Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
4 Azs 276/2024 - 32.pdf
PDF · 0 B
No categories available
4 Azs 276/2024 - 32
[6] K námitce ohledně absence posouzení potenciální hrozby pronásledování v Litvě Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel v žalobě netvrdil žádné skutečnosti, které by takovou hrozbu indikovaly, omezil se pouze na tvrzení, že v Litevské republice nemá žádné zázemí. Jak krajský soud uvedl, žalovaný se v souladu s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III ve svém rozhodnutí zabýval existencí systémových nedostatků litevského azylového řízení a tamějšími podmínkami žadatelů o mezinárodní ochranu, přičemž vycházel z aktuální informace OAMP. Tento postup je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2022, č. j. 1 Azs 77/2022-18). V průběhu správního řízení stěžovatel uvedl pouze dva důvody, pro které nemůže být jeho žádost posuzována v Litvě, a sice že se mu tam jet nechce a nemá peníze na jízdenku. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatel netvrdil nic ohledně systémových nedostatků azylového systému v Litvě. Ve vztahu k neexistujícímu zázemí stěžovatele v Litevské republice krajský soud uvedl, že na základě čl. 17 nařízení Dublin III mají členské státy diskreční pravomoc rozhodnout o žádosti, i když k tomu nejsou příslušné, a sice z humanitárních důvodů a důvodů solidarity, aby bylo možné sloučit rodinné příslušníky. Žalovaný se touto možností zabýval, když konstatoval, že stěžovatel je dospělý, samostatný a netrpí zdravotními omezeními, přičemž v České republice nemá žádné rodinné ani sociální vazby. V Litvě bude mít zajištěno ubytování a bude moci čerpat příslušné dávky, zajištěna mu bude rovněž cesta do Litvy. Žalovaný proto diskrečního oprávnění k rozhodnutí o žádosti stěžovatele nevyužil. Krajský soud uzavřel, že žalovaný tímto postupem nevybočil z mezí správního uvážení, ostatně stěžovatel ve správním řízení netvrdil, že má v České republice zázemí, naopak uvedl, že v Evropské unii nemá žádné rodinné ani jiné sociální vazby, mluví pouze uzbecky a v České republice se ocitl víceméně náhodou.
[7] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že bylo úkolem stěžovatele zcela konkrétními a srozumitelně formulovanými námitkami zpochybnit zákonnost rozsudku krajského soudu, nikoli rozhodnutí správních orgánů, což však neučinil, jestliže pouze obecně tvrdil, že se krajský soud, resp. žalovaný nezabývali potenciálním nebezpečím hrozícím mu v zemi původu a v zemi příslušné k projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Pouhý blíže neodůvodněný nesouhlas se závěry krajského soudu nesplňuje esenciální požadavky kladené na formulaci kasačních námitek. Za této situace lze uzavřít, že kasační stížnost se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), a proto podle § 104 odst. 4 téhož zákona není přípustná (srov. kupř. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2003, č. j. 6 Azs 44/200331, č. 738/2006 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 Ads 113/200943, ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/200977, č. 2103/2010 Sb. NSS, a ze dne 2. 6. 2023, č. j. 4 As 191/202238).
[8] S ohledem na všechny tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) za použití § 120 s. ř. s. odmítl pro nepřípustnost. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[9] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodl o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť ve lhůtě k tomu stanovené kasační stížnost odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2025
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu