Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 As 208/2024 - 24

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudkyně Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. Š., zastoupený JUDr. Martinou Tesařovou, advokátkou se sídlem Hořelická 1230/39, Rudná, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 8. 2024, č. j. - 13,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 8. 2024, č. j. - 13, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce se žádostí o poskytnutí informací podle , o svobodném přístupu k informacím (dále „ “), domáhal informací týkajících se rozhodnutí o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu za rok 2023. Žalovaný mu sdělil, že za poskytnutí informací požaduje úhradu ve výši 2 750 Kč, protože jde o mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací. Při výpočtu této úhrady vycházel z toho, že vyhledávání zaměstnancům potrvá 12 hodin času a v souladu se schváleným sazebníkem úhrad je za hodinu práce účtována částka 250 Kč s tím, že první hodina se nepočítá. Proti výzvě k úhradě podal žalobce dne 9. 7. 2024 stížnost podle , neboť žalovaný neodůvodnil, jak dospěl k odhadovanému času vyhledávání informací. Doplnil, že běžně využívaný software dnes umí rozhodnutí vhodně filtrovat, čímž je stanovená úhrada nepřiměřená. Navrhl tedy, aby žalovaný žádnou úhradu nevyžadoval. Žalovaný dne 16. 7. 2024 předložil stížnost spolu se správním spisem Ministerstvu dopravy. Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 30. 8. 2024 snížilo požadovanou výši úhrady na 0 Kč a dne 12. 9. 2024 žalovaný požadované informace bezúplatně poskytnul.

[2] Ještě před rozhodnutím Ministerstva dopravy, dne 19. 8. 2024, však žalobce podal žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Podle měl žalovaný buď rozhodnout sám, anebo stížnost postoupit nadřízenému správnímu orgánu. Ten má pak na rozhodnutí 15 dnů ode dne, kdy mu byla stížnost předložena ( téhož zákona). Posledním dnem pro rozhodnutí o stížnosti tak byla středa 31. 7. 2024, avšak v této lhůtě žalovaný ani jemu nadřízený správní orgán nerozhodl. Vyčerpání prostředku nápravy v podobě stížnosti je pak jedinou možnou procesní obranou proti nečinnosti povinného subjektu, jelikož případné rozhodnutí o podané stížnosti není dle dosavadní judikatury správním rozhodnutím podle , (dále „ “). Žalovaný byl povinen žádost o informace jakožto povinný subjekt věcně vyřídit, jelikož tak ale neučinil, tuto povinnost mu měl uložit soud v řízení o žalobě na ochranu před nečinností.

[3] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „krajský soud“) žalobu odmítl. Uvedl, že pokud v řízení o žalobě proti nečinnosti není splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků proti nečinnosti stanovených procesním předpisem pro řízení před správním orgánem, jedná se podle o žalobu nepřípustnou, kterou soud odmítne podle Žalobce podle soudu přehlédl, že (dále „ “) došlo ke změně . Do zákona byl touto novelou vložen , dle jehož třetího odstavce platí, že k opatřením proti nečinnosti nadřízeného orgánu podle zvláštního právního předpisu je příslušný Úřad pro ochranu osobních údajů. Ačkoli není pochyb, že rozhodnutí o stížnosti podle není rozhodnutím ve smyslu , jedná se o jiný úkon správního orgánu, proti němuž se lze bránit prostředkem ochrany podle , (dále „ “). Tento prostředek ochrany proti nečinnosti nadřízeného správního orgánu stanovený procesním předpisem žalobce před podáním žaloby nevyčerpal. Není tudíž splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředku ochrany, který stanoví procesní předpis k ochraně proti nečinnosti, což založilo důvod pro odmítnutí žaloby.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[4] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž navrhl toto usnesení zrušit. Tvrdil, že z dosavadní judikatury vyplývá, že v situaci, kdy není včasně rozhodnuto o stížnosti proti výši úhrady, má být žalován přímo povinný subjekt pro nečinnost. V takové situaci je nepřípadné, aby žalobce použil prostředek proti nečinnosti dle , protože by se jím nedomáhal vydání rozhodnutí podle , ale jen provedení jiného úkonu, a to ještě úkonu jiného správního orgánu, než který by následně nesl pasivní legitimaci v řízení o žalobě proti nečinnosti. Případná žádost o opatření podle nesměřuje k uplatnění opatření proti žalovanému správnímu orgánu, nýbrž proti jemu nadřízenému orgánu. nepřinesla žádnou změnu podmínek pro podání nečinnostní žaloby. Nově doplněné ustanovení dle stěžovatele upravuje pouze příslušnost Úřadu pro ochranu osobních údajů, a to pro situaci nečinnosti nadřízeného orgánu, ale nemění samotný postup stěžovatele v otázce jím tvrzené nečinnosti. Dosavadní judikatura, podle níž není v dané procesní situaci třeba další žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podávat, protože nesměřuje k vydání rozhodnutí podle , je tak i nadále uplatnitelná.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trval na tom, že sám nebyl nečinný. Stížnost proti výzvě k úhradě nákladů vyhledávání informací včasně postoupil nadřízenému správnímu orgánu, ale ten o ní v zákonné lhůtě nerozhodl. Jednalo se tedy o nečinnost nadřízeného správního orgánu. Po jejím odstranění navíc žalovaný stěžovateli požadované informace poskytnul, a to bezplatně. Žalovaný odkázal na znění a upozornil na důsledky novely, která vložila do právě . Ten do zákona vtělil speciální ochranu proti nečinnosti nadřízeného správního orgánu. Co se týče faktu, že rozhodnutí o stížnosti proti požadované úhradě nákladů není rozhodnutím podle a žalobou proti nečinnosti se lze domáhat vydání právě jen rozhodnutí ve smyslu , je podle žalovaného otázkou dalšího výkladu, zda bude žadatelům po novele umožněna dvojí ochrana před nečinností, a to jednak „správní“ podle a dále soudní, u níž však žaloba směřuje proti „nevinnému“ povinnému subjektu. Ochrana před nečinností nadřízeného orgánu prostřednictvím je nepochybně možná. Závěrem žalovaný upozornil na to, že je mu známo, že stěžovatel je jedním ze skupiny tří žadatelů, kteří posílají obdobné žádosti o informace na všechny krajské úřady, a může jít o snahu tyto úřadu zahltit.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.

[7] Spornou právní otázkou v nynější věci je, zda i po účinnosti novely platí, že v procesní situaci, v níž se nachází stěžovatel, je nezbytné pro přípustnost žaloby na ochranu proti nečinnosti povinného subjektu nejprve využít prostředek ochrany podle , anebo nadále postačí, pokud žadatel podal stížnost proti výzvě k úhradě za vyhledávání informací dle .

[8] Podle stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (dále jen "stížnost") může podat žadatel, který nesouhlasí s výší úhrady sdělené podle nebo s výší odměny podle , požadovanými v souvislosti s poskytováním informací. Podle o stížnosti rozhoduje nadřízený orgán, a to ve lhůtě dle téhož zákona.

[9] Podle k opatřením proti nečinnosti nadřízeného orgánu podle zvláštního právního předpisu je příslušný Úřad pro ochranu osobních údajů.

[10] Podle nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě, nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o tom dozví. Podle druhého odstavce opatření proti nečinnosti učiní nadřízený správní orgán i tehdy, nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. Podle třetího odstavce pak opatření proti nečinnosti může nadřízený správní orgán učinit i v případě, kdy je z okolností zjevné, že věcně a místně příslušný správní orgán nedodrží lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí o žádosti nebo zahájit řízení z moci úřední anebo v řízení řádně pokračovat. Po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat účastník.

[11] Z hlediska výše uvedených ustanovení je podstatné nejprve určit, zda rozhodnutí o stížnosti proti výzvě k úhradě za poskytnutí informací představuje rozhodnutí ve věci samé, proti němuž by bylo možné bránit se prostřednictvím institutů podle , resp. podle

[12] Nejvyšší správní soud se v minulosti povahou rozhodování o stížnosti proti výzvě k úhradě za vyhledávání informací a případnou „procesní pastí“ plynoucí z povahy tohoto rozhodování obšírně zabýval. Právní názor Nejvyššího správního soudu vychází z předpokladu, že ústavně zaručené právo na informace ( d) musí být efektivní, účinné a dosažitelné v rozumném časovém horizontu. Případná nedokonalá „prováděcí“ zákonná úprava tohoto ústavního práva nemůže jít k tíži žadatelům o informace. Stejně tak nemůže jít k tíži žadatelů skutečnost, že určitý správní orgán, v tomto případě nadřízený orgán povinného subjektu, nedodržuje zákonem stanovené lhůty (rozsudek NSS ze dne 24. 11. 2020, č. j. - 40, bod 25, či ze dne 21. 8. 2024, č. j. - 52, bod 20).

[13] Nejvyšší správní soud opakovaně uvedl, že „rozhodnutí“ o stížnosti proti výzvě k úhradě za vyhledávání informací není rozhodnutím o právech a povinnostech podle , a není tak ani rozhodnutím podle Tento závěr fakticky vylučuje možnost žadatele bránit se proti nečinnosti nadřízeného orgánu při vyřizování stížnosti nečinnostní žalobou ve správním soudnictví (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 9. 2010, č. j. - 90, č. 2164/2011 Sb. NSS, bod 31, rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2012, č. j. - 14, body 34, 35 a 43, usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 9. 2010, č. j. - 164, č. 2181/2011 Sb. NSS, bod 38). Platnost svých dřívějších závěrů Nejvyšší správní soud potvrdil také ve věci, v níž žadatel žádal o informace již po účinnosti novely , a to rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. - 35. V něm uvedl, že „ve specifických případech, kdy nadřízený orgán o stížnosti proti sdělené výši úhrady vůbec nerozhodne a následně ani povinný subjekt nerozhodne o odložení žádosti pro nezaplacení požadované úhrady, může se žadatel domáhat ochrany proti nečinnosti, a to přímo proti povinnému subjektu s tím, že tvrzená nečinnost spočívá v nevyřízení samotné žádosti o informace (nikoli v nevyřízení stížnosti proti sdělení o výši úhrady). Stížnost proti výši úhrady se v takovém případě považuje za bezvýsledně vyčerpaný prostředek, který procesní předpis stanoví k ochraně proti nečinnosti“ (bod 15).

[14] I přes znění novely nevidí Nejvyšší správní soud důvod se v této věci od své konstantní judikatury odchýlit. Vzhledem k tomu, že ze strany zákonodárce souběžně nedošlo k přehodnocení charakteru rozhodnutí o stížnosti, může postup, jenž navrhl v napadeném usnesení pro odstranění nečinnosti krajský soud, i nadále uvrhnout žadatele o informace do pomyslné procesní pasti, která mu s ohledem na současnou povahu „rozhodnutí“ o stížnosti podle omezuje přístup k účinné soudní ochraně proti nečinnosti při poskytování informací. I po novele tak již samotné podání stížnosti představuje uplatnění zvláštního typu prostředku proti nečinnosti povinného subjektu při poskytování informací a pro připuštění žaloby na ochranu před nečinností povinného subjektu k meritornímu přezkumu není nezbytné vyčerpat další prostředek ochrany proti nečinnosti nadřízeného orgánu povinného subjektu podle .

[15] V tomto směru Nejvyšší správní soud souhlasí se žalobcem, že novelou zavedený je primárně kompetenčním ustanovením, jímž zákon vzhledem k možným nejasnostem ohledně toho, který orgán má učinit opatření proti nečinnosti nadřízeného orgánu, odchylně od upravuje příslušnost tohoto nadřízeného orgánu k uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu. Toto ustanovení vykazuje návaznost také na , podle něhož nelze-li podle nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů. Ustanovení lze bezpochyby uplatnit u jiných typů rozhodování podle (viz ), nicméně v případě stížnosti podle by jeho použití přinášelo takový další prostředek ochrany proti nečinnosti, jehož využití by pro žadatele mohlo mít negativní procesní následky, což je v rozporu s východisky judikatury k ústavně garantovanému právu na informace a jeho efektivnosti. Uvedený závěr dále nijak neodporuje principu subsidiarity soudní ochrany, neboť rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v minulosti shledal, že neexistuje důvod, pro který by měla veřejná správa dostat více než jednu šanci, aby nezákonnou nečinnost napravila vlastními prostředky. Takový výklad by pouze komplikoval přístup osob k soudní ochraně (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 2. 2. 2023, č. j. -34, č. 4453/2023 Sb. NSS).

[16] Krajský soud tedy pochybil, pokud konstatoval, že v důsledku novely je v procesní situaci stěžovatele nezbytné postupovat jinak, než jak předpokládá dosavadní judikatura, a to cestou vyčerpání dalšího prostředku ochrany proti nečinnosti podle , a to vůči nadřízenému správnímu orgánu. Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů setrval na svém názoru, že již podání stížnosti podle je zvláštním prostředkem, jímž se žadatel brání nečinnosti veřejné správy při poskytování informací, čímž je po bezvýsledném vyčerpání tohoto procesního prostředku žaloba na ochranu před nečinností správního orgánu podle přípustná. Usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby je tak nezákonné a Nejvyšší správní soud jej z důvodu podle zrušil.

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených závěrů shledal kasační stížnost důvodnou, a proto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem Nejvyššího správního soudu je krajský soud při dalším posouzení žaloby vázán ( ).

[18] O náhradě nákladů řízení rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2025

Ivo Pospíšil

předseda senátu