Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 130/2019 - 63

b) Ministerstva vnitra z hlediska veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva,

c) Ministerstva obrany z hlediska zajišťování obrany České republiky, pokud jde o významný vojenský materiál podle § 20.

36. Podle , závazné stanovisko podle odstavce 1 vydá dotčený orgán ve lhůtě 20 dnů od doručení stejnopisu žádosti; ve zvlášť složitých případech a na základě písemné dohody ministerstev lze tuto lhůtu přiměřeně prodloužit. Závazné stanovisko musí obsahovat souhlas či nesouhlas dotčeného orgánu.

37. Podle , ministerstvo licenci neudělí, jestliže je to odůvodněno zahraničně politickými nebo obchodními zájmy České republiky nebo ochranou veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva.

38. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

39. Podle jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.

40. Podle jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle neběží.

41. Podle ve znění účinném do 30. 6. 2017 nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

42. Podle soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.

Posouzení důvodnosti žalobních bodů

43. Žalobce v prvém žalobním bodě namítal, že závazné stanovisko Ministerstva zahraničních věcí, které sloužilo jako podklad pro vydání žalobou napadených rozhodnutí, je nepřezkumatelné pro nekonkrétnost, neboť žalobci ani přes jeho výzvy nebyly předloženy či označeny y, ze kterých ministerstvo své závěry získalo, nebyly přesně specifikovány zdroje a instituce, které jím prezentované informace poskytly, nebyly známy přesné odkazy na písemnosti poskytnuté případně zastupitelským úřadem v Tádžikistánu.

44. Otázkou závazných stanovisek, a to konkrétně i závazných stanovisek MZV vydávaných pro účely řízení o udělení licence k vývozu vojenského materiálu, se již správní soudy v minulosti zabývaly. Protože závěry plynoucí z jejich rozhodovací činnosti jsou aplikovatelné i na nyní projednávanou věc, považuje soud za vhodné na některé z nich poukázat.

45. V rozsudku ze dne 22. 10. 2009, č. j. – 150, Nejvyšší správní soud dovodil, že „stanovisko MZV vydané v dané věci podle ust. a odst. 2 má charakter závazného stanoviska ve smyslu ust. . Předmětné ustanovení zavedlo s účinností stávajícího výslovnou úpravu zvláštností správního řízení v situaci, kdy správní rozhodnutí vydané v takovém řízení je podmíněno závazným stanoviskem.“ Po té, co citoval znění , Nejvyšší správní soud konstatoval, že „smyslem a účelem předmětného ustanovení je naplnit zásadu rychlosti a hospodárnosti postupů (procesní ekonomie) podle ust. a minimalizovat možnost, že správní orgán „marně“ povede řízení, jehož výsledek bude tak či onak předurčen obsahem závazného stanoviska.“

46. Úprava v ustanovení se však, jak Nejvyšší správní soud zdůraznil v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. - 52, týká výlučně postupu „uvnitř“ správního řízení a žádným způsobem, a to ani nepřímo, neomezuje rozsah soudního přezkumu závazných stanovisek. V soudním řízení správním je proto tuto právní úpravu nezbytné aplikovat v kontextu ustanovení , věty druhé , podle kterého byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.

47. Z hlediska procesního je závazné stanovisko podle ustanovení úkonem správního orgánu prováděným podle části čtvrté téhož zákona. Při vydávání závazného stanoviska je proto třeba postupovat v souladu s , podle kterého jestliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje podle ustanovení této části, podle ustanovení části první, obdobně podle těchto ustanovení části druhé: až , až , až , až , , , , , a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: , a a 2; přiměřeně použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná.

48. S ohledem na zvláštní postavení závazného stanoviska, kdy jeho obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, je podle Nejvyššího správního soudu zvlášť významné přiměřené použití ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí ( a 68 ), především pak ustanovení citovaného zákona, podle kterého se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního závazného stanoviska, by tedy měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Jedině tak bude možné přezkoumat ve správním soudnictví zákonnost závazného stanoviska jakožto úkonu správního orgánu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu

49. Městský soud v Praze na tomto místě podotýká, že požadavky na obsah závazného stanoviska formulované Nejvyšším správním soudem ve shora citovaném rozsudku byly zákonodárcem zohledněny při novelizaci provedené s účinností od 1. 1. 2018 , kterým se mění , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Při této novelizaci doznalo změny též ustanovení , do kterého byl vložen nový odstavec 2 následujícího znění: „Závazné stanovisko obsahuje závaznou část a odůvodnění. V závazné části dotčený orgán uvede řešení otázky, která je předmětem závazného stanoviska, ustanovení zákona, které zmocňuje k jeho vydání a další ustanovení právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen. V odůvodnění uvede důvody, o které se opírá obsah závazné části závazného stanoviska, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen.“

50. Městský soud v Praze předesílá, že v obecné rovině se k problematice závazných stanovisek vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2010 č. j. – 63, v němž mj. uvedl, že „podle je závazné stanovisko úkonem učiněným dotčeným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Je jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí, u kterého neplatí zásada volného hodnocení důkazů podle . Správní orgán, který vede řízení, je vydaným závazným stanoviskem dotčeného orgánu při vydání vlastního rozhodnutí vázán a nemůže se od něj odchýlit, neboť by tak překročil rozsah pravomocí, které mu zákon svěřuje. Činnost dotčeného správního orgánu nemůže správní orgán, který vede řízení, nahrazovat. Nemůže o otázkách, které spadají do působnosti dotčeného správního orgánu rozhodnout, aniž by si vyžádal závazné stanovisko, neboť k tomu nemá zákonem dané zmocnění ani odborné znalosti. Pokud by o otázkách svěřených do působnosti dotčeného správního orgánu rozhodl správní orgán, který vede řízení, jednalo by se o nezákonné jednání ultra vires, neboť závazné stanovisko může podávat s ohledem na zásadu legality pouze dotčený správní orgán (srov. např. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: . Komentář, 2. vydání. Praha: 2009, s. 506 a n.).“

51. V případě odvolání proti správnímu rozhodnutí, které je podmíněno závazným stanoviskem dotčeného orgánu, je postup přezkoumání závazného stanoviska upraven v . Podle tohoto ustanovení, „jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska“. Účelem je zajistit, aby odvolací námitky, které směřují proti závaznému stanovisku dotčeného orgánu, podléhaly odbornému posouzení ze strany orgánu nadřízeného dotčenému orgánu, který na rozdíl od odvolacího orgánu disponuje odpovídajícími znalostmi. V těchto případech dochází k prolnutí dvou principů, které nalezly své uplatnění ve , a to 1) devolutivního účinku odvolání a 2) vázanosti správního orgánu závazným stanoviskem dotčeného orgánu. Obdobně jako správní orgán prvního stupně je vázán závazným stanoviskem dotčeného orgánu, je i odvolací orgán vázán stanoviskem orgánu nadřízeného dotčenému orgánu a nemůže se od něj odchýlit. To samozřejmě nemění nic na skutečnosti, že konečné rozhodnutí o odvolání náleží odvolacímu orgánu a přezkumné stanovisko orgánu nadřízeného dotčenému orgánu je pouze podkladem pro vydání rozhodnutí o odvolání.

52. Ze závěrů obsažených ve shora citovaných rozsudcích je na první pohled zřejmá nesprávnost argumentace žalobce, že ustálená judikatura považuje závazná stanoviska za správní rozhodnutí, která jsou schopná samostatného soudního přezkumu v rámci správního soudnictví. Závazné stanovisko Ministerstva zahraničních věcí České republiky, které bylo podkladem pro vydání napadených rozhodnutí, představuje úkon správního orgánu prováděný podle části čtvrté . Nejedná se o správní rozhodnutí, jež by bylo samostatně přezkoumatelné soudem, ale o závazný podklad pro vydání takového rozhodnutí, jehož zákonnost lze v řízení před správním soudem přezkoumat podle ustanovení věty druhé

53. Skutečnost, že v nyní projednávané věci Ministerstvo zahraničí označilo odůvodnění negativního závazného stanoviska jako utajovanou informaci stupně „Vyhrazené“, sama o sobě nedokládá, že se jednalo o účelový postup, jehož cílem bylo ztížit žalobci jeho procesní postavení ve správním řízení. Soudu nepřísluší, aby posuzoval důvodnost označení předmětné y za utajovanou informaci či její zařazení do určitého stupně utajení, a je povinen, stejně jako žalobce či kterýkoliv jiný subjekt, toto respektovat. Za správnost tohoto postupu nese výlučnou odpovědnost původce dané informace, který je podle zákona o ochraně utajovaných informací povinen na informaci vyznačit svůj název, stupeň jejího utajení, její evidenční označení a datum jejího vzniku. Podle téhož zákona platí, že stupeň utajení vyznačený na utajované informaci nesmí být bez souhlasu původce změněn nebo zrušen.

54. Označení odůvodnění negativního závazného stanoviska ministerstva zahraničí za utajovanou informaci z povahy věci brání tomu, aby se žalobce ve svých podáních adresovaných správnímu orgánu či následně soudu vyjadřoval konkrétně k obsahu tohoto stanoviska, tj. k utajovaným informacím, které jeho obsah tvoří. Pokud by tak učinil, vystavoval by se riziku postihu za neoprávněné nakládání s utajovanými informacemi. Žalobce má nicméně i v takovém případě nadále zachováno právo brojit proti negativnímu závaznému stanovisku a alespoň v obecné rovině namítat jeho neúplnost, věcnou nesprávnost, nepřezkoumatelnost, nedostatek podkladů, z nichž závazné stanovisko vychází, či rozpor stanoviska s těmito podklady. Tohoto procesního práva také žalobce v nyní projednávané věci využil a některé z těchto námitek uplatnil jak v rozkladu proti prvostupňovým rozhodnutím o neudělení licence, tak v žalobách proti napadeným rozhodnutím.

55. Neobstojí námitka žalobce, že působnost ministerstva zahraničí podílet se na tvorbě zahraniční politiky státu, jak ji formuluje vláda, neopravňuje žalovaného k tomu, aby při rozhodování v dané věci mechanicky vycházel z tvrzení ministerstva zahraničí obsažených v jeho závazném stanovisku, aniž by na základě vlastních úvah posoudil, zda jsou předkládané informace opodstatněné a dostatečné pro rozhodnutí ve věci samé. V nyní projednávané věci byl žalovaný při rozhodování o udělení licence vázán vydaným negativním závazným stanoviskem Ministerstva zahraničí, které znemožňovalo žádostem o udělení licence vyhovět ( ). Jak plyne ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. – 63, závazné stanovisko je jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí, pro které však neplatí zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení . Žalovaný není oprávněn přezkoumávat správnost závěrů Ministerstva zahraničí obsažených v závazném stanovisku, pokud jde o posouzení zahraničně politických zájmů České republiky a dodržování mezinárodních závazků České republiky, a v tomto směru dovozovat odlišné závěry na základě vlastních úvah, neboť k tomu nemá zákonem dané zmocnění ani odborné znalosti. Pokud by tak učinil, nepřípustně by nahrazoval činnost dotčeného správního orgánu (MZV), do jehož výlučné působnosti náleží tyto otázky posoudit.

56. S ohledem na právě uvedené soud shledal neopodstatněnou námitku žalobce, že licenční správa i žalovaný měli možnost posoudit obsah závazného stanoviska Ministerstva zahraničí v rámci správního uvážení.

57. Argumentace žalobce, že správní úřad nepřípustným způsobem zavedl do českého právního řádu precedenční systém nepřezkoumatelného neurčitého pojmu „zahraničně-politické zájmy České republiky“, je naprosto mylná. Neurčitý právní pojem „zahraničně-politické zájmy České republiky“ nebyl do českého právního řádu zaveden žalovaným ani Ministerstvem zahraničí, ale přímo zákonodárcem, který jej vtělil do ustanovení a , jako jedno z hledisek významných pro vydání závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí a rozhodnutí žalovaného o žádosti o udělení licence k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem.

58. Námitka, že Ministerstvo zahraničních věcí aplikovalo výklad zahraničně politických zájmů České republiky odlišně než v jiných, skutkově podobných případech, je podle názoru městského soudu zcela nekonkrétní. Vzhledem k tomu, že žalobce nespecifikoval, v jakých jiných případech mělo Ministerstvo zahraničí takto postupovat, a toto své tvrzení ani ničím nedoložil, nemohl soud k této námitce při přezkumu zákonnosti napadených rozhodnutí přihlížet.

59. Po přezkoumání obsahu závazných stanovisek ministerstva zahraničních věcí městský soud naopak dospěl k závěru, že všechna tato stanoviska jsou dostatečně konkrétní, aby na jejich základě mohlo ministerstvo průmyslu a obchodu vydat přezkoumatelné rozhodnutí o podané žádosti vydání licence, což učinilo.

60. Z veřejně dostupných zdrojů je obecně známou skutečností, že Tádžikistán je asijským státem – nezávislou republikou vyhlášenou v roce 1991 po kolapsu Svazu sovětských socialistických republik. Jeho sousedy jsou Afghánistán, Uzbekistán, Čína a Kyrgyzstán. V letech 1992 – 1997 probíhala v Tádžikistánu občanská válka, v roce 1999 proběhly volby, označené opozicí za nesvobodné. Po roce 1999 vznikly v zemi základny islámských radikálů ze sousedního Uzbekistánu. Po roce 2001 začalo do Tádžikistánu proudit mnoho uprchlíků z Afghánistánu, kde probíhala válka mezi Tálibánem a vojsky USA. Politický režim v Tádžikistánu je po volbách v roce 2006 hodnocen jako méně represívní, nicméně v zemi není náboženská svoboda, vláda je mezinárodním společenstvím obviňována z antisemitismu. Obyvatelé jsou převážně muslimští sunnité, v zemi žijí menšiny ismailitů a křesťanů. Tádžikistán je rozvojová země, ekonomicky nejslabší ze všech postsovětských republik, 42% celkového hrubého domácího produktu pochází z peněžních převodů více než jednoho milionu Tádžiků pracujících v zahraničí, především v Rusku (zdroj https://cs.wikipedia.org). Ministerstvo zahraničních věcí České republiky na svých webových stránkách www.mzv.cz uvádí, že jakkoli je bezpečnostní situace v Tádžikistánu stabilizovaná, nelze vyloučit lokální střety extremistických skupin. Ministerstvo doporučuje dodržování základních bezpečnostních pravidel, pravidel chování při pobytu v muslimských zemích, obezřetnost. V příhraničních oblastech u hranic s Afghánistánem, Uzbekistánem a Kyrgyzstánem je důrazně doporučováno nesjíždět z cesty, značně rizikovým faktorem je i špatná turistická, dopravní a zdravotnická infrastruktura.

61. Městský soud v Praze na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že je-li obecně známou realitou i to, že v okamžiku, kdy v zemi vypukne válečný konflikt popsaného rozsahu, následuje humanitární krize, která má devastující účinky zejména na civilní obyvatelstvo, lze za takové situace akceptovat závěr uvedený ve stanoviscích, že dovážet do takto problémové a konfliktní situace vojenský materiál, je v rozporu se zájmy České republiky. Není zároveň ani pravdou, že by žalovaný správní orgán v napadených rozhodnutích neuvedl, v rozporu s jakými zájmy České republiky by bylo vydání souhlasného stanoviska, neboť zejména z potvrzujícího stanoviska ministra zahraničních věcí ze dne 11. 4. 2014 vyplývá, že Česká republika je členem mezinárodního společenství a partnerem v Evropské unii, a proto je v jejím zájmu postupovat ve spolupráci s mezinárodním společenstvím a poskytovat součinnost mezinárodnímu společenství při snaze o mírové řešení vzniklého konfliktu i následné krize.

62. Právě povolení vývozu vojenského materiálu by v této situaci bylo v rozporu se zájmy státu a se snahami, které mezinárodní společenství v této oblasti vykonávalo, neboť Česká republika rozhodně nemá zájem na to, aby dovozem smrtícího vojenského materiálu přispívala k destabilizaci situace v daném území. Za této situace soud shledává rozpor či významný nepoměr mezi údaji v žádostech žalobce o vydání licence, kde žalobce uvádí, že jde o vybavení pro Národní gardu republiky Tádžikistán (dle slov zástupce žalobce obdoba hradní stráže či prezidentské ochranky), přičemž z popisu zboží, jež má být na základě licence do Tádžikistánu dovezeno, vyplývá, že se jedná – kromě osobních zbraní – i o vývoz lehkých kulometů, samopalů, ručních granátů, ručních vrhačů granátů či nástražných signálních zařízení. Konkrétní důvody nesouhlasu ministerstva zahraničí ostatně vyplývají i z argumentace ministra, který ve stanovisku popsal zcela konkrétní, z otevřených zdrojů zjistitelné snahy mezinárodního společenství o situaci na hranici mezi Tádžikistánem a Afghánistánem.

63. Jak již bylo výše soudem naznačeno, z obsahu doplněného spisového materiálu žalovaného správního orgánu soud zjistil, že žalovaný si opatřil pro své rozhodnutí podklady v podobě přezkumu stanoviska Ministerstva zahraničních věcí ze dne 23. 11. 2012. Ministerstvo zahraničí sdělilo, že po provedení přezkumu nadále trvá na tom, že stanovisko bylo přijato zcela v souladu se zákonnými požadavky a i v současné době potvrzuje platnost negativních stanovisek k předmětným vývozům zbrojního materiálu.

64. Na podporu svého stanoviska pak ministr zahraničních věcí zdůraznil, že „Česká republika je při rozhodování o udělování licencí na vývoz vojenského materiálu vázána společným postojem Rady EU 2008/944/SZBP a jeho 8 kritérii. Kritérium č. 3 ukládá členským státům Evropské unie zohlednit při svých vývozech vojenského materiálu vnitřní situaci v zemi konečného užití. Kritérium č. 4 dále ukládá posoudit navrhovaný vývoz v kontextu bezpečnostní situace s cílem zachování stability a zachování regionálního míru.“ Z výše uvedeného je patrné, že obě stanoviska byla vydána zcela v souladu i s těmito zásadami.

65. Důvodnou shledal soud argumentaci žalobce, kterou cílil na skutečnost, že v nyní posuzované věci mu bylo odepřeno právo seznámit se s podklady pro vydání závazného stanoviska ministerstva zahraničí, přestože bylo žalovanému znám zcela konkrétní a srozumitelný závazný právní názor, který v průběhu předchozího řízení vyslovil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j. – 54.

66. V něm soud zdůraznil, že předpokladem toho, aby se účastník řízení mohl vyjádřit k závaznému stanovisku vydanému podle dotčeným správním orgánem, je nejen jeho seznámení s obsahem tohoto stanoviska, ale též znalost podkladů, ze kterých dotčený správní orgán při jeho vydání vycházel. Uvedené platí zvláště za situace, kdy účastník řízení (stejně jako tomu bylo v nyní projednávané věci) zpochybňuje relevanci a úplnost těchto podkladů, a kdy navrhuje, aby si tyto podklady vyžádal správní orgán rozhodující ve věci samé. Účastník řízení, který nebyl seznámen s tím, z jakých konkrétních podkladů dotčený správní orgán při vydání závazného stanoviska vycházel a co je jejich obsahem, může jen stěží účinně namítat, že podklady, které si dotčený správní orgán opatřil, nejsou pro danou věc relevantní. Při neznalosti podkladů, z nichž dotčený správní orgán při vydání závazného stanoviska vycházel, účastník řízení rovněž nedokáže posoudit, zda si dotčený správní orgán opatřil dostatek relevantních podkladů, a v důsledku toho nedokáže posoudit, zda a v jakém směru má navrhovat doplnění těchto podkladů. Stejně tak nedokáže posoudit, má-li vydané stanovisko oporu ve shromážděných podkladech, což mu brání v tom, aby tuto vadu ve správním řízení případně namítl. V tom, že žalobce nebyl seznámen s podklady pro vydání negativního závazného stanoviska MZV, ačkoliv se domáhal toho, aby si žalovaný tyto podklady od MZV vyžádal, shledal soud podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žalobci totiž bylo v důsledku této zásadní vady řízení znemožněno hájit v řízení o vydání licence účinně svá práva.

67. Vytčenou vadu řízení nebylo podle názoru městského soudu možné zhojit ani tím, že by si soud od MZV vyžádal podklady, na jejichž základě bylo negativní závazné stanovisko v dané věci vydáno, a tyto případně provedl jako důkaz, k němuž by se žalobce mohl vyjádřit. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, č. j. 9As 76/2011 – 130, výslovně označil takový postup za rozporný se zákonem. Podle zmíněného rozsudku „Nejvyšší správní soud má za to, že pokud městský soud naznal, že stěžovatelka má právo být seznámena s potvrzujícím závazným stanoviskem, jakož i se zmiňovanými relevantními denialy, založenými v utajené části spisu ve stupni „vyhrazené“ (poznámka soudu: denial, tj. listinný doklad o zamítnutí transakce jinou členskou zemí EU, byl v dané věci rozhodujícím podkladem a současně hlavním důvodem pro vydání nesouhlasného stanoviska ze strany MZV), potom měl rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zdejší soud podotýká, že městský soud svým postupem nemohl napravit pochybení žalovaného, který nedostál právu účastníka řízení zaručenému v § 36 odst. 3 s. ř., tj. právu účastníka řízení seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí vydávaného ve správním řízení, v němž dochází ke zjišťování skutkového stavu věci a ve kterém může účastník svými návrhy tato zjištění ovlivnit. Pokud byl s podklady seznámen až v řízení před městským soudem, tj. v řízení přezkumném, bylo účastníku znemožněno tyto návrhy na doplnění správního řízení uplatnit v relevantní fázi řízení, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Zdejší soud proto dospěl k závěru, že městský soud měl rozhodnutí žalovaného pro porušení § 36 odst. 3 s. ř. sám zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Neučinil-li tak a rozhodnutí žalovaného přes uvedené procesní pochybení přezkoumal, zatížil řízení o žalobě vadou, která mohla mít vliv na zákonnost.“

68. Devátý senát Městského soudu v Praze tak závěrem rozsudku sp. zn. shledal opodstatněnou také žalobní námitku, v níž žalobce vytýká MZV nepřezkoumatelnost jím vydaného závazného stanoviska, resp. jeho odůvodnění. I v nyní posuzované věci se soud s tímto závazným stanoviskem, jakož i s potvrzujícím stanoviskem ministra zahraničních věcí seznámil a při vědomí toho, že se jedná o utajované informace, může v odůvodnění tohoto rozsudku toliko v obecné rovině konstatovat, že v těchto stanoviscích nejsou dostatečně určitým způsobem označeny podklady, ze kterých dotčený orgán a jemu nadřízený orgán při jejich vydání vycházel, ani z nich není zřejmé, jaká konkrétní skutková zjištění z toho kterého podkladu čerpal.

69. Žalobci lze přisvědčit i v tom, že těmto stanoviskům, respektive potvrzujícímu stanovisku ministra zahraničních věcí je nutno vytknout absenci jakékoliv úvahy svědčící o tom, že se ministr zahraničních věcí zabýval námitkami uplatněnými žalobcem v rozkladu. V této souvislosti nemohl soud přehlédnout, že sám žalovaný v dopise ze dne 19. 8. 2014 deklaroval své očekávání, že se ministr zahraničních věcí v přezkumném stanovisku vypořádá se všemi námitkami uvedenými v odůvodnění podaných rozkladů, a že jeho přezkumné stanovisko bude s ohledem na současný vývoj judikatury Nejvyššího správního soudu řádně odůvodněno tak, aby bylo soudně přezkoumatelné. Toto očekávání žalobce bohužel žalovaný po vrácení věci soudem nenaplnil. Závazné stanovisko ministerstva zahraničí vydané v této věci je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Protože obsah závazného stanoviska je v souladu s závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, trpí v důsledku toho nepřezkoumatelností rovněž navazující rozhodnutí žalovaného.

70. Správnost uvedených závěrů potvrzuje i odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. – 45, z něhož vyplývá, že „[22] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že ve správním spisu relevantní, resp. dostatečné podklady založeny nejsou. Ani k výzvě městského soudu takové y předloženy nebyly. Městský soud proto nemohl přezkoumat zákonnost závazného stanoviska jakožto úkonu správního orgánu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu (viz rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2013, č. j. - 25). Co se pak týče sdělení zpravodajských služeb, k nim soud dodává, že i tyto podklady lze považovat za podkladový akt správního řízení (srov. rozsudky NSS ze dne 25. 11. 2011, č. j. - 101, ze dne 30. 1. 2009, č. j. - 74, ze dne 21. 12. 2012, č. j. - 28). V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud vysvětlil, že u informací zpravodajské služby postačí konkrétní popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má zpravodajská služba uvedené informace za věrohodné. Pokud tak zpravodajská služba neučiní, její informace nemohou být podkladem pro závěr o existenci bezpečnostních rizik. Tyto informace však součástí správního spisu nebyly. [23] S městským soudem lze souhlasit i v závěru o nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska. Zjištěné skutečnosti soud může v odůvodnění svého rozhodnutí uvést jen takovým způsobem, aby nepopřel smysl utajovaných informací (viz např. rozsudky NSS ze dne 21. 12. 2012, č. j. - 28, ze dne 29. 5. 2014, č. j. - 29). Obsah závazného stanoviska MZV a v něm užité formulace jsou vesměs bez bližšího zdůvodnění individuálních aspektů dané věci a z větší části bez uvedení konkrétních zdrojů, o něž své závěry opírá. Totéž se týká potvrzujícího stanoviska ministra zahraničních věcí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. - 30).“

71. Uvedená pochybení žalovaný správní orgán v řízení po vrácení věci správními soudy neodstranil a závazným právním názorem soudů se neřídil. Tato okolnost je sama o sobě důvodem, pro který lze žalobou napadená rozhodnutí ministra o rozkladu pro vady řízení a pro nezákonnost zrušit.

72. Městský soud v Praze se konečně zabýval i žalobní námitkou, ve které žalobce namítl, že žalovaný začal argumentovat navrhovanou dobou platnosti požadované licence. Podle názoru žalobce jde o pro něj překvapivou a novou skutečností, na kterou nebyl v řízení o rozkladu upozorněn, ani nebyl vyzván, aby navrhovanou dobu platnosti licence opravil.

73. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že ministr s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu vyjádřil, že není povinností správního orgánu vyžádat nové, aktuální závazná stanoviska za situace, kdy předmětem řízení je žádost o licenci s dobou platnosti do dne 4. 3. 2013. Pro věc tak nejsou rozhodné okolnosti, které se vztahují k období odlišnému od období, pro které účastník řízení žádá udělení licence.

74. Městský soud v Praze přisvědčil názoru žalovaného, že právní tato argumentace navrhovanou dobou platnosti licence nebyla použita jako první žalovaným správním orgánem, ale Nejvyšším správním soudem ve výše citovaném rozsudku sp. zn. . Již při použití této argumentace byl tedy žalobce srozuměn s tím, že jde o názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v závazné judikatuře, nikoli o názor vyslovený žalovaným správním orgánem, proto je námitka nedůvodná.

75. Soud nesdílí ani názor žalobce, že jeho žádost byla zatížena vadou, spočívající v neaktuálním nastavení termínu platnosti požadované licence. Z obsahu spisového materiálu správního orgánu je zřejmé, že žádosti žalobce měly všechny náležitosti podle ustanovení a , proto nemohla – ani v důsledku vydaných rozhodnutí správních soudů v řízení o přezkumu pravomocných rozhodnutí správního orgánu - nastat situace, kdy by bylo možno podání žalobce označit jako vadné, a tím spojený postup zavazující správní orgán povinností vést žadatele k doplnění a opravě vad podání. Žádost byla formulována dostatečně jednoznačně, vnitřně si neodporuje a je zřejmé, k čemu směřuje.

76. K uvedené problematice se pregnantně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 8. 2018, č. j. – 40, z něhož vycházel i Městský soud v Praze při úvahách o důvodnosti podané žaloby v nyní posuzované věci, neboť neshledal žádné důvody pro to, aby se od závěrů, vyjádřených Nejvyšším správním soudem, jakkoli odchýlil. Z jeho odůvodnění vyplývá následující:

[18] Obecně lze vyjít ze závěru, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. sice neobsahuje konkrétní ustanovení, které by tuto zásadu zakotvovalo, vyplývá však implicitně ze , zejména s přihlédnutím např. k , nebo (k tomu podrobněji rozsudek ze dne 7. 4. 2011, č. j. – 79). Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí tedy vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 17. 12. 2008, č. j. - 126, zejména body 36 a 37). Teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, mění se či zaniká právo a povinnost. Tento postup je brán jako samozřejmý a zavedený v historii správního řízení (např. již rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 1925, sp. zn. 8179/25, Boh. A. č. 5975/26). To ovšem neznamená, že by správní orgán měl odhlížet od toho, co je předmětem řízení, resp. co je předmětem žádosti, na jejímž základě bylo správní řízení zahájeno. Žádá-li účastník o udělení licence pro určité přesně vymezené časové období, není možno, aby správní orgán nad rámec této žádosti, kterou je vázán, posuzoval skutkové a právní otázky, které se vztahují k jinému časovému období. To platí pro správní orgány obou stupňů. samozřejmě nevylučuje, aby správní orgán v řízení o řádném opravném prostředku doplňoval prvostupňové rozhodnutí o další úvahy, či vyjasňoval již zjištěný skutkový stav obstaráním dalších důkazů. Jak plyne z ustanovení , odvolací orgán je oprávněn prvostupňové rozhodnutí doplňovat o další důvody, či je změnit, a to jak co do odůvodnění, tak do výroku. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů totiž tvoří jeden celek; proto může odvolací či rozkladový orgán nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitá dílčí „argumentační zaškobrtnutí“ podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2013, č. j. - 47). Neznamená to ovšem, že by odvolací (rozkladový) orgán měl (či dokonce musel) zjišťovat nové skutkové okolnosti, které se vztahují k období zcela odlišnému od toho, pro něž žádá účastník řízení udělení licence, byť jde o období aktuální v době rozhodování odvolacího (rozkladového) správního orgánu. Takové okolnosti nejsou pro věc rozhodné (à contr. ) a jejich pořizování je v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení ( ).

77. Městský soud v Praze tedy při úvahách o důvodnosti podané žaloby neopomněl, že i v souzené věci bylo vydání prvostupňového rozhodnutí podmíněno závazným stanoviskem. Rozklad směřoval právě proti obsahu závazného stanoviska. V tom případě bylo povinností ministra průmyslu a obchodu postupovat podle , tedy vyžádat potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Ostatně pro nerespektování tohoto ustanovení zdejší soud předcházející rozhodnutí o rozkladu zrušil a Nejvyšší správní soud toto soudní rozhodnutí aproboval. Podle názoru soudu ani toto ustanovení nezaložilo povinnost stěžovatele vyžádat si nové závazné stanovisko, aktuální k roku 2015 či dokonce roku 2019, za situace, kdy předmětem řízení byla žádost o licenci s dobou platnosti do 4. 3. 2013.

78. Výše uvedené dílčí závěry vedly soud k zodpovězení otázky, zda důvodnost žalobní námitky spočívající v neseznámení žalobce s podklady, které sloužily Ministerstvu zahraničních věcí České republiky k vydání závazného stanoviska, je s ohledem na další zcela konkrétní okolnosti nyní posuzované věci možno považovat za důvod pro zrušení rozhodnutí soudem a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení.

79. Na tuto otázku soud nemohl odpovědět kladně. Kromě zcela zřejmého nesouladu takového postupu v této věci se smyslem a účelem soudního přezkumu pravomocných rozhodnutí správního orgánu a zejména se zásadou hospodárnosti řízení k uvedenému závěru vedlo soud zjištění, že takový postup by byl zřejmě účelový, formalistický a nemohl by vést k jinému závěru, než k jakému dospěl žalovaný správní orgán i ministr průmyslu a obchodu v odůvodnění jejich rozhodnutí již nyní přezkoumávaných.

80. Ani případná náprava vad řízení spočívající v případném doplnění podkladů a v jejich seznámení účastníka řízení by podle názoru soudu nemohla ničeho změnit na tom, že stávající judikatura správních soudů ani žádný konkrétní právní předpis neumožňuje účastníku řízení disponovat předmětem žádosti podané ve správním řízení v době, kdy správní řízení je již pravomocně ukončeno a probíhá soudní přezkum vydaného správního rozhodnutí.

81. Ani městský soud, ani žalovaný nemohli jakkoli odhlédnout od skutečnosti, že předmět žádosti spočívající v jednoznačně žalobcem vymezeném časovém období platnosti licence k vývozu zbrojního materiálu již není v době rozhodování soudu aktuální. Podle zjištěných a soudem ověřených skutkových okolností vztahujících se k březnu 2013 brání vydání licencí žalobci nesouhlasné závazné stanovisko Ministerstva zahraničních věcí, proti jehož důvodnosti a oprávněnosti soud v řízení nezjistil žádné pochybnosti a žalobci již v této fázi řízení nelze vydat licence na vývoz vojenského materiálu do Tádžikistánu podle jeho žádosti o licenci s dobou platnosti do 4. 3. 2013.

82. Za této situace Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení a rozhodl o tom, že neprovede žalobcem navrhované a označené důkazy vyžádáním spisového materiálu ministerstva zahraničí a výslechem vedoucí odboru zahraničně ekonomických politik ministersta průmyslu, protože uvedené důkazy nemohou na výše popsaných závěrech ničeho změnit.

Závěr a náklady řízení

83. Vzhledem ke všem shora uvedeným závěrům soud žalobu jako nedůvodnou podle zamítl.

84. O nákladech řízení rozhodl soud podle , neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud dospěl k závěru, že žalovaný ústřední orgán státní správy nepochybně disponuje dostatečným potenciálem odborně vzdělaných zaměstnanců pro to, aby své vlastní rozhodnutí vydané ve správním řízení před soudem obhájil. Interpretativní výrok II nálezu Ústavního soudu (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 275/2014) nedopadá na věci souzené ve správním soudnictví. Procesně úspěšnému žalovanému správnímu orgánu, který nebyl v řízení o žalobě zastoupen advokátem, lze proto přiznat náhradu jen hotových výdajů ( ), nikoli paušální náhradu výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby per analogiam, jež by náležela advokátu podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Soud ve správním soudnictví nemůže přiznat procesně nezastoupenému účastníku řízení náhradu nákladů řízení stanovenou paušální částkou podle , nýbrž musí vycházet z nákladů, jejichž vynaložení navrhovatel (potažmo žalobce) soudu prokáže ( ). Použití ustanovení , - (v novelizovaném znění účinném od 1. 7. 2015), na řízení podle je vyloučeno. Stejně tak nejsou na toto řízení přenositelné důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. , č. 275/2014 Sb. (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č, j. - 79).

P o u č e n í

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Podle ustanovení písmeno a/ je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V Praze dne 20. února 2020 Mgr. Marek B e d ř i c h ,

předseda senátu