Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 245/2024 - 43

[10] K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, č. j. , v němž konstatoval, že „účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích v žádném případě není poskytnout úplnou nápravu, nýbrž jen zmírnit některé z utrpěných křivd. Zákon o mimosoudních rehabilitacích se snaží o kompenzaci nepříznivých následků vyvolaných zásahy minulého režimu do života poškozených, a to v různé míře. Škála postižení je tak široká a rozmanitá, že nelze uvažovat o tom, že by se kompenzace mohla, byť jen vzdáleně, přiblížit skutečným ztrátám, které žadatel utrpěl. Materiální odškodnění zakotvená v rehabilitačních předpisech představují pouhý pokus o odčinění některých křivd a pojmově tedy nemohou kompenzovat a někdy ani zmírnit příkoří, kterým byly osoby komunistickým režimem perzekuované vystaveny. I přes fakticky omezené možnosti kompenzace zaručené zákonem o mimosoudních rehabilitacích však je třeba daný zákon vykládat stále dle jeho smyslu a účelu  tedy pouze jako pokus o zmírnění křivd způsobených za minulého režimu, nikoli jako jejich úplnou nápravu či kompenzaci v míře zákonem nepředvídané.“

[11] Nejvyšší správní soud poukazuje rovněž na své závěry pojaté do odůvodnění rozsudku ze dne 7. 11. 2012 č. j. , publ. pod č. 2751/2013 Sb. NSS, který se týkal poněkud jiného právního problému, ale obsahuje na několika místech úvahy, jež jsou aplikovatelné i zde, neboť se rovněž věnoval problematice rehabilitací. V něm uvedl, že „Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře připustil, že existuje zásadní dilema, které řešily orgány veřejné moci v postkomunistických státech i mezinárodní organizace ohledně rozsahu restitucí. Tato tíživá otázka spočívá v tom, zda je z hlediska obecné ochrany lidských práv přijatelné odmítnout nápravu některých křivd způsobených některým obětem komunistického režimu jen proto, že demokratický stát není (ekonomicky) schopen a (politicky) ochoten napravit veškeré křivdy všech obětí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, ze dne 16. 6. 2010, č. j. , publ. pod č. 2157/2010 Sb. NSS). „Ústavní soud již mnohokrát vyslovil  a to v souvislosti s restitučními předpisy  že je základním oprávněním státu, aby stanovil hranice, v nichž chce odčinit, resp. zmírnit některé křivdy spáchané dřívějším režimem“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. ). Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, se rozhodl vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. , publ. pod č. 279/2001 Sb.).

[12] Z obdobných výkladových hledisek přitom při posuzování věci vycházel rovněž městský soud. V odstavci 22 odůvodnění napadeného rozsudku správně konstatoval, že odvoláním stěžovatele ze studií na Polytechnickém institutu došlo k zásahu do jeho studijního i osobního života. Zároveň však dospěl k závěru, že zákon o mimosoudních rehabilitacích na skupinu osob, na nichž se komunistický režim dopustil obdobného typu zásahu, nepamatuje. V této souvislosti zdůraznil právě zásadu, že je právem zákonodárce vymezit, které křivdy způsobené minulým režimem nahradí a které zcela vědomě ponechá za touto hranicí.

[13] Pokud stěžovatel namítl, že tuzemské a zahraniční studium je nutno postavit na roveň, a proto mu odvoláním ze studia na Polytechnickém institutu bylo fakticky znemožněno toto studium dokončit, přičemž pokud by obdobná situace nastala v tuzemsku, byl by ze studia dozajista vyloučen, Nejvyšší správní soud konstatuje, že je v tomto závěru se stěžovatelem zajedno. Nelze však současně pominout smysl a účel § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Uvedené ustanovení míří na situace, kdy je student vyloučen z daného studia, jehož dokončení je mu znemožněno, a to prostřednictvím zvýhodněného zápočtu doby studia do získaných dob pojištění pro účely sociálního zabezpečení. Stěžovatel v kasační stížnosti dovozoval, že z textu citovaného ustanovení vyplývá, že se nutně vztahuje na konkrétní obor konkrétního typu studia na konkrétní vysoké škole. Již v citovaném rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. však Nejvyšší správní soud připomněl, že § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích míří na případy, kdy „dotčené osobě bylo znemožněno získat nejvyšší stupeň vzdělání, což ji jednak zbavilo možnosti získat nové poznatky a informace, jednak zpravidla poškodilo v oblasti osobního a profesního rozvoje.“ Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem, že citované ustanovení míří výlučně na studium konkrétního oboru konkrétního studia na konkrétní vysoké škole. V posuzovaném případě současně nelze pominout rovněž skutkové okolnosti případu.

[14] Stěžovatel nejprve své první studium na ČVUT ukončil na konci školního roku 1977/1978 z důvodu svého nástupu na studium na Polytechnickém institutu. Z posledně uvedeného studia byl následně zásahem komunistického režimu odvolán, čímž mu bylo zamezeno dokončit konkrétní obor, který se podle tvrzení stěžovatele v tuzemsku v dané době ani nevyučoval. Přesto však stěžovatel mohl následně po vykonání povinné vojenské služby opětovně nastoupit na své první studium na ČVUT, které v roce 1985 úspěšně dokončil. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že i v případě, kdy by rozšířil výklad § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích na studenty, kteří byli odvoláni ze zahraničního studia, musel by učinit závěr, že v posuzovaném případě nedošlo k naplnění základního smyslu a účelu citovaného ustanovení a zákona o mimosoudních rehabilitacích vůbec. Jak totiž již výše uvedl, v souladu s věcným vymezením tohoto právního předpisu bylo jeho smyslem kompenzovat studentům vysokých škol ty zásahy minulého režimu, kterými jim bylo zamezeno dokončit studium na vysoké škole. Stěžovatel však úspěšně vysokou školu dokončil, přičemž získal inženýrský titul, byť nikoli z oboru, který studoval na Polytechnickém institutu. Na obdobnou skutečnost stěžovatele upozornil již městský soud v odst. 23 a 24 odůvodnění napadeného rozsudku.

[15] Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že si je vědom zásady zmírnit následky křivd tam, kde to je možné, a to za využití principu favoris restitutionis, tedy povinnosti výkladu zákona ve prospěch osob restituujících, judikovaného Ústavním soudem například v nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. (N 96/69 SbNU 465), přičemž v rozhodování o rehabilitacích osob pronásledovaných nedemokratickým režimem je na místě uplatňovat obdobný princip favoris rehabilitationis. Jeho obsahem sice nemůže být odškodnění všech křivd, ale má jím být jednak úmysl rozhodnout v pochybnostech ve prospěch rehabilitace, a nikoli v její neprospěch; a jednak vědomí toho, že demokratický režim by neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další (nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. (N 81/77 SbNU 177).

[16] V posuzovaném případě však Nejvyšší správní soud nemá s ohledem na specifické skutkové okolnosti věci za to, že by městský soud provedl výklad § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích v rozporu s jeho smyslem a účelem. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval výše, i pokud by pojem „vyloučení ze studia“ vyložil extenzivně ve prospěch stěžovatele, nelze pominout, že své první vysokoškolské studium úspěšně dokončil v roce 1985, byť se tak mohlo stát „za zády Státní bezpečnosti“, jak uvedl. V této souvislosti lze doplnit, že stěžovatel brojil zejména proti skutečnosti, že nemohl dokončit studium konkrétního oboru na Polytechnickém institutu, nýbrž mu bylo umožněno dostudovat pouze jeho původní obor na ČVUT. Nejvyšší správní soud má však vzhledem k výše uvedenému za to, že na popsaný zásah komunistického režimu do práv stěžovatele zákon o mimosoudních rehabilitacích nepamatuje, resp. jej vědomě ponechal za hranicí svého věcného rozsahu, jak konstatoval již městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku.

[17] S ohledem na shora uvedené skutečnosti je možné konstatovat, že městský soud věc posoudil zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, přičemž se nedopustil ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s větou první, odst. 2 ve spojení s (k tomu srov. výše zmíněné usnesení rozšířeného senátu sp. zn. , část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu svých nákladů. Žalovaná sice byla v řízení úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení však ve věcech důchodového pojištění nemá. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2025

JUDr. Jiří Palla

předseda senátu