Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Afs 46/2019 - 58

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: JIP majetková, s.r.o., se sídlem Nad Vinným potokem 1148/4, Praha 10, zast. JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2018, č. j. 27122/18/5200-11435-710862, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 1. 2019, č. j. - 42,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 1. 2019, č. j. - 42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Shrnutí předcházejícího řízení

[1] Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“) dodatečným platebním výměrem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 1221658/17/2801-50524-609005, podle , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a podle , a 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), z moci úřední doměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011 ve výši 1.772.920 Kč a současně jí podle daňového řádu stanovil povinnost uhradit penále ve výši 344.584 Kč. Dalším dodatečným platebním výměrem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 1221735/17/2801-50524-609005 správce daně podle stejných zákonných ustanovení doměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012 ve výši 161.690 Kč a stanovil jí povinnost uhradit penále ve výši 32.338 Kč.

[2] Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 14. 6. 2018, č. j. 27122/18/5200-11435-710862, podle daňového řádu a podle zamítlo odvolání žalobkyně a oba uvedené dodatečné platební výměry potvrdilo. V rozhodnutí o odvolání se žalovaný ztotožnil se závěrem správce daně, že žalobkyně ve smyslu daňového řádu neunesla důkazní břemeno ve vztahu ke svým tvrzením, podle nichž a) výdaje vynaložené ve výši 4.453.582 Kč a ve výši 3.117.004 Kč za materiál a stavební práce na terénních úpravách, zpevněných plochách, oplocení a administrativní budově naplňují definici pojmu oprava a lze je tak v souladu s zahrnout do základu daně za rok 2011, b) výdaje vynaložené ve výši 246.688 Kč za odvoz stavebního odpadu vzniklého při provádění stavebních prací lze v souladu s zahrnout do základu daně za rok 2011 a c) majetek, jenž deklaruje jako nehmotný majetek (know-how), se vztahuje k zajištění zdanitelných příjmů v souladu s v návaznosti na , tedy že odpis nehmotného majetku ve výši 833.333 Kč v letech 2011 a 2012 oprávněně uplatnila jako daňově účinný, a to v souladu s v návaznosti na .

[3] Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. - 42, žalobu proti rozhodnutí žalovaného o odvolání jako nedůvodnou zamítl.

[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žalobní námitky nesměřují proti hodnocení skutkového stavu věci finančními orgány, nýbrž pouze vůči posouzení běhu a konce prekluzivní lhůty pro doměření daně. Žalobce nerozporuje vydání dodatečných platebních výměrů před uplynutím prekluzivní lhůty a zpochybňuje jen včasnost rozhodnutí žalovaného. Názory účastníků žalobního řízení se přitom liší jak v datu, kdy mělo k prekluzi dojít, tak i v možné aplikaci § 148 odst. 2 daňového řádu za současného užití odstavce třetího téhož ustanovení. Podle krajského soudu však ustanovení § 148 odst. 2 a 3 daňového řádu nevylučují současnou aplikovatelnost, naopak jsou ve vzájemné shodě a společně se prolínají a doplňují. Proto v posuzované věci došlo doručením dodatečných platebních výměrů na daň z příjmů právnických osob k prodloužení prekluzivní lhůty, která započala podle § 148 odst. 3 daňového řádu běžet dne 10. 7. 2014, o jeden rok, a to na základě použití § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu. Toto ustanovení fakticky přidává další rok ke klasické tříleté prekluzivní lhůtě zakotvené v § 148 odst. 1 daňového řádu. Nejedná se tedy o institut, který by přerušoval běh tříleté prekluzivní lhůty a zahajoval běh nové roční lhůty. Prodloužení lhůty za použití § 148 odst. 2 daňového řádu se tak neodvíjí od jednotlivého úkonu, nýbrž až od konce původně stanovené prekluzivní lhůty. Jelikož tedy v posuzované věci započala tříletá prekluzivní lhůta v návaznosti na zahájení daňové kontroly dne 10. 7. 2014, měla skončit ke dni 10. 7. 2017. V posledních dvanácti měsících před jejím uplynutím však byly žalobci doručeny dodatečné platební výměry na daň z příjmů právnických osob. Na základě této skutečnosti došlo podle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu k prodlužení tříleté lhůty pro stanovení daně o jeden rok, tedy do 10. 7. 2018, a nikoliv jen do 7. 6. 2018 v návaznosti na doručení rozhodnutí správce daně, jak tvrdila žalobkyně. Rozhodnutí žalovaného o odvolání přitom bylo doručeno žalobkyni dne 15. 6. 2018, tedy ještě před uplynutím prekluzivní lhůty.

[5] Po přezkoumání žalobkyní napadeného rozhodnutí proto krajský soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobní argumentace i samotné žaloby. O ní přitom krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž se výslovně zabýval splněním zákonných podmínek pro tento postup, které jsou stanoveny v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včasnou blanketní kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních , d)

[7] V jejím doplnění, které Nejvyšší správní soud obdržel dne 7. 3. 2019, tedy ve stanovené měsíční lhůtě od doručení usnesení výzvy k uvedení konkrétních důvodů kasační stížnosti, předně stěžovatelka namítla porušení zásady projednací zakotvené v , neboť v rozporu s ní krajský soud bez zjevného důvodu a přezkoumatelného odůvodnění rozhodl o žalobě bez jednání. Takový postup přitom nenavrhla, nesouhlasila s ním a ani v tomto směru nebyla poučena. Navíc krajský soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání ve stejný den, kdy jí bylo doručeno vyjádření žalovaného společně s přípisem, v němž jí soud sdělil, že nepožaduje podání repliky. V důsledku této skutečnosti jí ani nebylo umožněno nahlédnout do předložených správních spisů, jejichž obsah mohl být důležitý pro zjištění, zdokumentování a prokázání skutkového stavu ohledně namítané prekluze práva státu na doměření daní. Tímto postupem krajského soudu došlo k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces. V dalších kasačních námitkách stěžovatelka polemizovala se správností závěru krajského soudu o zachování prekluzivní lhůty pro dodatečné stanovení daní.

[8] V dalším doplnění kasační stížnosti, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne 18. 6. 2019, stěžovatelka kromě rozhojnění argumentace k otázce prekluze ještě poukázala na to, že kvůli rozhodnutí krajského soudu bez jednání a nemožnosti nahlédnout do správních spisů jí bylo znemožněno namítat porušení povinnosti správce daně vydat před zahájením daňové kontroly výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení podle § 145 odst. 2 daňového řádu.

[9] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku krajského soudu i obou rozhodnutí finančních orgánů.

[10] Žalovaný ve vyjádřeních k oběma doplněním kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť považuje právní úvahu i závěry učiněné krajského soudem za správné, stěžovatelčinu argumentaci za irelevantní a zčásti nepřípustnou.

III. Posouzení kasační stížnosti

[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s a 4 , podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom shledal vadu uvedenou v , k níž by podle , musel přihlédnout z úřední povinnosti, i kdyby nebyla v kasační stížnosti výslovně namítnuta.

[12] Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvody podle a d) Podle kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

[13] Stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti v první řadě brojila proti postupu krajského soudu, který nenařídil k projednání věci ústní jednání, přestože pro tento postup nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení Podle něho soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

[14] K ustanovení Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 11. 11. 2004, č. j. - 59, který byl publikován pod č. NSS, uvedl, že účastníku žalobního řízení nelze upřít právo na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci, které je zakotveno v d. Proto rozhodl-li krajský soud o věci bez nařízení jednání, aniž žalobci řádně doručil výzvu k vyslovení souhlasu s takovým postupem uvedeným v , došlo v řízení o žalobě k vadě, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a je tedy důvodem pro jeho zrušení ve smyslu

[15] Nejvyšší správní soud na základě námitky stěžovatelky ověřil ve spise krajského soudu, zda byly splněny podmínky pro provedení řízení o žalobě bez nařízení ústního jednání. Přitom zjistil, že stěžovatelka v žalobě ani v dalších podáních nenavrhla krajskému soudu vydání rozhodnutí o žalobě bez jednání ani s tímto postupem nevyslovila souhlas. Rovněž jí nebyla krajským soudem doručena výzva, aby ve lhůtě dvou týdnů od jejího doručení uvedla, zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání nebo aby ve stejné lhůtě vyjádřila nesouhlas s tímto postupem s poučením, že pokud tak neučiní, bude se podle věty druhé mít za to, že souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání udělila. Taková výzva byla v rozporu s pokynem předsedy senátu doručena pouze žalovanému, jak vyplývá z doručenek připojených k č. l. 27 spisu krajského soudu. I přes tuto skutečnost krajský soud v rozporu s ustanovením rozhodl o žalobě bez jednání, čímž porušil právo stěžovatelky na veřejné projednání věci garantované jí v y základní práv a svobod. Tím krajský soud zatížil žalobní řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Důvod kasační stížnosti uvedený v je tedy naplněn.

[16] S ohledem na tuto základní vadu řízení o žalobě se již Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími kasačními námitkami. V nich totiž stěžovatelka poukázala na důsledky uvedeného pochybení krajského soudu a rozporovala jím učiněný výklad § 148 odst. 2 daňového řádu a jeho vztah k odstavci třetímu téhož ustanovení, což je právní otázka, jíž se bude moci Nejvyšší správní soud zabývat až po řádném projednání žaloby na základě případné nové kasační stížnosti.

IV. Závěr

[17] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud podle věty první před středníkem napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán výše uvedeným právním názorem ( ). Krajský soud tedy v dalším řízení nařídí k projednání žaloby jednání a až na základě jeho výsledku vydá meritorní rozhodnutí. V dalším řízení krajský soud podle věty první rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2020

JUDr. Jiří Palla

předseda senátu