dobu strpění na území.“ Podle odstavce 4 tohoto ustanovení je cizinec povinen k žádosti o strpění na území nebo prodloužení doby strpění na území povinen a) předložit cestovní doklad, je-li jeho držitelem, b) předložit doklad o včas podané kasační stížnosti s návrhem na přiznání odkladného účinku nebo při prodloužení doby strpění doklad o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti a doklad o tom, že řízení o podané kasační stížnosti dosud pravomocně neskončilo, a c) doložit adresu místa hlášeného pobytu na území.
[19] Zákon o azylu přitom jednoznačně stanoví, že právo na ubytování v pobytovém středisku a poskytnutí stravy mají pouze žadatelé o udělení mezinárodní ochrany (§ 79 odst. 3). Ministerstvo však může povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení i cizinci, který je strpěn na území podle tohoto zákona, a to po dobu platnosti potvrzení o strpění na území [viz písm. 79 odst. 5 písm. e)]. Žalovanému je tedy možné přisvědčit rovněž v tom, že je na uvážení správního orgánu, zda takovému cizinci (zde stěžovatelům) ubytování a stravu poskytne či nikoliv.
[20] Z řečeného vyplývá, že stejně jako v případě pana X ani nynější stěžovatelé nemají ve smyslu uvedeného v současné době nárok na poskytnutí ubytování v pobytovém středisku. I v jejich případě lze poznamenat, že měli po rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby podat žádost o potvrzení o strpění na území a dále si mohli požádat o finanční příspěvek dle § 78d odst. 2 zákona o azylu, což by jim poskytlo možnost zajistit si případně jiné ubytování.
[21] Shodně nelze učinit závěr, že by stěžovatelé byli v důsledku postupu žalovaného (případného ukončení ubytování v pobytovém středisku) nějakým způsobem zkráceni na svých procesních právech. O tom ostatně svědčí skutečnost, že podali včasnou kasační stížnost a požádali o ustanovení zástupce soudem, přičemž Nejvyšší správní soud této žádosti vůči stěžovatelům a) a c) vyhověl výrokem II usnesení ze dne 28. 2. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 40. Lze konečně poznamenat, že ani v případě, kdy by stěžovatelé nebyli nadále ubytováni v pobytovém středisku, by tato skutečnost automaticky neznamenala, že by nemohli nadále participovat na soudním řízení či se účastnit porady se svým zástupcem. Za lichý je třeba považovat též argument v podobě namítané nerovnosti mezi majetnými cizinci pobývajícími mimo pobytové středisko a cizinci nemajetnými, neboť tu řeší zákon právě možností požádat o finanční příspěvek či také možností ustanovení zástupce pro řízení před soudem. Jakkoli přitom lze stěžovatelům přisvědčit, že cizinci žádající o udělení mezinárodní ochrany mají po dobu řízení před krajským soudem zajištěn vyšší standard ochrany (tedy zejména zajištění bezplatného ubytování v ubytovacím středisku) než po dobu řízení o kasační stížnosti, tak nicméně platí, že se nejedná o svévolné zacházení žalovaného, ale o zákonem zamýšlený stav, který Nejvyšší správní soud nepovažuje za diskriminační.
[22] Navzdory všem shora uvedeným závěrům, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl shodně i ve svém zamítavém usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, v případě návrhu pana X, však zdejší soud připomíná, že v citovaném usnesení současně zdůraznil, že ačkoliv nepovažuje za žádoucí, aby v podstatě nahrazoval uvážení správního orgánu ohledně toto, zda má daného cizince (stěžovatele) ponechat v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, tak nemůže vyloučit, že by v určitých specifických případech mohl žalovanému uložit, aby pobyt cizince v pobytovém středisku strpěl. Jinými slovy, že by soud obdobnému návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. Právě o takto specifický případ se přitom jedná v nyní posuzované věci.
[23] Nejvyšší správní soud totiž nemůže odhlédnout od zcela aktuální a specifické situace, kdy vláda ČR vyhlásila od 16. 3. 2020 do 24. 3. 2020 (tedy v době po vydání souvisejícího usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 – 56) karanténu pro celé území České republiky, přičemž nelze bez dalšího předvídat možnou celkovou dobu jejího trvání. Tento výjimečný stav by přitom nepochybně měl zásadní dopad z hlediska možnosti stěžovatelů na zajištění dalšího (soukromého) ubytování v případě ukončení pobytu v pobytovém středisku. To i za situace, kdy by bývali využili právních prostředků rozebíraných shora k zajištění finančních prostředků, z nichž by případné alternativní ubytování mohli hradit. Nejvyšší správní soud současně podotýká, že jakkoliv by stěžovateli a) a c) deklarovaný zdravotní stav nemohl za běžné situace sám o sobě dostačovat k uložení požadovaného předběžného opatření, je třeba k němu v kontextu probíhající pandemie „koronaviru“ (označovaného jako SARS CoV-2) přihlédnout jako k okolnosti, která u nich zvyšuje, oproti zdravým lidem, riziko nákazy. Právě s ohledem na takto specifickém okolnosti rozhodování o nynějším návrhu stěžovatelů a) a c) na uložení předběžného opatření dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že by ukončení jejich pobytu v pobytovém středisku těmto skutečně způsobilo zásadní újmu spočívající v podstatně stížené, až minimální, možnosti zajištění si dalšího (soukromého) pobytu na území ČR, mající pak přesah do možnosti jejich další participace na řízení o kasační stížnosti. To vše za současného ohrožení zdraví v podobě zvýšené možnosti nákazy koronavirem.
[24] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. Proto zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení, tj. aby do doby pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti strpěl pobyt stěžovatelky a) a stěžovatele c) v pobytovém středisku, a současně s tím jim po uvedenou dobu poskytoval základní hmotné zabezpečení v rozsahu jako doposud.
[25] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Soud k tomu ale dodává, že vydání předběžného opatření žádným způsobem nepředjímá, jak zdejší soud rozhodne ve věci samé.
[26] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne soud v rámci rozhodnutí o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 61 odst. 1, ve spojení s § 120 s. ř. s.).
Poučení : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu