Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 142/2023 - 44

20. Ochrana se oznamovatelům poskytuje proti tzv. odvetným opatřením, která jsou zakázána (čl. 19 směrnice 2019/1937 a § 4 odst. 2 zákona o ochraně oznamovatelů) a ten, kdo se jich dopustí, páchá přestupek (§ 27 odst. 2 zákona o ochraně oznamovatelů).

21. Odvetným opatřením je dle směrnice 2019/1937 jakékoli přímé či nepřímé jednání nebo opomenutí, k němuž dochází v pracovním kontextu, které je vyvolané interním či externím oznámením nebo zveřejněním a které oznamující osobě působí nebo může způsobit neoprávněnou újmu (čl. 5 odst. 11). Dle § 4 odst. 1 zákona o ochraně oznamovatelů je odvetným opatřením jednání nebo jeho opomenutí v souvislosti s prací nebo jinou obdobnou činností oznamovatele, které bylo vyvoláno učiněním oznámení a které oznamovateli nebo osobě podle odstavce 2 písm. a) až h) může způsobit újmu.

22. Směrnice 2019/1937 i zákon o ochraně oznamovatelů obsahují demonstrativní výčet odvetných opatření. Dle § 4 zákona o ochraně oznamovatelů je odvetným opatřením zejména a) rozvázání pracovního poměru nebo neprodloužení pracovního poměru na dobu určitou, b) zproštění výkonu služby, zařazení mimo výkon služby nebo skončení služebního poměru, c) zrušení právního vztahu založeného dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti, d) odvolání z místa vedoucího zaměstnance nebo ze služebního místa představeného, e) uložení kárného opatření nebo kázeňského trestu, f) snížení mzdy, platu nebo odměny nebo nepřiznání osobního příplatku, g) přeložení nebo převedení na jinou práci nebo na jiné služební místo, h) služební hodnocení nebo pracovní posudek, i) neumožnění odborného rozvoje, j) změna pracovní nebo služební doby, k) vyžadování lékařského posudku nebo pracovně lékařské prohlídky, l) výpověď nebo odstoupení od smlouvy, nebo m) zásah do práva na ochranu osobnosti. Mezi zákonným demonstrativním výčtem a výčtem v čl. 19 směrnice 2019/1937 není z hlediska posuzované věci podstatný rozdíl.

23. Jakkoliv jde o demonstrativní výčet, je zřejmé, že odvetnými opatřeními jsou především akty individuálně zaměřené přímo proti zaměstnanci, v jejichž důsledku je ukončen jeho pracovní či obdobný poměr nebo je proti němu jinak přímo zasaženo. Služební předpis ani systemizace však takovou povahu nemají, neboť jejich obsah je obecný, nikoliv individuálně zaměřený. Jak k tomu podrobně uvedl NSS v již citovaném rozsudku: „zákon o státní službě nestanoví, že by již schválení systemizace nebo organizační struktury samo o sobě vedlo k zásahu do práv a povinností konkrétního zaměstnance, například tak, že by již těmito úkony docházelo ke změně jeho služebního zařazení. Ostatně by to nebylo dost dobře ani možné, neboť jde o obecné interní organizační akty, tedy akty dopadající na předem neurčitý okruh adresátů. Na tom nemůže změnit nic ani argumentace stěžovatele, že v některých případech lze již z těchto aktů zjistit, kterých konkrétních osob v daném čase, se bude tento akt týkat. Obecnost je totiž dána tím, že subjekty regulace jsou vymezeny definičními znaky a nikoliv určením (výčtem) jejich prvků, přičemž obecnost nemůže změnit ani to, že se týká jen určitého počtu subjektů práva (srovnej obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. ). Obecnosti tak například nepozbývá právní předpis jen tím, že reguluje chování v čase určitelného subjektu, který je však vymezen obecnými znaky (například prezident republiky, předseda vlády nebo ministr zemědělství). Obdobně v případě systemizace a organizační struktury bude někdy možné určit konkrétní osoby, jichž se dotkne. Tak tomu bylo nepochybně i v případě stěžovatele, pokud bylo zřejmé, že bude rušena právě jeho sekce a s ní související místo jejího představeného a bylo zřejmé, že vzhledem ke krátkému času od přijetí daných dokumentů, jej bude téměř jistě zastávat právě stěžovatel. V jiných případech to však určitelné nebude. Například tehdy, pokud bude rozhodnuto o snížení počtu služebních míst se stejnou obsahovou náplní v určitém útvaru. V takovém případě bude na příslušném služebním orgánu, aby ze všech osob splňujících daná kritéria teprve vybral ty, na něž příslušné opatření dopadne. Navíc ani u určitelných státních zaměstnanců nemusí být jisté, zda budou mít příslušné organizační dokumenty dopad do jejich subjektivních práv a povinností. Pokud budou schváleny v dostatečném předstihu před zamýšlenou organizační změnou, pak může v mezidobí dojít ke změně v obsazení příslušných služebních míst, případně může dojít i ke změně organizačních dokumentů před jejich účinností, aniž by se kdy dotkly právní sféry příslušných státních zaměstnanců.“ (bod 50 rozsudku čj. -45; důraz doplněn).

24. Obdobně obecnost ve vztahu k právním normám definuje právní věda: „obecnost právní normy tedy nespočívá v počtu jejích subjektů, ale ve způsobu jejich určení, to znamená v tom, že jsou určeny jako množina subjektů vymezená určitými obecnými znaky. Obecnost právní normy co do jejích subjektů je pak dána tehdy, jestliže jejím subjektem jsou všechny subjekty práv, které jsou prvkem dané množiny. Počet prvků množiny subjektů právní normy může být ovšem velmi různý. Může být velmi velký (tak např. stanoví-li zákon, že ‚každý má právo‘) anebo velmi malý (tak např. stanoví-li zákon působnost vrchních soudů, které jsou podle y dva) a prvek množiny subjektů právní normy může být i jeden. […] Zvláštní pozornost zaslouží případ uvedený naposled. Ani tehdy totiž, jestliže právní norma je adresována jedinému subjektu, jej neurčuje individuálně, nýbrž určuje jej obecnými znaky. […] Jde tu (a v případech podobných) o množinu s jedním obecně vymezeným prvkem a právní norma jemu adresovaná je tedy adresována všem prvkům množiny“ (Knapp V., Teorie práva, 1. vydání. Praha, C.H.Beck 1995, s. 150 a 151; důraz doplněn).

25. Výše uvedené závěry jsou použitelné i pro systemizaci a služební předpis, které žalobce napadá. I ty jsou svým obsahem obecné, ačkoliv z nich může být patrné, že jejich přijetí se téměř jistě dotkne žalobcových práv. K tomuto dotčení jsou však nezbytné další kroky, a to zejména přijetí rozhodnutí ve věci služby. Teprve tento akt bude individualizovaný vůči žalobci. Soud je proto přesvědčen, že služební předpis ani změna systemizace nejsou z důvodu své obecnosti odvetnými opatřeními ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů a směrnice 2019/1937.

26. Odvetným opatřením může být až navazující rozhodnutí. Proti němu se bude žalobce moct bránit odvoláním a následně žalobou proti rozhodnutí dle a násl. Odvolání proti rozhodnutí, které by mohlo mít znaky odvetného opatření, lze na návrh odvolatele přiznat odkladný účinek ( služebního zákona). Ten lze přiznat též následné žalobě dle Zákonodárce sice nestanovil pro tyto případ odkladný účinek ex lege, nicméně je zřejmé, že při rozhodování o těchto odkladných účincích bude odvolací orgán i soud povinen přihlížet k a k bodu 96 preambule směrnice 2019/1937, na které žalobce poukazoval. Bod 96 preambule stanoví, že pro ohlašující osoby by měla být zejména dostupná i předběžná opatření stanovená podle vnitrostátního práva k ukončení hrozeb, pokusů o odvetná opatření nebo pokračujících odvetných opatření, jako je obtěžování, nebo k zabránění takovým formám odvetných opatření, jako je propuštění, jejichž zrušení může být po uplynutí dlouhé doby obtížné a která mohou jednotlivce finančně zničit, což je vyhlídka, která může potenciální oznamovatele vážně odrazovat. Tímto je dle soudu dostatečně naplněno právo státního zaměstnance na přístup k soudu a je též splněna ochrana, kterou vyžaduje směrnice 2019/1937.

27. Žalobce dovozuje přípustnost žaloby srovnáním s úpravou v , přičemž odkazuje na to, že v občanském soudním řízení lze podat návrh na předběžné opatření již před zahájením řízení ( ). Žalobce však pomíjí další navazující ustanovení.

28. V civilním sporu může žalobce požádat o nařízení předběžného opatření před zahájením řízení, nicméně pokud mu soud vyhoví, tak mu zároveň uloží, aby ve stanovené lhůtě podal návrh na zahájení řízení ( ). Pokud tak žalobce neučiní, předběžné opatření zanikne [ ]. Ani v občanském soudním řízení tudíž nemůže zaměstnanec úspěšně navrhnout vydání předběžného opatření, které by znemožnilo zaměstnavateli ukončit zaměstnancův pracovní poměr. V takovém případě by totiž nemohl zaměstnanec dostát povinnosti podat návrh na zahájení řízení – jeho pracovní poměr by nebyl ukončen, tudíž by se proti tomuto ukončení ani nemohl bránit. Proti samotnému rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách se přitom bránit nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 4. 2002, sp. zn. a navazující judikatura).

29. S žalobcem lze nicméně souhlasit, že pokud by byl vystaven odvetným opatřením, které by neměly povahu rozhodnutí dle , ani nečinnosti ve smyslu , bylo by možné se proti nim bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Ostatně i NSS naznačil, že si lze představit zásahy, které budou do práv a povinností státního zaměstnance zasahovat (bod 52 rozsudku čj. , kde jako příklad uvádí faktické bránění ve výkonu funkce, ač z ní nebyl zaměstnanec řádně odvolán). Jak již ale soud vysvětlil výše, žalobce nebrojí proti odvetným opatřením, ale proti obecným interním aktům.

30. K tomu soud pro úplnost doplňuje, že žalobce v žalobě popsal řadu skutkových okolností, které označil jako odvetná opatření do schválení systemizace. Z žaloby i jejího petitu je nicméně zřejmé, že žalobce brojí proti schválení systemizace a vydání služebního předpisu. Je to přitom žalobce, kdo vymezuje předmět řízení – v tomto případě zásah, proti kterému se brání (srov. např. rozsudek NSS z 6. 9. 2017, čj. -26, bod 17 a násl.). Soud proto nezkoumal, zda by některá z popsaných skutečností mohla představovat odvetné opatření nebo ne.

4. Závěr

31. Soud dospěl k závěru, že žalobcem namítaný zásah, nemůže být nezákonným zásahem. Systemizace ani služební předpis totiž nesměřují přímo proti žalobci, neboť jde o obecné akty. Zákon o ochraně oznamovatelů a směrnice 2019/1937 na tomto závěru nic nemění. Proti systemizaci a služebnímu předpisu se nelze bránit ani žádným ze zbylých žalobních typů. Soud proto žalobu výrokem I. odmítl podle , neboť zjištěný nedostatek podmínek řízení je neodstranitelný (k tomu srov. též Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. . Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 701, bod 12).

32. Vzhledem k tomu, že soud žalobu odmítl bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval již samostatně o žalobcově návrhu na vydání předběžných opatření.

33. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení postupem dle tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

34. Výrokem III. soud rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku postupem dle věty poslední , o soudních poplatcích. Žalobce zároveň vyzval, aby sdělil, na jaký účet mu má být soudní poplatek vrácen.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 2. ledna 2024

Mgr. Marek Bedřich

předseda senátu