Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
7 Azs 207/2023 - 25.pdf
PDF · 0 B
No categories available
7 Azs 207/2023 - 25
[7] Na nyní projednávanou věc se užije § 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , ve znění účinném od 1. 4. 2021, podle něhož platí: Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V nyní posuzované věci totiž krajský soud rozhodl po nabytí účinnosti příslušné novely s. ř. s. s. ř. s. a současně rozhodoval specializovaný samosoudce (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128 , ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/202130 , ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/202136 , ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/202130 , ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/202131 či ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/202134 ).
[8] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k hodnocení toho, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Při tom vycházel ze závěrů usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639 , v němž kasační soud vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Z uvedeného usnesení plyne, že kasační stížnost lze přijmout k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu.
[9] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.
[10] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu k zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu žadatele pocházejícího z bezpečné země pro zjevnou nedůvodnost (§ 16 odst. 2 zákona o azylu) plyne, že pokud žadatel přichází z bezpečné země původu, nebude se svou žádostí o mezinárodní ochranu úspěšný, jestliže neprokáže, že právě v jeho případě zemi původu nelze považovat za bezpečnou. Vychází se totiž z předpokladu, že daná země neporušuje práva vlastních občanů a dodržuje mezinárodní závazky (rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/200870 , č. 1749/2009 Sb. NSS, a dále usnesení ze dne 23. 9. 2020, č. j. 6 Azs 209/202029 , ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 49/202033 , ze dne 30. 9. 2020, č. j. 9 Azs 185/202030 , ze dne 24. 11. 2020, č. j. 4 Azs 229/202033 , či ze dne 4. 12. 2020, č. j. 3 Azs 129/202068 ). U žadatele, který nedoloží, že v jeho případě zemi původu za bezpečnou považovat nelze, potom v souladu s § 16 odst. 3 zákona o azylu (nyní odst. 4) žalovaný nehodnotí, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 až 14b zákona o azylu. V tomto ohledu z výše uvedených usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 Azs 186/202248 , a č. j. 5 Azs 200/202162 plyne, že při rozhodování dle § 16 odst. 2 a 3 zákona o azylu v případě žadatele z bezpečné země původu, je žadatel povinen prokázat, že v jeho konkrétním případě se o bezpečnou zemi původu nejedná, a to i ve vztahu k jím uváděným důvodům hrozící vážné újmy ve smyslu § 14a včetně vážné újmy uvedené v § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, jíž může být pouze závažná újma, která by žadateli hrozila v zemi původu, a nikoli situace, která nastala v České republice. Žalovaný i městský soud tedy postupovali zcela v intencích uvedené judikatury, pokud zdůraznili důkazní břemeno stěžovatele. Bylo na něm, aby prokázal, že v jeho konkrétním případě není možno Kosovo považovat za bezpečnou zemi původu, tj. že mu tam hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení.
[11] Městský soud rovněž plně respektoval právní úpravu, pokud uvedl, že případné označení stěžovatele za osobu bez státní příslušnosti by nemělo na aplikaci § 16 odst. 2 zákona o azylu vliv. Dle svého textu se citované ustanovení zákona aplikuje na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu. Jeho aplikace tedy není podmíněna státní příslušností žadatele či trvalým bydlištěm v dané zemi. O tom, že se stěžovatel narodil na území dnešního Kosova, kde žil před příchodem do České republiky v roce 1988, přitom není sporu. Ostatně to tvrdí i sám stěžovatel v kasační stížnosti. Z ničeho tak nevyplývá, že by stěžovatel před příchodem do České republiky dlouhodobě pobýval v jiném státu než v dnešním Kosovu.
[12] Jak správně dodal městský soud, podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu není absence státní příslušnosti bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (rozsudky ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/200664 , publ. pod č. 1659/2008 Sb. NSS, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 2 Azs 112/201466 , či usnesení ze dne 29. 9. 2016, č. j. 2 Azs 175/201656 , ze dne 31. 5. 2018, č. j. 1 Azs 355/201733 , ze dne 12. 6. 2019, č. j. 6 Azs 73/201940 ). Stěžovatel navíc zatím pouze předpokládá, že by mohl být osobou bez státní příslušnosti, a to na základě sdělení Ministerstva spravedlnosti Republiky Kosovo ze dne 17. 8. 2018, dle kterého jeho jméno neprochází příslušnými kosovskými registry. Jeho úvaha, že je tato situace odrazem přetrvávajících konfliktů mezi albánským a srbským obyvatelstvem, je ryze spekulativní a nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu. Nelze tak spolehlivě usuzovat nejen na to, že by stěžovatel o státní příslušnost přišel, ale už vůbec není prostor se domnívat, že by se tak stalo z důvodu pronásledování motivovaného azylově relevantním znakem.
[13] Z recentní judikatury dále plyne, že soud při soudním přezkumu rozhodnutí žalovaného založeného na konceptu bezpečné země původu musí mít možnost nejen posoudit, zda se žadateli podařilo vyvrátit domněnku bezpečnosti, ale předtím se také zaměřit na otázku, zda vůbec k zařazení země na seznam bezpečných zemí původu došlo v souladu s procedurální směrnicí a zákonem o azylu (viz rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2021, č. j. 41 Az 58/202052 , č. 4270/2022 Sb. NSS, a Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 10 Azs 161/202256 ). Přestože stěžovatel své žalobní námitky nesměřoval proti zařazení Kosova na seznam bezpečných zemí původu, městský soud zhodnotil podkladové materiály založené ve správním spisu a konstatoval, že žalovaný vyhodnotil příslušné podklady správně. Z podkladů týkajících se bezpečnostní a politické situace v Kosovu, které jsou založeny ve správním spise, přitom jasně plyne, že Kosovo je standardně fungující demokratický stát a lze je považovat za bezpečnou zemi původu. Kasační tvrzení o opaku zůstala zcela v obecné rovině. Stěžovatel v žalobě konkrétně nezpochybnil žádnou informaci uvedenou ve zprávě o zemi původu. Obecné námitky týkající se nedodržování lidských práv a základních svobod, absence účinných opravných prostředků, soustavného pronásledování, mučení nelidského nebo ponižujícího zacházení, či ohrožení z důvodu ozbrojeného konfliktu stěžovatel poprvé uplatňuje až v kasační stížnosti, ačkoliv tak měl učinit v řízení před městským soudem. Tyto námitky jsou proto nepřípustné dle § 104 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. , a Nejvyšší správní soud k nim tak nemohl nepřihlížet.
[14] Namítáli stěžovatel nyní, že městský soud aproboval závěry žalovaného, který nezjistil dostatečně skutkový stav vztahující se k otázce, zda je pro něj ochrana v zemi původu dostupná z důvodu albánské národnosti, je třeba upozornit, že břemeno tvrzení v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany stíhá žadatele (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/200870 a ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/200586 ). Jedině žadatel sám ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. Stěžovatel ve správním řízení ani v žalobě neuvedl žádné okolnosti naznačující, že by měl být pronásledován či mu neměla být poskytnuta ochrana ze strany státních orgánů z důvodu jeho albánské národnosti. Nadto se jedná o majoritní etnikum v Kosovu. V takovém případě nelze žalovanému vytýkat, že si k této otázce neobstaral dostatečné podklady a stěžovatelovu žádost z tohoto hlediska nehodnotil. V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/200763 , Nejvyšší správní soud uvedl, že „je nesporné, že pokud by stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo, nebo že by potenciálně mohlo dojít, k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, pak není třeba se situací v jeho zemi původu do detailu zabývat...“
[15] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 , větou první, s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033 , část III. 4.). Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, ve věci neměl úspěch. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2024
Lenka Krupičková
předsedkyně senátu