Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Ads 364/2019 - 30

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: JUDr. R. H., zast. Mgr. Danielem Hájkem, LL.M., advokátem se sídlem Vinohradská 29/93, Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 4. 2018, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. - 49,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 12. 2017, č. j. X, přiznala žalobci starobní důchod ve výši 7 837 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, kterým žalovaná částečně vyhověla a své rozhodnutí změnila tak, že mu přiznala starobní důchod ve výši 7 880 Kč měsíčně. Zároveň mu od lednové splátky důchodu v roce 2018 zvýšila starobní důchod na 8 188 Kč měsíčně.

[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Žalobce byl sice v roce 1992 osobou samostatně výdělečně činnou (OSVČ) na území České republiky, ale pouze mezi 1. 1. 1992 a 31. 10. 1992; dne 19. 10. 1992 se ze systému sociálního zabezpečení v ČR odhlásil a přihlásil se opět až 4. 1. 1993. Za listopad a prosinec 1992 okresní správa sociálního zabezpečení neeviduje žádné platby pojistného a žalobce je ani nedokládal. V listopadu a prosinci 1992 byl proto pojištěn výhradně z titulu pracovního poměru u zaměstnavatele se sídlem na území dnešní Slovenské republiky. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva o sociálním zabezpečení“), se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky považují za doby zabezpečení toho státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení nebo naposledy před tímto dnem. Nebylo tak nutné zabývat se pojmy hlavní a vedlejší výdělečná činnost, neboť žalobce odváděl pojistné na důchodové pojištění pouze ze zmíněného zaměstnání, a tudíž neexistoval souběh více přihlášených výdělečných činností. Jakkoliv může žalobce považovat postup žalované za tvrdý, jedná se o důsledek potřebného nastavení jednoznačných pravidel při rozdělení státu a není v rozporu se zásadami přiměřeného zabezpečení ve stáří a rovnosti.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v a b) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

[4] Od 1. 1. 1992 až doposud vykonává samostatnou výdělečnou činnost, pracovní poměr sjednaný na dobu určitou od 1. 11. 1992 do 31. 12. 1992 se slovenským zaměstnavatelem byl pouze vedlejší činností, kterou nadto fakticky vykonával na území ČR. Žalovaná proto skutkově nesprávně posoudila jeho vedlejší pracovní poměr a výše důchodu by mu měla být za celou dobu vypočtena jen podle předpisů ČR. V opačném případě dochází k porušení zásady rovnosti a přiměřeného zabezpečení ve stáří. Krajský soud posoudil chybně také otázku případného dorovnání výše důchodu.

[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapitulovala rozhodnou právní úpravu a důsledky její aplikace na projednávaný případ. Stěžovatel v listopadu a prosinci 1992 samostatnou výdělečnou činnost v ČR nevykonával, důchodového pojištění byl účasten pouze jako zaměstnanec slovenské společnosti, nikoliv jako OSVČ. Nárok na stanovení výše důchodu pouze podle českých právních předpisů mu proto nevznikl. Nedošlo k porušení zásady rovnosti a přiměřeného zabezpečení ve stáří, neboť podle d (dále jen „ “) se lze tam uvedených práv dovolávat pouze v mezích zákonů, které je provádějí, a žalovaná rozhodla v souladu s příslušnou úpravou. Nárok na dorovnávací přídavek ani odstranění tvrdosti nebyly předmětem tohoto řízení.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[6] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[7] Kasační stížnost není důvodná.

[8] NSS v prvé řadě podotýká, že námitky, ať už kasační či žalobní, jsou projednatelné pouze v té míře obecnosti či konkrétnosti, v jaké jsou formulovány. Obsah a kvalita argumentace proto v zásadě předurčují rozsah přezkumné činnosti a obsah rozsudku, neboť soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za žalobce či stěžovatele (viz rozsudek NSS ze dne 4. 4. 2019, č. j. - 105, a judikaturu tam citovanou).

[9] Stěžovatel v prvé řadě namítá, že pracovní činnost, kterou v listopadu a prosinci 1992 vykonával pro slovenského zaměstnavatele, byla pouze vedlejší činností, a proto mu měl být důchod vypočten pouze podle českých právních předpisů.

[10] Podle , o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále „zákon o sociálním zabezpečení“), byly osoby samostatně výdělečně činné účastny důchodového pojištění, podle téhož zákona byly povinny platit na své důchodové a nemocenské pojištění pojistné a podávat přihlášky a odhlášky k tomuto zabezpečení. Podle , kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1992, zabezpečení vzniká dnem, který OSVČ uvedla na přihlášce jako den zahájení činnosti, a podle téže vyhlášky jsou OSVČ v kalendářním měsíci účastny důchodového zabezpečení, pokud zaplatily za tento měsíc pojistné. Z uvedeného je zřejmé, že pokud se stěžovatel ze sociálního zabezpečení jako OSVČ dne 19. 10. 1992 odhlásil a za měsíce listopad a prosinec 1992 pojistné nehradil, nebyl po tuto dobu z titulu OSVČ účasten důchodového zabezpečení. Pro posouzení stěžovatelova nároku jsou podstatné právě tyto skutečnosti (odhláška a neplacení pojistného), které stěžovatel nijak nerozporuje, a nikoliv, zda v rozhodné době, jakkoliv krátké, ve skutečnosti nepřerušovaně vykonával samostatně výdělečnou činnost. Žalovaná proto své rozhodnutí postavila na správných skutkových okolnostech a správný je rovněž závěr krajského soudu, že v projednávaném případě nemá smysl zabývat se tím, která z činností stěžovatele byla hlavní a která vedlejší, neboť by to bylo namístě pouze v případě souběhu přihlášených výdělečných činností ve stejném časovém období. Z toho důvodu nebylo namístě aplikovat Správního ujednání o provádění Smlouvy o sociálním zabezpečení ze dne 8. 1. 1993, publikovaného sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. m. s.

[11] Postup žalované a krajského soudu není v rozporu se zásadami přiměřeného zabezpečení ve stáří a rovnosti. Práva podle y se totiž lze dle y domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Stěžovatelův případ posoudily příslušné orgány v souladu s právními předpisy, které právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří provádí. Odkazuje-li stěžovatel touto obecně formulovanou námitkou na otázku československých důchodů řešenou v judikatuře Ústavního soudu, pak je nutné uvést, že tato otázka již byla vyřešena Jím byl do , o důchodovém pojištění (dále „ “), vložen obsahující komplexní úpravu podmínek pro přiznání dorovnávacího přídavku některým poživatelům českého a slovenského starobního důchodu. V důsledku toho se již nelze domáhat přiznání dorovnávacího přídavku pouze s odkazem na dřívější nálezy Ústavního soudu (rozsudek NSS ze dne 21. 1. 2016, č. j. - 23, č. 3375/2016 Sb. NSS, v němž je citována také zmíněná judikatura Ústavního soudu). Předmětem nyní projednávané věci není dorovnávací přídavek, který má sloužit k odstranění případné nerovnosti v odůvodněných případech, ale pouze otázka, zda byla výše stěžovatelova důchodu vypočtena v souladu s právními předpisy a ve správné výši. Stěžovatel v kasační stížnosti nepředkládá žádné konkrétní argumenty, proč by měl závěr o tom, že byl v listopadu a prosinci 1992 pojištěn výhradně z titulu zaměstnání ve Slovenské republice, vést k porušení práva na přiměřené zabezpečení ve stáří, případně také k diskriminaci, takže k této otázce není dále co uvést.

[12] Z výše uvedeného vyplývá, že nedůvodná je také námitka, že nebylo zohledněno případné dorovnání výše stěžovatelova důchodu, neboť k dorovnání výše důchodu slouží právě dorovnávací přídavek upravený v a násl. zákona o důchodovém pojištění, který se přiznává na základě žádosti ( , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Nyní projednávaná věc se netýká řízení o takové žádosti a stěžovatel ani netvrdí, že by takovou žádost podal a ta byla žalovanou opomenuta, a proto není pochybením, pokud se žalovaná ve svém rozhodnutí dorovnávacím přídavkem nezabývala.

IV. Závěr a náklady řízení

[13] Soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( , věta druhá, ). O věci rozhodl bez jednání postupem podle , dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.

[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o , ve spojení s Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, ovšem podle nelze přiznat náhradu nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

JUDr. Barbara Pořízková

předsedkyně senátu